Žádný prezident je lepší než průměrný

3. 5. 2012 / Bohumil Kartous

Otevření volby prezidenta veřejnému hlasování vyvolalo diskusi o tom, kdo by mohl být prezidentem. Když se tak dívám na plejádu kandidátů na úřad úřadů, říkám si, jestli je prezident pro tuto společnost skutečně nepostradatelný.

Já se upřímně děsím toho, že prezidentem bude opět nějaký další kariérní politik či úředník, jejichž společenský přínos jen těžko vyváží náklady spojené s existencí jejich úřadu.

Pokladače věnců a čtečku projevů napsaných někým nápaditějším a chytřejším může dělat skutečně každý, ovšem dát prezidentství vlastní intelektuální a osobnostní rozměr, k tomu je nutné ho napřed mít.

Lidé, kteří nejsou schopni navenek vyjadřovat pozitivní étos a nejsou schopni podporovat společnost v tom pozitivním, co je jí vlastní, jsou jen průměrní prezidenti či prezidentky a v tom případě, k čemu je mít?

A k čemu byli dobří ti dosavadní?

Prezidenta, který sám poruší zásadní ideje, jež se staly intelektuální aurou jeho prezidentství, nebo prezidenta, který pojal prezidentství jako pomník své omezenosti, by možná společnost s chutí oželela. Pokud by ovšem měla možnost o tom -- tedy o sobě samé - rozhodovat.

Václav Havel vnesl do prezidentského úřadu nesporně jeho přirozený rozměr, alespoň měřítkem demokratické společnosti. Jako zastánce humánní ideologie, postavené na jeho vlastní minulosti člověka, který byl vězněn v rozporu se s lidskými právy, byl nepochybně po roce 1989 a po degradaci prezidentské funkce na úroveň holé zbytečnosti a senility správnou osobou, která symbolizovala přechod od trotlokracie k něčemu lidštějšímu.

Měl skvělou příležitost zhostit se úlohy spojené s tímto přechodem a pak v tom buď vytrvalecky setrvat, nebo prezidentskou roli opustit, případně, což by asi bylo nejlepší, pokusit se ji proměnit v něco méně historicky zkornatělého, civilního, současné společnosti odpovídajícího. Nepovedlo se mu ani jedno, a tak se postupně dostal až do bodu, v němž se přátelsky objímal s Georgem W. Bushem.

Václav Klaus je prezidentem společnosti, které dle jeho vlastní definice neexistuje, tedy přesněji řečeno, jak to vidí konzervativci a liberálové, je "společnost abstraktní entitou a není nikdo, kdo by si jí směl přisvojovat a mluvit za ní" .

Jsme-li skutečně souhrnem svobodných individuí, měli bychom mít individuální možnost rozhodovat o tom, kým chceme být navenek zastupováni.

Je mým nejsvatějším libertariánským právem odmítnout, aby za mě navenek mluvil někdo, koho vnímám jako ambiciózního demagoga s příznaky syndromu mocenské pýchy a jehož pohled na svět a na společnost je nekonečně vzdálen tomu, jak si své názory a postoje formuluji já.

Je tam natolik minimální shoda, že mi připadá zcela absurdní, aby mě před světem zastupoval někdo, kdo mě v téměř žádném smyslu nemůže reprezentovat.

V prvním případě se intelektuální a řekněme filosofický rozměr, dodávající pocit sounáležitosti a srozumitelný pro celou společnost, rozplynul postupem času a Václav Havel si to uvědomil až na konci života.

V druhém případě došlo k tomu, že prezident použil prezidentský úřad jako svobodné individuum a v rozporu s vlastní ideologií mluvil za společnost, která v tomto slova smyslu podle něj neexistuje. Jeho vlastní rozum musí zůstat stát před otázkou "proč" ...

Postrádám cokoliv důležitého, co současná instituce "tatíčkovského" prezidentství společnosti dává. Psychologové často soudí, že je lepší mít alespoň nějakého otce než žádného. Pokud bychom měli prezidentovi přiznat metaforické otcovství, museli bychom s lítostí konstatovat, že v tomto případě bude lepší ponechat tuto společnost bez patriarchy, protože jím jednoduše není.

Prezidentský úřad se z instituce naplňující společenskou svrchovanost změnil v podivný politický nástroj, který si pouze přisvojuje určitá práva, ale přitom ho ústava chrání před faktickou odpovědností.

Dosavadní pojetí prezidentství dokazuje významný rozkol mezi původním významem společenské instituce (prezidentství) a tím, jak je naplňována. V případě, že by měla být nadále naplňována tímto způsobem, jsem pro ji zrušit jako společensky nefunkční a tedy zbytečnou.

Troufám si tvrdit, že je tato instituce zbytečná už v případě, že ji obsadí nikoliv přímo špatný prezident, ale jen třeba průměrný. Jeho jediným přínosem vesměs bývá, že zcela zbytečně zabírá čas v médiích, otravuje veřejné mínění svou omezeností a formuje ji způsobem, který vyplývá většinou pouze z jeho vlastního či jemu blízkého přesvědčení a zájmů. Ten špatný to navíc může dělat zcela záměrně, relativně chytře a v zájmech, které lze nazvat jakkoliv, jen ne společenské.

Volba prezidenta by neměla být rozhodnutím o tom, že si musíme vybrat. Volba prezidenta by měla být rozhodnutím o tom, zda nějakého vůbec chceme a teprve potom se může rozhodovat, kdo jím bude.

V případě, že prezident nebude zvolen (a z logiky věci by musel získat nadpoloviční většinu oproti možnosti, že prezidentem nebude nikdo), přejde těch pár pravomocí na vládu a parlament. Součástí volby by měl být i termín, kdy nejdříve rozhodovat o dalším prezidentovi a tedy i o tom, zda je společností postrádán. Vrcholně demokratické, nemyslíte?

0
Vytisknout
7886

Diskuse

Obsah vydání | 4. 5. 2012