Před lety bylo u nás 27 zdravotních pojišťoven. Některé zkrachovaly a jiné před bankrotem zachránilo spojení s jinou pojišťovnou. Dnes máme už jen devět pojišťoven.

Všechny úspěšně prosperují, jen ta jedna stále prodělává.

Jak je to možné, že jedna pojišťovna prodělává a ostatní jsou tak úspěšné? V podstatě je to velmi jednoduché. Ty zaměstnanecké pojišťovny mají jako své klienty lidi v nejlepším věku. Mladé a zdravé. Navíc lidi, kteří se bojí být nemocní, aby neztratili zaměstnání. To potom lehko mají dost prostředků a můžou platit lékařům včas.

Hůře je na tom Všeobecná zdravotní pojišťovna. Ta totiž musí pojistit všechny ostatní.

Velká část jejích klientů jsou děti (a to i děti řady zdravých klientů zaměstnaneckých pojišťoven), studenti, ženy pečující o děti a samozřejmě také důchodci. Za tyto lidi platí pojistné stát. Platících klientů má minimum. Všichni víme, že stát platí jen velmi nerad a když už musí, tak málo.

To je, kromě plýtvání, hlavní důvod, proč máme potíže ve zdravotnictví. Stát už poznal, že bude muset nejspíše zvýšit platby za svoje pojištěnce. To však bude mít neblahý vliv na státní rozpočet. Při stálých požadavcích na snižování daní budou samozřejmě ty peníze chybět. Proto je sloučení pojišťoven jedním z řešení situace. Je samozřejmé, že ubude minimálně 8 generálních ředitelů, jejich sekretářek, jejich náměstků a dalších, kteří se dnes přiživují na pojištěncích. Ubudou náklady na správu osmi informačních systémů a s nimi desítky kvalifikovaných administrátorů. Na druhé straně by jejich platy uživily jednu okresní nemocnici. Tak nevím, co je důležitější.

Stále se mluví o první republice a dává se nám za příklad její podoba demokracie. Ale za první republiky tady byla jen jedna zdravotní pojišťovna - říkalo se jí pokladna.

Jejími pojištěnci byli všichni občané státu. Při tom do ní platili jen výdělečně činní občané a s nimi byly pojištěny i jejich ženy, které nikdy nepracovaly, ale i jejich děti. I když poměry tam byly všelijaké, jak nám ukazoval i Vlasta Burian ve filmu, velké problémy nebyly. Systém byl nastaven dobře a fungoval. Dnes se systém hroutí. Přitom podle zpráv v tisku byl na konci devadesátých let rozpočet zdravotnictví asi 90 miliard a dnes nestačí 200 miliard. Že by se tak zvedla úroveň lékařské péče? Pochybuji.

Jen se penízky rozkutálely do kapes a na bankovní konta lidí, kteří nebudou mít nikdy dost - i kdybychom dali do zdravotnictví dvakrát tolik peněz. Všeobecná zdravotní pojišťovna přitom není čistě státní. Co říci v ní mají zaměstanvatelé i zaměstnaci. Prostřednictvím kýmsi dosazených či volených zástupců. Prostřednistvím orgánů, které ve výsledku nejsou odpovědny nikomu a ředitelky,k kterou nejde odvolat. A to je další problém celého státu, nejen zdravotnictví. Přitom vyrovnat se s tím by nebyl tak velký problém. Jenže každý ministr zdravotnictví, který se pokusil s problémem zdravotní pojišťovny a její ředitelky něco udělat, musel dříve nebo později odejít. Ministr zdravotnictví je v Čechách rizikové povolání. A bude stále, dokud u nás poslanci budou prosazovat a protěžovat "svobodné podnikání" před zdravím lidí. Ve zdravotnictví nelze podnikat. Zdravotnictví je totiž služba veřejnosti. A jestli toto poslanci nepochopí - skončíme všichni špatně.

V márnici.