Představme si, že žijeme na konci první republiky a na stránkách Peroutkových Lidových novin se stále znovu probírají spolupracovníci rakouské tajné policie. U slavných prvorepublikových spisovatelů se pátrá po sebemenších náznacích koketerie s rakouským orlíčkem. Po dvaceti polistopadových letech jsme si na takovou absurditu už zvykli. Ta svědčí o tom, že trauma z minulého režimu je rezistentní vůči času.

Société Générale připravila strategii defenzivních investic pro nadcházející dva roky. V důsledku obrovské zadluženosti států prý stále ještě není vyloučeno, že dojde k světovému finančnímu kolapsu.

Celková zadluženost je prý ve většině bohatých ekonomik stále ještě prý příliš velká. Úsilí snížit ji bude trvat dlouhá léta.

Chcel by som svojím príspevkom prispieť ku diskusií o oslavách revolúcie na dvore jedného českého gymnázia.

Chcel by som reagovať hlavne na spôsob, akým sa v rámci nasledujúcej diskusie na BL až nepochopiteľným spôsobom, fakt absurdných osláv Víťazného Novembra (na príklade jedného gymnázia) či už úmyselne, alebo neúmyselne, oddeľuje od celkových inštitucionálnych podmienok v ktorých prebiehajú. Výsledkom je paradoxná interpretácia: fakt absurdne zideologizovaných osláv sviatku režimu, sa interpretuje oddelene od režimu samotného – akoby to nebodaj boli študenti nejakého českého gymnázia, ktorí zariadili, aby prakticky všetky médiá (s výnimkou okrajových), oficiálna politika i oficiálna občianska spoločnosť (ako jej súčasť) prebrali tento povinný rituál v takejto podobe a presadili si ho na úkor celej spoločnosti...

Karol Krpala, který celou diskusi o libereckém studentském představení probíhající na Britských listech zjednodušeně rozčlenil do dvou kategorií vysvětlení ("mohou za to studenti" a "může za to neznámá síla") má v mnohém pravdu, ale současně se také tváří, že jeho pohled na věc je originálnější a novější, než odpovídá skutečnosti. Opakování (jinde než v Krpalově textu nepoužité) fráze o "běžném kýči" v souvislosti s článkem o kýči politickém představuje dosti zásadní banalizaci toho, co je právě takovým odkazem ke zkoumání širších podmínek v pozadí zkoumaného jevu, po jakém sám volá. Autor se tedy fakticky halasně dobývá do otevřených dveří, jež odmítá vidět. Zrovna tak pro něj pohodlně ignoruje náběhy k diskusi o charakteru interpretace skutečnosti s pomocí primitivních černobílých symbolů, které se na BL v hned v několika příspěvcích rovněž objevily.

Když jsem si přečetl citaci Josefa Škvoreckého z roku 1955 o teploměru lásky k Josefu Visarionovičovi v článku Ladislava Žáka, chechtal jsem se asi pět minut. Dokonce mě napadlo, že bych si teploměr s obdobným textem, vztaženým k mé osobě, pořídil do své chemie. Nepochybuji, že by ho ty bestie, pardon mí milí studenti, intenzivně ledovali, píše Michal Canov.

Aféra se studentským obrazem dvacátého výročí 17. listopadu již byla v BL propírána z různých pohledů. Moralizující intelektuálové, studenti, pedagogové. Snad tedy ještě chybí shovívavý pohled rodiče. K tomu se hlásím, neboť se této akce zúčastnila i moje ratolest, píše Vladimír Sojka.

Kdysi jsem jako student zažil otravné komunistické ceremonie, které byly protivné mně i mým spolužákům. Byla to manipulace a nuda, od níž jsme jako studenti prchali jak to jen bylo možné. V Liberci šlo ale aktuálně o něco docela jiného.

Studenti si svůj způsob oslavy sami vymysleli a užili. Můj svobodymyslný, čerstvě dospělý syn, se přitom celkem dobře bavil a neměl ani v nejmenším pocit, že by s ním snad někdo manipuloval proti jeho vůli.

Má dost rozumu na to, aby takové situace rozpoznal a nenechal si to líbit. Jestliže v té akci kdosi spatřuje husákovské masové divadlo svědčí to nanejvýš o jeho vlastním stihomamu. Je to stejně hloupé, jako zakazovat červenou barvu.

Překvapují mne reakce některých pisatelů na svérázné, možná až recesisticky pojaté oslavy 20.výročí VLSR (Velké listopadové sametové revoluce) libereckými studenty.

Upřednostňuji pojetí „svérázné“, neboť je to typické pro mladé lidi, projevovat se poněkud odlišněji od současnosti méně typickými prostředky. Už i proto, že obecně pojaté oslavy zmíněného výročí proběhly či se nesly v jistém schématu, jakoby předem naznačeným, vhodným a ideově i politicky zaměřeným, sledujíc při tom více pozitiva než objektivitu efektu dosavadních výsledků revoluce, zvýrazňování zásluh osobností, které se více či méně, hlavně však výrazně, podíleli na vzniku eskapád 17.listopadu 1989, s potlačením negativistických efektů a dopadů, jež se projevily v důsledcích vládnutí především politického a vládnoucího establishmentu státu na společnost.

Kdo z vás nesouhlasíte s názorem IDnes na svět, jste prostě blbí. Už je to oficiální. Server IDnes to ve své frustraci opakuje dokolečka. Lidi v ČR prostě nezastávají jeho názory. Asi by, řečeno s Bertoldem Brechtem, IDnes potřebovala vyměnit ten lid. Za nějaký lepší.

V zavedených demokraciích se novináři ptají, co je příčinou toho, že voliči nesouhlasí s politikou vládnoucí strany, anebo daného listu. Je to docela logické, novináři se právem bojí, aby nepřišli o čtenáře.

IDnes si takové problémy nedělá. Kdo nezastává její názory, kdo nadšeně neoslavoval dvacáté výročí pádu komunismu, je buran a blbec. IDnes si k potvrzení tohoto svého názoru pozvala "odborníka", "psychologa" Slavomila Hubálka. Ten argumentoval, že mnoho lidí v české společnosti "jsou prostě pitomí. Jsou hloupí". (Na rozdíl od něho.)

Profesionální psycholog by nikdy veřejně neurážel své spoluobčany. Takovému člověku čouhá sláma z bot. Dovedete si představit německého, francouzského či amerického psychologa, jak veřejně říká, že lidé, kteří nesdílejí jeho politické názory, jsou burani a idioti?

Kromě toho, Hubálkovy vývody nejsou podloženy v rozhovoru odkazy na vůbec žádný seriozní výzkum. Jsou to jen jeho subjektivní pocity.

Možná, že by bylo záhodno, aby čeští spotřebitelé dali listu Mladá fronta Dnes komerční lekci a naučili ho demokraticky respektovat mínění spoluobčanů a zajímat se o to, PROČ spoluobčané ve skutečnosti zastávají určité názory, tím, že by deník přestali kupovat. Možná, že by to vedlo k nápravě.

Arogance samozvaných "elit" je neuvěřitelná. Jenže když se někdo povyšuje nad normální lidi, sám tím přirozeně definuje vlastní omezenost.

Proč že lidi neoslavovali výročí pádu komunismu? Hubálek:

Tak teď už je vám to konečně jasné. Server IDnes vám to vysvětlil. Pokud jste neoslavovali výročí pádu komunismu stejně nadšeně jako pražská média, jste zbabělci, burani a pitomci.

Vážený pane doktore,

při čtení Vašeho rozhovoru mě napadla myšlenka, kam až může sahat agresivita a hloupost i u jinak vzdělaných spoluobčanů. Vysvětluji si některé Vaše názory z tohoto rozhovoru tak, že jste nemohl být přechodně střízlivý nebo nějaká extrémní forma únavy musela paralyzovat Vaše myšlenkové procesy. Nebo v lepším případě byl Vaše odpovědi cíleně zkresleny.

Překvapuje mě, jakých reakcí je schopen vysokoškolský vzdělaný jedinec, nota bene mediálně známá osobnost z psychologie.

Za dvadsať rokov po politických zmenách v novembri 1989 sa život občanov radikálne zmenil. Môžeme slobodne cestovať po svete, máme nezávislý štát a členstvom v EÚ sme sa stali súčasťou spoločenstva vyspelých štátov. Samozrejmosťou sú slobodné voľby a urobil sa veľký krok v modernizácii krajiny.

Stovky soukromých emailů a dokumentů, které si údajně vzájemně během posledních 13 let posílali čelní světoví klimatologové, byly umístěny na web.

S ohledem na veřejně prezentované názory a postoje pana Wilderse se domnívám, že by jeho vystoupení mohlo vést k podněcování náboženské, potažmo rasové nesnášenlivosti.  Ve článku 20 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech je uvedeno, že " Jakákoli národní, rasová nebo náboženská nenávist, jež představuje podněcování k diskriminaci, nepřátelství nebo násilí, musí být zakázána zákonem."

Koncem listopadu má na půdě Senátu přednášet na téma "Svoboda slova a islamizace Evropy" kontroverzní extrémistický nizozemský politik Geert Wilders. Po přednášce má následovat promítání Wildersova protiislamistického snímku Fitna (Rozvrat). Pokládáme to za pobuřující a velmi neuvážené. Wilderse na parlamentní půdu oficiálně pozval senátor Občanské demokratické strany a předseda senátní Stálé komise pro sdělovací prostředky Jiří Oberfalzer. Vyzýváme předsedu Senátu Parlamentu ČR Přemysla Sobotku, aby nepřipustil konání této akce v prostorách Senátu a distancoval se od ní.

ŠOK│ Vládní výbor pro zdravotně postižené ocenil práci občanského sdružení "Konopí je lék" pro zdravotně postižené. Cena bude předána na slavnostním večeru 4. prosince 2009 v Praze v Lichtenštejnském paláci.

V neděli 22.11.2009 od 13:00 do 13:45 vysílá internetové Rádio Hortus "hudbu studené války ze zlaté éry americké národní bezpečnosti" - tedy autentické nahrávky z let 1945 až 1966. Nahrávky jsou dobovou reakcí na shození atomových bomb na Japonsko. Uslyšíme rozhlasová hlášení, pokyny z instruktážních amerických filmů civilní obrany a samozřejmě propagační a komerční písničky v podání např. Hanka Williamse, Bill Haleye a jeho Komet, Arthura Big Boy Grudupa a dalších. Pořad připravil Zdeněk Pecka, který skladby odborně komentuje.

Na světovém internetu jde o premiéru. "Radioaktivní písně" dokumentují panický strach Američanů, podezíravost, zejména poté, co první atomovou bombu odpálil i Sovětský svaz - a starším posluchačům vůbec poprvé představuje dobovou pop kulturu "na druhé straně".

◄ Hank Williams

Vážený pane Šťastný,

taky se, tak jako Vy, občas ráda podívám do Britských listů. I když na to při mém pracovním vytížení opravdu moc času není, pořád lepší, než koukat do televize třeba na „Zoufalé manželky“. Článek pana Žáka jsem zaznamenala a přiznám se, že jsem ho považovala více méně za studentskou recesi v pátek třináctého. Poslala jsem ho několika kamarádům, mezi které řadím svoje syny, se vzpomínkou na „staré dobré časy“ prvomájových průvodů, či oslav VŘSR, píše Jana Dámová z Liberce.

Ačkoliv si stále uchovávám jisté pochybnosti o dobrovolnosti úsilí, jehož výsledek představuje liberecký "spartakiádní" obraz dvacítky vytvořený na počet "Velké sametové" z těl studentů, ponechám zde úplně stranou původní výkladový rámec Ladislava Žáka, neb v jeho obhajobě již podle mne nelze pokračovat. Ale ani interpretace operující normalizačními stereotypy, kterou předložil Boris Cvek, podle mne není adekvátní situaci. Cvekovu kritiku čtu jako výraz rozhořčení člověka, jenž - podobně jako já - má za sebou vlastní prožitek listopadových dní před dvaceti lety. Banální a kýčovité připomenutí tohoto výročí může někoho, kdo tomuto datu dosud ještě přikládá nějaký hlubší smysl a ulpívá na něm, snadno urazit. Ve skutečnosti však není absolutně nutné spojovat představení v Liberci zrovna se spartakiádními šaškárnami, a neříci místo toho třeba, že jde o aluzi na prvorepublikové všesokolské slety, či na podobně nevkusná představení často doprovázející zahájení novodobých sportovních her. Mezi spartakiádní cvičenkou a americkou roztleskávačkou přece také není až tak velký rozdíl. Co je tu společné a co může v obou případech vadit je kýčovitost a nevkus. A na ty věru husákovská normalizace neměla žádný patent.

Při sledování diskuse ohledně happeningu k XX. výročí SR v Liberci ve mně vyvstala asociace z knihy Mystika Západu, kterou napsal Jan Stern a nedávno vyšla v nakladatelství Malvern, píše Roman Kapeš. V eseji „Dobrodružství psychoanalytické kriminalistiky“ na straně 276 Stern píše o jedné paní, která hořekovala nad tím, že ji manžel ještě nekoupil akvarijní rybičky. Ne že by paní byla takovou akvarijní fanynkou, ale po svém otci totiž zdědila akvárko a jak pravila: „přece nebudu mít doma prázdný akvárko, nejsem kráva“.

Člověk v sobě disponuje jakousi psychickou setrvačností a ta paní tuto sílu v nás pěkně ilustrovala: „akvárko musí být plné“.

Když čtu obsažnou a bouřlivou diskusi kolem počinu studentů na gymnáziu v Liberci, tak se nemohou zbavit pocitu, že někteří glosátoři žijí dost daleko mimo realitu, kterou se marně snaží nakvašeně postihnout. Proto také nevidí tu jinou (řekl bych, že početnější) masu studentů, která nepodnikla vůbec nic a při otázce „Co je to trikolóra?“ jenom zírá. Připomínajíc tak jistého populárního herce v českém postmoderním a tragikomickém filmu, při poslechu velmi proslulé národní písně.

Rozhovor redaktora MfDnes ( 19.11.2009) Teodora Marjanoviče s náměstkyní Hillary Clintonové Ellen Tauscherovou je uveden titulkem: „My že odměňujeme Rusy? Vůbec ne“.

Půlstránkový dialog má díky otázkám redaktora (cituje je) jen jedno téma: raketový štít. Navíc hovoří i mým jmenem (sic!), když hned v úvodu tvrdí:

Američtí politikové se musejí soukromě asi hodně smát, když se setkávají se světa poněkud neznalými pražskými novináři. Nejprve musel vysvětlovat Zbigniew Brzezinski, která bije, angličtinu zoufale lámajícímu panu Kubalovi z ČT ZDE, teď se podobné lekce dostalo Teodoru Marjanovičovi z MFD, který se vztekal před americkou náměstkyní ministryně zahraničních věcí, že nedostane radar, že mu sebrali hračku. (Pan Marjanovič má výhodu před panem Kubalem, že nebyl zveřejněn audiozáznam rozhovoru, takže nevíme, jak mluvil anglicky on.)

V rámci oslav 20. výročí událostí 17. listopadu 1989 jsem v Radiožurnálu vyslechl část debaty redaktora s p. Jaklem, mluvčím prezidenta republiky a jeho oponentem p. Urbanem. Ačkoli jsem v těchto dnech slyšel leccos, tak tohle mě opravdu nadzvedlo. Pan Jakl tam prohlásil, a nyní necituji slovo od slova, ale nepochybný smysl jednoho z jeho výroků byl tento: „Když jsme se po 20 letech zbavili socialismu, tak se nám sem dostává zpět skrze Evropskou unii“.

1. Kratší předehra

Většinou snad pociťujeme, že po roce 1989 se toho v ČR nemálo změnilo. Automaticky to ovšem neznamená, že všichni budeme spokojeni s tím, co a jak následovalo. Před rokem 1989 by si pravděpodobně stěží nějaký Kozina vsadil na proroctví, že to do roka a do dne – a nejen v ČSFR – „praskne“. Přitom málem hned po řadě překotných a vzájemně nesouvisících událostech z konce podzimu kdekdo mezi námi byl ochoten přísahat na to, že se – třeba v tehdejším Československu – „události zjevně daly do pohybu“ díky předjímavému svatořečení Anežky České, anebo díky údajně nastražené pasti na studenty na Národní třídě v Praze. Už méně se konstatovalo, že vinou neúčinné pětiletkové politiky KSČ v ČSFR (spolu s drastickým druhým rozdělením společnosti na vyvolené a zavržené po „vstoupení vojsk“ ze srpna 1968) byl náš stát setrvale v latentní ideové krizi, propojené třeba pravidelně každý týden s čekáním v několikahodinových frontách na maso, anebo dvakrát do roka se spásonosnými frontami na banány nebo pomeranče, o dalších frontách na jiné „dary“ nemluvě.

tisková zpráva

Předsednictvo Akademického senátu Univerzity Karlovy v Praze věnuje pozornost událostem, k nimž dochází od 27. října t. r. na rakouských univerzitách. K protestujícím rakouským studentům se připojili i jejich kolegové v Německu a Švýcarsku. Česká média přitom nevěnují této věci patřičnou pozornost.

V souvislosti s probíhající debatou o požadavcích amerických generálů na další posílení jednotek v Afghánistánu odvysílala televize ABC News videozáznam pořízený vloni v červenci Talibánem při útoku povstalců na předsunuté stanoviště výsadkářů z 173rd Airborne Brigade Combat Team u vesnice Wanát v provincii Núristán, relativně nedaleko hlavního města Kábulu. Záznam, jehož zveřejnění mělo nepochybně za cíl podpořit požadavek generálů, ale spíše ukazuje, proč by prezident Barack Obama už další vojáky do Hindúkuše posílat neměl.

Antiklima. Nově zvolený první "prezident Evropské unie", jak se té funkci lidově říká, Herman Van Rompuy, jen posiluje dojem, že je Evropská unie hnízdem byrokratů a šedivých myslí. Jestliže bylo cílem zvolit někoho, kdo by posílil postavení Evropy v globálních záležitostech, volba zcela neznámého a také nesmírně nevýznamného člověka, který má chování přísného katolíka a jehož nejvýznamnějším úspěchem bylo vytvoření koaliční vlády po dlouhých měsících bojů mezi Valony a Vlámy i jeho ani ne roční zkušenost ve vysokém úřadu budou znamenat, že těchto cílů nebude dosaženo.

Dobrý den, chtěl bych reagovat na článek p.Ladwiga "Doprava a ochrana životního prostředí, neboli O příkladném plánu Nizozemců", píše Pavel Skřivánek.

Osobně si myslím, že uvedený zamýšlený způsob zdanění je nesmysl, poněvadž duplikuje již existující spotřební daň z pohonných hmot, která je, pokud je mi známo, aplikována ve většině zemí EU. Pokud by tedy měl někdo v Nizozemí zájem zrušit tamní daň z vlastnictví motorových vozidel, tak by měl jít spíše cestou navýšení výše uvedené spotřební daně, jehož výše by přibližně kompenzovala výpadek daňového příjmu z té původní a bylo by asi i spravedlivější (měrná spotřeba paliva je dosti slušným indikátorem šetrnosti, i té ekologické). Zavádění podobných sledovacích systémů je podle mne dost nákladné jak pro občany, tak pro stát a navíc to trošku zavání "velkobratrstvím".

Pozn. JČ: Obávám se, že k realizaci této kontroly vůbec není zapotřebí vybavit automobily systémem GPS. V Británii byl v minulých měsících - bez protestů obyvatelstva - zprovozněn systém automatického čtení státních poznávacích značek kamerami, umístěnými na silnicích. Přečtené SPZ se registrují v centrálním počítači, který z toho automaticky sestavuje rejstřík všech uskutečněných jízd automobilem v Británii.

BBC uvádí, že automobil pětašedesátiletého penzisty Johna Catta, který se často účastní protiválečných demonstrací, policie označila jako "nebezpečný" a Catta, který nic nespáchal, zadržela policejní protiteroristická jednotka a zastrašovala ho. - Jak uvedl velitel kentské policie Michael Fuller, "občané, kteří nic nespáchali, se nemají čeho bát." Policie tvrdí, že neví, kolik silničních kamer má po celé zemi pro tento systém v provozu.

Zdroj: ZDE

Myslíte si, že se totéž neprosadí i v jiných evropských zemích? Británie je od doby Tonyho Blaira v zavádění policejních sledovacích metod a sběru soukromých údajů vždycky průkopníkem.

Víte, jak vznikl drát? To Holanďan a Skot našli kousek plíšku a začali se o něj přetahovat. Tak tento vtip mi byl vyprávěn okamžitě poté, co jsem se do Nizozemska přestěhovala, píše Lucie Bottaro.

tisková zpráva strany Moravané

Brno 19.11.2009

Absurdní drama jako vystřižené z Havlových her, tak ve čtvrtek vyvrcholily oslavy Sametové revoluce v Brně. V divadle Husa na provázku se konal poslední díl opakovaně kritizovaného pořadu Úsvit v Čechách - kabinet Havel, a to za účasti jmenovaného exprezidenta. Zatímco uvnitř se hromadně intelektualizovalo o demokracii, před divadlem policie doručovala zákaz demonstrace straně Moravané, která přišla Havlovi připomenout nesplněné sliby. Taková je inventura demokracie po 20 letech - deset metrů vzdušnou čarou od Havla se zakazují poklidné demonstrace, aby rektální alpinisté vůči jeho excelenci nebyli rušeni ve svých cituplných projevech.

KD│ University of California hodlá zvýšit poplatky za studium o 32%. Finanční výbor univerzity schválil zvýšení poplatků za bakalářské a magisterské studium poměrem hlasů 10:1, přičemž proti hlasoval pouze studentský zástupce Jesse Bernal. Během včerejška probíhalo jednání celého univerzitního boardu, které mělo zvýšení definitivně potvrdit - přičemž některé obory, jako právo nebo medicína, čeká ještě výraznější navýšení. Plán okamžitě vyvolal rozhořčené protesty studentů a odborových aktivistů v areálu losangeleské univerzity (UCLA), při nichž policie pozatýkala 14 lidí. Protesty ale proběhly i v některých jiných kalifornských kampusech, napsal Larry Gordon pro Los Angeles Times.

Pozdrav z Boston Gardens u Arlington Street z minulého týdne vám posílá šéfredaktor.

KD│ Posilující dolar a méně povzbudivé známky ekonomického oživení spustily rozsáhlý výprodej na amerických akciových trzích. Hlavní indexy během včerejška poklesly o 1,5%, včetně indexu Dow Jones industrials, jenž ztratil zhruba 160 bodů, informovali pro AP Stephen Bernard a Sara Lepro.

Příznivcům alternativní kultury není jméno zpěváka, výtvarníka, herce, recitátora, baviče, konferenciéra, komedianta, bonvivána a já nevím co všechno ještě Radomila Uhlíře a jeho bandu Kvartet Dr. Konopného neznámé. Třistakilový starý bard undergroundu připravil pro fajnšmekry nové CD pod surrealistickým názvem V kokonu svršků sám v lůžku, které v těchto dnech vydává jeho domovský přístav Guerilla Records.

Dvadsiateho ôsmeho októbra 2009 predložila Kuba na Valnom zasadnutí OSN už po osemnásty raz návrh rezolúcie Potreba ukončiť hospodársku, obchodnú a finančnú blokádu, uvalenú na Kubu Spojenými štátmi americkými. Kubánsky minister zahraničných vecí Bruno Rodríguez Parilla pripomenul, že Kuba je jediná krajina, voči ktorej USA uplatňuje politiku hospodárskej genocídy a zároveň okrem iného požiadal, aby bola okamžite vyňatá zo zoznamu „teroristických krajín“. Túto požiadavku vzniesol len niekoľko dní nato, ako bol v USA na slobodu prepustený Santiago Álvarez, ďalší z teroristov, o čom svetová tlač sotva informovala, konstatuje Silvia Ruppeldtová.

Před několika dny jsem zde publikoval článek „Smrt společenskovědních ústavů?“, který se zabýval analýzou nákladnosti práce badatelů v Psychologickém ústavu AV. Ředitel, Marek Blatný, reagoval článkem, ve kterém obhajuje status quo .

Jen 11 procent českých občanů uvedlo v nejnovějším průzkumu veřejného mínění, že "poslední dvacetiletí bylo dobrou dobou". 57 procent českých občanů si nemyslí, že posledních dvacet let bylo "nejlepším obdobím českých dějin".

"Tedy přibližně jen jeden z deseti je schopen rozpoznat objektivní pravdu," píše IDnes.

Zdroj ZDE

Myšlenkový a pocitový chaos, ve kterém se česká společnost nachází vzhledem k vývoji po listopadu 1989, se dá alespoň trochu uspořádat, pokud přijmeme jako fakt, že mezi lidmi existují různá pojetí svobodné a demokratické společnosti. Tyto koncepce existují vedle sebe a některé z nich vedou už dvacet let nesmiřitelný ideologický i materiální souboj.

Zdroj: ZDE

< Zdroj: Gymnázium & SOŠPg Liberec, Jeronýmova

Milá studentko Šárko Svinková,

upozornění pana Žáka na bizarní způsob (mi tak dobře známý jako žákovi ZŠ v 80. letech minulého století, kdy jsme v podobném duchu oslavovali VŘSR) oslav událostí 17. listopadu na Vaší škole jsem přečetl s velkým zaujetím a zděšením (a panu Žákovi jsem psal, že by měl zveřejnit jméno školy atd.). Když nyní ovšem píšete, že akci vymysleli studenti a dobrovolně se jí účastnili, jsem zděšený ještě více. Že pedagogové na školách často uvažují normalizačně, to není nic divného, platí-li to však i o studentech, je to hrozné a depresivní.

Nikdo, kdo zná mé články na BL, mne nebude podezřívat z toho, že bych neměl rád polistopadový vývoj, ale právě proto, že ho mám rád, považuji kritický odstup zejména ze strany mladých lidí za samozřejmost.

Píšu v reakci na aktuální dva články pana L. Žáka, publikované na stránkách Britských listů ZDE ZDE , o události konané 13.11.2009 na libereckém Gymnáziu a SOŠPg v Jeronýmově ulici, ozvala se studentka Šárka Svinková. Články mě velice pobouřily, jelikož zde byla studentská oslava 20. výročí demokracie přetvořena v cosi úplně jiného. Chtěla bych uvést na pravou míru celou akci a opravit naprosto mylné informace, které se k výše zmíněnému autorovi dostaly, či si je snad sám vymyslel.

Čtu Britské listy takřka denně již mnoho let a mohu Vám říct, že tak absurdní diskusi, jaká se rozpoutala okolo cinkajících libereckých studentů, jsem u Vás patrně ještě neviděl. Co se vlastně stalo? Ladislav Žák napsal článek, v němž dobrá polovina informací byla v lepším případě nepřesná, v horším případě nesmyslná. Následně reagovala studentka, která vše uvedla na pravou míru. Nenapsala však nic o tom, že by tato aktivita byla jediná, kterou studenti dělali, nenapsala ani, že se o normalizaci nezajímají, že kolem ní nemají spoustu otázek apod. Prostě si udělali happening na školním hřišti, píše Tomáš Kvasnička.

Co z toho vyplývá? Podle mě absolutně, ale absolutně nic.

Vážený pane Cveku, Vaši reakci na iniciativu studentů, kteří si připomněli výročí 20 let od Sametové revoluce, považuji za zcela nepřiměřenou a přirovnávání k husákovské mentalitě za zcela nepřípadné až urážlivé. Pouze z důvodu, že máme nemilé zkušenosti s různými „spontánními“ demonstracemi na podporu režimu, ještě neznamená, že teď nesmíme slavit ani když sami opravdu chceme, „aby to náhodou nevypadalo“. Myslím, že je kardinální rozdíl mezi oslavou VŘSR, a připomínkovou (spontánní!) akcí studentů, kteří si připomínají bod zlomu, po němž jsme se po žádných oslavách VŘSR už tahat nemuseli a otevřely se nám možnosti, které nynější studenti mohou hojně a svobodně využívat. Osobně naopak vítám, že studenti jsou schopni sami něco zorganizovat, podniknout nějakou akci, a to dokonce k události, kterou si nemohou pamatovat, ale chápou její význam – z jiného úhlu pohledu že nejsou normalizačně apatičtí.

Nemyslím si, že by studenti měli povinnost ospravedlňovat, co a jak udělali. Ale v následujících 5 bodech bych jen chronologicky shrnul vývoj argumentace a pak důvody pro svůj článek. Samozřejmě se mohu mýlit v interpretaci, ale ještě jsem se k tomu neprokousal, abych změnil názor a přišel na jiné argumenty, ze kterých odvozuji.

Ať čtu všechny články postupně, tak se nemohu zbavit následujícího závěru:

Jan Potměšil zcela pominul to, že projev té oslavy byl známkou naprostého nepřemyšleni nad tím, co se v listopadu před 20 lety stalo. Oslavy 4. července v USA jsou oslavou velmi staré události, která souvisí se založením státu, s jeho identitou a jeho hodnotami, je tedy výrazem amerického vlastenectví. Oslava 17. listopadu se naopak týká změny režimu, kterou de facto stále prožíváme (dle Masaryka obyčejný přechod z Rakouska do moderní demokracie měl zabrat 50 let - kolik potom přechod z normalizace?).

Je tak trochu zábavné sledovať, podľa môjho názoru miestami prehnaný povyk okolo spôsobu, akým si pripomenuli 17. november 1989 študenti libereckého Gymnázia. Ak členka študentskej rady Šárka Svinková verejne tvrdí, že akcia vznikla spontánnym nápadom samotných študentov, je to iba pozitívum, píše Radomír Bálint.

Dobrý den pane Čulíku,

rád bych se pokusil zodpovědět váš dotaz, proč studenti libereckého Gymnázia oslavovali právě takovýmto způsobem.

Předně, dle mého názoru nelze rozlišovat formu oslav na stalinské, nacistické, nebo demokratické. Jsem ochoten uvěřit, že ta oslava byla skutečně spontánní a že vznikla ryze z popudu samotných studentů.

Že se ve výsledku svou nekritičností a naivitou prolíná s charakterem předlistopadových strojených oslav třeba VŘSR, není způsobené "stalinským myšlením", ale pouze nekritičností a naivitou studentů, kteří celý svůj dosavadní život žijí pod tlakem černobílého učení, že komunismus a všechno s ním spojené je špatné, zlé, ošklivé a zavrženíhodné, a to co jej nahradilo je dobré a obdivuhodné, píše Josef Kotrc.

Nesouhlasím. Potíž je, že historickému kontextu se nelze vyhnout. Člověk žije bez historické paměti na vlastní nebezpečí, a když neví, z čeho pocházejí jeho zvyklosti, nejenže se s klapkami na očích a uších dostane do slepé uličky, ale ostatní se mu budou smát.

To je asi, jako byste chtěli pálit nežádoucí knihy na hranici a hájili se, že jste o Koniášovi ani o nacistech, kteří to dělali před vámi, nikdy neslyšeli.

Samozřejmě, že studentům nikdo v demokracii nemůže brát právo, ať si oslavují cokoliv jakkoliv. Jenže naprosto pikantní je právě to, že po dvaceti letech svobody si vybrali komunisticky emocionální, propagandistický způsob, jak oslavit dnešní českou demokracii.

Jak velmi přesvědčivě píše Boris Cvek, na tom, že to liberečtí studenti udělali spontánně a zřejmě i bez vědomí toho, že právě takhle oslavoval normalizační režim VŘSR, je nejděsivější, jak tyto hlubinné zvyklosti a tiky přežívají ve vědomí i mladých lidí, kteří by přece normalizačním režim být postiženi vůbec neměli.

Stejně pocity zažívám, když opravuji seminární práce dnešních dvacetiletých, studujících na českých univerzitách, kde učím, a bojuji při tom s jejich estébáckým jazykem, který ti studenti vůbec nemají znát, protože žargon komunistické tajné policie přece vůbec nezažili! Kdopak zajišťuje, že tyto mentální postoje z dávno minulé éry přežívají do dneška s tak mocnou silou?

Motto:

Děkan fakulty důrazně upozorňuje, že pokud se na internetových stránkách PFUK objeví výroky směřující k hanobení národa, jeho jazyku, etnické skupiny nebo rasy, stejně jako skupinu obyvatel republiky pro jejich politické přesvědčení, vyznání nebo proto, že jsou bez vyznání (§ 198 zák. č. 140/1961 Sb. ve znění pozdějších předpisů), případně ke spáchání jiných trestných činů, bude zvažovat podání trestního oznámení na neznámého pachatele.

Varování na diskusních stránkách Právnické fakulty Univerzity Karlovy.

Co je na těch stránkách?

Zdroj: ZDE

Současný závodní automobil F1 má spotřebu cca 75 litrů benzínu na 100 km. Běžný model automobilu Škoda Fabia 1,2 12V má kombinovanou spotřebu 6 litrů na 100 km. Podle logiky, kterou použil Jan Keller ve svém článku (a není rozhodně s takovým uvažováním výjimkou) by tedy měla být formule 1 neskutečně plýtvavá a zoufale zastaralá. Bohužel existuje spousta lidí, kteří dokáží z jednoho ekonomického čísla "vyčíst" ohromné množství "faktů", i když ve skutečnosti mají takové závěry ještě nižší vypovídací hodnotu, než kdyby tito jedinci věštili z křišťálové koule.

Věda a vzdělanost v ČR dnes: privatizace zisků, socializace nákladů, střety zájmů, skrývaný osobní zisk, neprůhledný lobbying, veřejné škody Současný stav vědních politik za působení stávající Rady vlády pro Vědu, výzkum a inovace je charakterizován několika skandálními paradoxy.

Převzato ze stránek www.uzsenatonemohudivat.cz, kde je také možno podepsat petici českým vládním činitelům.

V pořadech ČT k výročí listopadu byl také interview se Zbigniewem Brzezinskim, který v rozhovoru elegantně potvrdil tezi Jana Čulíka, že v ČR zčásti vládnou úplní pitomci. Na blbé otázky redaktora reagoval naprosto tvrdě, například: o jakých zvláštních vztazích to mluvíte? (s USA). Poučil též signatáře onoho dopisu do Washingtonu, ža ani neumí napsat adresu a měli by se o své záležitosti (s Ruskem) starat sami a nežalobníčkovat v USA. Nešlo by to ještě nějak vyhledat a přepsat? Mnoha lidem to mohlo uniknout, píše František Řezáč.

Žijeme v době velkých záhad. Už dvacet let úspěšně doháníme západní Evropu v rovině ekonomické. Jak přitom ukazuje ve své nejnovější knize Miloš Pick, i přes úspěšné dohánění se výkon naší ekonomiky (při všech obtížnostech měření) pohybuje na nějakých 72% výkonu ekonomiky evropské patnáctky, tak jako před dvaceti lety.

< Američané

Nálepka na Harvardské univerzitě >

Asi jsem zhýčkaný z britského „fešáckého kapitalismu“, který má v mnoha ohledech ještě silně socialistické rysy, avšak můj pětidenní pobyt ve Spojených státech mi byl do určité míry nepříjemný: přitom vím, že Boston je velmi středostavovské, „intelektuální“ město (Harvardská univerzita je asi patnáct minut metrem od centra Bostonu), které prý působí daleko evropštěji než jiná americká města. Je možné, že jsem v Americe jen viděl to, čeho si už v Británii nejsem vědom, protože jsem na ni zvyklý. V každém případě nemají mé zážitky z několika dní v Americe jinou hodnotu než právě jen jako hodnotu prvotního, bezprostředního dojmu.

FOTOGALERIE

Zima je na krku a s ní i staronová otázka: Jak budou letos vypadat dodávky ruského zemního plynu do Evropy? Budeme si tuto zimu mít v panelácích čím zatopit? Zatím to vypadá, že historie, kterou jsem v lednu t. r. popsal, bude mít letos další pokračování v nezměněném stylu.

Zdá se, jako by existovali lidé přesvědčení, že při jízdě autem lze odbočit ze silnice libovolně a kdykoliv, třeba i přes dvoumetrový příkop vedle ní; že z malé a vcelku nevýznamné země na okraji slábnoucího centra světového systému lze bez ohledu na další dodatečné podmínky provádět agenda setting v globálních médiích; že zkrátka jediné limity pro dosažení kýžených společenských změn spočívají výhradně v oblasti "společenského vědomí" a na všechno ostatní lze už najít nějaký marketingový fígl, případně aspoň drobný špinavý podvůdek.

Samozřejmě, že Václav Moravec je špičkový český televizní moderátor. Pochybuji, že mu někdo bude upírat poctivost v přípravě na témata jednotlivých týdnů. Nejednou má ve známém diskusním nedělním programu ČT1 výjimečné osobnosti a klade jim zajímavé otázky. Jenže nestalo se poprvé, že si přímo do studia pozve víc než maximálně dva lidi na jedno téma. Jakoby ve stínu 17. listopadu si zrovna 15. 11. pozval tři významné osobnosti a ještě cítil potřebu propojit k nim navíc – aspoň ze záznamu – neméně proslulou osobnost čtvrtou. Poněvadž zřejmě chtěl pokrýt větší množství témat. A pak, až na malé výjimky, vůbec se nepodařilo navodit u debatního stolu diskusní atmosféru.

Donekonečna se člověku ze všech stran komunikačních kanálů dnešní doby vemlouvají retrospekce ze 17. listopadu před dvaceti lety… Potísící sledujeme dokumentární záběry z Národní třídy a odjinud, které ukazují tehdejší zásahové jednotky (bílé přilby), kterak silou a agresí potlačují nepovolené demonstrace v ulicích Prahy… Ještě jsem však nezaznamenal komparaci s dnešním, o dvacet let demokratičtějším systémem. Ještě nikdo z reportérské branže se nepokusil zamyslet a srovnat, jak by vypadal zákrok dnešní , demokratické moci, proti nepovolené demonstraci, shromáždění či pochodu…

Nejsme nakonec jako oni?

Opravdu máte holé ruce?

Co je dnes disent?

Slavíte zakladatelský mýtus dnešního režimu. Přišli jsme se nezúčastnit. Rozhodně ne proto, že bychom se chtěli vracet k režimu minulému. Nemáme ani špetku sympatie pro omezování svobod, státně-stranický monopol na jediný správný názor a pro sešněrovanou společnost, jejímž hlavním božstvem je „norma“ a „normálnost“. Nejsme ani neonacisté. Proti jejich aktivitám jsme se naopak vždy rozhodně stavěli.

Jako každý rok v listopadu, i letos 10. 11. vydala Mezinárodní energetická agentura (IEA), poradní orgán zemí OECD, svou výroční zprávu World Energy Outlook o stavu a perspektivách světové těžby energetických surovin a výroby energie. Je zajímavé sledovat, jak se rok od roku vyvíjejí reakce na ni i složení reagujících osob, institucí a médií. Ještě před pár lety výroční zprávy IEA zajímaly kromě těžařů, energetiků, investorů, finančních institucí a vlád jen pár aktivistů a ti byli také jedinými, kdo je se znalostí věci dokázali věcně kritizovat, aniž by však jejich názory měly šanci na větší publicitu. Situace se ale zásadně změnila: Letos se zpráva okamžitě dostala do mainstreamových médií a v některých z nich vydržela v popředí pozornosti už celý týden.

Alasdair MacIntyre v rané práci A Short History of Ethics analyzoval proces, jehož si už předtím svérázným způsobem povšiml Nietzsche: Totiž historický vznik obecně použitelných hodnotících predikátů jako je "dobrý" nebo "špatný". Že něco takového vůbec existuje a že se to aplikuje na základě zkoumání individuálních vlastností subjektu nám připadá vcelku samozřejmé - avšak nebylo tomu tak vždy, a nemusí to tak ani navždy zůstat. Zmíněnému stavu, na nějž jsme dnes dokonale navyklí, předcházela doba, kdy se hodnotící predikáty aplikovaly schematicky, výhradně podle sociálního postavení. Použití řeckého výrazu "agathós" (dobrý, krásný, ušlechtilý) v homérském Řecku původně vůbec nesouviselo s tím, jestli a v jaké míře má subjekt skutečně takové či onaké vlastnosti - důležité bylo pouze, zda má správný aristokratický původ. Podobně označení "kakós" (špatný, ošklivý, nízký) nesouviselo s tím, jak se konkrétní dotyčný skutečně projevuje a jaké má individuální vlastnosti, ale bylo udíleno kolektivně všem nečlenům šlechtické vrstvy. Teprve po dlouhém kulturním vývoji získaly zmíněné hodnotící výrazy určitou nezávislost na sociálním postavení. A v České republice právě udeřila hodina návratu zpět do homérských dob.

Přibližně do deseti dnů po vyhlášení sbírky na nové servery Britských listů se sešlo více než 200 000 Kč, takže jsme mohli zaplatit nejen servery, ale i příslušenství za dalších 50 000, které náš správce systému původně věnoval Britským listům zadarmo. To, že čtenáři reagovali tak štědře, rychle a operativně, je pro nás nesmírně zavazující. Děkujeme.

Prosíme však, nepřestávejte s průběžnými dary, musíme financovat průběžné náklady a provoz serveru, například v nejbližší době cca 30 000 za vypracování účetnictví a výroční účetní zprávy. - Ještě jednou díky.

(V nejbližších dnech, jakmile čas dovolí, zveřejníme přesný finanční přehled o sbírce v pravidelné měsíční zprávě o hospodaření Občanského sdružení BL.)

Jan Čulík

šéfredaktor

Apelujeme na čtenáře, aby třeba i minimální částkou přispěli na provoz Britských listů. Britské listy si každý měsíc otevře 200 000 individuálních IP adres. Finančně však na provoz listu přispívá jen kolem 200 osob. Děkujeme jim, ostatním čtenářům chceme sdělit, že by Britské listy mohly dělat daleko víc, kdyby měly možnost platit si stálé novináře.

V září 2009 přispělo celkem 188 čtenářů Britských listů na provoz časopisu úhrnem částkou 32 108.45 Kč, příjem z reklamy byl 15 900.00 Kč. Na kontě Britských listů v Raiffeisenbance jsme měli 30. 9. 2009 částku 12 330.29 Kč . Na internetovém účtu Paypal máme nyní 883.67 GBP a €764.09.

Příspěvky na provoz Britských listů je možno zaslat na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je 120 00 Karlovo nám. 10, Praha 2. Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz. Prosíme, neposílejte příspěvky ze zahraničí na konto v pražské Raiffeisenbance, ale pošlete ho na paypal. Při poukazu příspěvku do Raiffeisenbanky ze zahraničí totiž zaplatíte za transakci bankovní poplatky ve výši více než 500 Kč. Děkujeme.

Jako v České republice oficiálně registrované občanské sdružení poskytujeme potvrzení o přijetí příspěvku pro daňové účely osobám, které v ČR platí daně.