Už nějakou dobu se straší, že ve zdravotnictví chybějí peníze, a navíc supermoderní přístroje a dosud nevídaná farmaka jsou značně expensivní, musíme se tedy co nejvíce uskrovnit, aby bylo za co hýřit v těch nejúžasnějších a ultramoderních prostředcích léčby. S tím lze souhlasit či nesouhlasit, ale vše je stále v řádu věcí – péče o obecné dobro nekráčí pouze jedinou cestou, kráčí však vždy k dobru.

Jenže s tím je konec. Jakýsi zubař – snad velezubař, předseda zubařského čehosi – nám v televizi bez ostychu sdělil, že za zubní kazy si může každý sám, a proto je nutné jejich ošetření zpoplatnit. Nikdo ho neokřikl.

Nemíním zde diskutovat jeho možná sporné tvrzení, že ten, kdo řádně pečuje o svůj chrup, je před kazy bezpečen. Ohlédnu-li se po svém blízkém okolí, vidím spoustu lidí s velmi dobrými hygienickými návyky, a každý má nějakou tu plombu. Ale o to neběží.

O co tedy běží?

VARUJ DUŠU NA DOLINĚ! Nastupuje úplně jiné zdravotnické paradigma; daleko horší až svinštější, vůči člověku nepřátelštější, nelidštější. Jde o prolomení limitu, který byl doteď tak bezpečný, že jsme o něm ani neuvažovali.

Příkladem Nového Řádu budiž obecná formulace:

Kdo si za něco může, má nápravu zaplatit, když o ni tak stojí.

Konkrétní aplikace dnes: Nečistil sis zuby, imrvére a lege artis? Tak zaplatíš za opravu zkažených zubů, protože jsi si je měl čistit víc, nebo líp!

Tahle konkrétní formulace ještě nevypadá tak zle. Ale je to zjevení zcela nového a hluboce odporného principu. Principu, který – až se ty dveře trochu pootevřou, abychom lépe viděli, co za nimi je – může zvrátit vše vstřícné, lidské a slušné, co v medicíně bylo a dosud stále je, do jakéhosi subtroglodytního zákona pekelné džungle. Přijmeme-li totiž bez ostychu tvrzení, že kdo si nečistí (nebo nesprávně čistí) zuby, nemá nárok na platbu léčby ze všeobecného pojištění, dostáváme se v medicině do jiného světa – do světa hříchu a pykání za něj; jak za táty Koniáše.

Do světa, v němž si infarktosní tlouštík povinně připlácí na svůj by-pass, protože kdyby jeho předchozí život byl v souladu se zásadami správné výživy, nikdy by se mu to nestalo.

Do světa, v němž všichni kuřáci platí náklady na léčbu svých karcinomů.

Do světa, v němž lesní dělník zaplatí za amputaci rozdrcené končetiny, protože byl seznámen s pravidly bezpečnosti práce, a včas se neohlédl, i když bezesporu měl.

A také do světa, v němž si obyvatelé měst plných exhalací budou připlácet na léčbu svých respiratorních chorob – věděli, jaké je v Karviné ovzduší, a nevystěhovali se – no věřili byste tomu?

Dále do světa, kde léčba narkomanů zkrátka probíhat nebude, protože přece všichni narkomani si za to můžou, a léčbu nemají čím zaplatit. V tomto případě se bohužel nezískají prostředky na extrémně drahou léčbu jiných, ale aspoň se nebudou neodpovědně vyhazovat peníze.

Možná i do světa, v němž lékař záchranné služby nebude bezplatně zjišťovat, odkud nešťastník krvácí, dokud se neujistí, že dotyčný byl sražen autem při přecházení na zelenou.

A mimo jiné i do světa, v němž bude naše žití orwellovsky prošpehováváno za účelem zjištění, jestli zdravotně nezlobíme, a neztrácíme tak nárok na bezplatnou péči. Toho se budou týkat četná důkazní řízení, a žoldnéři najatí na boj proti korupci budou mít další kšeft navíc.

Pokud budou lékaři dostatečně iniciativně postupovat v těchto intencích, dospějí nepochybně brzy k závěru, že je jen zanedbatelně málo chorob i úrazů, za něž si pacient (totiž: klient) skutečně nemůže. Úměrně tomu pak mohou být upraveny podmínky poskytování bezplatné péče, samozřejmě při zachování nebo zvýšení dosavadního pojistného – vždyť přece ve zdravotnictví chybějí peníze.

Cesta k efektivnímu a co nejširšímu uplatňování postupů vysoce náročné léčebné péče tak bude otevřena dokořán.

Vítejte, světlé zítřky.