Jsme dál, než papež dohlédne

10. 11. 2010 / Bohumil Kartous

Při vyslovení formule "rozpočtová odpovědnost" mi naskakuje husí kůže. Mám nepřekonatelný dojem, že "rozpočet" hraje v naší ateismem zdecimované zemi (říkal to jeden německý důchodce s vatikánským pasem) roli v podstatě již kanonizovaného božstva. Toto náboženství vzniká vcelku spontánně a za nadšené účasti mnohých, řekněme poněkud důvěřivějších, nebo snad spíše víry potřebnějších spoluobčanů. A pak že nejsme národ víry.

Určitě jím jsme, protože nedílnou součástí náboženského uvažování je oběť. Rozpočet, a to taky nemám z vlastní hlavy, oběti vyžaduje, a ne ledajaké. Dlouhodobá snaha o vymýcení českého zdravotnictví nabere další dynamiku, to je ten správný výraz. Práce lékařů a zdravotních sester, měříme-li v současnosti nejraději podle ekonomických měřítek, je podle této společnosti ceněna méně než práce posledního poskoka zvaného "junior marketing manager". Ve jménu rozpočtu.

Desetiletí se vlekoucí odevzdanost českého školství krásně splynula se změnami v zákoníku práce, které opět zaměstnance, nejsnáze dojitelnou krávu ekonomiky, přiblíží k existenční závislosti na chlebodárci. Stát prolne posilování zaměstnanosti důchodců s tím, že vrhne na pracovní trh 20 tisíc neúspěšných maturantů, kteří na pracovním úřadu uvedou do kolonky "nejvyšší dosažené vzdělání" slovo "základní". Ministr školství to několikrát veřejně přislíbil. Dle mého tupá hra s čísly, v níž se esence odpovědnosti nevyskytuje ani na úrovni běžného homeopatika. No vida, jak se nám opět to profánní a sakrální prolnulo.

Vytisknout