O vzniku rasismu tzv. čisté krve ve Španělsku 15. století

20. 10. 2026 / Boris Cvek

 

Netušil jsem, že už v roce 1942 vyšla kniha, která odmítla vědecké základy tohoto pojmu, konkrétně u tzv. židovské rasy. Problém samozřejmě je, že pokud historik chce zkoumat třeba Spojené státy kolem roku 1900, nemůže se pojmu „rasa“ vyhnout, byť jde o naprostou fantasmagorii. Čím jdeme dále do minulosti, tím je ale zřejmější, že mluvit o rase je problematické. Tak jako tak jakýkoli rasismus je snaha založit diskriminaci – ať sociální, ať ekonomickou, ať náboženskou – ve fyzické dědičnosti. A to je ten klíčový pojem: fyzické dědění, tedy něco, co bylo přítomné v myšlení lidí – na rozdíl od moderní biologie – už ve středověku. Pokud moderní populační studie ukazují genetické rozdíly, jde o popření rasismu, protože ty nesouvisí s kulturní charakteristikou. Rasismus vyžaduje, aby kulturní vlastnosti vycházely z fyzické konstituce, z těla.

Zajímavá je historie postojů k rasismu mezi učenci. Například Michel Foucault v 70. letech přednášel o tom, že středověká společnost byla „organická“, tedy bytostně nerasistická, zatímco v novověku rasismus vznikl jako důsledek boje o suverenitu státu mezi navzájem nesmiřitelnými skupinami. Jiným příkladem je snaha očistit reformaci od obvinění z antisemitismu tím, že jde o antijudaismus, nebo naopak „vysvětlování“ reálií Španělska po nucené konverzi židů a muslimů tím, pomocí potřeb „románské či germánské rasy“. Zcela vážně učenci používali představu inferiorních ras a jejich nevyhnutelného osudu, dekadence, kterou přinášejí atd. Historik Americo Castro, který jednoznačně odmítal chápat španělské židy a muslimy, resp. konvertované, jako rasy, argumentoval barvou kůže: když nebyl rozdíl v barvě kůže, nebyly to rasy. Místo toho je chápal jako kasty, což ale bylo nakonec totéž, přesně v duchu inkvizice: prostě kulturní vzorec je dědičný.

„Castro's easy isolation of race in the epidermis, for example, blinded him to the ways in which his methodology simply displaced many of the naturalizing and essentializing functions of „race“ into the less charged term of „caste“ (much as many speakers today use „ethnicity“). There is in fact a close kinship between Castro's „Semitic caste“ and „Semitic culture“ and Ernest Renan's „Semitic race“. Both posited stable, essential, and inescapable forms of group identity continuously reproduced across time. Castro, like Renan, combed „Jewish“ texts beginning with the Old Testament for Semitic characteristics whose entrance into Spain he then attributed to Jews and convertos. He found a number of them. „Inquisitorial fanaticism and resources to slandering informants… frantic greed and plundering, the concern over purity of blood… the concern with public reputation… the desire of everyone to be a nobleman… somber asceticism… the negative view of the world… disillusionment, and the flight from human values,“ all of these were the „poisons … that seeped into Spanish life, Spanish Christendom, in the increment of forced converts.“ These „cultural“ traits of Jews are startlingly similar, not only to those „racial“ ones listed by Renan… but also to those fifteenth- and sixteenth-century anti-converso tracts advocating limpienza. Nor are the means of their reproduction so very different… they rely heavily on genealogical ones, frequently mapping a particular intellectual position or literary style onto a family tree in order to prove the „Semiticness“ of either the idea or of its exponent, a type of logic that has turned many Iberians into methodological disciples of Inquisitors. Like many other historians and philologists, Castro fled from the horrifying embrace of race straight into the arms of another genetic fantasy.“

Miriam Eliav-Feldon, Benjamin Isaac, Joseph Ziegler (eds.): The Origins of Racism in the West, Cambridge University Press 2013, str. 246-247.

 

Slovo rasa se do Španělska dostává v souvislosti se šlechtěním dobytka a s aristokratickou genealogií (takto bylo slovo „rasa“ poprvé zavedeno ve Francii). Brzy potom dochází k aplikaci tohoto pojmu na židovské konvertity. Vidíme to na tom, jak tomu byl kladen odpor shora. První doklad je z Barcelony roku 1433, kdy královna Marie zakazuje dělat rozdíly mezi „přirozenými křesťany“ a jejich potomky na jedné straně a neofyty a jejich potomky na druhé straně. Klíčová je právě ta představa původu, rodové linie, ta je totiž starší než rasa a sahá do středověku. Je to jeden z hlavních argumentů, proč základní rasistický postoj mohl existovat bez biologie 19. století. V roce 1435 se potkáváme v jednom spisu třeba s tím, že každá zrada od dob Alexandra Velikého „měla v sobě žida nebo jeho potomka“. V roce 1437 papež Evžen IV. zavrhuje ty, kdo hlásají, že konvertovaní židé jsou křesťany jen podle jména a nemají mít přístup k úřadům a uzavírat manželství se skutečnými křesťany. V letech 1433-34 v Seville propuklo povstání proti monarchii, jehož cílem bylo vyvraždit všechny konvertity. O deset let později král Jan II. nařizuje městům, aby konvertované židy považovala za stejné křesťany, jakou jsou ti původní, a aby jim dávala přístup „ke ctihodným úřadům republiky“. V roce 1470 bylo slovo „rasa“ tak běžné v poezii, že ho najdeme v knize pro básníky, jak jaká slova spolu rýmovat.

Prosazení rasismu ovšem nebylo snadné. Na straně konvertitů byly pádné argumenty, např.: pocházejí v Panny Marie (byla židovka). Ještě důležitější byla otázka křtu: cožpak křest není schopen plně obnovit člověka? Odmítat sílu křtu na základě původu jde proti samotným základům křesťanství. Ve Španělsku 15. století se to nakonec prosadilo. Klíčové bylo zřejmě povstání v Toledu v roce 1449. Ve hře byla reprodukce společenské moci: kdo bude tvořit společenskou elitu, snad ne ti, kdo byli ještě včera muslimy a židy! Myslím, že zásadním faktorem byla vynucenost konverzí. Pokud odpůrci konvertitů říkali, že jsou křesťany neupřímnými, že to udělali jen pro svůj prospěch, byla to asi často pravda. Z toho pak vznikaly ty představy, že židům jde jen o sex s jeptiškami a křesťanskými pannami, že židovští lékaři tráví své pacienty, aby získali jejich majetky atd. Židovská linie zla, koleno po koleni, generace po generaci, dědění zla, dědění zlé krve. Cílem bylo vyloučit konvertity z úřadů, aspoň na čtyři generace.

V letech 1449-50 proběhla v tomto smyslu polemika o vztahu mezi kulturou a tělesností, která nemá v předmoderních dějinách obdobu. Vítězství rasistů nebylo zdaleka jisté. Tělesné rozmnožování přece nemůže limitovat zázračnou moc Boží danou ve křtu. Obhájci konvertitů ukazovali na starozákonní příklady židovské vojenské statečnosti, což byla podmínka aristokratického statusu. Ovšem i ti často operovali s krví: židovská krev ukáže svou vrozenou statečnost, jakmile ji odemkne křest. Klíčové pro vítězství rasistů byly obecně sdílené, zcela absurdní ovšem, představy o dědičnosti (mimochodem i my dnes ve 21. století často mluvíme o dědičnosti v souvislosti s krví, třeba krev jeho krve… naprosto absurdní pitomost). Nicméně i tak přenést dědičnost ze šlechtění dobytka na půdu teologie bylo něco nezvyklého a velmi kontroverzního. K citaci jsem si vybral pasáž ukazující, jaké důsledky to mělo pro španělskou společnost, v níž snad nebyla aristokratická rodina, která by neměla mezi svými předky židy.

Kapitolu o vzniku rasismu ve Španělsku považuji za fascinující, rád bych se ale mnohem více dozvěděl o tom povstání v Toledu a o celém společenské mechanice za tou strašlivou proměnou. Snad to bude v knize Bethencourtově. Teologické a intelektuální spory považuji jen za povrchní pěnu toho skutečné konfliktu politického, konfliktu o moc a pozice. Nyní ale k citaci. Za povšimnutí jistě stojí vznik předběžné formy inkvizice jako snahy ochránit pravé konvertity od těch falešných. Miluji také výraz „accusational economy“.

„The consequences of this victory were momentous. The argument that converso morals were habitually corrupt, for example, led to the establishment of the first „proto-Inquisition“ under Alonso de Oropesa in the 1460s. Oropesa, a prominent opponent of discrimination against descendants of conversos, believed that rooting out the heresies of the few would prove the innocence of the majority. Indeed he found little evidence for the charges against the converts, but their increasingly effective reiteration was used to justify the establishment of the Inquisition itself in 1481. (…) Judaizers were to be identified by their behavior, but that behavior only gained meaning in light of their flesh's genealogy.

Already in 1449 Fernán Díaz, the Relator of Juan II., had pointed out the dangers of such a system. There was scarcely a noble house in Spain that had no converso in its family tree. If Jewishness were attached to blood, the Relator warned, the nobility of Iberia would be destroyed. Moreover, since the effects of genealogy were primarily expressed culturally, the religion-racial classification of cultural practice became an important of the accusational economy. Virtually any negative cultural trait could be presented as „Judaizing“. (…) The characteristics encoded in Jewish blood, according to the bishop of Cordoba in 1510, included heresy, apostasy, love of novelty and dissension, ambition, presumption, and hatred of peace. (…) The effectiveness of such claims in attracting the attention of Inquisitional courts made them strategically useful, and thereby Judaized ever more extensive cultural practices. By 1533, even the son of the then Inquisitor General… could write to the self-exiled humanist…: „You are right. Our country is land of… barbarism. For now it is clear that no one can possess any culture without being suspect of heresy, error, and Judaism.““

Miriam Eliav-Feldon, Benjamin Isaac, and Joseph Ziegler (eds.): The Origins of Racism in the West, Cambridge University Press 2013, str. 259-260.