Kdysi jsem měl připojení od Czech online tuším od jakési odnože Telecomu. Je to cca deset let, píše Petr Wagner. Jednoho dne mi přestal fungovat modem a já urgoval opravu. Po půl roce bez opravy jsem se rozhodl službu neplatit a oznámil jsem centrále, že nezaplatím, pokud neopraví.

Neopravili, já nezaplatil a ve finále z toho byla exekuce na 100 000 Kč.

Možnost odvolání nulová a dle mých právníků jediná možnost zaplatit. Jinak mi totiž jsou oprávněni vzít vše.

Tož tak u nás v Čechách.

Pozn. JČ: Jak je možné, že v zákoně chybí podmínka, že služba, za niž zákazník platí, musí být funkční? :)

A britská vláda zuří. Jenže: podívejme se na to realisticky: Británie nemá na velké globální hráče v jednadvacátém století ve věcech, v nichž o něco jde, naprosto žádný vliv, píše editor Channel Four News Alex Thompson v pondělím emailovém avizu na večerní zpravodajství jeho stanice. Thompson pokračuje: Jak se ukazuje při nynějším pokračujícím Chilcottově vyšetřování okolností ohledně invaze do Iráku, je šokující, že v týdnech před invazí neměli britští politikové ve Washingtonu absolutně žádný vliv - Američané je prostě neposlouchali.

Totéž se týká této nejnovější deprimující epizody ve vztahu k Číně, kdy britská vláda ve věci britského odsouzeného intervenovala v Pekingu sedmadvacetkrát. Nedosáhla naprosto ničeho. Měli bychom být překvapeni? píše novinář. Vůbec ne. Čínská vláda otevřeně lhala Mezinárodnímu olypijskému výboru, že prý zlepšují situaci v oblasti lidských práv, jen proto, aby mohla realizovat své (obdobně děsivé) olympijské hry. A po jejich ukončení? V oblasti lidských práv se nezlepšilo nic. A to v tomto případě Číně o něco šlo.

Britská vláda nyní v Londýně povolala na kobereček čínského velvyslance. Tedy, lidi - ten se britských diplomatů musel opravdu bát... poznamenává ironicky editor Channel Four News.

Deník Guardian cituje jednoho nejmenovaného britského odborníka, který poukazuje na to, že Čína údajně nechtěla podrobněji zkoumat, že popravený Brit byl "duševně chorý", protože "většina osob, popravovaných v Číně je duševně chorá a případ by tak odhalil špičku ledovce".

Pokud tomu tak je, je ovšem politováníhodné, že se o tom začne hovořit až tehdy, kdy čínské "boží mlýny" semelou občana západní země - rozsáhlé popravy místních lidí nikoho nevzrušují, že? (JČ)

Je mi opravdu velkou záhadou, jak to, že šepoty a výkřiky Matěje Šustera publikované na pokračování v několika periodicích budí takové pozdvižení. Šuster si přirozeně kvůli svému odmítání jisté části literární vědy nepřeje zavést přímou demokracii o nic více, než si ji kdysi přály c. a k. úřady ve své štvanici na hegelovskou filosofii. Zdravý rozum poddaných, ve státoprávních věcech monarchie považovaný v lepším případě za irelevantní, v horším za a priori podezřelý, byl nicméně vyhlášen za úřední normu ve věcech ducha. Čím se tedy v praxi pohrdalo, z toho se současně v teorii udělalo závazné měřítko, v jehož jméně byli souputníci a následovníci darmožoutského neužitečného exklerika Augustina Smetany doháněni na pokraj smrti hladem, zatímco erár vztyčoval sochy pomazaných Herbartů a jemu podobných gigantů. Tak vypadala církevnická vláda, jejímž hlavní modlou byl zdravý rozum.

Umanutost, s níž Matěj Šuster opakuje svoji mantru o konsenzuální užitečnosti sociálních věd a humanitních oborů, mne vytrhla z příjemné letargie blížícího se konce roku. Je autor tak krátkozraký?

Neštěstím českého národa je jeho nízká soudržnost. Jedním z jejích projevů je přetrvávající odcizení intelektuálů od veřejnosti, oněch tak zvaných prostých lidí. Nebylo tomu tak vždy, ale je tomu tak nyní zase, a to ke škodě obou stran. Veřejnost je bez intelektuální reflexe skutečnosti slepá a snadno manipulovatelná, intelektuálové bez veřejnosti upadají do falešné sebeiluze o vlastní výjimečnosti na pozadí své faktické naprosté bezmocnosti. Ale nejen to. Ztráta vztahu s praktickými starostmi a potřebami těchto „obyčejných“ lidí je ztrátou předmětu jejich vlastního zkoumání a vede je do uzavřeného světa jejich vlastních slov. Tyto jazykové hry svým opakovaným recyklováním v první, druhé, třetí a x-té knize se stávají natolik vyprázdněnými, že ztrácejí jakýkoliv reálný obsah.

Přečetl jsem si články Martina Škabrahy a Jana Kellera a souhlasím s jejich kritikou Matěje Šustera, který z mi zcela nepochopitelného - ideologického - důvodu mluví o hlasování občanů o užitečnosti těch či oněch oborů vzdělanosti.

Copak panu Šusterovi není zřejmé, že hlasovat o tom, co se bude/nebude učit na akademické půdě, je donebevolající pitomost?

Přiznám se, že pokud by se neblížil Silvestr, necítil bych potřebu reagovat na názory Matěje Šustera o tom, jak financovat některé univerzitní obory typu literární vědy či genderových studií.

Z jeho názorů, které - zcela proti tržním pravidlům - poskytuje naprosto bezplatně, však na mne dýchl silvestrovský duch tak mocně, že prostě neodolám a budu na chvíli sledovat jeho pozoruhodnou myšlenkovou linii.

Literární teoretik Jan Matonoha publikoval na těchto stránkách obšírný článek s názvem "Společenská hygiena a smysl humanitních věd" (Britské listy, 18. 12. 2009). Jedná se o reakci na tři mé předchozí články:

Píše-li Matěj Šuster

je pravda, jak na to poukazuje Jan Keller, že je to argumentace hodně výběrová.

KD│ Renomovaný bývalý důstojník americké CIA Philip Giraldi komentoval dokument, o němž 14. prosince informoval list Times of London. Tento dokument obsahoval údajný íránský plán na experimenty s "neutronovým iniciátorem" pro jadernou bombu. Podle Giraldiho, který měl na posouzení dokumentu údajně celý rok, se jedná o podvrh, jehož nejpravděpodobnějším původcem je Izrael, i když není zcela vyloučena ani britská účast, napsal pro Inter Press Service Gareth Porter.

KD│ Sklouznou Spojené státy někdy během příští dekády k pologramotnému, polarizovanému, prefašistickému státu, který dovolí hamižným oligarchům a korporátním elitám převzít vládu? Dvě knihy, které jsem nedávno četl, nabízejí dostatečně přesvědčivé důkazy a argumenty, že k tomu dojde, a třetí tvrdí, že Američané, pokud nerozvinou svoji schopnost uvažování, s podporou Internetu mohou podlehnout diktátorské mentalitě. Každá z knih přináší informovanou diagnózu nebezpečí, která pro americkou demokracii představují široce rozšířená ignorance a ideologická polarizace, ale žádná nenabízí účinnou terapii této nemoci, napsal Kirk Nielsen na serveru Miller–McCune.

Uplynul rok od zahájení izraelského útoku na uvězněnou a od zbytku světa separovanou populaci pásma Gazy, jenž byl zahájen po ukončení několikaměsíčního příměří mezi Izraelem a hnutím Hamas. Ačkoliv Hamas podle vyjádření mluvčího izraelského premiéra Marka Regeva v průběhu té doby na Izrael nevypálil ani jednu raketu, Izrael příměří přerušil loni v listopadu bombardováním jednoho ze stovek „pašeráckých“ tunelů v Gaze.

BL předložily svým čtenářům zprávu o tom, jak princ Vilík okusil slast spánku na ulici coby dočasný bezdomovec.

Proč ale dělat slávu z toho, že se někdo chová "jako". Před nějakou dobou jsem četl o člověku, který chtěl zkusit, co obnáší život žebráka. Tak si sedl na ulici, klobouk před sebe a do kapsy kalhot kreditní kartu – tak, pro všechny případy. S ní mohl svůj experiment kdykoli přerušit, přespat v hotelu, osprchovat se a najíst mezi "slušnými" lidmi. Tedy udělat něco, co žebrák jen tak nemůže.

V reakci na jeden svůj letošní příspěvek jsem byl vyzván, zda bych nedokázal něco napsat na téma vlast. Nešlo o nic z jeho strany o nic konkrétního, o žádnou objednávku, ale bylo patrné, že se ten člověk domnívá, že bych mohl o vlasti napsat něco, co by eventuelně mohlo stát za přečtení. Přemýšlel jsem o tom a pak jsem si to uložil jako domácí úkol na Vánoce, že se pokusím si uspořádat myšlenky na toto téma a nějak je prezentovat. Možná, jak zpívá Janek Ledecký, že „sliby se mají plnit o Vánocích“, možná proto, že atmosféra a klid Vánoc je k takovým počinům v mých očích zvláště příznivá.

Ladislav Žák se ve vánočním čase lehce zjihle rozepsal o vlasti a vlastenectví. Nechci se s ním o svátcích o jeho článek přít, už proto, že má v mnohém zajisté pravdu - nicméně musím se přece jen zastavit u jedné pasáže, která jakoby byla ukázkovým příkladem šamanské operace, s jejíž pomocí lze z babiččiny Stračeny vyrobit družstevní kravín.

KD│ Výsledky kodaňských jednání o změně klimatu nemohly být lépe uzpůsobeny k ilustraci závěrů, k nimž jsem se snažil dospět v posledních dvou esejích. Když se prach usadil, to co zůstalo po všech ohromných nadějích a přehnané rétorice je fakt, že se jede dál - močálem černým kolem bílých skal.

V nás lidech se perou mnohé tendence, mající hlubší evoluční význam a příčiny. Při pohledu na politickou sféru mi vynikají zvláště dvě protichůdná snažení, v každém jednotlivci jinak a s větší váhou jednoho nebo druhého. Tento vnitřní svár platí především pro mužské představitele, což má také svůj důvod a specifické souvislosti (pozor nejsem ani femininista, ani antifemininista, ani sexista, jak snad vyplyne dále…). První z těchto dvou směřování je snaha o získání vyššího sociálního statusu, tedy vyššího postavení ve společenské hierarchii a spolu s tím lepšího přístupu ke zdrojům, vyšší šance k získání partnerky a tím možnosti mít potomky (v dřívějších dobách – více potomků) a šířit své vlastní geny do dalších generací společně s osobními názory a způsoby chování. Kdo by nechtěl více peněz, aby se měl on a jeho blízcí lépe?

O významu zemního plynu pro zásobování České republiky energií v budoucnu se vedou stále diskuse. Je tomu i proto, že nasazení stále většího množství netradičních zdrojů energie vyžaduje mít pohotovou zálohu výkonu. A tu lze v současnosti zajistit především využitím zemního plynu. Proto se podle mého názoru zvýší i jeho postavení v energetické bilanci země a bude nutně potřeba rostoucí pozornost věnovat i jeho úloze při zajištění energetické bezpečnosti země.

O postavení zemního plynu v budoucí české energetické bilanci se ovšem vedou spory.

Dne 10. října 1889 se poprvé sešel nově zvolený český sněm. Klub Národní strany svobodomyslné (mladočechů) podal dva dny poté návrh adresy císaři, požadující „uvedení v plnou platnost státního práva Koruny české“. Návrh zdůvodňoval 24. října Julius Grégr. Po něm vystoupil staročech Ladislav Rieger, který sice předem pochyboval o vhodnosti návrhu, ale „vzhledem k jeho závažnosti“ doporučoval prozkoumat jej ve zvláštní komisi. Ta vzhledem k jeho „nevčasnosti“ navrhla, aby sněm přešel k dennímu pořádku. O návrhu komise sněm jednal ve dnech 7. -9. listopadu 1889. Historik Otto Urban o jednání píše jako o „tragikomedii české liberální politiky“ (Urban 1982: 391). Většina sněmu (ten se skládal z 58 staročechů, 39 mladočechů, ostatní přítomní vesměs za aristokratické strany velkostatku, když poslanci za českoněmecké liberály se od roku 1886 zasedání sněmů neúčastnili) návrh státoprávní adresy v poměru 123: 37 zamítla.

Tím trápení staročechů neskončilo. Dne 25. listopadu 1889 vznesl mladočech Šíl dotaz, proč sněm rozhodl, že na nové budově Národního muzea nebude umístěna deska Jana Husa. Sněmovní debata o Husovi se brzo změnila v rozpravu o husitství vůbec. Nové křižácké tažení proti husitům zahájil tehdy Karel Schwarzenberg mladší, uvádí Urban a cituje jeho slova o tom, že se husité „zvrhli v tlupu lupičů a žhářů“ (Urban 1982: 391). Nikdo ze staročechů se proti tomu neozval a naopak mladočeši nejenže prosadili změnu původního rozhodnutí o pamětní desce Jana Husa, ale právě tehdy začali velkou kampaň za vybudování Husova pomníku v Praze.

V Britských listech se o uvedeném konfliktu nedávno zmínil Ivo Šebestík v jednom z nejčtenějších článků týdne i měsíce.

Odkazem z Britských listů, kde vyšly články "Mám do vaší knihovny dál chodit?" Lukáše Zelenky, "V knihovně nestraší!" Tomáše Řeháka a "Nesnášenlivost vůči jinakosti v Čechách" Lukáše Lhoťana jsem se dostal na článek "O strašidle v knihovně – jak mne vyděsila knihovnice v hidžábu" anonymní autorky píšící pod pseudonymem Červená Karkulka, zveřejněný na portálu eurabia.cz.

Článek mne nadzvedl ze židle a jeho obsah mne přiměl k odeslání mailu šéfredaktorovi eurabie.cz panu Edvardu Steinskému, píše čtenář Petr Klásek.

Tento text je príspevkom do diskusie o tom, aké vlastne zriadenie bolo v bývalej ČSSR, ktorá sa na BL rozprúdila v reakcií na článok Jakuba Rolčíka. Niekoľkodňová diskusia na BL o tom, aký spoločenský systém sme vlastne mali pred rokom '89, rieši objektívne v podstate banálny problém, a evidentne vyplýva z či už úmyselného, alebo neúmyselného nepochopenia základných pojmov. Preto bude tento článok z prevažnej miery o vysvetľovaní pojmov, kategórií a vzťahov medzi nimi. Keďže ide o skutočnosti z nejakého dôvodu u nás tabuizované až prekrúcané (ináč by na BL nemohla vzniknúť takáto téma ako problém a zodpovedajúca diskusia okolo neho), myslím, že článok tým neutrpí na svojom význame a zaujímavosti. Určite nejde o pokus niekoho mentorovať, je to len nevyhnutné. Keďže sa tejto, u nás veľmi nepopulárnej (či skôr z pohľadu oficiálnych autorít nepopulárnej) „ideologickej“ a v nadväznosti na ňu „systémovej“ problematike venujem odborne, chcel by som týmto prispieť do uvedenej diskusie.

V předchozím textu jsme probrali, jak vlastně takové politické panstvo funguje a v čem je největší, protože plošné selhání úřednictva, které se účastnilo vytvoření konceptu územního plánu Prahy a rovněž posouzení vlivu tohoto konceptu na „udržitelný rozvoj území“. Ukázali jsme si, jak je možno ošvindlovat otázku nadlimitní zátěže území a tak připravit pro další desetiletí opět zahušťování a intenzifikaci komerčního vykořistění území bez ohledu na zákonné požadavky i reálné dopady, tedy alergie, astma a další podobné choroby u dětí a cévní i nádorová onemocnění u starší populace, s nevyhnutelnou vyšší úmrtností v nižším věku. Jde o hluboce zavrženíhodnou ruskou ruletu se zdravím a životy nás všech, kdo jsme pražskými občany a trávíme v tomto městě naprostou většinu svých životů, jsouce vystaveni trvalé expozici různých imisí, velmi často v nadlimitních hodnotách.

Bez většího zájmu evropských médií, která byla v té době zcela vytížena klimatickou konferencí v Kodani, proběhla událost, která může mít neočekávané a dalekosáhlé důsledky pro další vývoj exportu ruského a středoasijského zemního plynu do Evropy a rusko-evropských vztahů obecně. 14. prosince se na turkmensko-uzbeckých hranicích sešli presidenti Číny, Turkmenistánu, Uzbekistánu a Kazachstánu, aby slavnostně spustili provoz plynovodu, který bude dodávat turkmenský zemní plyn do Číny.

Zdroje ZDE ZDE ZDE

Bylo to už dávno kdysi.
Lev, král zvířat, usmyslí si
Poslat posly do všech stran.
Každý poddaný i pán,
Ať je velký nebo malý,
Má se dostavit ke králi.
Tak lev chtěl a tak rozkázal,
I knížeti orlu vzkázal,
Aby s všemi svými ptáky
Dostavil se k dvoru taky,
Vždyť ho všichni poslouchali
A horlivě na to dbali,
Slyšeti královské slovo
- Tehdy též panství orlovo,
V časech, kdy se toto dálo,
Výsosti lvu podléhalo.
A tu orel bez váhání
Na to královské vzkázání
Přivedl svých věrných pluk,
Když už zvířat velký shluk,
Horlivě pobíhající,
Svému králi k disposici
Připraven byl na rozkazy.
Zástupem si cestu razí
A lev s velkou laskavosti
Vítá hned své milé hosti,
Nejdřív s orlem objímá se,
Pak pokyne jeho chase
A orlovi vzdává díky
Za oddané služebníky.
Už se utišili všude,
Všichni čekají, co bude.

• 23. 12. 1996    Strašidelný příběh: O ulici v Edinburku, postižené morem, jejíž obyvatele zazdili zaživa
• 30. 12. 1996    O nesamozřejmosti existence českého národa: novoroční zamyšlení s Milanem Kunderou
• 24. 12. 1997   Vánoční čtení: Jan Ámos Komenský (1592 - 1670): Labyrint světa a ráj srdce. Poutník prohlédá ryňk světa a z světa utéci chce
• 31. 12. 1997   Karel Čapek: Hovory s TGM - O kritickém myšlení
• 23. 12. 1998   Zamyšlení s vynikajícím básníkem - Jiří Orten: Jeremiášův pláč
• 31. 12. 1998   Jan Hus : Proti slepé poslušnosti
• 31. 12. 1998   Bohumil Hrabal: Bambino di Praga
• 24. 12. 1999   Adam Michna z Otradovic
• 30. 12. 1999   Jaroslav Durych: Budějovická louka

Vánoce roku 2000 byly zcela pohlceny rebelií v České televizi.

• 21. 12. 2001   Místo, kde je domov Vánoc (Jan Čulík)
• 21. 12. 2001   Chtíc, aby spal (Adam Michna z Otradovic)
• 21. 12. 2001   Černěť já se přistrojím (Jan Josef Božan)
• 21. 12. 2001   Kapka rosy tekoucí (Bedřich Bridel)
• 21. 12. 2001   Komenský a jeho Labyrint: Proměna renesančního člověka v osobnost baroka (Kathryn Murphy)
• 21. 12. 2001   Zdeněk Kalista: Baroko se v nejistotě přibližovalo k Bohu skrze tento svět
• 20. 12. 2002   Komenského dvě cesty, to jest kterak skrze Labyrint dnešního světa objeviti Ráj svého srdce (Jakub Žytek)
• 18. 12. 2002   Vánoce, Vánoce přicházejí (Štěpán Kotrba)
• 23. 12. 2003    Proglas
• 30. 12. 2003    Smělýmu srdci štěstí spomáhá
• 23.12. 2004    Vánoční vydání BL v roce 2004
• 23. 12.2005     Václav Vratislav z Mitrovic, O českých špionech v 16. století
• 30. 12. 2005    Václav Vratislav z Mitrovic, Jak tomu bylo ve vězení
• 22. 12. 2006    Daniel Strejc-Vetterus, (1592-1669) První Čech na Islandu
• 22. 12. 2006     Daniel Strejc-Vetterus, Krátké vypsání ostrovu Islandu, v němž věci divné a zvláštní, v krajinách těchto našich nevídané očitě spatřeny a některé od obyvatelův ostrovu toho hodnověrných slyšány i pravdivě poznamenány
• 22. 12. 2006     Daniel Strejc-Vetterus, Vypsání krátké ostrovu Islandu a věcí některých zvláštních, kteréž v něm spatřeny býti mohou. A nejprvé o jménu ostrovu toho, proč slove a nazývá se Island
• 22. 12. 2006     Daniel Strejc-Vetterus, O živnostech Islandských
• 22. 12. 2006     Daniel Strejc-Vetterus,O rybách a potvorách mořských okolo Islandu
• 22. 12. 2006     Daniel Strejc-Vetterus, O vrchnosti a řádu, kterého v zemi své ostříhají
• 22. 12. 2006     Daniel Strejc-Vetterus,Náboženství v Islandu a jaký způsob při něm zachovávají
• 29. 12. 2006     Karel IV., Vita Caroli Quarti
• 24. 12. 2007    Giovanni Batista Manni, Věčný pekelný žalář
• 24. 12. 2007    Jak Bohuslava Balbína bolely zuby
• 31. 12. 2007    Jindřich Hýzrle z Chodů, Léta Páně 1587. Poznamenání první jízdy z Prahy do Vídně s Jeho Milostí arciknížetem Arnoštem. Na 12. rok stáří věku mého
• 31. 12. 2007    Léta 1607. Poznamenání jízdy do Horní Říše, do Lutrinku, do Frankrejchu, do Engelandu a do Nýdrlatskejch provincí, věku mého 32 líta
• 23. 12. 2008     Kosmas: Jak muži nezvládli schopné ženské
• 31. 12. 2008     Kosmas: Co dělat proti chtíči

Vánoce, svátky míru a konzumerismu TÉMA BL

Očistit se ne přemírou dárků, ale pohlazením,
které jsme dlouho neučinili.
Tichým zamyšlením nad vším,
co jsme správného neudělali
a nad tím, co jsme udělali špatně.
Kde jsme se odvrátili od někoho,
kdo potřeboval pomoci a šli jsme tam,
kde jsme něco lacino získali,
ač nám toho nebylo zapotřebí.
Rozsviťme vedle symbolických svíčiček

KD│ Čína se stává nejmocnější a nevlivnější zemí světa, tvrdí proslulý žurnalista bývalého časopisu Marxism Today, expert na asijskou modernu působící na London School of Economics a hostující na několika asijských univerzitách - Martin Jacques. Podle oficiálních prognóz bude čínská ekonomika v roce 2050 dvakrát tak velká jako americká. Co bude Peking se vší tou mocí a vlivem dělat? S Martinem Jacquesem si o tom za redakci magazínu Truthdig povídal Robert Scheer. Přinášíme překlad první části rozhovoru věnované kulturním rozdílům mezi Čínou a Západem. Další části rozsáhlého rozhovoru budou následovat.

V Kodani se stalo toto, píše v deníku Guardian Mark Lynas: Čína zlikvidovala rozhovory, mezinárodně znemožnila Baracka Obamu a trvala na nepřijatelné "dohodě", aby si západní politikové odnesli břemeno viny. Vím to, protože jsem byl přítomen v místnosti a viděl jsem, jak se to děje.

Strategie Číny byla jednoduchá: Blokovat čtrnáct dní vyjednávání a pak to narafičit tak, aby dohoda uzavřená za zavřenými dveřmi vyvolávala dojem, že se Západ znovu vykašlal na chudé země. Všichni jim na to skočili. Bylo to ale přesně obráceně. Byl jsem svědkem toho, jak se Obama zoufale snaží dohodu zachránit, a čínský delegát neustále opakoval "ne".

1) Mark Lynas není redaktorem Guardianu, ale poradcem vlády Malediv ve věci ochrany klimatu. Z jeho článku to je zjevně patrné.

Na rozdíl od Jana Rovenského se přece jen domnívám, že prvotní chybu a zmatení debaty o roli Číny na kodaňské konferenci bychom neměli hledat v textu Martina Groha, ale již v článku Marka Lynase. Ne že bych se chtěl hlásit k vyprávění o zlém Západu, nicméně Lynasův text o čínském belzebubovi pokládám za neudržitelně jednostranný - a hned vysvětlím, proč.

Nesmírně zavazující byla reakce čtenářů na náš nedávný apel, že potřebujeme dva nové servery. V listopadu 2009 přispělo finančně na Britské listy 348 osob celkovou částkou 123 717.57 Kč. Na kontě Britských listů v Raiffeisenbance jsme měli 31. 10. 2009 částku 148 397.73 Kč . Na internetovém účtu Paypal máme nyní 883.67 GBP a €1600.09. Jsme plni uznání vůči čtenářům Britských listů, že umožnili další provoz našeho časopisu. Mnohokrát děkujeme a prosíme: v příspěvcích nepřestávejte, musíme hradit průběžné náklady, i když se je snažíme udržovat na minimu.

Příspěvky na provoz Britských listů je možno zaslat na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je 120 00 Karlovo nám. 10, Praha 2. Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz. Prosíme, neposílejte příspěvky ze zahraničí na konto v pražské Raiffeisenbance, ale pošlete ho na paypal. Při poukazu příspěvku do Raiffeisenbanky ze zahraničí totiž zaplatíte za transakci bankovní poplatky ve výši více než 500 Kč. Děkujeme.

Jako v České republice oficiálně registrované občanské sdružení poskytujeme potvrzení o přijetí příspěvku pro daňové účely osobám, které v ČR platí daně.