20 LET VZPOMÍNEK

Zoufalá cesta od Občanského fóra k ČSSD

3. 11. 2009 / Miloslav Štěrba

Bývalý kolega z gymnázia mě pozval do svého semináře. Jako někdejšího člena Koordinačního centra Občanského fóra ve Zlíně. Středoškoláci si totiž oblíbili tento druh setkávání s ještě žijícími svědky dob minulých. Nedávno měli ve třídě bývalého politického vězně. Vedení školy a také veřejné mínění těmto aktivitám fandí. Je to jakési suplování scházejících objektivních analýz nedávné historie. Nabídku jsem přijal a po návratu domů začal pátrat v šuplících po suvenýrech z podzimu 89., neboť studenti v té době ještě nebyli na světě, a málo barevné vyprávění o OF by bylo z kategorie povídání o dinosaurech.

Při příležitosti vydání knížky o zlínském OF od charismatického pedagoga Františka Bobáka, žel, už působícího na jiném světě, byl odstartován seriál vzpomínkových akcí k 20 výročí tzv. sametové revoluce. František Bobák -- mimochodem vyhozený ze školství pro svoji víru v dobách nesvobody -- zachytil ony horečnaté dny, kdy jsme v divadle a v kanceláři na nám. Míru trávili dny a noci na konci roku 1989, a také v dalších měsících předcházejících rozdělení OF na olomouckém sněmu na dvě tehdy ještě přátelsky se jevící politická uskupení: ODS a OH. Tu první zkratku znáte, ta druhá patří již zapomenutému Občanskému hnutí. Na olomouckém sněmu jsem vystoupil s většinovým požadavkem Zlína na zachování OF jako hnutí, třebaže jsem osobně hlasoval pro vznik politické strany. (Dnes své uvažování považuji za chybné.) Spolu se zástupkyní jedné pražské části pouze Zlín tak trval na zachování OF jako jednotného politického subjektu. Naše stanovisko bylo přijato jako menšinové, o rozpadu OF se ani nehlasovalo, i tak vypadala demokracie v OF provedení. Ze sněmu jsem přivezl svým studentům plakát s věnováním od předsedy Václava Klause. Brzy byl plakát potrhaný a posléze zmizel z třídní nástěnky. Klaus měl ještě daleko do prezidentování.

Mrazivý konec roku 89 nasměroval zemi k demokracii. Dnes je docela velkým dobrodružstvím probírat se autentickými dokumenty, zápisy z jednání KC (většinu jsem předal zlínskému muzeu), programy akcí, pozvánkami a delegačními průkazkami a lístky, dopisy zasílanými jako rezoluce s podpisy do naší školské sekce KC. Kantoři buď žádali výměnu ředitele, anebo naopak vyjadřovali podporu, bylo-li jeho setrvání ve funkci zpochybněno. Poprvé se na místa v čele školy pořádaly konkursy za patronace OF. Za účasti zástupců OF. Ale i pedagogů školy. Výsledky odpovídaly tehdejší atmosféře. Teprve časem se ukázaly nedostatky těchto narychlo svolávaných tribunálů, neboť ne všichni tehdejší ředitelé byli nahrazeni skutečně kvalitnějšími lidmi. Jenže v horečnatém období revoluce se kácí les....

V ruce se mi objevil i výtisk "Naší pravdy", listu ONV v Gottwaldově, z 11. prosince 1989. Jeho úvodník pod názvem Zlín se vyjadřuje k volání na náměstí Míru v týdnu od 20. do 26. listopadu, kdy opakovaně znělo: "Ať žije Zlín". Autor pod značkou -zp- připomíná historii přejmenování Zlína na Gottwaldov z 25. listopadu 1948:

"Tehdejší generální ředitel n.p. Baťa ve svém projevu v závodním rozhlase dne 23. 11. 1948 mj. připomněl slávu Stalingradu a vyzval k boji za čest a slávu Gottwaldova. Jeho slova zaznívala v době plné revolučních přeměn, budovatelského nadšení a odhodlání vybudovat sociálně spravedlivý řád. Nebylo ani času domýšlet do všech důsledků správnost jednotlivých myšlenek a činů; mnohým se tehdy mohlo zdát, že správnou cestou k budoucnosti lze symbolicky zahájit i tím, že se jednoduše přejmenují města, ulice, závody. Dnes víme více. Přejmenování názvů, přemalování firem, samo o sobě nestačí. O přeměnách rozhodují činy, reálné výsledky."

Moudrá slova v závěru úvodníku, co říkáte? Zvláště když se člověk podívá kolem sebe. A pokouší se s odstupem hodnotit své postoje, své činy. Nejsem sám, kdo pociťuje rozčarování ze stavu současné české společnosti, o jejíž moderní budoucnost jsme v listopadu tak usilovali. Na 2. straně "Naší pravdy" je informace, že s KC OF v oné pohnuté době vyjednávali za OV KSČ tehdejší prominenti M.Strnadel, J.Smýkal, K.Bubrinka. S Josefem Smýkalem se docela často setkávám, neboť je poslancem za ČSSD, paní Strnadlová je současnou kandidátkou ČSSD do Parlamentu ČR. A já, bývalý člen KC OF jsem s nimi v jedné politické straně.

Možná si položíte otázku, proč se v obnovené ČSSD do popředí dostaly osoby spjaté s minulým režimem, a právě hlavní exponenti? (Ale abych byl přesnější. Jmenovaní v roce 1989 nahradili předchozí garnituru funkcionářů KSČ a byli vybráni do svých funkcí s vědomím, že budou reflektovat probíhající změny, budou pro KSČ posilou v měnící se politické situaci).

Proč demokratickou stranu, ČSSD, zlikvidovanou v epoše stalinismu, musí po dvaceti letech vést lidé vzešlí z KSČ? Jenže, tento jev je u nás víc než obvyklý, i třeba pravicová uskupení mají nebo měla mezi svými představiteli významné politiky KSČ. Vrátím se k citovanému úvodníku: "Přejmenování firem samo o sobě nestačí. O přeměnách rozhodují činy, reálné výsledky". To by mělo být našim krédem pro posuzování lidí, hodnocení jejich veřejného působení.

Také máte právo se zeptat: Proč jsi s těmito lidmi v jedné straně? Není tvá dnešní angažovanost zradou ideálů, za které před 20 lety KC OF ve Zlíně tak náruživě bojovalo? Vždy odpovídám: Za minulého režimu jsem neměl jako nestraník žádná politická práva. Proto nemohu rezignovat na možnost mluvit do věcí veřejných a kde jinde, než v demokratické straně. Demokratické co do jména. Přece nevystavím své syny stejnému dilematu, zda má smysl žít v této zemi a raději nezvolit emigraci, jak jsem byl doslova přinucen já v roce 68. Kolegové z KC OF působili nebo působí v různých, nejen politických funkcích ( Devátý, Zikmund, Honajzr, Preininger, Koutný, Bartoš, Devát aj.), další zůstali věrni svému původnímu povolání. Což byl i můj případ, než jsem byl přinucen odejít ze školství ředitelem, za kterého jsem mimochodem "bojoval" proti většině kolegů zlínského gymnázia. Dvě volební období jsem byl členem Zastupitelstva města Zlína, a po zániku OH a SD přestoupil do ČSSD. S potřebou prosazovat demokratické změny i v dobách, kdy se politika čím dál tím více měnila na mafiozní uskupení střežící nejrůznější penězovody. Zatímco můj stranický druh ze Zlínského zastupitelstva Miloš Melčák našel v závěru svého politického působení kariéru přeběhlíka, moje působení ve zlínské ČSSD šlo od devíti k pěti. Lidé, kteří v 89. citlivě vnímali působení KC OF a tedy i můj "podíl" na existenčním ohrožení, včetně zborcených kariér, nyní, v naší společné straně, mi to dali pocítit. Na okresní konferenci mě vyloučili z ČSSD za tzv. "škodlivý" článek v novinách. ( Na řízení konference se podílela paní Strnadelová, o jejímž manželovi si zmiňují výše). Vyloučení potvrdila i krajská konference. Teprve mé odvolání k ÚV ČSSD bylo úspěšné a potvrdilo správnost mého přesvdčení, že strana nemá v názvu "demokratická" nadarmo. Vylučovací konference se staly epizodami v jinak bažinaté krajině sociální demokracie na Zlínsku. Ostatně, jak lze chápat, že funkci předsedy MO Zlín vykonával tři roky asistent Miloše Melčáka?

Při setkání v Alternativě s přáteli z KC OF jsem se nechlubil svým dnešním politickým zařazením. Kdybych použil slovo stydím se, bylo by to jen velice mírné posouzení poměrů v této partaji v našem městě. Tím ovšem nepopírám, že program ČSSD je mi nejbližší. Principy solidarity a spravedlnosti mají stejný zvuk jako v roce 1989. Jen s těmi svobodami neumí tato strana zacházet. A dnešní stav je především výzvou k nápravě. A o ni jsme se pokusili v KC OF v Gottwaldově před dvaceti lety.

Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 3.11. 2009