Je to fakt "soukromá záležitost"?

3. 11. 2009 / Miloš Dokulil

Pro jednoduchost neuvažujme "statut" ženy, o kterou se může jednat. Nezáleží totiž vůbec na tom, zda byla matka provdaná, rozvedená, anebo "jen přítelkyně". Běží tu -- nemálo -- o materiální zajištění dítěte (či dětí), na které by měl někdo platit výživné. Už jedno otcem materiálně nezajištěné dítě tu může být nemalou komplikací pro jeho matku. Také hned nemusíme zkoumat přiměřenost výše případně již stanoveného výživného, pokud otec dítěte nepřispívá nebo přispívá jen nepravidelně.

Ani okamžitě nemá smysl zvažovat, zda třeba ke zvýšení komplikací to dítě nevyžaduje zvláštní péče, ať už z výchovných nebo stravovacích a dalších důvodů. Základním problémem tu totiž očividně je (a to zvenčí my nezměníme), že uvažovaná rodina je "nepárová". Takže dítě postrádá přiměřený "partnersky polární, a přitom vzájemně vstřícný" model rodinného života, má-li rodina v nějaké reformované a přitom žádoucí podobě také existovat v 21. století. Bez přijatelně pevné vícegenerační vazby každého člověka na vlastní rodinu nebude mít svou soudržnost ani stát. Ale tohle teď moc nerozvádějme. Přesto ani v tomto ohledu se stát jako instituce nechová zrovna prozíravě.

Uvažujme prozatím především o tom dítěti, nemajícím doma na rodinu přispívajícího otce. Ignorujme předběžně sociálně-psychologické a mravní zřetele, které takové zjednodušení obnáší. Představme si ale hned, že matka dítěte, na které nepřispívá otec (anebo přispívá jen nepravidelně a málo), zajišťuje příštího potenciálního plátce daně jen tím, že sama sníží svou životní úroveň -- při jednom nezaopatřeném dítěti -- zhruba na polovinu. Přitom podle "prozíravé" právní normy je to přece výlučně soukromoprávní záležitost, aby se v případě nesrovnalostí sama matka dítěte domáhala prostřednictvím soudu nápravy, pokud jde o placení výživného. Matka dítěte se musí přednostně starat o to dítě (bez ohledu na vlastní případné zaměstnání). Co když vůbec ani netuší, kde žije otec, který na dítě nepřispívá? Co když otec si třeba kryje svá záda "dobrou vůlí" a vždycky jednou za pár měsíců pošle třeba nějakou stovku či pětistovku?

Není opravdu především v zájmu státu, aby investice do budoucnosti (kterou by nesporně to dítě mělo být!) měla přijatelně zajištěné zázemí aspoň finančně, když už to mezi rodiči krachlo emočně i sociálně? Copak nemá stát pohotovější a kvalifikovanější prostředky k dispozici, aby nejen vyhledal otce, který neplní své vyživovací povinnosti, ale aby také zajistil -- v mezích možností -- případné adekvátní a pravidelné plnění od toho, kdo je k tomu povinován? Teď zrovna zatím pořád platí, ať si to "nějak" vyřídí sama matka nedostatečně materiálně zajištěného dítěte. Mohli by zákonodárci voličům říci, jak k tomuhle "řešení" dospěli a čím rozumným to zdůvodnili?!

Copak není v oboustranném zájmu, jak dítěte, tak státu (a především právě státu jako instituce investující do vlastní budoucnosti), aby byl dán jak průchod větší spravedlnosti, tak větší jistotě, že sociálně a citově postiženým dětem se dostane aspoň materiálně-právní záštity od toho státu, jehož občany se již svým zrozením ty děti staly?

Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 3.11. 2009