Nejhorší ze všeho je podlehnout kouzlu vlastního přání

21. 2. 2014 / Robert Kvacskai

Acta non verba

reakce na článek Lenky Procházkové "Pozvání na archu" a otevřený dopis Štěpána Kotrby papeži Františkovi ve věci hlupství jeho preláta: "Křesťanská ryba smrdí od hlavy"

Ač věkem dospělí, jsme stále jen děti, toužící po tom, aby tu někde nad námi byla autorita od své přirozenosti lepší, než jsme my sami. Ta touha je tak silná a správná! Vždyť ve skutečnosti symbolizuje to nejkrásnější na člověku: nezničitelnou sílu rvát se proti vší pravděpodobnosti o existenci toho, co cítí a považuje za správné.

A to "správné" je tak důležité právě proto, že přesahuje jednotlivce a je něčím víc, mimo něj.

Tragédie života je, že i to nejlepší v člověku se může obrátit proti němu - pokud nemá dost vnitřní poctivosti a pevnosti, aby odhodil i to, co se zdá být tím nejčistším, a přece je to jenom falešnou vějičkou. To je nebezpečí symbolů. Symbol vyjímá z běhu času a uzavírá v trvání to, co je jinak vždy dílem daného okamžiku a je to pravdivé jenom v něm. Jenom čin je spravedlivý, ne jeho pomník.

My však tak lehko podléháme tomu kouzlu pomníků, kouzlu vlastní vysněné představy!

A proto je poznáte podle jejich ovoce. ...

A tak tu teď čtu o hodném panu papeži a zlém kardinálu... To ti zlí rádcové pana papeže oklamali! Jako bych viděl některý z filmů o Mr. US prezidentovi, co má špatné poradce, nebo Pyšnou princeznu... Lidská zkušenost co svět světem stojí ale říká něco jiného. Nesuďte člověka podle jeho slov, ale podle jeho činů. Papež František dostal dopisy. Dostal i dopis pana Kotrby vezdejšího. A žádný zlý rádce mu nemohl pohanět takové pěkné, jasné psaní tak, aby neměl alespoň pochybnost. Papež je možná prostý, ale není prosťáček. Naopak. Je to jezuita, a to už něco znamená! A pokud by měl v sobě tu ctnost, která nechyběla (v pozdějším věku ) Mistrovi Janovi - inu, podíval by se na tu kupčivou sebranku pěkně z blízka a určitě by jim nepodepsal bianko šek - aby majetek spravovali uvážlivě a pod dohledem poučených laiků...

Poměřme papeži podle jeho činů a ne podle slov

Za co stojí slova o výlučně duchovním účelu získaných majetků a o transparentnosti jejich správy? K čemu jsou tato slova? Dají se měřit činy? Nedají. Církev bude kšeftovat ostošest a navenek bude mluvit o charitě a pomoci bližnímu. Vždyť to už umí dělat 2000 let!!! Ale protože na zlatém křesle sedí František, my budeme stále hledat omluvu, vysvětlení, že to Církev přece tak nemyslí - že to jen špatní rádcové a špatné preláti nakládají s majetkem tak nešťastně! Podlehneme opět kouzlu vlastního přání, vlastní touhy po někom, kdo konečně dostojí tomu, co my sami nejsme schopni naplnit...

A tak dostaneme toho, koho jsme potřebovali a chtěli... Bude dělat "dobré skutky" a "bojovat nesnadný a nekončící boj s nepravostí", zatímco ty jednoduché a zcela jasné věci, které může změnit jedním škrtem pera jakoby nějak náhodou zůstanou tak, jak měly být.

Úžasná, statečná paní Lenko! Lidé nechali klesnout svět tak hluboko do spletité špíny, že pomůže jen stejně silná očista - a to především vlastní duše a svědomí. A ta je možná jen od okamžiku, kdy budeme ke všemu maximálně poctiví a zřekneme se všeho, co se pouze leskne, ale není podloženo skutečným činem.

Papež František začne být skutečným papežem osvoboditelem až ve chvíli, kdy se zřekne všeho ukradeného majetku České republiky (nebo třeba jiné země) a začne s majetkovým, materiálním procesem obrození v Církvi svaté, která by jej měla - ten který neukradla, čehož moc není - využít ke skutečné materiální pomoci lidem, kteří to potřebují. Pak samozřejmě přežije třeba jenom půl roku - ale to není důležité. Bude tím, kým chtěl být a zaslouží si skutečnou úctu a nesmazatelnou vzpomínku v paměti generací. A třeba i ten pomník.

Do té doby nám nezbývá než si myslet, že Církev pracuje jako vždycky, po staletí... Dlouhodobě, trpělivě a plna mocenských ambicí.

0
Vytisknout
5205

Diskuse

Obsah vydání | 24. 2. 2014