V pořadech ČT k výročí listopadu byl také interview se Zbigniewem Brzezinskim, který v rozhovoru elegantně potvrdil tezi Jana Čulíka, že v ČR zčásti vládnou úplní pitomci. Na blbé otázky redaktora reagoval naprosto tvrdě, například: o jakých zvláštních vztazích to mluvíte? (s USA). Poučil též signatáře onoho dopisu do Washingtonu, ža ani neumí napsat adresu a měli by se o své záležitosti (s Ruskem) starat sami a nežalobníčkovat v USA. Nešlo by to ještě nějak vyhledat a přepsat? Mnoha lidem to mohlo uniknout, píše František Řezáč.

Alasdair MacIntyre v rané práci A Short History of Ethics analyzoval proces, jehož si už předtím svérázným způsobem povšiml Nietzsche: Totiž historický vznik obecně použitelných hodnotících predikátů jako je "dobrý" nebo "špatný". Že něco takového vůbec existuje a že se to aplikuje na základě zkoumání individuálních vlastností subjektu nám připadá vcelku samozřejmé - avšak nebylo tomu tak vždy, a nemusí to tak ani navždy zůstat. Zmíněnému stavu, na nějž jsme dnes dokonale navyklí, předcházela doba, kdy se hodnotící predikáty aplikovaly schematicky, výhradně podle sociálního postavení. Použití řeckého výrazu "agathós" (dobrý, krásný, ušlechtilý) v homérském Řecku původně vůbec nesouviselo s tím, jestli a v jaké míře má subjekt skutečně takové či onaké vlastnosti - důležité bylo pouze, zda má správný aristokratický původ. Podobně označení "kakós" (špatný, ošklivý, nízký) nesouviselo s tím, jak se konkrétní dotyčný skutečně projevuje a jaké má individuální vlastnosti, ale bylo udíleno kolektivně všem nečlenům šlechtické vrstvy. Teprve po dlouhém kulturním vývoji získaly zmíněné hodnotící výrazy určitou nezávislost na sociálním postavení. A v České republice právě udeřila hodina návratu zpět do homérských dob.

Více než milion dětí v USA chodí pravidelně spát hladových. Vyplývá to z americké vládní zprávy, podle níž došlo k šokujícímu zvýšení počtu rodin, které nemají dostatek finančních prostředků, aby byly schopny zakoupit svým rodinným příslušníkům dost potravin.

Jde o údaje z r. 2008 a odborníci zdůrazňují, že situace r. 2009 je zřejmě ještě o hodně horší.

Emise uhlíku stouply v letech 2000 - 2008 o 29 procent, uvádí Global Carbon Project. Veškerý tento růst pochází z rozvojových zemí, ale čtvrtina je důsledkem tamější průmyslové výroby pro spotřebu v průmyslových zemích. Vyplývá z toho, že pokud nejdojde k bezodkladným opatřením, teplota Země stoupne v průměru o šest stupňů.

Podrobnosti v angličtině ZDE

Jako každý rok v listopadu, i letos 10. 11. vydala Mezinárodní energetická agentura (IEA), poradní orgán zemí OECD, svou výroční zprávu World Energy Outlook o stavu a perspektivách světové těžby energetických surovin a výroby energie. Je zajímavé sledovat, jak se rok od roku vyvíjejí reakce na ni i složení reagujících osob, institucí a médií. Ještě před pár lety výroční zprávy IEA zajímaly kromě těžařů, energetiků, investorů, finančních institucí a vlád jen pár aktivistů a ti byli také jedinými, kdo je se znalostí věci dokázali věcně kritizovat, aniž by však jejich názory měly šanci na větší publicitu. Situace se ale zásadně změnila: Letos se zpráva okamžitě dostala do mainstreamových médií a v některých z nich vydržela v popředí pozornosti už celý týden.

Po dvaceti letech se politika mění v dějiny. V průběhu dvou dekád přehršel článků pamětníků i historiků něco odhalil, mnohé ale i úspěšně zatemnil. Stojí za to si občas připomenout některá fakta, zvláště pokud jde o chronologii předání moci. Zdá se, že nejblíže jsou pravdě ti, kdo odvozují mechanismus předávání moci od aktivity skupiny MOST. Toto předání proběhlo ve čtyřech etapách: vznik iniciativy MOST, zahájení jednání, návrhy Občanského fóra a Veřejnosti proti násilí na reorganizaci vlády Ladislava Adamce a rezignace Ladislava Adamce na funkci premiéra. To by mohly potvrdit i připojené dokumenty.

Přibližně do deseti dnů po vyhlášení sbírky na nové servery Britských listů se sešlo více než 200 000 Kč, takže jsme mohli zaplatit nejen servery, ale i příslušenství za dalších 50 000, které náš správce systému původně věnoval Britským listům zadarmo. To, že čtenáři reagovali tak štědře, rychle a operativně, je pro nás nesmírně zavazující. Děkujeme.

Prosíme však, nepřestávejte s průběžnými dary, musíme financovat průběžné náklady a provoz serveru, například v nejbližší době cca 30 000 za vypracování účetnictví a výroční účetní zprávy. - Ještě jednou díky.

(V nejbližších dnech, jakmile čas dovolí, zveřejníme přesný finanční přehled o sbírce v pravidelné měsíční zprávě o hospodaření Občanského sdružení BL.)

Jan Čulík

šéfredaktor

Žijeme v době velkých záhad. Už dvacet let úspěšně doháníme západní Evropu v rovině ekonomické. Jak přitom ukazuje ve své nejnovější knize Miloš Pick, i přes úspěšné dohánění se výkon naší ekonomiky (při všech obtížnostech měření) pohybuje na nějakých 72% výkonu ekonomiky evropské patnáctky, tak jako před dvaceti lety.

K článku Jana Kellera "Záhady naší doby, anebo jak Západ podrazil Václava Havla" mohu dodat několik informací. V Plzni jsem pomáhal od konce roku 1988 zakládat Klub Obroda. Instruktor přípravného výboru pro náš kraj nás v polovině roku 1989 informoval o prognóze, již připravili spolupracovníci Obrody a jež předpokládala vyčerpání a konec režimu tzv. reálného socialismu v horizontu od půl roku do roku. Také nám sdělil, že Obroda navrhne Alexandra Dubčeka na prezidenta ČSSR, až uplyne na začátku roku 1990 volební období G. Husáka.

Zdá se, jako by existovali lidé přesvědčení, že při jízdě autem lze odbočit ze silnice libovolně a kdykoliv, třeba i přes dvoumetrový příkop vedle ní; že z malé a vcelku nevýznamné země na okraji slábnoucího centra světového systému lze bez ohledu na další dodatečné podmínky provádět agenda setting v globálních médiích; že zkrátka jediné limity pro dosažení kýžených společenských změn spočívají výhradně v oblasti "společenského vědomí" a na všechno ostatní lze už najít nějaký marketingový fígl, případně aspoň drobný špinavý podvůdek.

< Američané

Nálepka na Harvardské univerzitě >

Asi jsem zhýčkaný z britského „fešáckého kapitalismu“, který má v mnoha ohledech ještě silně socialistické rysy, avšak můj pětidenní pobyt ve Spojených státech mi byl do určité míry nepříjemný: přitom vím, že Boston je velmi středostavovské, „intelektuální“ město (Harvardská univerzita je asi patnáct minut metrem od centra Bostonu), které prý působí daleko evropštěji než jiná americká města. Je možné, že jsem v Americe jen viděl to, čeho si už v Británii nejsem vědom, protože jsem na ni zvyklý. V každém případě nemají mé zážitky z několika dní v Americe jinou hodnotu než právě jen jako hodnotu prvotního, bezprostředního dojmu.

FOTOGALERIE

Donekonečna se člověku ze všech stran komunikačních kanálů dnešní doby vemlouvají retrospekce ze 17. listopadu před dvaceti lety… Potísící sledujeme dokumentární záběry z Národní třídy a odjinud, které ukazují tehdejší zásahové jednotky (bílé přilby), kterak silou a agresí potlačují nepovolené demonstrace v ulicích Prahy… Ještě jsem však nezaznamenal komparaci s dnešním, o dvacet let demokratičtějším systémem. Ještě nikdo z reportérské branže se nepokusil zamyslet a srovnat, jak by vypadal zákrok dnešní , demokratické moci, proti nepovolené demonstraci, shromáždění či pochodu…

Ľuboša Blahu považujem za jedného z najtalentovanejších ľavicových politológov u nás. Mnohé z otázok, ktoré si kladie vo svojom článku Fatálna kríza západnej sociálnej demokracie? (Slovo č. 36 /2009) som si kládol pred desiatimi rokmi na stránkach tohto týždenníka aj ja. Obávam sa však, že z týchto otázok vyvodzuje nesprávne závery.

Nejsme nakonec jako oni?

Opravdu máte holé ruce?

Co je dnes disent?

Slavíte zakladatelský mýtus dnešního režimu. Přišli jsme se nezúčastnit. Rozhodně ne proto, že bychom se chtěli vracet k režimu minulému. Nemáme ani špetku sympatie pro omezování svobod, státně-stranický monopol na jediný správný názor a pro sešněrovanou společnost, jejímž hlavním božstvem je „norma“ a „normálnost“. Nejsme ani neonacisté. Proti jejich aktivitám jsme se naopak vždy rozhodně stavěli.

Jen si klidně oslavujte, vy obtloustlí, zestárlí a zpohodlnělí koryfejové sametu, svobody a demokracie, pravdy a lásky! Jen si vzájemně dýchavičně blahopřejte! A snažte se nevidět, kde jsme se to po dvaceti letech ocitli! A když vám to přece bude smrdět, tak se otočte zády a zacpěte si nos a dělejte jako by nic...

Samozřejmě, že Václav Moravec je špičkový český televizní moderátor. Pochybuji, že mu někdo bude upírat poctivost v přípravě na témata jednotlivých týdnů. Nejednou má ve známém diskusním nedělním programu ČT1 výjimečné osobnosti a klade jim zajímavé otázky. Jenže nestalo se poprvé, že si přímo do studia pozve víc než maximálně dva lidi na jedno téma. Jakoby ve stínu 17. listopadu si zrovna 15. 11. pozval tři významné osobnosti a ještě cítil potřebu propojit k nim navíc – aspoň ze záznamu – neméně proslulou osobnost čtvrtou. Poněvadž zřejmě chtěl pokrýt větší množství témat. A pak, až na malé výjimky, vůbec se nepodařilo navodit u debatního stolu diskusní atmosféru.

V roce 1988 mne americká vládní agentura „USIA“ – přijala na déledobou stáž na „Parker’s School of Law“ Kolumbijské university v New Yorku, věnovanou problematice „filosofie práva, se zvláštním zaměřením k lidským právům“. Přijali mne 3. 1. 1989 ve Washingtonu na „Ministerstvu výuky“. K mému úžasu mi sdělili, že se po návratu stanu přinejmenším ministrem školství, dali mi šekovou knížku a koupili mi lístek na vlak do N. Y.

Kdyby zůstal "socialismus", politici by při každé sebemenší příležitosti lezli do zadku představitelům spřátelené mocnosti, kdežto vysoké školy a vědecké ústavy místo svobodného bádání čelily náporu vládnoucí dobové ideologie. Jako dědictví Stalinovy "ocelové koncepce" hospodářství bychom v zemi bez podstatných zásob surovin provozovali energeticky a materiálově náročnou výrobu s mizernou mírou zisku, a v důsledku toho se stávali stále závislejšími na dodávkách z Ruska. Problémy způsobené budováním elektráren a dálnic by se řešily budováním dalších elektráren a dálnic - a ti, kdo upozorní na absurditu zmíněného postupu, by byli označováni za nepřátele světlých zítřků.

Nastává 17. listopad a s ním i vzpomínání na dvacet let staré události, které znamenaly konec jedné epochy dějinného vývoje a výrazně zasáhly i do individuálních lidských osudů, včetně toho mého. Stejně jako o každou historicky významnou událost, vede se i o interpretaci převratů v tehdejších „socialistických“ zemích ostrý ideologický boj. V diskusích zaznívají nerůznější stanoviska i osobní vzpomínky aktérů, nepopiratelná fakta i fantastické hypotézy.

V březnu před dvaceti lety vybojovala Solidarnosć první svobodné volby, v říjnu vyhlásil Mátyás Sűrös třetí Maďarskou republiku, do poloviny listopadu svrhlo hnutí Demokracie Teď Honeckerovu vládu a Berlínskou zeď. Československo přežívalo jako poslední ostrůvek totality, než brutální policejní zásah proti studentům vyprovokoval občany, aby i oni vyšli do ulic. V Praze mívají barikády většinou jen symbolický význam: bývají znamením toho, že už jsou zbytečné (Willi Lorenz, Monolog o České zemi).

„Návrat do Evropy“, znělo heslo, které nejlapidárněji vyjadřovalo všechna neujasněná očekávání na novou budoucnost Československé socialistické republiky. Lišily se nejvýše představy co to Evropa vlastně je.

Pád komunismu ve středovýchodní Evropě nezpůsobil Západ. Ten požadoval stabilitu a změny režimu se obával a s rozmontováním komunistického režimu nesouhlasil. Komunistické režimy ve středovýchodní Evropě se nerozložily ani v důsledku činnosti místních disidentů. Ti byli – snad s výjimkou Polska – na to příliš slabí. Rozklad komunistického režimu způsobili sami jeho komunističtí bossové, i když nechtěli – konec konců to byl jejich režim. V tom spočívá paradox pádu komunismu ve středovýchodní Evropě v roce 1989, uvedl na konferenci americké asociace slavistů v Bostonu v sobotu profesor Igor Lukeš z Bostonské univerzity.

Tehdejší vedoucí představitelé Spojených států, Británie a Francie Bush senior, Thatcherová a Mitterrand v žádném případě neusilovali o jakékoliv změny ve středovýchodní Evropě. Sovětský vedoucí představitel Michail Gorbačov svědčí podle Lukeše v rozhovorech, které poskytl společnosti BBC, že když došlo k otevření berlínské zdi, Thatcherová a Mitterrand ho rozčíleně telefonicky žádali, aby proti svobodomyslným demonstrantům v Berlíně použil síly. „Zastavte to,“ požadovali. „Jak?“ ptal se Gorbačov. „Máte vojáky, ne?“ Gorbačov vojensky zasáhnout odmítl.

Dva měsíce před pádem berlínské zdi řekla Margaret Thatcherová Michailu Gorbačovovi, že ani Británie, ani západní Evropa si nepřejí sjednocení Německa, a zdůraznila, že si přeje, aby tomu nejvyšší sovětský představitel zabránil.

Mě postoje Reagana, paní Thatcherové, Mitteranda a jiných západních politiků, kteří se báli náhlého pádu sovětského impéria, vůbec nepřekvapují. To se nijak nevylučuje s tím, že Západ vnímal SSSR jako nepřítele a v delší perspektivě si přál jeho pád a o jeho pád se od konce druhé světové války tak či onak snažil.

Je to podobné jako v případě nacistického Německa, kdy zejména Britové (ale i Američané) měli strach z to, že Němci - i když nepřátelé, které bylo třeba porazit na hlavu - budou příliš utlačeni jako po 1. sv. válce (v tom smyslu máte zcela pravdu, že všichni žijeme v minulosti - zkušenost totiž pochází z minulosti a ne z budoucnosti).

Vždy jsem s jistými rozpaky naslouchal vyprávění mého otce, účastníka Pražského povstání v květnových dnech roku 1945 o tom, že již rok po těchto událostech se jejich historie vyprávěla zcela jinak. Dnes již tomu rozumím lépe: od nějaké doby se vždy, kdykoliv si připomínáme Listopad 1989, publicisté vyhýbají jakékoliv zmínce o některých aspektech tehdejších událostí, které, jak se obávám, se příliš nehodí k některým primitivním představám o vyrovnávání se s minulostí.

Václav Havel zpestřil občanům nedělní oběd úvahou v „Otázkách Václava Moravce“, že se před dvaceti lety ve veřejných projevech vyhýbal pojmu „kapitalismus“, protože šlo o slovo zprofanované komunistickou propagandou. Nezastíral tedy prý, že mu jde o prosazení kapitalismu, jenom to nemohl říci přímo… Dnes už to přiznat může, protože lidé už kapitalismus znají a Václava Havla rovněž.

Poté, co v sobotu večer o přestávce dramatu Lorenzaccio Alfreda de Musset umožnilo ředitelství Burgtheatru vysokoškolským studentům, aby asi na třicet minut vystoupili na jevišti se svými požadavky, uvažuje ředitel Mattias Hartmann, že divadlo otevře pro diskusi studentů, politiků a expertů. Prohlásil, že divadlo má pro studentské problémy "velké sympatie". Mluvčí ministerstva školství, jemuž divadlo podléhá, nato sdělil: "Pokud Hartmann považuje takové signály za součást svého uměleckého konceptu, je to legitimní. Spadá to do autonomie Burgtheatru. Politika se do toho nevměšuje." (Dovedete si, dodávám, v Praze představit, že by Národní divadlo - v případě, že by se čeští vysokoškoláci odvážili stávkovat - jim umožnilo vystoupit s jejich požadavky? Ani o výročí 17. listopadu se to stát nemůže.)

Před časem jsem viděla film Občan Havel v multikině Světozor. Byly jsme na něm s kamarádkou, obě znalé prostředí, které obklopovalo bývalého prezidenta na Hradě i v jeho domě na nábřeží, kde býval dva roky po revoluci jeho osobní sekretariát.

KD│ Byla to dlouhá cesta, ale konečně jsme dosáhli bodu, kdy lze začít hovořit o některých důsledcích primárního ekonomického faktu naší doby, totiž nárazu rostoucí produkce fosilních paliv na geologické limity. Diskutovat o tomto tématu je stejně náročné, jako s ním žít, protože mu nelze dobře porozumět na základě předpokladů, které strukturují většinu dnešního ekonomického myšlení.

V několika posledních dnech předcházejících kulatému výročí pádu „železné opony“ v naší zemi se soukolí domácí propagandistické mašinérie točí na plné obrátky. Téměř denně nám mainstreamová média servírují rádoby objevné analýzy politologů, předžvýkané úvahy politických komentátorů či sugestivní reminiscence očitých svědků oněch památných událostí.

Poslanec Vlastimil Tlustý: Rozpočet na letošek byl přece podvod. Byl to podvod vědomý, byl to podvod prokazatelný a byl to podvod záměrný. V době, kdy byl připravován, to znamená v létě loňského roku, natož pak, když byl schvalován na podzim loňského roku, totiž všechna dostupná makroekonomická data dokazovala, že se bude dít leccos, v žádném případě ale ne to, co předpokládal schvalovaný státní rozpočet. Jakákoli snaha to změnit byla tehdy marná, protože to byl - a to je bohužel smutné - podvod vyvolaný politickým kalkulem. To bylo politické rozhodnutí tehdejších konstruktérů vládní politiky pánů Mirků Topolánka a Kalouska.

Následující zamyšlení vyšlo v deníku The New York Times při příležitosti dvacátého výročí pádu „železné opony“.

Dnes si připomínáme dvacáté výročí pádu Berlínské zdi. Když se nyní ohlížíme zpět, obvykle vzpomínáme na zázračný charakter událostí, jichž byl tento den počátkem: jako by se sen stal skutečností, komunistické režimy se zhroutily jako domečky z karet a svět se náhle změnil způsobem, který byl ještě před několika měsíci naprosto nemyslitelný. Kdo by si kdy jen pomyslel, že se v Polsku budou konat svobodné volby, z nichž jako prezident vzejde Lech Wałęsa.

Nesmírně neblahým dopadem pádu komunismu na Spojené státy je podle profesora Andrewa Baceviche z Bostonské univerzity nynější přesvědčení Američanů, že pád komunismu ve východní Evropě způsobily Spojené státy a americký prezident Reagan. Řekl to v sobotu na konferenci asociace amerických slavistů v Bostonu.

O své zážitky z doby před dvaceti lety se na konferenci amerických slavistů v Bostonu podělil Joseph W. Wippl, v roce 1989 šéf úřadovny CIA v Bonnu a pak v Madridu. Při diskusi se svými kolegy o situaci v Evropě v září 1989 došli k závěru, že jako poslední padne komunismus ve východním Německu, protože Němci jsou "nejposlušnější". CIA očekávala, že jako první padne komunismus v Československu. Je nesmírně obtížné odhadovat spontánní vývoj událostí, dodal Wippl.

Současná intenzivní deziluze mezi občany v České republice je důsledkem toho, že v ČR existuje "demokracie bez demokratů", řekl ve svém příspěvku na konferenci asociace amerických slavistů v Bostonu Jiří Pehe. V ČR byla po pádu komunismu vybudována úspěšná demokracie institucí, avšak nevznikla demokracie jako kultura. Možná právě proto, že Evropská unie intenzivně pomáhala zemím, jako je ČR, aby přijaly západoevropské zákonodárství, došlo k tomu, že demokracii v České republice lidé nezpracovali, neinternalizovali ji, neučinili ji svou.

V ČR došlo podle Peheho k privatizaci demokracie a ke kolonizaci veřejné sféry. Česká republika se stala pasivní obětí útoku globální ekonomiky. Na českém území neexistuje žádná veřejná sféra - veřejný prostor byl zkolonizován soukromými partikulárními zájmy.

Politické strany v ČR se chovají jako firmy, nikoliv jako politické strany. Neusilují o veřejný zájem, ale obchodují s vlivem a s mocí.

Dva nejsledovanější případy absolventů plzeňských práv - pana Bendy a paní Řápkové - mají jedno společné: oba jsou nepřehlédnutelnými členy ODS. Té ODS, kterou založil pan Klaus, aby disidentům ukázal, jak se dělá politika a co znamená slovo demokracie.

Ve čtvrtek večer proběhlo v divadle Na Prádle v Praze předávání Big Brother Awards 2009. Nevládní organizace Iuridicum Remedium, která se věnuje oblasti lidských práv, tímto způsobem upozorňuje na více či méně zjevné pronikání státních či korporátních zájmů do lidského soukromí. Dramaturgicky velmi dobře zpracované vyhlášení se, patrně nezáměrně, stalo vtipným happeningem v právě probíhajícím rituálním běsnění okolo 17. listopadu. Jedná se patrně o jedinou akci, která při příležitosti tohoto výročí ukazuje na aktuální, nikoliv na mrtvé společenské hrozby. Paradoxně se vše odehrálo téměř bez zájmu novinářů, kteří jsou pravděpodobně zcela pohlceni všeobecnou potřebou listopadové hagiografie...

O předávání Big Brother Awards 2009 referovali podle informačního zdroje pouze ČT24 a servery Deník.cz a Týden.cz. O tom, že se budou anticeny „slídilům“ předávat pak vyšla zmínka na serveru Lupa.cz. Hlavní mediální proud tak minula informace, že Big Brother Awards připomínají kontroverzní jednání státních úřadů a firem a otevírají polemiku nad tím, jaké jsou současné hrozby při střetu stále technologicky disponovanějších kolektorů osobních dat s právem na soukromí a na to nebýt bezdůvodně sledován a analyzován pro potřeby úřadů či komerčních subjektů.

Před dvaceti lety jsme hrdě prohlašovali „vracíme se do Evropy“ (a někteří suveréni dokonce říkali, že jsme z ní nikdy neodešli). Jak jsme na tom dnes?

KD│ Italský spisovatel a sémiotik Umberto Eco, nyní kurátor nové výstavy v pařížském Louvru, hovořil se Spiegelem International o místě inventářů v dějinách kultury, způsobech, jimiž se snažíme uniknout přemýšlení o smrti, a o tom, proč je Google pro mladé lidi nebezpečný. Ptali se Susanne Beyerová and Lothar Gorris.

Na serveru ČT24 se nám předstírá, že Brdy leží  na Berounce. Pod titulkem "Brdsko" se ukazuje údolí Berounky kdesi mezi Roztoky u Křivoklátu a Skryji.

Apelujeme na čtenáře, aby třeba i minimální částkou přispěli na provoz Britských listů. Britské listy si každý měsíc otevře 200 000 individuálních IP adres. Finančně však na provoz listu přispívá jen kolem 200 osob. Děkujeme jim, ostatním čtenářům chceme sdělit, že by Britské listy mohly dělat daleko víc, kdyby měly možnost platit si stálé novináře.

V září 2009 přispělo celkem 188 čtenářů Britských listů na provoz časopisu úhrnem částkou 32 108.45 Kč, příjem z reklamy byl 15 900.00 Kč. Na kontě Britských listů v Raiffeisenbance jsme měli 30. 9. 2009 částku 12 330.29 Kč . Na internetovém účtu Paypal máme nyní 883.67 GBP a €764.09.

Příspěvky na provoz Britských listů je možno zaslat na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je 120 00 Karlovo nám. 10, Praha 2. Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz. Prosíme, neposílejte příspěvky ze zahraničí na konto v pražské Raiffeisenbance, ale pošlete ho na paypal. Při poukazu příspěvku do Raiffeisenbanky ze zahraničí totiž zaplatíte za transakci bankovní poplatky ve výši více než 500 Kč. Děkujeme.

Jako v České republice oficiálně registrované občanské sdružení poskytujeme potvrzení o přijetí příspěvku pro daňové účely osobám, které v ČR platí daně.