K výročí 17. listopadu: jak padl komunistický systém v Evropě podle Gorbačovova životopisu, část čtvrtá

12. 11. 2026 / Boris Cvek

Pokud jde o východní Evropu, Gorbačov odmítal tlačit na reformy. V ČSSR šlo o nástupnictví po Husákovi a Štrougal dával najevo, že chce dělat perestrojku, dokonce ho v té věci chtěl podpořit i Husák telefonátem do Moskvy. Gorbačov to ignoroval, ačkoli byl přesvědčen, že Pražské jaro 1968 bylo správné a že už tehdy se mělo začít s perestrojkou (jeho přítel Mlynář označil perestrojku za radikálnější verzi Pražského jara). Navenek mu šlo o princip nevměšování (prý už nelze, aby jakákoli země vnucovala jiné svou politiku, což bylo paradoxní vzhledem k sovětské vojenské přítomnosti v ČSSR). Sovětské satelity si podle Gorbačovovy oficiální rétoriky měly vybrat svou cestu, byť by to měl být kapitalismus. Vůdci těchto satelitů to nebrali vážně a až zhruba do konce roku 1988 věřili, že je Sověti podrží, pokud by došlo k problémům. Jediná země, která se rozhodla skutečně následovat perestrojku, bylo Maďarsko.

Gorbačov navenek věřil, že síla sovětského příkladu bude taková, že nakonec se tak stane i v dalších zemích. Nicméně reálné důvody jeho pasivity jsou zřejmě tři: 1. ekonomické: Sovětský svaz už neměl na to, aby tyto země podporoval, 2. vnitropolitické: tlak na reformy by vedl k dalšímu konfliktu s konzervativci v Moskvě, 3. osobní: Gorbačovovi byli východoevropští vůdci v zásadě odporní. Různě ho zvali a hostili, což ale bylo podloženo snahou ho mentorovat nebo vydávat vlastní politiku za reformy. Bulharský vůdce Živkov dokonce prohlašoval perestrojku za svůj nápad a bizarním způsobem se snažil Gorbačova kopírovat a vyvolávat dojem, že ve skutečnosti Gorbačov kopíruje jej. Ještě odpornější to bylo v Rumunsku. Gorbačovův projev o nutnosti demokratizace byl zakázán v NDR, takže východní Němci se jeho obsah dověděli ze západoněmeckých médií. Satelitní politici pochopili, že je zle, jakmile Gorbačov začal redukovat vojenskou přítomnost ve východní Evropě. Gorbačov ale nechtěl kolaps východní Evropy a její odpojení od Sovětského svazu, i když si toto riziko naléhavě uvědomoval. Utíkal se k útěšné představě, že tam nakonec i z biologických příčin (věk čelných politiků) bude muset k perestrojce dojít.

Naopak se západními politiky měl dobré vztahy. Přes počáteční komplikace dosáhl sblížení s Kohlem, jemuž připustil sjednocení Německa ve vzdálené budoucnosti. Kohl si Gorbačova získal lidským přístupem a zmínkou o osudu obou rodin za války. Pokračovaly velmi dobré vztahy s Mitterrandem (Gorbačov jej velmi obdivoval pro jeho vzdělanost a šíři rozhledu) nebo s italskými politiky. U Kohla i dalších evropských lídrů bylo možno najít vstřícný přístup k myšlence tzv. společného „evropského domu“ po rozpuštění NATO a Varšavské smlouvy. Nejblíže měl Gorbačov ovšem k paní Thatcher, která na rozdíl od mnoha jiných západních politiků věřila v perestrojku. Obdivovala jeho intelekt a vzdělání (naopak o Reaganovi si myslela, že toho moc nepobral). Na návštěvě Moskvy s ním pokračovala v ostrých sporech, které je sbližovaly. Přes její vášnivý antikomunismus a tvrdou argumentaci byla ve skutečnosti tolerantní a vstřícnou osobností. Umožnila Gorbačovovi pochopit, že základem bezpečnosti Sovětského svazu je to, že se ho nebudou jeho protivníci bát. Když to Gorbačov vyhlásil na politbyru, postavil tím veškerou bezpečnostní politiku svých předchůdců vzhůru nohama.

 

“Gorbachev also used something Thatcher said to teach the Politburo a lesson on April 2. “We are afraid of you,” she had told him. “We don't believe you.” Moscow had invaded Hungary, then Czechoslovakia, then Afghanistan. “We warned you what would happen to European trust in you if you deployed SS-20 rockets, but you went ahead and deployed them.” Gorbachev’s point, a revolutionary break with his predecessors thinking, was that the Soviet Union's security depended on its adversaries also feeling secure.

On top of all this, the legendary “iron lady” wasn't always so steely. When Gorbachev accused her of being ready to go to war (why else was she so resistant to nuclear disarmement?), Chernyaev recalled, “she got very tense, blushed, and her expression hardened. She reached out and, touching Gorbachev’s sleeve, began to talk without letting him get in a word.” She became “so excited that the conversation got completly out of hand.” (…) When she and he had come close to a “fight”, she got “agitated”. She put on a powerful performance – strong arguments, skills of an experienced debate – of the sort “you would never see in a theater.” She “never looked at a note,” and knew the numbers of missiles each side had by heart. But unlike Mitterrand, she “couldn't hide her thoughts and schemes.” She was a “raging anti-Communist,” who agreed in the end to “live and let live.” She set out to “unmask” Soviet sins, then “panicked” at the prospect that the summit would seem to “fail””. Str. 391

A co se stalo s Reaganem? Na konci tohohle odstavce:

„Gorbachev's talkfest with West European leaders, strikingly warmer than his frigid encounters with East Europeans, counted as diplomatic success at home. By the end of 1988, he felt entirely comfortable with Western leaders – not hidebound Communist party chieftains, and not just socialists like Mitterrand – but thoughtful, card-carrying capitalist statesmen like Thatcher and Kohl. Reagan, transformed though he was, didn't make the cut on intellectual grounds, but following Reykjavik, he became not just a former adversary but a real friend.“ Str. 392

A momentka z návštěvy Gorbačova v Rumunsku:

„There were shortages of everything, he told the Politburo on his return, but „he (Ceausescu) kept telling me everything was fine,“ as if they had already established „democracy, free elections, cooperatives and worker's rights.“ „I look and listen to him and feel like a fool.“ Crowds on the street, bused in for the occasion, kept shouting, „Ceausescu-Gorbachev!“ Gorbachev went up to them, he later recalled. „I approach. I try to speak, but they just keep yelling. I grab one by the arm.“ „Wait a minute. Stop,“ I say. I try to talk to them, but all I get is more, „Ceausescu-Gorbachev!“ with an occasional „Gorbachev-Ceausescu“ thrown in for good measure. „It made ones head burst,“ Gorbachev told his colleagues. „Human dignity has absolutely no value.“ Ceausescu was „terribly offended“ when Gorbachev talked about glasnost and perestroika.“ Str. 384-385

William Taubman: Gorbachev, Simon & Schuster 2017.

 

V prosinci 1987 proběhl ve Washingtonu summit Reagan-Gorbačov. Vrcholná událost Gorbačovovy kariéry. Cesta k summitu byla komplikovaná. Gorbačov nejprve musel akceptovat, že Reagan se nevzdá svého snu o hvězdných válkách. Sovětští generálové nabízeli jako protiopatření obrovské výdaje na rakety, které svým množstvím americký systém zahltí. Gorbačov na to nemohl přistoupit. Ukojil armádu povolením jaderného testu na území Kazachstánu. Jeho taktika vůči Spojeným státům byla jiná: přistoupí na jejich nabídku masivního odzbrojení v oblasti raket středního doletu, kam patřily i v Evropě umístěné pershingy, kterých se Sověti báli. Američané tuto nabídku udělali ve víře, že Sověti na ni nikdy nepřistoupí. Po složitých jednáních i se západními spojenci (většinou, včetně Mitterranda, byli proti, proti byl i Kissinger, Nixon atd.) a pod tlakem veřejného mínění v Evropě Spojené státy na nabídku přistoupily. Velmi důležité byly v tomto bodě vztahy mezi americkým ministrem zahraničí Shultzem a Gorbačovem, vzájemně se obdivovali pro svou vzdělanost a filozofovali o budoucnosti lidstva v informačním věku. Nikdo nevěřil, že tento přístup Shulzovi vyjde, ale vyšel.

Navíc Gorbačov Spojené státy ohromil další nabídkou: masivní redukce střel krátkého doletu. Sovětská armáda si na těchto zbraních zakládala, a když se o této nabídce Gorbačova Schultzovi dozvěděl šéf armády, zuřil a hned volal Gorbačovovi. Ten se vymluvil na to, že se spletl. Voják tedy urgoval, aby se dalo Schullzovi vědět, na což Gorbačov tvrdě odvětil: chceš snad, aby si Američané mysleli, že generální tajemník je nekompetentní? Průlom znamenal nikým nečekaný přílet mladého západního Němce do Kremlu na malém letadle. Armáda ho nebyla schopna detekovat. Přistál na Rudém náměstí, aniž by si ho všimla. Gorbačov to využil k tomu, aby generály seřval, povyhazoval a zlomil odpor armády k odzbrojení.

Vztahy mezi Spojenými státy a Sovětským svazem také komplikovaly skandály s objevováním sovětských špionů a úniky tajných dokumentů Spojených států, v nichž byl Gorbačov a vývoj v Sovětském svazu obecně líčen nelichotivě. Například vysoký představitel CIA Gates zpracoval supertajnou zprávu, v níž tvrdil, že Gorbačov nedělá reformy, aby pomohl běžným lidem, nýbrž jeho cílem je zesílení konfrontace se Spojenými státy. Gorbačov si tuhle zprávu i další mohl přečíst díky špionům KGB. Až na jednu výjimku, kdy ztropil Schulzovi scénu, se přes to přenesl – a napsal Reaganovi, že přijede do Washingtonu na začátku prosince. Summit byl zpočátku velmi rozpačitý. Reagan začal s lidskými právy (Gorbačov už tuto agendu v Sovětském svazu oficiálně rozvíjel, například přestal být rušen Hlas Ameriky, mnoha sovětským občanům se usnadnilo vycestování atd.) a kromě toho blouznil o tom, jak Spojené státy a Sovětský svaz spojí hrozba z jiné planety – na dalším oficiálním sezení pak výborně připravený Gorbačov začal tlačit věcnými argumenty ve vojenské a politické oblasti a Reagan ho přerušil hloupým antisovětským vtipem. Všichni Američané byli konsternováni a chtěli se studem schovat pod stůl. Schultz schůzku zrušil a vysvětlil Reaganovi, že nemůže jen tak sedět a dělat hloupé vtipy.

Jenže Gorbačov nakonec pochopil, že tohle je cesta k Reaganovi a nechal si další dny vykládat další vtipy a smál se jim. Reagan navrhl, aby si říkali křestními jmény. Konec summitu byl naprostý triumf, množství různých, luxusních večírků, Gorbačov si užíval řečnění. Pozvaní byznysmeni a další vlivní lidé nevěřili, že takto by mohl vypadat vůdce proletariátu. Prakticky na všechny udělal velký dojem. Podával si ruce s novináři z nejlepších amerických novin, kteří v jeho přítomnosti zcela ignorovali viceprezidenta Bushe. Gorbačov v luxusním oblečení, schopný mluvit spatra jako dokonalý intelektuál a herec (svým uměním dělal dojem i na herecké hvězdy), se stal hrdinou Ameriky. Neuvěřitelná, netušená změna oproti časům Brežněva. Američané měli co slavit, protože Sověti slíbili destrukci několikanásobně více zbraní než oni. A samozřejmě ke slavnostnímu podepsání dohody o odzbrojení došlo v den a hodinu, kterou Nancy Reagan určila pomocí svého astrologa. Taubman poskytuje mnoho detailů z osobního sbližování mezi Američany a Sověty v závěru summitu.

“If the formal talks were mostly sterile, why did Gorbachev celebrate the summit? Because almost everything else about it seemed extraordinary, both to Gorbachev and to Americans. The INF Treaty signing (scheduled at precisely 1:45 p.m. on Tuesday on the advice of Nancy Reagan's California astrologer) was, Gorbachev said, “a historic milestone in the chronicle of mans eternal quest for a world without wars.” But the staging of the ceremony captivated him as well: U.S. Marine Band playing American and Soviet marches in the foyer; congressional and military leaders, the chief of staff of the Soviet armed forces, and other Soviet and American officials waiting eagerly in the East Room; Reagan and Gorbachev striding together down the long red-carpeted corridor. The atmosphere was “triumphant,” Gorbachev recalled. “The event was televised. The audience greeted us with a standing ovation.” After signing, “Reagan and I exchanged a firm, manly handshake and then addressed the American and Soviet peoples and the whole world.” (...)

The full-honors arrival ceremony on the White House south lawn that morning had been stirring as well; a twenty-one-gun salute, a fanfare from U.S. Army Herald Trumpets, the U.S. Army plying the two national anthems, the Third U.S. Infantry Fife and Drum Corps marching before the two leaders as they stood side by side... The formal, black-tie state dinner that night at the White House was magnificent: Gorbachev, the leader of an allegedly proletarian state, dressing down in a dark-blue business suit with a wine-and-dark-blue striped tie, his wife in a two-piece black-brocade gown with a long narrow skirt, pearl necklace, and earrings. (...)...with the Gorbachevs and the rest of the Soviet delegation singing along. The song took Gorbachev back to the 1957 Moscow Youth Festival at which it was sung (...) “We didnt hold back,” recalled Gorbachev who prided himself on his strong singing voice.”

William Taubman: Gorbachev, Simon & Schuster 2017, str. 403-404.

 

Gorbačov se cítil skvěle, když se vracel ze summitu ve Washingtonu, už jen proto, že Bush sliboval, pokud se stane prezidentem, pokračovat v Reaganově linii. Jenže blížily se volby, v nichž musel Bush získat pravici v Republikánské straně, navíc Reagan, o němž ministr zahraničí Schultze Gorbačovovi tvrdil, že ve Spojených státech není nikdo vpravo od něj, čelil tvrdé opozici, pokud jde o odzbrojovací dohodu se Sověty. Stejně tak v Moskvě armáda vnímala takovou dohodu jako katastrofu – nejvíce se generálové báli podrobných vzájemných kontrol. Nebáli se toho, že Američané u nich objeví nějakou novou tajnou zbraň, ale naopak že objeví bídný stav, v němž ruské síly ve skutečnosti byly. V každém případě na přelomu května a června přiletěl Reagan do Moskvy, byl tam oslavován různými ceremoniemi, sklidil aplaus studentů univerzity, prohlásil veřejně, že Gorbačov je jeho přítel a že Sovětský svaz už není říší zla (na letišti Reagana ovšem ironií dějin vítal jako formální hlava státu Gromyko, tedy jestřáb a ministr zahraničí z Brežněvovy éry, jeden z architektů války v Afghánistánu – samozřejmě fakticky už to byl bezvýznamný člověk).

Na konci roku Gorbačov přednesl „přelomový“ projev na půdě OSN v New Yorku. Projev byl motivován tím, že Sověti potřebovali dále odzbrojovat, zejména v oblasti strategických zbraní. Spojené státy s tím nechtěly spěchat, protože na strategické zbraně sázely vzhledem k sovětské převaze v konvenčních zbraních. Gorbačov si uvědomil (musel vycházet z toho, že Sovětský svaz dává na zbrojení mnohem více než Spojené státy), že pokud chce na Západ opravdu zapůsobit, aby došlo k masivnímu odzbrojení, které v jeho očích mělo zvýšit kvalitu života běžných lidí v Sovětském svazu, bude zapotřebí udělat výrazné jednostranné gesto. Dostal souhlas politbyra. Na valném shromáždění OSN pak pronesl řeč o budování nového světa vzájemné propojenosti, kde nebude hrát roli ideologie, ale vzájemná spolupráce a svobodná možnost volby. A tyto řeči doplnil ohlášením masivního stahování konvenčních vojsk z východní Evropy.

Řeč vzbudila nadšení u mnoha vlivných Američanů. Gorbačov byl srovnáván se státníky jako FDR nebo Churchill. Reagan a Bush, tehdy už prezident-elekt, byli mnohem vlažnější. Spíše se kladl důraz na budování osobního přátelství. Gorbačov se pak dozvěděl o strašném zemětřesení v Arménii – první zprávu dostal telegramem od Thatcher. Musel se hned vrátit a doufal, že tato katastrofa nedozírných následků smete ze stolu otázku Náhorního Karabachu. Ale celková situace v Sovětském svazu se začala zhoršovat. Například během Reaganovy návštěvy v Moskvě Jelcin uspořádal tiskovku a zaútočil na Ligačova. Gorbačov to těžce nesl a postavil se tvrdě na špatnou stranu dějin: proti Jelcinovi za Ligačova. A takto vstupujeme do roku 1989.

“Gorbachev quotes two of the rave reviews in his memoirs: “Breathtaking,” “Risky,” “Bold,” “Heroic,” cheered a New York Times editorial. “Perhaps not since Woodrow Wilson presented his Fourteen Points in 1918 or since Franklin Roosevelt and Winston Churchill promulgated the Atlantic Charter in 1941 has a world figure demonstrated the vision of Mikhail Gorbachev.” “A speech as remarkable as any ever delivered at the United Nations,” proclaimed the Washington Post... “Mikhail Gorbachev today proposed to change the rules the world has lived by for four decades....” “You were a great success,” boomed Richard Nixon when he shook hands with Gorbachev afterwards. Retired general Andrew Goodpaster, former NATO supreme commander, called Gorbachev's troop reductions “the most significant step since NATO was founded” in 1949. (...)

Gorbachev assumed the meeting and lunch that followed would celebrate his UN speech, and that Bush would commit himself to finish the START forwith. Instead, Reagan merely said hed had a brief report on Gorbachev's UN speech earlier that morning, but “it all sounded good”. He was warm and jovial, of course, and proud, he said, of what he and Gorbachov had accomplished together. Bush, according to Shultz, was “a reluctant presence.” He would like “to build on what President Reagan had done,” Bush said when asked by Reagan to speak, but he would need “a little time to review the issue.” (...) The only bristly moment was when Reagan innocently asked Gorbachev about progress in perestroika. Bush could tell Gorbachev was annoyed: his eyes flashed, he turned red, and he shrugged with his mouth firmly set. But he quickly calmed down when Reagan and Bush said how much they wished to see perestroika succeed.”

William Taubman: Gorbachev, Simon & Schuster 2017, str. 422-423.

 

V době, kdy ve východní Evropě padl komunismus, byl Gorbačov zahlcen problémy doma. Všechno se mu začalo bortit pod rukama. On vlastně nikdy neměl žádné zkušenosti s demokracií, neuměl v demokracii jednat a působit, naopak jeho schopnosti vyrostly v brežněvovském prostředí, ale to právě demontoval. Hlavním prostředkem této demontáže byly první svobodné volby od roku 1917. Lidé volili jen část nového sněmu (Sjezd lidových poslanců), své zástupce tam dávala také třeba Akademie věd, komunistická strana atd. Lze říci, že ve městech, ale třeba i v Akademii, se nakonec proti očekáváním prosadili liberální kandidáti. Dokázali většinou dělat kampaň západního stylu a porazit různé komunistické ředitele podniků a podobně. Jelcin v Moskvě získal téměř devadesátiprocentní podporu. Výsledek voleb popudil politbyro, které v tom vidělo útok na sebe sama, což byl právě Gorbačovův cíl. On věřil v to, že jakmile vezme moc straně a dá ji lidu, tak perestrojka konečně zvítězí.

Jenže lid to tak růžově neviděl. Stejně jako liberálové, stejně jako zastánci starých pořádků začínal mít Gorbačova plné zuby. Hroutila se ekonomika, zejména zemědělství bylo ve strašném stavu, hroutila se také federace: baltské státy začaly požadovat emancipaci, dokonce se k tomu připojili i tamní komunisté, pak došlo k masakru v Gruzii. Gorbačovovy nejčernější můry se naplňovaly. Dělníci mu vyčítali prázdné regály, nízké penze, nové zbohatlíky, kteří se obohacovali na jejich úkor, dokonce dostal dopis, v němž problémy byly svedeny na sabotéry jako za Stalina – ale ke Stalinovi se vracela také inteligence, která vyčítala Gorbačovovi, že při prosazování reforem nezamete s těmi, kdo reformám brání nebo škodí. Gorbačov se postupně dostal do defenzívy, dokonce navenek předstíraná a jako jakýsi nepsaný zákon fungující jednomyslnost politbyra se začala rozpadat. Sacharov předpovídal, že Gorbačov bude konzervativci svržen. Naopak Ligačov a jemu podobní důrazně varovali před lidmi jako Sacharov a organizacemi připomínajícími zločiny bolševiků.

“What followed when he invited questions from his audience was a flood of complaints: empty shelves, food rationing, terrible housing, miserly pensions, decisions not implemented, laws that didnt work, operators of the new cooperatives getting rich at the people's expense. Gorbachev himself had been lamenting just such troubles, but to hear about them from workers who implied he was at fault was especially painful.

Several days later, during a not-so-grand tour of Ukraine, Gorbachev heard more of the same from workers in Kiev, including a grievance that was particularly hurtful for a long-winged orator: “We have had it with talking. Its time for deeds.” Gorbachev had received a letter, as Stalin would have, attributing widespread shortages to sabotage, prompting him to object that their real sources were more complicated than that. A more ironic exchange could hardly be imagined. The letter writers sympathetic attempt to blame “enemies of the people”, rather than Gorbachev, only showed how primitive he was. Gorbachev's more sophisticated analysis was almost certainly too abstruse for his listeners and hadn't helped him to find solution either.

The intelligentsia, rather than the proletariat, was Gorbachev's main constituency. But is members, too, were talking back. On the eve of 1989, several well-known intellectual and cultural figures published an open letter to Gorbachev in Moscow News. In Stalin's time, they wrote, officials who didnt implement his orders were removed or even shot, but Gorbachev not only tolerated them: he continued to trust them. Chernyaev shared the view that Gorbachev should be tougher, but instead of acting on the criticism, Gorbachev was “just irritated” by it. When he and the rest of Politburo met with 150 leading intellectuals on January 6, Gorbachev spoke for two and half hours and seemed on the defensive. It was not true, as conservatives charged, that perestroika was “leading to chaos”, that it had “no strategy and plan”, that what the country needed was a “strong hand”, as in the “good, old days”. But liberals were equally misguided in their calls for “political pluralism, multiple parties, even private property.” Adopting a centrist political line came naturally to someone temperamentally inclined to compromise. But something deeper was visible in Gorbachev's response to the intellectuals' reproaches. No matter how much he sought out their advice, probably because he so valued it, he was “always”, as Chernyaev testifies, “dissatisfied with his relations with the intelligentsia””.

William Taubman: Gorbachev, Simon & Schuster 2017, str. 438-439.

 

V květnu 1989 probíhá první zasedání nově zvolených poslanců. Všechna jednání byla vysílána v televizi a elektrizovala celý národ. Z jejich středu měl vzejít nový Nejvyšší sovět. Shromáždění probíhalo dost chaoticky a bez jasného plánu. Na začátku vystoupil nečekaně, o své vůli, pobaltský poslanec, který žádal minutu ticha za oběti masakru v Gruzii. Všichni byli překvapení, Gorbačov tomu po chvíli váhání tleskal. Prvním bodem programu byla volba předsedy. Sacharov (propuštěn z vyhnanství v Gorkém už v roce 1986, když mu zavolal přímo Gorbačov) vystoupil s tím, že by kandidáti měli krátce přednést svůj program, což bylo velké překvapení už jen proto, že se nečekalo, že bude více kandidátů. Fakticky byl jediný: Gorbačov. Pronesl krátkou řeč, kde obhajoval perestrojku, vysvětlil, že nemá žádný podíl na gruzínském masakru, a tvrdil, že jeho luxusní vila v Černomoří je veřejný majetek a že ze svých dalších luxusních vil udělal sanatoria. Byl hladce zvolen a s nejvyšším vypětím sil se mu podařilo celé jednání sněmu, které trvalo několik dní, uřídit.

Při volbách do Nejvyššího sovětu se však ukázala převaha konzervativců. Ani Jelcin by nebyl zvolen, kdyby se jeden sibiřský poslanec nevzdal mandátu v jeho prospěch. Gorbačov tehdy projevil jakousi snahu Jelcina dostat do soukolí perestrojky, ale Jelcin tím v zásadě pohrdal. Na zasedání Nejvyššího sovětu si většinou jen listoval v novinách a neposlouchal, o čem je řeč. Vztah Gorbačov-Sacharov byl taky zajímavý. Sacharov se bál, že Gorbačov přijde o moc, obdivoval ho, nedovedl pochopit, jak tento venkovan ze Stavropolu mohl obrátit zemi vzhůru nohama... ale také jím pohrdal jako někým z venkova, bez pořádného vzdělání, někým mladším, nezkušeným. Gorbačov zase Sacharova hájil proti konzervativcům, ale nedůvěřoval mu a nevycházel mu vstříc.

Mezitím se Sovětský svaz ekonomicky bortil. Pozitivní bylo, že rostla kupní síla obyvatel, negativní bylo, že scházelo zboží. Na konci roku 1989 pouze 11 procent z 989 druhů zboží bylo dobře dostupné. Gorbačov si uvědomoval vážnost situace, zejména v zemědělství, a soudruhům v politbyru sdělil, že celé politbyro – včetně jeho samotného – bude muset rezignovat, jestli to do dvou let neobrátí. Gorbačov tehdy taky konečně zřídil post ekonomického poradce, který byl jednoznačný liberál. Tento poradce byl překvapený nízkou úrovní debat o ekonomice ve vedení strany. Všichni si byli vědomi blížícího se kolapsu, ale hlavní téma bylo hledání viníků, ne řešení. Pro konzervativce to byli liberálové čili demokraté, nyní sdružení v jakési nové straně regionů. Tito lidé byli skutečně napojeni na různé separatistické proudy a na protesty proti vládě. Velkým protestem byla rozsáhlá stávka horníků, která dále poškodila ekonomiku. Horníci se nakonec vrátili do práce na základě nereálných slibů, mezi nimiž byl i ten, že konečně dostanou mýdlo, aby se mohli umýt.

V té době už bylo Gorbačovovi jasné, že musí dojít k přechodu na tržní ekonomiku. Jenže v té samé době začal fatálně ztrácet podporu v politbyru. Konzervativci se proti němu začali otevřeně stavět, až ho dotlačili k tomu, že prohlásil, že je nutno zvolit nového šéfa. Nikomu se ale do té funkce nechtělo. Pokud jde o rozklad Sovětského svazu na základě národnostního principu, nejdále to v té době zašlo v Pobaltí (ale stejným směrem se začala hýbat Ukrajina a dokonce i Rusko), kde místní komunistické strany vystoupily z KSSS. Obrovské množství lidí v den výročí paktu Molotov-Ribbentrop udělalo živý řetěz mezi třemi hlavními městy pobaltských zemí. Gorbačov je tvrdě kritizoval, ale odmítal použít jakéhokoli násilí. Když se Jakovleva ptal Brzezinski, významný bezpečnostní expert z USA, co se stane, když Pobaltí odejde, Jakovlev měl stručnou odpověď: bude to konec perestrojky.

“By the end of the year, only 11 percent of 989 consumers goods monitored by an economic research organization were readily obtainable. Almost entirely absent from stores were televisions, refigerators, washing machines, most household cleaning products, furniture of all sorts, electric irons, razor blades, perfumes and cosmetics, school notebooks and pencils. Taking stock shortages and inflation on June 29, Gorbachev told his Politburo colleagues, “We have two years, maximum” to fix this. “Otherwise, we will have to resign.”

Coal miner's strikes that summer reflected deteriorating economic conditions and aggravated them by reducing the output of coal. There had been rumbling before then - warning strikes in March, mining region party bosses defeated in March elections, alarms sounded by deputies at the Congress – but the Kremlin wasn't prepared on July 10 when a work stoppage at a single mine in the Kuzbas city M.... sparked 158 other strikes (involving 177,862 miners) in the same region and then spread to Karaganda, Pechora and the all-important Donbas. The strikes were spontaneous, but the ferment of elections and fiery speeches at the Congress encouraged the strikers to act. Many strike committee leaders were young party members still waiting for perestroika to improve their lives. Thousands of strikers occupied city quarters, sweltering in steel helmets, dust-coated clothes, and rubber boots, but gaining in confidence as Moscow emissaries arrived promising better housing, improved working conditions, and, perhaps most important, soap so that miners could wash their faces after emerging from the pits. Most of the promises werent kept, but they temporarily satisfied the strikers.”

William Taubman: Gorbachev, Simon & Schuster 2017, str. 450.

 

Celý kolaps východního bloku nebyl hlavním tématem pro politbyro ani pro Gorbačova. Gorbačov si konec Berlínské zdi přál, nicméně doufal, že sjednocení Německa počká až na „společný evropský dům“, kam bude patřit i Sovětský svaz. Realisticky zastával tezi, že pokud Sovětský svaz nevyřeší své vnitřní problémy, východní Evropa ho bude muset opustit, i kdyby nechtěla. Když došlo k pádu zdi, politbyro o této události vůbec nejednalo, místo toho se řešil baltský separatismus (a premiér Ryžkov varoval, že hrozí mnohem vážnější separatismus ruský a ukrajinský), stávky a druhé jednání sněmu zvolených zastupitelů.

Pádem berlínské zdi byl výsledkem nedorozumění. Východoněmecké politbyro zvažovalo návrh, že na nějaký čas umožní lidem s pasy a vízy volný odchod do Spolkové republiky. To mělo být oznámeno na tiskové konferenci pro zahraniční tisk jako jakési gesto modernizace. Oznámit to měl člověk, který si text rozhodnutí ani nepřečetl a který začal blábolit něco o tom, že východní Němci mohou od nynějška opustit zemi všemi hraničními přechody do Spolkové republiky. Toto nedorozumění způsobilo hned po tom brzy ráno pád zdi – a Gorbačova kvůli tomu v Moskvě nechtěli ani budit. Když ho vzbudili, byl rád, že se splnil jeho sen: snil totiž o tom, že se jednou vzbudí a zeď tu nebude.

Situace v Sovětském svazu byla ovšem kritická. Na zmíněném druhém zasedání zvolených poslanců žádal Sacharov, nyní neformální vůdce opozice, aby v ústavě bylo povoleno soukromé vlastnictví a zrušena vedoucí úloha komunistické strany. Gorbačov to zahrál do ztracena, dotčený Sacharov doma pak vypracoval novou verzi celé ústavy, načež dostal záchvat a zemřel. Po počátečních zmatcích byl jeho pohřeb oficiální, bylo tam celé politbyro. Gorbačov řekl tisku, že Nobelovu cenu míru si zasloužil. Vůdcem opozice se tak stal Jelcin, který se ale na konci roku jevil odepsaný kvůli novým skandálům.

Choval se nevhodně na návštěvě Spojených států. Celá ta návštěva byla podivná. Naléhal na moskevského velvyslance, že chce oficiální pozvání, ale nedostal ho ani od kongresového výboru. Nakonec cestoval za peníze soukromé nadace hnutí New Age. I tak očekával, že ho na letišti bude čekat prezident Bush nebo minimálně ministr zahraničí Baker. To bylo samozřejmě nerealistické. Nakonec si trucováním vynutil jakési neformální setkání s Bushem, ale udělal na všechny hrozný dojem. Robert Gates ze CIA líčil jeho pohrdavé jednání k lidem a jeho chameleonskou proměnu v příjemného člověka tváří v tvář Bushovi.

Pokud jde o Jelcina, zde byla vzácná a zajímavá shoda mezi Andropovem a Sacharovem: Jelcin není politik a hodí se tak akorát na stavebnictví a konstrukce mostů. Kromě toho Jelcin zanechal ve Spojených státech, a referovala o tom pak i italská a další média, dojem opilce a neřízené střely. Podobnou aféru si uřízl i doma, když přišel na policii celý mokrý oznámit, že ho někdo přepadl a shodil z mostu do řeky. Když se pak řešilo, zda nešlo o pokus o vraždu, o akci KGB atd., ministr vnitra na zasedání sněmu konstatoval, že pád z onoho mostu nebylo možno přežít. Jelcin tedy zjevně lhal a někde se vymáchal, asi opilý po obraz. A teď k té Berlínské zdi.

“Under pressure from massive opposition demonstrations in early November 1989, the East Germany Politburo opted for new, temporary travel rules permitting “permanent exit” from the German Democratic Republic. Drafting of the regulations was entrusted to bureaucrats, who authorized travel only for those with a passport, who also obtained a visa, a process taking at least another four weeks. The new rules were to be announced at four o'clock in the morning of November 10...

Some (but not all) East German Politburo members approved the draft during a smoking break from an all-day Central Committee meeting on November 9. Egon Krenz, who had replaced Honecker as party leader in October, gave the draft to another Politburo member, Günter Schabowski, with instruction to mention it at an international press conference at 6:00 p.m. Schabowski hadn't read the document by then, so he held off mentioning it until 6:53, when a journalists question prompted the following exchange:

Schabowski: This travel regulation - it is still not in effect, it is only a draft. A decision was made today, as far as I know... that allows every citizen of the German Democratic Republic (um) to (um) leave the GDR through any of the border crossings.

Journalists: When does that go into effect?... Without a passport?

Schabowski (scratching in his head): You see, comrades, I was informed today (puts on glasses as he speaks) that such as announcement had been (um) distributed earlier today

Schabowski reads: Permanent exit is possible via all GDR crossings to FRG.

Question: When does it come into effect?

Schabowski looks through his papers: That comes into effect, according to my information, right now, immediately.

Question: Does this also apply to West Berlin?

Schabowski shrugs, frowns, and looks at his paper: So (um).

Reads aloud: Permanent exit can take place via all border crossings from the GDR to the FRG and West Berlin respectively.

Explosion of noise in the room. Questions from all sides.

Schabowski: I am expressing myself carefully because I am not up to date on this question. I was given the information just before I came over.

Several journalists dash from the room to report the stunning news.

Question: What is going to happen to the Berlin Wall now?

Schabowski: It has been brought to my attention that it is 7:00 p.m. That has to be the last question. Thank you for your understanding.

Several hours later, besieged by crowds of East Berliners, boarded guards opened the gates, letting crowds swarm across the border, where they were greeted ecstatically by West Germans, with many from both sides soon climbing atop the wall to celebrate by starting to chop away at it with pickaxes.”

William Taubman: Gorbachev, Simon & Schuster 2017, str. 462-463.

 

Gorbačov si představoval sjednocení Německa způsobem, jaký ovlivnil bývalý francouzský prezident d'Estaing, který Gorbačovovi vyprávěl, že západní Evropa prochází taky perestrojkou a do dvaceti let bude federálním státem. Mělo dojít nejprve k demokratizaci a prosperitě východního bloku, který se pak měl postupně přibližovat k západní Evropě – a po zrušení NATO a Varšavské smlouvy měly oba regiony splynout v jeden „evropský dům“. Pak by bylo sjednoceno i Německo. Zpět k začátku roku 1989: v USA nastupuje nová administrativa prezidenta Bushe.

Klíčoví poradci nového prezidenta Bushe byli skeptičtí k Reaganově zahraniční politice, sám Bush, který by chtěl pokračovat a cítil se Gorbačovovi blízko, se bál pravičáků. Shultz byl pokládán v Bushově administrativě za jednoho z nejhorších ministrů zahraničí Spojených států, místo něj přišel úřednicky smýšlející Baker. Bushova administrativa jednak nevěřila v upřímnost Gorbačovovy politiky, a v tom se mýlila (proti Reaganovi), jednak nevěřila v úspěch perestrojky a Gorbačovovu budoucnost (v tom měla pravdu). Když po několika měsících váhání – které Gorbačov těžce nesl, protože potřeboval zahraniční úspěchy, když se doma všechno hroutilo – Bushova administrativa zformulovala základní pilíře zahraniční politiky, blízké vztahy se Sovětským svazem tam vůbec nebyly.

Baker ale na jaře 1989 nakonec přijel jednat do Moskvy, aby navázal na Reaganovy sliby. Jedním z důvodů byly také stížnosti vrcholných politiků západní Evropy. Kohl, Thatcher i Mitterrand Gorbačova zvali, ujišťovali ho o své důvěře a blízkosti, a pak volali Bushovi, ať si konečně pohne s jednáním. Nejužší vztahy v té době Gorbačov navázal s Kohlem. Kohl mu otevřeně vyznal obdiv, naprostou důvěru a blízkost. Na otázku, zda by Spolková republika poskytla Sovětskému svazu ekonomickou pomoc v případě nutnosti, odpověděl jasně ano. Spolková republika se v té chvíli stala nejbližším západním spojencem Sovětského svazu. Kohlovi se také velmi zamlouvala slíbená redukce sovětských zbraní krátkého doletu, která se nelíbila Spojeným státům, protože Američané chtěli v západním Německu naopak instalovat nové rakety a sovětské zbraně byly k tomu záminkou. Kromě toho měl Gorbačov ve Spolkové republice Německu vřelé přijetí mezi dělníky, intelektuály atd. Německá veřejnost ho milovala.

Baker v Moskvě ujistil Gorbačova, že všichni v Bushově administrativě (ministr obrany Cheney se ovšem nějakou dobu předtím vyjádřil veřejně opačně) přejí perestrojce úspěch. Další debata ale nevedla ke dohodě. Gorbačov byl i tak rád, že má konečně vysokého představitele Spojených států v Moskvě a že hovory pokračují. Ve srovnání s tím, že musel řešit doma Ligačova a Jelcina, to pro něj byl krásný zážitek a radost.

Těsně před masakrem na Náměstí nebeského klidu cestoval Gorbačov do Číny. Když byl v Pekingu a s ním mnoho zahraničních novinářů, bylo demonstrujícím studentům a dalším lidem jasné, že se jim nemůže nic stát – snažili se k němu dostat a dávali najevo obdiv k jeho cestě demokratizace vlastní země. Čínský vůdce (Tcheng Siao-pching) měl zájem o lepší vztahy se Sovětským svazem a v tom smyslu interpretoval minulé rozepře, ale fakticky Gorbačova považoval za idiota, který demokratizuje dříve, než zavede tržní prostředí a prosperitu. A je to dokonalé vystižení rozdílnosti obou cest: Gorbačov chtěl demokracii, ale nikoli kapitalistický trh, čínský vůdce chtěl kapitalistický trh a veškerou moc v rukou strany. Brzy po odjezdu Gorbačova nechal zmasakrovat demonstranty armádou. Gorbačova tato událost ujistila, že on násilí užít nesmí.

“If French President Mitterrand wasn't Gorbachev's main European partner, he seemed his intellectual soul mate. Mitterrand, too, dreamed of overcoming Communism and then moving closer to an increasingly integrated Western Europe. He, too, could see German problem eventually solved in this evolving pan-European framework, with Europe’s post-bloc security guaranteed within CSCE (BC: OBSE). Mitterrand treated Mr. and Mrs. Gorbachev like the intellectuals they felt themselves to be. Gorbachev cherished his invitation to address a select portion of the French intelligentsia at the fabled Sorbonne. After paying tribute to French philosophers whose ideas shaped the French, he “philosophized” himself, defining the “fundamentally new global problems facing mankind at the end of the twentieth century,” to which his "new thinking" provided answers. He must have particularly appreciated Mitterrand's confession, in a cozy, candid conversation with the Gorbachev's, that Bush had a “big drawback as a president – he lacks original thinking altogether.” He declared Gorbachev, “I believe in you. How could not? I well remember how you talked to me about your plans when you first took office in 1985. I see that you are keeping your promises.” It was no wonder Gorbachev considered his talks with Mitterrand “a breakthrough,” demonstrating that “at least Western leaders believed perestroika””.

William Taubman: Gorbachev, Simon & Schuster 2017, str. 478.