Kdo potřebuje historii?

13. 5. 2010

Ale to se samozřejmě nesmí, zapomínat. Protože tohle jsou naše dějiny, součást naší nějaké kulturní identity, historické zkušenosti a národní mentality. Přestože jsou tato slova ve studiu historie, ale i v politických událostech velmi často skloňována, necítím z nich něco, co by mi dělalo příjemně na duši. Moje identita a sounáležitost ke společenství musí být tím pádem ovlivněno tolika věcmi, tím, kde jsem se narodila, jakým jazykem mluvím, z jakých sociálních podmínek pocházím, jaké si mohu dovolit vzdělání a podobně. Všechno je to dílem historie, nějakého vleku událostí a vývoje jednoho šíleného živočišného druhu, který dal historii smysl a válkám důvody. Mám vůbec nárok na vlastní identitu bez ohledu na historické zkušenosti? Nebo když přijedu na Slovensko, tak si řeknou sousedé "jé, Češka" a když potkám v Praze německé turisty, tak si řeknu "jé, vrazi, vy za to můžete". Takzvaná historie byla v minulosti znásilňovaná ideologiemi a dnes můžeme říct, že není, snaží se být objektivní a ku prospěchu. Je to ale dobře vědět díky tomu, že "Němci byli vážně bestie a určitě to v nich pořád někde je"? Nebude pak historie příliš ovlivňovat moje vnímání lidí a nenastavovat mi předsudky?

Nacionalismus 19. století je nám předkládán jako báječný proces, který pomohl jednotlivým národům vlastní emancipaci, nezávislosti a podobně. Říkám si, proč je to tak skvělé. Vždyť nacionalismus zapříčiňuje dodnes s náboženstvím nejvíc válečných konfliktů a nejvíc masakrů, genocid, vždyť přihlášení se k nějakým hodnotám toho kterého národu nás akorát víc rozděluje a škatulkuje. K čemu jsou národní státy, stále bych radši žila v Československu, protože mnohonárodní státy daleko víc stimulují občany k nějaké opravdové toleranci. A nemusím snad zmiňovat, že nacionalismus vychází jedině z historie. "My tu byli dřív, nám to tu patřilo před vámi." Vždyť i Jan Patočka tvrdí, že nejednota je zdrojem krize, kterou stále procházíme (Patočka, to je jen zahrání na patriotickou strunu, ale takových filosofů jsou mraky).

Vyrovnávání se s projevy násilí lidského rodu je pro mne těžké, a čím víc studuji historii, tím víc se mi zdá, že by mi snad bylo líp, kdybych historii neznala. Kdyby lidé nevěděli, že byla nějaká válka, nezdálo by se jim o tom v noci a nebudili by se vyděšení. Nezdálo by se jim o koncentrácích, krvavých revolucích, bitvách a neměli by pak trauma z toho, k jak příšernému a nelítostnému živočišnému druhu patří. Proč vodit studenty po táboře v Osvětimi a ukazovat jim, jak dokáží být lidé v systematickém vraždění dobří.

Jak krásná se mi zdá utopická představa, kde lidské budovy pamatující si masakry jsou zničeny, srovnány se zemí a místo nich je příroda, která může být využita pro daleko estetičtější účely, které mohou duši dělat dobře. Jak krásné se mi zdá nevědět, kde bylo postříleno tolik a tolik nevinných dětí a lidí, kteří byli jen ve špatný čas na špatném místě. Jak krásná mi připadá sladká nevědomost.

Ale to bohužel nejde, protože lidský intelektualismus a současné hodnoty společnosti, která staví na tom, co všechno člověk dokáže, musí stále novým generacím dokazovat, že lidstvo umí být kruté a všehoschopné. Možná v duchu souhlasím s myšlenkou koncem dějin, ale to už naráží na problém utopie a od utopie je vždy krůček k totalitě. Dějiny nemůžeme změnit ani zničit, opravdu tu stále s námi jsou a dýchají nám na záda, pronásledují nás. A my jim nemůžeme utéct, protože si musíme stále uvědomovat, jak může být člověk krutý.