Miloš Zeman se už zase mýlí

7. 2. 2011 / Michal Rubáš

Miloš Zeman byl vždycky sebekritický. Již několikrát v minulosti dokázal chlapsky přiznat, že se dopouštěl chyb a špatných úsudků. Zejména se mu podle vlastních sdělení nedařilo správně odhadnout schopnosti druhých -- ať už šlo o jejich inteligenci, anebo schopnost snášet zátěž. V tom selhával nejčastěji. Popisu svých chybných prognóz, založených na tom, že své spolupracovníky zprvu obvykle příliš přecenil, věnoval dokonce celou jednu knihu.

Aby náš bývalý předseda vlády při odhadu budoucího vývoje nepropadal tak často omylům, rozhodl jsem se, že mu touto cestou poradím a na příkladech doložím, jak lze u druhých lidí alespoň s jistou dávkou spolehlivosti rozpoznat výskyt inteligence a odolnosti vůči tlakům. Věc totiž není nijak jednoduchá. Nejeden inteligentní a duševně nezávislý sociální demokrat se může na první pohled jevit jako přihlouplý nosič livreje.

Vezměme si např. váhavou ochotu někdejšího premiéra Zemana ustoupit nelegitimnímu tlaku spojenců a připojit se k bombardování Jugoslávie jen pár dnů poté, co nás přivedl do NATO. To bylo inteligentní, protože kdyby naši západní partneři bombardovali Jugoslávii bez nás ještě před naším plánovaným vstupem, skoro žádný sociální demokrat by do NATO už nechtěl, my bychom zůstali málo integrovaní a navíc bychom museli určitě čelit nějakému tlaku -- úplně sami a opuštěni.

Podobně chytré bylo Zemanovo vystoupení na CNN, kde rovněž v roli českého premiéra krátce před napadením Iráku poslušně hlásil podezřelý pohyb iráckých agentů údajně zapletených do atentátu na mrakodrapy Světového obchodního centra. To bylo rovněž odvážné, protože celý svět se tehdy třásl před Saddámem Husajnem a jeho zákeřnými plány napadnout Ameriku a ukrást její svobody. Český prognostik sice lámanou angličtinou, ale s nezlomným srdcem hrdiny ukázal tehdy světu, že stále ještě stojí za to válčit.

Jako správný a inteligentní sociální demokrat se Zeman vždycky chlubil nejen tím, že se mu podařilo připodobnit Českou republiku veliké montovně, nýbrž i tím, že zprivatizoval státní banky. Až snad některé tradiční voliče ODS napadne, že svoji dosavadní stranu už nebudou volit z důvodu, že toho dosud málo zprivatizovala, vzpomenou si nepochybně s dojetím nad volební urnou na Miloše Zemana nebo na nějakou jeho sociální demokracii. Na hlasy se musí jít chytře, nepadají z nebe.

Z uvedených příkladů je patrné, že jak zbabělost a odvaha, tak hloupost a inteligence mohou velmi snadno působit jako svůj protiklad, takže se přimlouvám za to, abychom Miloši Zemanovi už jeho staré omyly konečně odpustili a soustředili se raději na jeho omyly nové. Ty slavnostně představil před týdnem v deníku Právo -- bohužel zatím bez připojené prognózy, že půjde znovu o omyly.

Pro větší přehlednost rozdělím Zemanovy nové omyly do dvou kategorií, z nichž první pojmenuji 'omyly milé', a druhou nazvu 'omyly hrubé'. Ty první neopouští prostor tradiční evropské civilizace, takže je radost o nich diskutovat, zatímco ty druhé představují předpoklady či návrhy, jež jsou vlastní neoliberalismu.

Zeman má nepochybně pravdu, když naznačuje, že by lidé uvítali možnost volit osobnosti, a to i napříč politickými stranami. Mýlí se však v názoru, že by zavedení takové změny signalizovalo prohloubení demokracie. Taková revize volebního zákona by naopak znamenala institucionalizaci její hluboké krize spočívající v tom, že demokratické politické strany vůči sobě nepředstavují žádnou programovou alternativu. Jenom úplný idiot (tedy zásadní Zemanův nevolič) by v případě fungující demokracie volil proti svému zájmu "osobnost" pouze proto, že kouká upřímně nebo že krásně tančí. Personifikace politiky vytváří iluzi volby tam, kde žádná volba ve skutečnosti není. Nicméně omyl je to milý, protože proti současnému stavu nepředstavuje žádný podstatný civilizační regres: je naprosto jedno, zda mou práci zflexibilizuje a všeobecný pokles mezd zajistí zábavný a bujarý představitel levého středu, anebo úplně šedá liberální myš s upjatým vystupováním.

Tím se ovšem plynule dostáváme k jednomu z hrubých Zemanových omylů. Náš expremiér se domnívá, že ekonomickou prosperitu či hospodářský růst přinášejí státní investice ve formě zakázek soukromým firmám, např. stavebním, a to dokonce za doprovodných opatření vytvářejících umělý tlak na pokles mezd. Zeman si zjevně při vychvalování Švédska nepovšiml, jak vysoké procento lidí je v této vyspělé zemi zaměstnáno ve státním sektoru a veřejných službách a jak vysoké jsou zde vypláceny dávky v nezaměstnanosti. Asi proto doporučuje a) zeštíhlení státní správy, b) nahrazení lidí investicemi do počítačů a c) nucené práce pro nezaměstnané. Výsledkem této šílené politiky může být jedině prohlubování příjmových rozdílů mezi majiteli státem dobře živených soukromých firem a zbytkem společnosti. Zvyšovat státní útraty bez posilování ekonomické pozice pracujících je americká cesta krize, o níž i Miloš Zeman na Vysočině už určitě něco slyšel.

Ve výčtu Zemanových omylů bych mohl ještě dlouho pokračovat, redaktoři Práva měli zvolit kratší formát, protože nemám tolik volného času. Zmíním závěrem omyl, jenž není ani milý ani vyloženě hrubý, svou závažností je tak někde uprostřed a jako takový nám umožní dobře diferencovat spektrum. Jeho schopnost urážet inteligenci snad i nižších živočichů je ale i tak velmi vysoká.

Jedná se o návrh posuzovat kvalitu středních škol podle kvantity(?) alokace jejich absolventů na trhu práce. Pokud bychom skutečně přijali tento Zemanův indikátor kvality, velmi rychle dospějeme k závěru, že nejlepší gymnázium na světě je v současnosti to, které vyprodukuje nejvíce polských jatečních dělníků, protože po nich je dnes na svobodném trhu práce největší poptávka. Jistě by se vysoko umístily i všechny pražské střední školy, protože mezi Pražany je nejnižší nezaměstnanost, což jednoznačně indikuje vysokou kvalitu středního vzdělávání v místě, kde je shodou okolností největší poptávka po absolventech, protože se zde rozpouštějí daňové výnosy celé republiky třeba v platech zaměstnanců centrálních úřadů. Miloš Zeman by pražské školy za to vše odměnil vyššími dotacemi - za jejich příkladnou kvalitu.

K nevítězům tohoto přehodnocení všech škol by také patrně nepatřilo jedno nejmenované soukromé gymnázium Zemanova přítele V. Klause ml., které dobře prosperuje mimo jiné z manažersky privatizovaných peněz státního podniku ČEZ a jemuž nehrozí, že by se jeho absolventi scházeli po letech na úřadě práce. Protože se Miloš Zeman domnívá, že posledně uvedená skutečnost je dokladem vysoké kvality tohoto gymnázia, navrhuji následující myšlenkový experiment: vezměme ten nejhorší pedagogický sbor z té nejméně kvalitní střední školy v Česku a ponechme jej i s jeho zastaralou technickou podporou působit na tomto špičkovém gymnáziu. Uvidíme, že potomci inteligentních a odvážných prominentů najdou jako první přes uvedený handicap na trhu práce ta nejžádanější místa. V tomhle je trh totiž shovívavý, i významnou nekvalitu dokáže za jistých okolností odpustit. Miloš Zeman by v každém případě svou klasifikační procedurou změřil omylem něco úplně jiného, než původně zamýšlel. (Naměřená veličina by nesla jméno sociální kapitál a podrobnosti o ní lze nalistovat v sociologickém slovníku.)

Abychom však nebyli úplně nespravedliví, zmiňme ještě tolik, že Zemanův článek v Právu neobsahuje jenom samé omyly. Obsahuje i jedno zbožné přání - zdanit nejvyšší příjmové skupiny čtyřicetiprocentní daní.

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 7.2. 2011