Pan president Klaus se rád vyhraňuje. Leckdy až tak, že se zdá, že jeho názorové provokace na hranici absurdity už jsou to jediné, čím může zaujmout. Momentálně otevíral v Kutné Hoře továrnu na výrobu cigaret.

Jeho provokace jsou někdy inspirující, někdy úsměvné, někdy směšné, ale toto? Co přijde příště? Bude otevírat veřejný dům? Varnu pervitinu? Nebo co proboha ten nešťasník je ještě ochoten udělat, aby si ho lid obecný vůbec všiml?

V dnešním kontextu západního světa si nedokážu opravdu představit větší hloupost, než aby se prezident účastnil otevírání takovéto továrny! Kouřit v nemocnici v USA se rovná tomu chodit tam nahý, ale aby prezident se účastnil takové promo akce?

No nevím... co může ještě po tomto přijít. Pane Topolánku, vy se budete smažit v pekle, za to, že jste nám Klause zvolili prezidentem. To jste nám opravdu ale opravdu neměl dělat....

An English version of this article is in

FBI a ministerstvo práce USA vyšetřují odborářského lídra Andyho Sterna kvůli podezření z korupce v jeho svazu zaměstnanců ve službách Service Employees International Union (SEIU). Odhalili to dva svědkové vyslýchaní federálními agenty. Úřady odmítají případ jakkoliv komentovat.

Saze. Když jsem jako dítě potkával na ulici kominíka, vždy jsem si na kabátě nezapomněl chytit nějaký ten knoflík. Pro štěstí. Občas jsem si i něco přál. Ani nevím, zda se mi přání plnila. Nejspíš nikoliv. Měl jsem ten okamžik rád, protože dětská touha, že vám někdo splnil nějaké přání, patří k těm časům dětství, v němž přítomnost byla méně zářivá, než jak se s odstupem času jeví při vyvolávání vzpomínky.

Někdo tomu říká mlha života, v níž splývá minulost s přítomností a chvěje se počínající budoucností; ta mlha nakonec ze všeho člověka vyviňuje. Přesto se ale i dnes – tu a tam – každý z nás otře o nějakou tu sazi, co nás z mlhy překvapivě vyvádí.

Je-li nějaké právě vydané dílo, ať už se jedná o knihu, film nebo nějaký hudební počin, propíráno na veřejnosti na můj vkus až přespříliš, rozhodnu se počkat si a vychutnat jej v klidu, nerušen vřavou aktuálnosti, osvobozen od otázek typu „Tak co, viděls?“, které nutí člověka k rádoby duchaplným výtvorům mysli. Nejinak tomu bylo i u poslední hry Václava Havla, která budila pozdvižení ještě předtím, než si ji vůbec kdo přečetl. Po dvou letech jsem konečně, dalo by se říci natěšen, zasedl a pustil se do ní.

Jiná recenze Havlovy hry "Odcházení" - od Jana Čulíka - je v BL ZDE

Ve středu 29. září by mělo v Bruselu demonstrovat na 100 tisíc odborářů proti "utahování opasků". Ať zvedne ruku ten, kdo věří, že tato akce cokoliv změní na aktuální situaci v Evropě… Ve skutečnosti bude jen dalším politickým plácáním do vody. A zviditelňováním se některých politiků a odborářských vůdců. Toť vše. Proč...?

Ač se to některým možná nelíbí, v systému, ve kterém žijeme, se totiž, nezávisle na názorech některých českých politiků, dluhy platí. A že evropské státy těch dluhů mají požehnaně! píše Martin Hudec.

Konzervativní britský ministr obrany Liam Fox je ve sporu s premiérem Davidem Cameronem, který chce seškrtat rozpočet na obranu a zrušit plány na stavbu dvou velkých letadlových lodí za nejméně 5 miliard liber. Námřnictvo letadlové lodě požaduje. S příslušenstvím by stály asi 15 miliard liber.

Původně čtyřiadvacetihodinová stávka leteckých dispečerů, která včera zastavila letecký provoz nad Belgií, byla ukončena ještě před 22. hodinou, informovaly aerolinie Belgocontrol.

tisková zpráva

34 bývalých předních předsedů vlád, ministrů zahraničí či obrany a dalších politiků, diplomatů a vojenských představitelů vyzývá Alianci, aby využila připravovaného Strategického konceptu před lisabonským summitem NATO k aktivní podpoře pražské vize multilaterálního jaderného odzbrojení prezidenta Obamy a k nové snaze zapojit Ruskou federaci do diskuse o bezpečnostních problémech.

Rád bych reagoval na články pana Wagnera, prodchnuté chápáním lékaře jako "übermensche". Např. článek o čekacích dobách u lékařů. Moje zkušenost: Mám zřejmě docela odborně dobrou zubařku. Ta si je ovšem své ceny dobře vědoma, čekací doby u ní jsou málokdy kratší než 2 1/2 hodiny, píše Vladimír Levický. Jak to dělá?

Pane Levický, nemá smysl takto generalizovat. Vždycky jde o konkrétního lékaře a konkrétního člověka, píše Jan Kaňka. Mám zubařku, kde nečekám víc než 15 minut. Pokud dojde ke zpoždění, sestra vyjde z ordinace a omluví se s udáním důvodu zpoždění.

Naopak mám praktickou lékařku, která má stále plnou čekárnu. Už když se blížím k ordinaci, stoupá mi krevní tlak. Čekárnu má moje lékařka společnou s kolegyní. Bohužel vždycky patří nejméně 80% čekajících k "mojí" lékařce. Ano, mohl bych odejít jinam. Ale to už je jiný příběh.

Je mi líto pacientů, kteří čekají celé hodiny na vyšetření, přestože byli objednáni na určitou dobu, jak jsem četl v příspěvku pana Vladimíra Levického. Zpoždění chápu a omlouvám u praktických lékařů, ale moje zkušenost v Ottawě je s nejdelším čekáním 45 minut. U zubařů se ale čeká nejvýše 15 minut a to si vzpomínám na doby hluboko do minulosti.

Měl bych malou připomínku či doplnění k článku pana Jírovce "Jak psát cestopisy". Jeho glosy jsou občas velmi vtipné, i když si myslím, že místy (zejména ve svém starším článku, na nějž odkazuje) kritizuje spíše formu. Forma logicky nemůže být dobrá, protože Klaus není spisovatel, pohled na formu může být také velmi subjektivní. I kdybychom se shodli, že jeho cestopisy jsou co do písemných kvalit řekněme "strohé", neukazuje to spíše na čtenáře, který si takový elaborát rád počte?

Na programové konferenci v Olomouci varoval Jan Kohout před možným pádem do politické bezvýznamnosti, pokud ČSSD odmítne naslouchat hlasům svých potenciálních voličů a pokud nebude dostatečně reprezentovat zaměstnanecké, sociálně slabé a střední vrstvy společnosti proti pravicové aroganci současné vlády. Své tvrzení podpořil zkušeností ze setkání s občany, pro které je nemožné se identifikovat s ČSSD, dokonce se lidé od strany distancují – vzhledem k vystupování některých sociálních demokratů.

Ruský prezident Dmitrij Medveděv v úterý 28. září odvolal moskevského starostu Jurije Lužkova - muže, který dal městu novou tvář, ale obohatil přitom značně konto vlastní ženy a v době letošních ochromujících požárů zůstal na dovolené mimo město.

Vít Klíma uvažuje, jak naplnit poptávku po jiné než kapitalistické společnosti. Řešením by podle něj mohl být sociální stát se smíšenou ekonomikou. Tohle na Západě existuje v podstatě od konce války a nezdá se, že by kapitalismu kvůli tomu ubývalo. Ale budiž. Jak to tedy bude fungovat ?

Děkuji tímto Britským listům, že mi umožnily podrobněji vysvětlit mé negativní vnímání Václava Klause v článku, obzvlášť když chápu, že můj pohled na něho ovlivněný nefreudovskou psychologií a vlastním sebezkoumáním (i ve mně, jako v každém, je malý Klaus-narcistický egocentrik) se nemusí každému zdát jako správný, píše Milan Čech.

K článku o Klausových cestopisných poznámkách jsem dostal několik dopisů. Dva mě usvědčují z toho, že mohu být příliš oddělen od české reality. Prý nemohu vědět, jestli president neletěl na denní výlet do Ithaky vládním či soukromým letadlem. To je pravda, ale podvědomě jsem předpokládal, že v době, kdy česká vláda usilovně škrtá, kde může, se i president přidá se svou troškou do pokladnice. Do Ithaky přece jel jako soukromá osoba. Doby, kdy se nechal Topolánek vysadit z vládního letadla na soukromou lyžovačku v Rakousku, jsou přece dávno pryč?

Je hezké, že prezident Klaus píše cestopisy. Na Hradě vytvořil vlastní zemi s odlišným myšlením a jazykem, zemi s vlastním vojskem, rozpočtem a Jovovými právy. Zjistil jsem to náhodou, když jsem od Václava Klause, tehdy ještě ministra financí, obdržel dopis, který začínal slovy: „Vážený pane, patrně žijete v jiné zemi.“ Ano, řadoví občané žijí v Podhradí a s obdivem vzhlížejí k Hradu. Když pan prezident jede do Brna na veletrh nebo do Litomyšle na zahájení školního roku, vydává se do jiné země. Proto už 8 let píše cestopisy. Jen někdy jede za humna, jindy letí dále. Vřele doporučuji všechny cestopisy. Poznáte, že zážitky prezidenta z téže události jsou mnohem hodnotnější, bohužel diametrálně odlišné od zážitků „podhraďáků“. Něco by se dokonce prezidentovi ani stát nemohlo.

Nějaký čas jsem se domníval, že humbuk kolem Romana Jocha coby poradce premiéra pro lidská práva je přehnaný, ale pak jsem si přečetl tento článek – a pochopil jsem, píše Miloš Martínek.

Přestože Pákistán v uplynulých týdnech zápasil s nejhorší tragédií svých dějin, nebylo tomuto neštěstí věnováno tolik pozornosti jako třeba v případě apokalyptického zemětřesení na Haiti. Statistika je nevýmluvná a utrpení postižených v našich středoevropských poměrech vylíčit patrně nedokážeme. Z morálního hlediska mi přijde zarážející skutečnost, že se touto pravděpodobně nejrozsáhlejší letošní přírodní katastrofou příliš nezaobíráme; máme přeci čím dál víc problémů a s nimi souvisejících aktivit doma, což ovšem neznamená, že bychom měli opomíjet dění v zahraničí a měli být neteční k osudu těch méně šťastných.

Snad každého soudného člověka zajímá, jaká bude společnost, ve které on a jeho děti budou žít. Pokud je možné vývoj společnosti alespoň částečně předvídat a korigovat, tak by si tato problematika zasloužila, aby ji někdo studoval. Je pro mě špatně pochopitelné, že se tak zatím neděje, a prosím proto o zřízení vysokoškolského pracoviště, které by se vážně zabývalo celou plejádou problémů vztahujících se k trvalé udržitelnosti. Pro jednoduchost budu toto pracoviště nazývat "katedrou".

„Evropský den akcí“ organizuje Evropská odborová konfederace (European Trade Union Confederation), k níž se připojilo Evropské sociální fórum (European Social Forum) a další občanské a odborové organizace. Paralelní akce se budou konat v Bruselu, Bratislavě, Vídni, Linci, Budapešti, Aténách, Soluni, Berlíně, Hannoveru, Kyjevě a dalších evropských městech. V Bruselu proběhne hlavní celoevropská demonstrace a konference, v dalších evropských městech se budou konat paralelní akce. V Praze České sociální fórum ve spolupráci s občanskými sdruženími a odborovými organizacemi pořádá semináře a happening pod názvem "EURO-MANIFESTACE PROTI UTAHOVÁNÍ OPASKU".

Před deseti lety, ve středu 27. září 2000, zaplnily české noviny následující titulky: A taková byla válka o Prahu (Blesk), Odpůrci MMF vyhlásili válku (Metro), Násilí v ulicích (Lidové noviny), Radikálové zvrátili protest v pusté násilí (Právo), Bitky a hořící barikády v ulicích města (Špígl), Vyděšení podnikatelé raději zavřeli živnosti (Zemské noviny), Odpůrci rozpoutali v Praze válku (Večerní Praha), V ulicích Prahy propukla válka (MF Dnes) či V Praze hořely barikády (Rovnost). Druhý den už MF Dnes psala, že „Je klid, policie opanovala Prahu“.

Strany, které jsou v opozici proti "Bolívarské socialistické revoluci" Hugo cháveze získaly 5.448.864 votes (48%), zatímco dvě strany, které podporují venezuelského prezidenta získaly v nedělních parlamentních volbách 5.259.998 (46,4%) procent. Chávezovy strany však dostaly 95 křesel, kdežto opoziční strany jen 63. Lidové mínění v Jižní Americe toto kritizuje jako zjevnou nespravedlnost, i když je nutno dodat, že v celé řadě západních demokracií není nutně vítězem vždy ten, kdo získá největší počet hlasů. Například v Británii se při volbách rozhoduje podle výsledků v jednotlivých volebních okrscích a podle toho, jaký mají tvar, se děje často, že zasedne v parlamentě jako vítězná strana, která získala míň hlasů než opozice. Změny volebních okrsků se kromě toho občas dějí tak, aby to vyhovovalo v příštích volbách vládnoucí straně. Samozřejmě je to útok na podstatu demokracie.

tisková zpráva

Demonstrace odborů, která proběhla 21. září, vyvolala velký ohlas a také snahu aktivitu odborů proti nekoncepčním vládním škrtům co nejvíce zdiskreditovat. Iniciativa ProAlt se proto rozhodla ocenit ty nejabsurdnější, nejlegračnější i nejneuvěřitelnější reakce a udělit tři hlavní ceny:

Cenu Marie Antoinetty za nejpohrdlivější výrok o občanském protestu pro prezidenta ČR, Václava Klause

28. září má v Severní Koreji dojít k dynastické výměně stráží. Osmašedesátiletý diktátor Kim Čing-il má předat moc svému "mladému, inteligentnímu" synovi Kim Čong-un, o němž nikdo moc nic neví.

Jak to vypadá v dnešní Severní Koreji? ZDE je patnáct fotografií Iriny Kalašnikovové z Getty Images.

K tomu poznamenává Julius Benadik:

Jezdil jem tam, naposledy v pol. 90tých let. Jak na těch snímcích to vypadá jenom v zakázaných oblastech, kam smí pouze vybraní aparátčíci a jejich rodiny. Ty fotky jsou sort of Leni Riefenstahl style.

Jezdil jsem do textilek mimo hl. město, a tak jsem viděl nepředstavitelnou bídu vesničanů a otrocké podmínky práce v textilkách, dělala se tam např. v celku kvalitní a moderní konfekce pro Německo. Ale vše dodali Němci, tam se to jen ušilo. Něco jako dneska v ČEZku, někde se to vyvine, sem se to doveze, smontuje a zase odveze. Nebo se to tady jenom zabalí a jde to pryč.

Pozn. red.: V legendě k fotografiím Iriny Kalaškinovové to máte: u fotky č. 5, z McDonaldu, je poznamenáno, že hamburger stojí 1500 won, tedy polovinu měsíčního platu průměrného dělníka.

Tento snímek byl pořízen 22. 9. 2010 přibližně v 19:15 v podzemních garážích nákupního centra Nový Anděl. Luxusní sportovní auto parkuje na místě vyhrazeném pro invalidy, přičemž nebylo, což na fotografii zachyceno není, označeno požadovaným způsobem. Nebylo to poprvé, kdy jsem se s podobným případem setkal. Zajímavé na tom je, že se vždy jednalo o auta dokazující, jak dobře situovaný jejich majitel je.

Mám malou poznámku k článku "Beďar vs. Hemoroid" v Komerční bance". Jak víte, odmítám gerontofobii a automatické spojování nemocí a úpadku se stářím. Je nicméně pravda, že v povaze života je úpadek a smrt, a to už od okamžiku početí. Uvažujeme-li o stáří jako o postupném úpadku tělesných i duševních sil, je to realistická úvaha. Proč by ale takový úpadek měl být něco pohrdání hodného? Proč by nemoc měla být předmět výsměchu a společenského deklasování a proč by mládí mělo být automaticky nahlíženo jako bez nemocí, plné síly a schopností?

Abych pravdu řekl, mám slabost pro cestopisné poznámky presidenta Klause. Domnívám se, že se snaží vytvořit nový standard pro tento druh písemného projevu. Citáty v dalším textu jsou z článku o jeho cestě na Cornell University v Ithace, NY.

Klaus většinou používá tuto osnovu:

Zcela přesně a výstižně popsal Jiří Jírovec ve svém zdařilém článku „Za stejnou práci stejná odměna?“ (BL 23.09.10) stav věcí kolem záměrů a úvah ministra Drábka, jehož logika je na úrovni dobře vychovaného řeznického psa. Nevím, zda si své myšlenky, názory a úvahy nějakou matematickou, psychologickou nebo sociální analýzou ověřuje, vše však nasvědčuje tomu, že nikoliv. Konec konců není to otázka jen pro ministra Drábka, stejně to platí pro Nečase či Kalouska a další, jejichž kroky nesou stejné znaky a indicie, nicméně to co předvádí ministr Drábek je ukázka totální demagogie, absence soudnosti a logického uvažování a rovněž důkaz postoje pravicového politika k otázkám spravedlnosti, sociální vyváženosti a podceňování schopností pracujícího člověka.

KD│ Pokud mají Američané opravdový zájem na odporu vůči masivním rozpočtovým škrtům probíhajícím v jejich zemi, měli by se poučit od aktivistů ve zbytku světa. K efektivní sociální změně může dojít jedině prostřednictvím masové akce - což je lekce vyrostlá z mnoha let občanských nepokojů v USA i ve světě. Zamyslete se nad některými důkazy pocházejícími z různých případů zmíněných níže, napsal pro Truthout Anthony DiMaggio.

Vnímám to skoro každý den, cestou do práce i domů. Bydlím na venkově za Prahou, kousek od památné lípy u pomníku na návsi. „Hrobům v dáli, těm, co se nevrátili ze světové války 1914 -1918.“ Jsou tam jména 18 mužů, mladých i starších. Často příbuzných, bratrů, strýců, otců a synů. Těch, co se nevrátili ze světové války. Podobné, stále opečovávané pomníčky jsou rozesety po vesnicích Čech, Moravy a Slezska, na Slovensku i v dalších státech Evropy. Všechny do jednoho i dnes připomínají těm citlivějším a vnímavějším, že už v letech 1914 – 1918 se spousta místních lidí, občanů, prostě nikdy nevrátila domů! Z války, ve které bojovali ještě za císaře a krále. Z války, která byla jen stěží jejich!

Židů je v Čechách kapka v moři. Historická zkušenost nás naučila, že pokud k sobě nebudeme solidární, nepřežijeme. Solidární strategii zvolila i v ČR žijící vietnamská komunita. Neměli by tuto strategii zvolit i Češi? Vždyť na evropské populaci se podílejí necelými 0,3% a v rámci celosvětové populace, která dnes čítá řádově 5,7 mld. lidí, jsou jen kapkou v moři.

Korektnost každým coulem, možno říci na adresu bývalého šéfa ČNB. Alespoň tak to vyznívá z jeho rozhovoru pro Právo (sobota, 25.09.2010), kde se pan Tůma svěřuje, kromě jiného, i ze svých osobních přístupů k politickému životu. Jen mne poněkud zaráží konstatování, že vstoupil do TOP 09 až poté, co byl osloven, jinými slovy „zlanařen“. Pan Tůma totiž uznal, že by bylo vhodné, v padesáti letech, a aniž by ho do té doby někdo uháněl, do politiky přece jen vstoupit. I vstoupil: do TOP 09. Smutné na tom je, že vstoupil nikoliv jaksi z osobního přesvědčení, ale spíše z osobní potřeby politické (kdy už měl všech pět pohromadě), že vstoupil do politiky jaksi na základě oslovení (asi by znělo lépe „ukecání“) a potřeby politického subjektu v zastoupení panem Schwarzenbergem, s Kalouskem v zádech. Což jaksi potvrzují i jeho slova o tom, že „po odchodu z ČNB neměl v úmyslu do politiky vstupovat, jenže když se objevila možnost kandidovat za TOP 09 v Praze, všechno bylo nakonec jinak“. Jak by ne, odmítnout by mohl jen hlupák.

V poslední době je zjevné, že americká vláda moc dobře nefunguje, píše Mary Dejevsky v deníku Independent. Z nové knihy Boba Woodwarda Obamovy války vyplývá, že prezident Obama je naprosto zmatený a permanentně se sváří s polovinou svého štábu a vysokými americkými důstojníky.

Woodwardovy zdroje odhalují neuvěřitelně nezkušeného prezidenta, který často neví, jak má reagovat na nepřátelské postoje a na lobbistické zájmy. A dělo se to v době, kdy krachovala americká ekonomika a bylo nutno přijmout klíčová rozhodnutí o válkách v Iráku a v Afghánistánu.

Celá řada lidí z Obamova týmu odešla.

V srpnu 2010 přispělo finančně na Britské listy 216 osob celkovou částkou 32867.45 Kč. Na kontě Britských listů v Raiffeisenbance jsme měli 31.8. 2010 částku 265 591.45 Kč. Na internetovém účtu Paypal máme nyní 2101,20 euro. Jsme plni uznání vůči čtenářům Britských listů, že na nedávno zveřejněnou prosbu o finanční podporu reagovali během několika týdnů darováním celkové částky více než půl milionu korun. Mnohokrát děkujeme a prosíme: v příspěvcích nepřestávejte, musíme hradit průběžné náklady, i když se je snažíme udržovat na minimu.

Příspěvky na provoz Britských listů je možno zaslat na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je 120 00 Karlovo nám. 10, Praha 2. Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz. Prosíme, neposílejte příspěvky ze zahraničí na konto v pražské Raiffeisenbance, ale pošlete ho na paypal. Při poukazu příspěvku do Raiffeisenbanky ze zahraničí totiž zaplatíte za transakci bankovní poplatky ve výši více než 500 Kč. Děkujeme.

Jako v České republice oficiálně registrované občanské sdružení poskytujeme potvrzení o přijetí příspěvku pro daňové účely osobám, které v ČR platí daně.