Velká otázka tím totiž nebyla zodpovězena, otázka, zda jsme opravdu ctihodnými příslušníky velestátu Evropská Unie.

Když jsem s kamarády koncem šedesátých let minulého století snil o společné Evropě, byl jsem přesvědčen, že velké státy se budou muset napřed rozdělit, než se pak jejich regiony spojí ve společný superstát. Mýlil jsem se, ale přece jenom při pohledu na včerejší ceremoniály jsem zapřemýšlel, jak dlouho ještě bude trvat než obyvatel "členitého poloostrova na západě superkontinentu Orientevropa" přestane o sobě říkat, že je Francouz, Španěl, Němec či Čech a bude se představovat jako Burgunďan, Asturiec, Bavorák, či Hanák.

A při tom každý z nich bude vědět, kde ty kraje leží. Ještě víc mne zajímá, jak dlouho ještě bude trvat, než budeme mít jen jedno ministerstvo zahraničí, jednoho ministra obrany, ba dokonce společné zdravotní pojištění.

Vždyť co jsme to za jednotný stát, když dosud nemáme ani společnou měnu a za největší problém současné politiky nám naši představitelé předvádí například rvačku o naprosto nadbytečného nájemníka Hradu?!

Pokud od samého počátku představitelé současné moci nevstupovali do EU s perspektivou minimálně toho, o čem jsem uplynulou půlnoc přemýšlel, pak byli a jsou opět pokrytečtí, svým staroobčanům zase lžou a nové spoluobčany svou "žebravou" rukou, nataženou po příspěvcích z Evropských fondů, jen bohapustě podvádí.