Rozhovor Britských listů 294. Mariánský sloup na Staroměstském náměstí je oktrojování dějin
23. 6. 2020
Po světě se odstraňují sochy zločinců a rasistů, v Praze naopak post...19. 5. 2020 / Richard F. Vlasák
Proč oslovuje ANO stále přes třicet procent obyvatel? Nevidí snad lidé chyby Andreje Babiše v průběhu krize? Nechyběly lidem roušky a neumírali zbytečně důchodci v sociálních zařízeních? Dochází ke zničení českého podnikání a oligarchové se opět budou mnout ruce a lidu to nevadí. Proč? Za odpovědí musíme jít do historie i do vyprávění o ní za posledních 30 let.
Stanislav Biller v A2 popsal fascinaci vládnoucích politiků velikými projekty: místo pomoci malým podnikům a živnostníkům chce vláda koupit Smartwings a svá podpůrná řešení míří ve prospěch oligarchů; místo nákupu českých nano roušek Hamáček padá na záda před čínským šmejdem, protože nákupy po desetisících jsou pod jeho rozlišovací schopnost; Toman má beton rád a je jedno, že dětem předáme spálenou zemi. Generace normalizačních inženýrů řídí stát podle normalizačních norem, ale „normalizační myšlení“ má hlubší normativ, než si chceme připustit. Abychom je pochopili, vydejme se proti proudu času. Abychom zachránili naši budoucnost, vypořádejme se s minulostí.
Při práci na Komenského výstavě i na dalších projektech, týkajících se duchovních a sociálních dějin jsem došel k zajímavým analogiím s dneškem. Stále se vrací vzoreček, který po generace, staletí vtloukaný do hlavy nabyl hrůzných rozměrů samozřejmosti. Chceme být poddruhy a lokaji, děvečkami a sloužícími, nebo se vydáme směrem ke svobodě, odpovědnosti a ano, do rizik? Lokajské sobectví je do národního genomu vtěsnaný prvek, bez jeho odstranění budeme mít stále shrbená záda. Tentokrát vlastní vinou jako před čtyřmi sty lety...
V roce 1620, přesněji 8. listopadu se na vrchu nad Břevnovem odehrála bitva, vlastně šarvátka – vešla do dějin a mýtů jako bitva na Bílé hoře. Porážka stavovských vojsk sice nebyla nevyhnutelná, ale dala se předpokládat. Zarážející je jiný moment příběhu, po skončení bitvy se Praha neopevnila a habsburští oblehatelé měli snadnou práci. Je za neochotou Pražanů bránit náboženské a politické svobody jejich nevěrnost ideálům, nebo spíš vyčerpání města a země sužovaných soldateskami, jedno z jaké strany? Jaký program jim přinášelo povstání?
Na jedné straně nám vyráží dech náboženská otevřenost (zaručená svoboda vyznání i pro katolíky v jiných protestantských zemích nevídaná) a ústavní prozíravost „otců konfederační ústavy“ (rozdělení výkonné, soudní a zákonodárné moci) a na druhé pohrdání čtvrtým stavem (poddaným, ať už z města nebo vesnice), který se také hlásil o slovo a chtěl se zapojit do povstání. Na jedné straně vidíme zákony na ochranu českého jazyka, na druhé se do čela vzpoury dostává samolibý floutek z Falce, který místní poměry nezná a svými nemnohými kroky pobuřuje duchovní cítění většinových utraktvistů (náboženská smíchanina puritánské etiky s katolizující liturgií). Nedivme se otevřeným branám hlavy království.
Už
na přelomu 16. a 17. století začaly sociální procesy, které
naznačí další tendence – vytváření velkých pozemkových
dominií a zániky menších panství, ekonomická stagnace Prahy
spojená s odchodem dvora, zadlužování, utužování
poddanství a všudypřítomné nebezpečí válek, moru a chudoby.
Politickou motivací vzbouřenců především z řad nižší
šlechty, měšťanů i inteligence bylo tyto trendy zvrátit, jejich
ideologickou oporou se však nestal domácí utrakvismus nebo
českobratrství (byť se hlásili k husitské církvi nebo
českobratrství), ale pozdně kalvinisticky pojímané křesťanství,
v němž jsou rovnost před Bohem a sounáležitost společenství
zpochybňovány teorií o individuální, čti sobecké spáse.
Kalvinismus nesl ovoce prosperity v Nizozemí, či Anglii,
vítězně táhl tehdejší Evropou, Ženeva se blyštila jako Řím...
Můžete po právu namítnout, že by šlo o lepší volbu než
idolatrický a tmářský katolicismus, pronásledující vše, co se
mu nepoddá, včetně důsledků do teorie hospodářství, ovšem
ani kalvinisticky orientovaným monarchiím se nevyhnuly excesy
pronásledování jinověrců, což bylo právě původnimu utrakvismu
a českobratrství cizí.
Jinými slovy, vzbouřencké elity se neopřely o čtvrtý stav a domácí duchovní tradice a zaplatily za to a celá země s nimi. Ne jinak tomu je i dnes, ohlédneme-li se po dnešních liberálech a jejich zbožštění kapitalismu.
Jaké
důsledky měla bělohorská bitva a následná rekatolizace? Ze země
odešly elity z řad nižší šlechty, svobodného měšťanstva
a inteligence. Až pozdě si někteří z nich uvědomovali své
chyby (kupř. Komenský, byť jemu nechyběla už v předvečer
povstání sociální prozíravost, jak svědčí spis Listové
do nebe).
Exodus elit byl doprovázen útrapami války a s nimi spojenými
chudobou a nemocemi – úpadek vyspělé země byl očividný a na
staletí nezvratný.
Království české a Markrabství moravské se staly provinciemi ekonomicky i politicky zaostávajícího Rakouska: někdejší čilý obchod, řemeslná výroba i intelektuální výměna byla nahražena monopolem zemědělských velkostatků a ideologickým diktátem jezuitů; domácí kultura ustupovala i přes snahu některých jedinců (jezuita /sic!/ B. Balbín např.) germanizaci a trivializaci (hodnotnou literaturu nahradily snáře a kalendáře); živý, sebevědomý dialog s německy mluvícím zahraničím i německou menšinou byl nahražen českým nacionalismem, bojujícím o zbytky toho, co bylo české; po stránce ústavní nahradil absolutistický monarchismus konstitutivní stavovský stát (šlo o návrat před husitství), městům byl s priveligii odňat i význam v organismu království.
Když
dozněla děla, mohlo se v české krajině rozmoci šlechtické
latifundium - pozemky se zcelovaly a roztříštěná správa na
desítky panství podlehla velkým vrchnostenským celkům. Tvrze a
menší zámky rytířstva byly přestavěny na lovecké zámečky,
či panské domy (i šlechtická titulatura se změnila, stav panský
tvořili nyní vévodové, knížata a hrabata, rytířstvo bylo
nahraženo barony a rytíři).
Kníže měl od lidu dále a
předepsané chování mělo na tento rozdíl upozornit. Negativní
tendence z předbělohorské doby dostaly zelenou a byly
provázeny rozmachem poddanství: z poddaného, který měl
postavení zaměstance najímaného na práci, byl najednou div ne
otrok. Četné poddanské vzpoury svědčí o neutěšeném stavu,
chudobě i pomalém vzestupu selského stavu až v 18.
století, před tím nebylo na rebelie ani pomyšlení (pokud
nemluvíme o vzpouře Chodů).
Byly budovány panské velkostatky,
dvorce, které produkovaly ve velkém maso, mléko a vejce, nebo
obilí, menší pole nahradily poprvé lány. Poddanské statky byly
poddaným propůjčovány a jejich rozloha byla omezována,
konkurence s šlechtickým monopolem byla možná až po roce
1848. Panské pivovary a sýrárny, stejně jako vepřince zasycovaly
tisíce – malovýroba ustoupila od pozadí a jakýkoliv pokus o
vzestup byl trestán. Tuhá disciplinace provázela pauperizaci
venkova, z níž se dostal až po zrušení poddanství.
Místo ryb a skopového začal dominovat právě vepř českému
stolu. Sečteno a podrtrženo: většina českého obyvatelstva si od
17. století nelehko a dlouhodobě zvykala na mentalitu
poddaného, který mlčí, neodmlouvá a neprojevuje vlastní
iniciativu. Po stránce politické nemá žádná práva, a pokud se
chce domoci sociálního vzestupu, tak jedině se souhlasem vrchnosti
(že šlo o rozdílný vývoj od Anglie nebo Nizozemí a
podobný katolické Evropě, dodávám jen pro otužilé),
říkejme tomu lokajství.
Nikoliv schopnosti, ale schopnosti spojené
s podlézavostí se vnořily pod kůži jako rakovina.
Podnikavost, odvaha a sebevědomí byly vnímány jako nepokora a
troufalost. Svobodu svědomí si zachovaly jen nemnohé hloučky
tajných evangelíků (ať již českých bratří nebo luteránů) –
ne náhodou na území, kde se nesnadno prosazovala vrchnostenská
jurisdikce (Valašsko, Vysočina) nebo mimo jejich přímý dosah na
stanovištích obdchodních stezek (Polabí, jižní Morava);
katolicismus našel nejprve styčné body podobnosti s utrakvismem,
aby jej za státní i vrchonstencké pomoci pohltil a zlikvidoval.
Pronásledování české reformaci paradoxně prospělo, jednak proto, že se mohla rozpomenout na své disidentské kořeny, a také proto, že navázala živé kontatky s luterstvím v Sasku nebo reformní tradici v Uhersku, byť se pro budoucnost národa stal nejživotnějším rozhovor se slovenským luterstvím. Svobodu jednání si zachovali ve velmi vyměřené míře členové několika málo svobodnických rodin, měšťanů královských měst, povolání na okraji společnosti. Svoboda myšlení nebyla možná.
Jak
jsem již naznačil, situace se pozvolna a zdlouhavě měnila od roku
1781 se zrušením nevolnictví a tolerančním patentem, který však
protestantům jasně ukázal cestu do vlastních náboženských ghet
za cenu ztráty identity. Nicméně osvícenské reformy přinesly
výrazný pohyb obyvatel, nárůst významu vzdělání a umožnily
pozvolnou přeměnu společnosti z agrární na industriální
v následujícím století. Povlovný zrod občanské
společnosti byl propojen s národní emancipací, ovšem už
vtělené vzorce chování měnil u většiny obyvatelstva velmi
pomalu – ohnutý hřbet, úslužnost místo zdvořilosti.
Nejlépe je tato proměna patrná na zvýšení počtu škol, spolkovém životě a národním obrozením podmíněném omezování negramotnosti v širokých vrstvách. V roce 1848 došlo k zrušení poddanství, ale teprve v šedesátých letech nabývá selský stav potřebného sebevědomí, stíny na duši způsobené neustálým strachem ze ztráty statku ze šlechtické libovůle zůstavají nadále vepsány do duše českého venkova, jak o tom svědčí na jedné straně sebevědomé selské baroko a na druhé dlouhotrvající vliv někdejší vrchnosti včetně ovlivňování místních nebo celonárodních voleb na lokální úrovni.
Z dnešního
hlediska je zajímavé, že některé necitlivé a poškozující
zásahy do krajiny začaly v době, kdy šlechtickému
velkostatku konkuruje menší selská výroba. Intenzivní
zemědělství, které dnes právem kritizujeme u pana Tomana nebo
v babišovském holdingu, má kořeny právě zde: zcelování
pozemků do velkých lánů, meliorace nebo výsadba smrkových
monokultur sahají v jižních Čechách do vlády
Schwarzenbergů – komunisté jen pokračovali v díle svých
ideologických nepřátel.
Střední zemědělský stav protestuje ústy románové postavy Jana Cimbury. Způsob neurvalého jednání se z ponížených přenáší na předstvavitele menšin – židů (antisemitismus spojený s bramborovým morem je podhoubím antisemitismu politického i náboženského), krimininalizace Cikánů na venkově, a na nejnižší vrstvy vesnice – tzv. podruhy, malorolníky a drobné řemeslníky na venkově. Právě z nich se rekrutují pozdější vedoucí síly kolektivizace, nahromaděná nenávist dostane jen ideologický nátěr.
Jinou
možností sociálního vzestupu příslušníků nižších
sociálních vrstev je odchod do měst, velkostatek nahrazuje továrna
s podobnými postavením ve společnosti, ale za nižších
sociálních standardů. Za štěstí je považováno, když
v jedné domácnosti žije méně než 12 obyvatel a na jednu
pavlač připadá jedna toaleta.
Postavení dělnické třídy se
v průběhu 19. století mění a i v rámci tohoto
kolektivu dochází k rozvrstvení v souvislosti se
specializací. Z námezné práce se stává trvalý úvazek,
ceněny jsou iniciativa a řemeslná dovednost, schopnost spolupráce.
Ve více jazycích zběhlá česká inteligence získává nižší
úřednické posty, zcela opanuje školství i samosprávu,
vlastnická struktura průmyslových podniků se mění ve prospěch
českého živlu. Na počátku 20. století se k elitám české
společnosti tedy přidávají sedláci, řemeslníci, městská i
venkovská inteligence, vedoucí dílen a dělníci v náročných
profesích.
Demokratizace společnosti však stále naráží na
mantinely konzervativního státu, vedeného příslušníky starých
elit - šlechty, vysokého důstojnictva i kléru, na jejichž stranu
se přidává velkoburžoasie rovněž dychtící po predikátu -
chcete-li, tehdejšími oligarchickými strukturami.
Nejde však jen o politická práva daná rakouskými a později rakousko-uherskými ústavami, ale i o samotnou možnost se uplatnit. Nedostatek zemědělské půdy i nesvoboda vedou k několika vlnám českého exilu do USA i na jiná místa po Evropě. Pokud T. G. Masaryk ve svém slavném projevu z Kozího Hrádku u Tábora přirovnává českou šlechtu i vysoký klérus k nositelům moci a nepřátelům Husa i sociálního, politického a kulturního vzestupu nejširších vrstev, nemíří rozhodně vedle a nadšený ohlas, který tento projev zaznamenal například později mezi legionáři, vytyčuje cestu k samostatné republice.
První
republika, při všech sociálních problémech a zachování
některých nerovností, byla nesena étosem vzpoury středních a
nižších středních vrstev proti elitám starého režimu. Krátké
období republiky neumožnilo dostatečně zakořenit republikánské
ideály v českém prostoru, jak se dlouho a namáhavě
konstituovaly od 60. let 19. století.
Pozemkové reformy sice
umožnily vzestup selského stavu a vytváření družstev
dovolilo konkurovat přetrvávávajícím zbytkům šlechtických
velkostatků (schwarzenberského nebo lobkowiczkého i dalším),
ale trvalé změně ve prospěch rozmachu středního selského stavu
zabránila druhá světová válka a kolektivizace, která vše
vrátila do kolejí z dob Rakousko-Uherska, byť s jinou
ideologií.
Podobné je to se stavem školství, modernizovaném po
francouzském i britském vzoru, ale i přes Příhodovu
reformu se nepodařilo vymýtit zbytky herbartismu, na nějž
s lehkostí navázala kolektivizační výuka 50. let podle
sovětského příkladu.
Městský střední stav, tedy podnikatelé, inteligence a vedoucí dílen, nesl hlavní tíhu obětí v protinacistickém odboji. Budiž mi rozuměno dobře, elitami v celé eseji nemíním pouze přináležení nějaké společenské vrstvě, ale především schopnost vést a potvrzovat význam etických standartů v každodenním životě i v mimořádné době.
Po vzpamatování z otřesu, jakým byl únor 1948, se i v rámci dělnických struktur podařilo vytvořit elity nového systému, které byly ochotny k naváznání na prvorepublikový étos. Komunistický režim hlásal naoko emancipaci na nejrůznějších úrovních života společnosti, ale v podstatě využil naučených vzorců chování, které byly národu vštěpovány od doby po Bílé hoře. Vzpourou starých i nových elit byl rok 1968, duchovně navazující nejen na křesťansko-marxistický dialog, ale i domácí politické tradice republikánství.
Lokajství, poníženost i intelektuální lenost nedostaly vzpruhu se sovětskými tanky, normalizace začíná až po marném odporu veřejnosti v souvislosti s pokusem odvolat Josefa Smrkovského a po smrti Jana Palacha, závodní rady i náboženské svobody přetrvávají až do léta 1969. Normalizace navazuje nejen na myšlenkové postupy vrchostenského systému v politickém nebo hospodářském vedení země, ale i na ideologizaci katolicismu v 17. století. To je nutné si uvědomit, hodnotíme-li podobné nebezpečí, které sledujeme v okruhu kardinála Duky.
Po
roce 89 byla pochopitelná snaha vymanit se z předsudečného
myšlení posledních desetiletí. S vaničkou bylo vylito i
dítě. Čteme-li od předních českých historiků, že Bílá hora
byla vlastně vysvobozením (v horším případě) nebo jedinou
nutnou cestou, buďme si jisti, že německá nebo švýcarská
historická bohemistika jde jinými cestami a vidí a ve srovnání
česko-rakouské, polské a nizozemské konfederace možnou cestu
historického vývoje.
Čteme-li od historiků přírody, Václava
Cílka například, jak byl šlechtický velkostatek kladně
konstitutivní pro formování krásné české krajiny, můžeme
použít jako repliku historigraficky poučené pojednání E. Maura
v Českém časopise historickém. Vzhlížejí-li se kulturní
osobnosti v nádheře baroka, nechť zazní i hlas historičky
umění M. Bártlové, která otevírá krásu umění české
reformace, hnutí jednoznačně demokratičtějšího než oslavovaná
pompézní kulisa absolutistického temna.
A přeje-li Česká televize výstavbě Mariánskému sloupu, činí tak z neznalosti kulturních dějin a mnohovrstevnosti výkladu dějin, třeba v katolickém exilu. Ostatně je na pováženou, že redaktoři veřejnoprávní televize používají, stejně jako předseda vlády, termínu mše jako ekvivalentu ke slovu bohoslužba. Už na vícero místech jsem popsal tendování části českých intelektuálů ke snobismu, k opovrhování lidmi práce nebo k omluvě protektorátních činitelů, s nimž sdílejí společnou lásku ke starým, zlatým časům predikátů, vrchností a bez odporného volebního práva pro všechny obyvatele země.
Pokud
většina českého obyatelstva akceptuje vrchnostenské manýry Hradu
i pánů Strakovy akademie, nečiní tak z nějaké příchylnosti
k obyvatelům těchto feudálních stavení, ale proto, že jim
polistopadové elity tvrdily, že to tak má dělat, měla se přece
modlit jako v Polsku, pracovat jako ukrajinský dělník a nezdvihat
hlavu jako český podruh.
Nyní ty elity sklízejí, co zasely, nikdo rozumný
jim nemůže nějaké vztahování se k Masarykovi věřit.
Vidíme-li, po odeznění krize nevraživost mezi vrstvami –
podnikatelskou a zaměstnaneckou (jak vzácnou výjimkou je šéf
odborů Středula), nesledujeme jiný obrázek, než který se
naskýtal onoho osudného odpoledne 8. 11. 1620.
Po pádu
polistopadové republiky, přichází čas knížat – oligarchů, a
jejich kněží. Na naději mi mnoho řádek nezbývá, ale přesto
ji najdu. Vydáme se po cestách vyšlapaných právě TGM na Kozím
hrádku a řekneme ne minulému i současnému lokajství, tedy budem
hledat cesty „malého českého člověka“ v čapkovském
duchu?
To by ovšem znamenalo přestat si pobělohorskou dobu malovat jako ráj na zemi a přijmout za své ideály vysmívaných husitů, vždyť v tomto roce si připomínáme nejen Bílou horou, ale i vznik Tábora.
Diskuse