Slibem nezarmoutíš ani ve Stortingu

12. 10. 2009 / Ladislav Žák

Barrack Obama obdržel Nobelovu cenu míru. Jsou popsány tisíce stran a biliony bajtů o tom, zda ano či ne a proč a zač. Je to zcela zbytečné, protože Alfred Nobel rozhodl, že pravomoc udílení své mírové ceny svěří norskému parlamentu známému jako Storting, ten pověření přijal a v duchu svého jednacího řádu zvolil pětičlennou nezávislou komisi. Musím se ke své hanbě přiznat, že když si čtu jména nositelů této ceny od jejího vzniku, že mi často neříkají vůbec nic, ale tu a tam mám jakoby tendenci souhlasit a jinde nesouhlasit.

Kupodivu toto cukání nemívám u cen ostatních, byť cena za ekonomii je také často předmětem určitých mediálních pří. Možná je to tím, že se mír přece jenom dotýká nás všech, tak si nějak více osobujeme právo do toho mluvit nebo alespoň vyřknout názor a s ekonomií, či spíše s ekonomikou, je tak trochu podobné. Veřejné spory o ostatní ceny a jejich držitele jsou v zásadě nulové a nejvíce se dotýkají ceny za literaturu, která i oblíbeným předmětem sázek a názory bookmakerů jsou v tomto ohledu důležitým zdrojem spekulací pro literární odborníky a novináře kulturních rubrik.

Osobně mne nejvíce z celé záležitosti oslovilo to, když jsem si uvědomil, že Barack Obama dostal tuto cenu za naději, kterou vzbudil svými sliby a přísliby. Ve své podstatě jde o podobnou bublinu, kterou v tomto století již způsobily internetové a technologické firmy a v neposlední řadě hypotéky. Svět je prostě již delší dobu aktuálně nastaven na sliby a ty platí víc než cokoliv jiného. Je patrno, že ani komise Stortingu proti tomu není imunní, a tak odsunula všechny, kdo pro mír něco udělali nebo dokonce obětovali, do pozadí a na výsluní umístila bublinu pod heslem, že to, co nám může Obama slíbit, to nám nemůže nikdo dát. Když bubliny slibů a jistot desetinásobku prasknou, dochází ke krizím, nezaměstnanosti a lidskému neštěstí. Je obtížné pomyslet na neštěstí, které by způsobilo prasknutí oné bubliny nadějí na mír, kterou přifukuje vydatně Barack Obama a bere za to jedno z neprestižnějších ocenění.

Na druhé straně je naděje často tím, co nás udržuje při životě. Je významnou hodnotou, bez které se nemůžeme posunout ze svého místa a situace, ve které se nacházíme. Ke skutečnému pohnutí se z místa je ale třeba také mnohé konkrétně vykonat. Bylo by naivní a neodpovědné něco takového od Baracka Obamy očekávat, protože toho není žádný jednotlivec schopen. K tomu bude třeba tu naději v nás masově nějak proměnit v reálnou činnost. Rozhodnutí Stortingu nás jen upozorňuje, že máme mít naději, protože máme Obamu a ten má personál, který mu umí napsat projev. Je to úctyhodná instituce i cena a doporučuji tedy všem provést si malou inventuru našich nadějí na mír, spojených s tímto laureátem...

V závěru tohoto příspěvku bych chtěl komisi Stortingu poděkovat za pěkný pokus podpořit naději a zároveň za důkaz toho, že nesplnitelný slib se stává pomalu nejvyšší hodnotou. Bude opět zajímavé pozorovat, kdo bude z jím probuzených nadějí vydělávat a co se stane, až zase někdo řekne, že císař je nahý... Možná je to ještě jednodušší a jde o takový malý norský oslí můstek. Mír je odvěkou nadějí lidstva, Obama vzbuzuje naděje, a tak je vlastně Nobelova cena za mír udělená za naději zcela na svém místě.

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 12.10. 2009