To, že si někdo přeje po svém vítězství klid a mír, nikoli rozpad a další válku, to je zcela logické, a pro Západ musela být myšlenka sesunutí se sovětského impéria tak náhle, jak se to stalo v roce 1989, nebezpečným bláznovstvím.

Když bych měl říci, kdo byl hlavním hrdinou zhroucení komunistického bloku v roce 1989, tak to byl Gorbačov, který umožnil to, co by bez jeho osvíceného přístupu (už od začátku tzv. "přestavby" a "glasnosti") bylo velice nebezpečné a destabilizující. Gorbačov jako šéf KSSS a SSSR byl ovšem výsledkem prozření (zejména KGB, neboť KSSS během Brežněvovy éry zatuhla a žila totálně v minulosti), že studenou válku není možné i nadále ze strany SSSR držet ani ekonomicky, ani morálně.

A v tom je z dlouhodobého hlediska velká síla západního antikomunismu, že udržel to napětí a ten rozdíl mezi demokracií a sovětským impériem a že nepodlehl velkému, zejména poválečnému, tlaku sovětské propagandy, že sovětský režim je legitimní, spravedlivější a lepší než západní demokracie. A s tím souvisí i celá studená válka, již Sověti nakonec museli vzdát.

To Gorbačov udělal ovšem způsobem, který dodnes bere dech a dává Rusům, jako zřídkakdy v dějinách, vizitku vyspělého, kulturního národa Západu.

S tím právě nikdo nepočítal, že tohle bude možné, stejně jako třeba s tím, že sjednocené Německo nebude zase nacionalistický stát jako od svého prvního sjednocení v roce 1871 bylo zatím vždy, ale stane se jako suverénní, samostatný stát jedním z nejméně arogantních a nejkonstruktivnějších států sjednocené Evropy, který ze své ohromné ekonomiky dotuje velkou část méně schopných sousedů.