V prvním případě zůstaneme u paradigmatu exploatace implikujícího maximalizaci zisku, kdežto ve druhém nezbyde než přejít k paradigmatu hry. A jsme-li již ve hře, musíme připustit i možnost, že "protihráč" nějak reaguje na naše tahy, což koneckonců nemusí být vůbec příjemné - že nás v dalších vlastních tazích omezuje, ba dokonce, že nám jde v této hře takříkajíc po krku. Ocitáme se tak na okraji problematiky, kterou kdysi otevřel Lewontin (Lewontin, R. C. (1961). Evolution and the theory of games. Journal of Theoretical Biology 1: 382 - 403.).

Podle Lewontina bychom měli evoluci chápat jako určitou hru mezi druhy a přírodou. Druh, který hodlá přežít, by měl přijmout racionální strategii "maximin" - tedy takovou, která mu dává tu nejlepší šanci na přežití v případě, že příroda ze své strany "udělá to nejhorší". Lewontinův druh je ovšem přesným opakem typu "hráče", který pracuje se subjektivním odhadem pravděpodobností možných variant a zpravidla má sklon přijímat riziko výměnou za teoretickou šanci na vyšší zisk. Jenže "život" je v zásadě hrou velmi zvláštní, která po první prohře již dále nepokračuje...

Masivní investice do technických megaprojektů, jejichž návratnost může snad (teoreticky) někdy v budoucnosti být značná, ale o něž lze také zcela bez náhrady a bez šance na nápravu přijít, v situaci, kdy bychom opravdu hráli hru o přežití, neodpovídá strategii "maximin". Tato strategie totiž nemá nic společného s maximalizací sázek, ale s minimalizací možných ztrát.

Z hlediska někoho, komu by jeho historický smysl říkal, že "dnes je válka u starýho Růžičky" a kdo by se domníval, že mu patří svět, by ovšem cokoliv jiného než maximalizace sázek pochopitelně vypadalo nanejvýš "pseudoracionálně".