O soudcích a lidech...

17. 9. 2010 / Ladislav Žák

Možná jsem nepozorný, ale mám pocit, že ve vášnivé diskusi kolem platů soudců tak nějak nedošlo k tomu, že by se někdo hlouběji zamyslel nad tím, co je vlastně podstatou problému. Možná je to mimo jiné prastará otázka, kdo hlídá hlídače, nebo ta novější, kdo oholí holiče. Obojí vede k paradoxům, které moc hezky popsal Bertrand Russell, ale jejichž dobré řešení dosud nikdo nenavrhl. Každé dosavadní řešení logických paradoxů znamená nějaké omezení a jejich vyloučení z teorie. Žádná teorie však nedokáže potlačit paradoxy a jejich působení v praxi.

An English version of this article is in CLICK HERE

V případě platů soudců totiž soudci toliko využívají svého občanského práva obrátit se na Ústavní soud se stížností. Problém je v tom, že potom sami soudci jsou těmi, kteří rozhodují o tom, o čem budou sami rozhodovat. Přitom základní a většinově naprosto oprávněná linie soudcovské obrany před jakoukoliv kritikou je vedena právě na tom, že soudci nemohou žádným způsobem ovlivnit to, o čem mají rozhodovat. V tomto konkrétním a navíc velmi citlivém případě to však evidentně neplatí a soudci se nemohou divit, že si je kdekdo "bere do huby". Jejich vina je to ovšem jenom částečná.

Pokládám za velice špatné, že naše země nemá jasný a srozumitelný a hlavně stabilní institucionální, hmotný i finanční rámec soudcovské nezávislosti, samozřejmě včetně orgánů soudcovské samosprávy, jejich pravomocí, ale i povinností. Máme dlouhodobě problémy se stanovením nějakých rámců, které by měly mít ambici vydržet déle než jedno složení vlády nebo Parlamentu a odolávat okamžitým náladám politiků. Pociťují to soudci, úředníci a další státní zaměstnanci, především ti špičkoví. V konečném důsledku to pociťujeme my všichni, protože nám to devastuje náladu i kapsu.

Naši politici se bojí přijmout něco, co by museli sami dodržovat, i kdyby to bylo pro společnost sebeprospěšnější. Proto se od nich nikdy nedočkáme toho, že opět učiní nedotknutelnými peníze na penzijním účtu, proto nemáme zákon o státní službě s definitivou, proto nemáme jednoduchá pravidla pro výběr a rozdělování veřejných prostředků -- a proto také nemáme důstojný rámec soudcovské nezávislosti. Taková rozhodnutí se pořád jakoby připravují a pořád odkládají, protože ještě není ten vhodný čas...

Jako v tom známém paradoxu, že nevlezu do vody, dokud se nenaučím plavat. Do té doby nám nezbude než si říkat, že každá profese má své bonusy a brát rozhodování soudců o normách omezujících jejich platy tak trochu jako režijní jízdenky zaměstnanců ČSD. Je to možná trochu nedůstojné, ale rozhodně lepší, než řev politiků o morálce a solidaritě. Jestli někdo tuto společnost už dávno opustil, tak to jsou právě oni...

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 17.9. 2010