19. 7. 2002
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
Edvard Beneš - oficiální fotografie z meziválečného období
15. 7. 2002

Benešovy dekrety: podivná diskuse

Jaroslav Valenta
Už několik týdnů probíhá na stránkách českého tisku a také v dalších mediích, rozhlase a televizi, s velkou dávkou emotivnosti velmi podivná diskuse, která se jednou nohou rozkračuje do budoucna, totiž ke vstupu České republiky do Evropské unie, nebo se alespoň tak tváří, druhou nohou se však opírá o události, které se staly před víc než půlstoletím, tedy ještě předtím, než se narodila většina dnešních občanů Česka a o velmi skreslenou a deformovanou interpretaci těchto událostí. Považuji tuto diskusi za pseudohistorickou, ačkoliv se vede o historických událostech. Ta z diskutujících stran, která chce přimět či spíše dotlačit a donutit druhou stranu (kterou je převážná většina české veřejnosti a českých historiků, koneckonců i český stát) ke kapitulaci, mluví o všem možném, hlavně frázovitě o abstraktních pojmech a domnělých českých vinách a hříších, ne-li přímo zločinech, jenom ne o historii, tedy o příčinném zřetězení historických událostí; skutečná historická fakta, jejich důsledky a z nich vycházející argumenty jsou jí naprosto cizí.

Ano, je to diskuse o tzv. "Benešových dekretech", které údajně mají být zcela nepřekročitelnou překážkou pro náš vstup do evropského společenství.[1]    Neúnavně se tento argument vrací a opakuje přesto, že řada čelných činitelů EU v Bruselu, kde probíhají velmi podrobná jednání o přípravě přijetí ČR, stejně jako řada představitelů stávajících členských států EU opakovaně konstatovala, že "Benešovy dekrety" nejsou předmětem žádných jednání s EU. Dnešní společné právo EU, tzv. acquis communautaire, se zabývá právními normami pro řešení dnešních otázek, nikoli historickými reminiscencemi. Zatím se podařilo velmi aktivní sudetoněmecké lobby, podporované nepříliš početnou, zato agilní skupinou rakouských a německých poslanců Evropského parlamentu ve Štrasburku  prosadit už podvakrát rezoluci, požadující na Praze zrušení těchto českých zákonů ještě předtím, než se ČR stane členem EU. Není nejmenších pochyb o tom, že zřejmě pro rezoluce tohoto druhu hlasují i poslanci, kteří o zmíněných zákonech či dekretech, jejich skutečném obsahu a o důvodech jejich vzniku nemají ani nejelementárnější tušení, mají však právo stisknout knoflík hlasovacího zařízení. Nelze se divit, že se přitom řídí jedinými informacemi, které o věci mají k dispozici od lobby, netušíce, že jde o informace velmi pečlivě preparované a míjející se s historickou skutečností. O tom, jak vypadá "historická pravda" v podání tzv. landsmanšaftu, tedy Sudetoněmeckého krajanského sdružení (SKS) ví své každý, kdo se trochu o tyto otázky zajímá.

•••

Živě si vzpomínám na svou návštěvu Sudetoněmeckého dne v Norimberku r. 1998: chtěl jsem to prostě jednou vidět na vlastní oči, vnímat atmosféru, všímat si, na co posluchači zvlášť živě reagují, nejen číst výtahy z projevů a u stolu v Praze psané komentáře.[2]    Navštívil jsem i specializované přednášky a semináře. Nikdy v životě jsem neslyšel tolik nehorázných otřepaných lží o Češích, Československu a českých dějinách (historikům ovšem dobře známých) jako v hodinovém programu Witikobundu, tohoto "tvrdého jádra" SKS, který v podstatě pokračuje v henleinovských tradicích. Naplněný sál pro 900 osob až vibroval frenetickým potleskem a řevem souhlasu s řečníkem, předsedou Witikobundu Übelackerem, který hlásal, že bylo otázkou života a smrti pro Německo zlikvidovat Tschechei, která prý dala k dispozici svá letiště pouhou letovou hodinu od Berlína "stovkám bolševických bombardérů"; to není lež nová, ale se vším všudy převzatá z goebbelsovské propagandy. Na československých letištích nebyl v r. 1938 ani jediný sovětský bombardér. Řečník tvrdil, že nikdy se Češi neměli tak skvěle, jako v protektorátu za okupace, o čemž prý nejlépe svědčí tehdejší exploze porodnosti. Že těhotenství bylo tehdy jedinou záchranou českých dívek před totálním nasazením na otrockou prací v říši (ta asi desetina, která se dožila dneška, se dočkala skrovného odškodnění), přirozeně neřekl; vzhledem k posluchačům převážně středního věku to sotvakdo z nich věděl z autopsie. Bylo velmi poučné také poslouchat poslance Evropského parlamentu, který se holedbal, že jako majitel export-importní firmy do Latinské Ameriky mluví skvěle španělsky i portugalsky, čehož využívá mezi španělskými a portugalskými kolegy-poslanci ve Štrasburku, aby je informoval o křivdách, jež na sudetských Němcích Češi odjakživa páchali. Činí-li to způsobem, jako svrchu zmíněný referent, můžeme si gratulovat, že rezoluce Evropského parlamentu nejsou pro nás ještě horší. Tón sjezdu udal ostatně už ve zdravici v Sudetendeutsche Zeitung spolkový ministr T. Waigel větou, že v předmnichovském Československu prý neměli sudetští Němci "ani elementární menšinová práva". Nic než nestydatá lež. Československé menšinové zákony patřily tehdy k nejliberálnějším v Evropě vůbec. Německá menšina v Československu ovšem byla do hloubi duše uražena a dotčena tím, že je "pouze menšinou", že není národem vládnoucím nebo aspoň spoluvládnoucím, ačkoliv se na vládách od r. 1926 a ještě šíře od 1929 přímo podílela. Také to byla vzácná výjimka, kromě naší republiky nakrátko jen v malém Estonsku, nikde jinde. První republika velmi usilovala o prosazování občanských principů do života a mechanismu státu, každý občan měl plná práva bez ohledu na rasu, vyznání či národnost. To bohužel nestačilo ani aktivistickým německým stranám, i ty se domáhaly kolektivních práv menšin, zvláštních kolektivních práv pro "němectví". To bylo neblahé dědictví tzv. völkisch (jen nepřesně asi: národovecké) ideologie, která mezi nimi byla po desetiletí zakořeněna. Takový princip ovšem naprosto odporoval tehdejšímu chápání demokratické občanské rovnosti.

V této souvislosti nelze neříci, že v ohledu náležitého informování mezinárodní veřejnosti bylo v uplynulých 12 letech všemi polistopadovými vládami bez výjimky doslova trestuhodně zanedbáno vše, co vůbec zanedbáno být mohlo. Za celých 12 let nebyla vydána pro zahraničí ve světových jazycích ani jediná základní informační brožura o otázce odsunu a problémech s tím souvisejících, ačkoliv celých 12 let se ozývají především z Mnichova požadavky, nejednou připomínající spíše ultimata. Přitom je už léta dostatek nejnovějších a z nejrůznějších hledisek psaných prací českých historiků a právníků, po nichž bylo možno sáhnout a dát je přeložit, jako informační materiál je poskytnout k dispozici diplomatickým misím v Praze, Českým centrům v cizině, rozeslat do předních redakcí v zahraničí atd. Ano, něco by to stálo; jsem ovšem přesvědčen, že na věci elementárního státního zájmu se příslušné prostředky prostě musí najít. I velmi velkorysá informační kampaň v tomto eminentním celostátním zájmu by nestála ani zlomek toho, co jedna vytunelovaná kampelička či nepodařená jubilejní výstava 1991. Chyběla pouze politická vůle a elementární smysl pro obhajobu prvořadého státního zájmu. Stále dokola se jen opakovaly fráze o potřebě dialogu. Ano, ale dialog není možný s tím, kdo neposlouchá mé argumenty a pouze diktuje své požadavky. Historikové už po léta burcovali a bili na poplach, upozorňovali, že SKS vydává své brožury a foldery vedle němčiny nejen anglicky a francouzsky, ale dokonce i ve španělštině. Tři mladí historikové napsali takovou stručnou a přehlednou základní informaci už před léty, nakonec práci vydal v r. 1999 Historický ústav AV ČR[3]    v nákladu, na nějž stačily velmi omezené ústavní prostředky. Brožura byla předána ihned. po vytištění jak zahraničnímu výboru poslanecké sněmovny, tak ministerstvu zahraničních věcí k překladu. Už několik týdnů (psáno na přelomu března/dubna 2002) slyším, že jak anglický, tak německý překlad "každým dnem" - tedy snad aspoň "za pět minut dvanáct" vyjdou. Zatím jsem je však neviděl; uvěřím, až je budu mít v rukou. Ano, z plodné činnosti česko-německé komise historiků vzešla řada sborníků s materiály zasedání, kde je množství cenných, leckdy doslova objevných informací. Tyto práce vycházejí paralelně rovněž v němčině v SRN, ovšem v miniaturních nákladech několika set výtisků, které se tak mohou dostat do rukou pouze úzkému okruhu odborníků. V současné debatě se ozvaly stížnosti, že i středoškolští učitelé leckdy o těchto otázkách při dějepisu neučí: odkud mají brát informace? Takové stručné, dobře informativní knížky jako zmíněná práce tří mladých autorů by měly být opravdu v každé školní a obecní knihovně. Učitel mimo pár univerzitních měst se vůbec ani nedoví, že vyšly.

Tato stať se nezabývá samotnými "Benešovými dekrety", to je úkolem statí dalších. Ostatně jsem přesvědčen, že na toto téma už bylo mnohokrát řečeno vše podstatné i méně podstatné, stejně tak ovšem bylo o nich vysloveno až příliš mnoho lží a nepravd a zejména polopravd. Ani právní, ani historické argumenty nelze do nekonečna množit, látka je ze všech hledisek tolikrát prozkoumána, byly vydány dokumenty z našich archivů, že jen zcela výjimečně se objeví nový, neotřelý argument nebo neznámý fakt. Teprve nyní vyšla najevo informace až dosud pečlivě skrývaná, že byli odškodněni nejen odsunutí sudetští Němci v SRN a v r. 1993 i v býv. NDR, ale i tzv. Novorakušané, tj. osoby, které získaly rakouské občanství teprve po r. 1945, prakticky po odsunu, na něž se nevztahovaly čs.-rakouské smlouvy o odškodnění z r. 1964 a 1974, kdy ČSSR zaplatila Rakousku pro tzv. Starorakušany (tj. osoby, které byly rakouskými občany před anšlusem v r. 1938) miliardu šilinků. Novorakušané byli odškodněni na základě zvláštní rakousko-německé smlouvy v letech 1961-62. Odškodňování (podle zvláštního zákona, označovalo se eufemisticky jako Lastenausgleich, tj. "vyrovnání břemen") bylo velmi velkorysé. M. Moulis upozornil v referátu o publikaci Češi a Němci. Dějiny - kultura - politika, Praha, Paseka 2001[4]   ,  že do r. 1993 bylo v SRN všem vyhnancům vyplaceno jako odškodné celkem 141 miliard DEM. Sudetoněmecký podíl mi znám není, podle počtu osob činil asi čtvrtinu. Velikost sumy vysvitne, srovnáme-li to s 10 miliardami na odškodnění všech pracovních otroků z let války. Přesto jim to nebrání zvlášť hlasitě křičet o svém domnělém "právu na odškodnění" podruhé, či právu na totální majetkovou restituci od Česka. Podivné? Nepochybně ano, ale pro doslova vyděračské chování vůči Česku, nenáviděné "Tschechei", které se stává u některých našich sousedů zvykem, spíše příznačné.

V této stati si chci povšimnout protičeské kampaně samé a jejích charakteristických rysů, a to zejména v její formě česko-české diskuse mezi zastánci dvou protichůdných a jak se už po několikáté prokazuje, naprosto neslučitelných a nesmiřitelných stanovisek. Pro podrobnou analýzu protičeské kampaně zvenčí v německém a rakouském (nejnověji i maďarském) tisku nemám dostatek podkladů. Tyto obě diskuse, ta zvenčí i ta vnitřní, a to pokládám za důležité podtrhnout, vyšly vesměs zvenčí. Jestliže čteme v našem tisku, že z Bruselu vyzývají Čechy, Rakušany a Maďary (adresář však kupodivu není úplný), aby nerozněcovali nacionalismus, pak se necítím oprávněným adresátem takové výzvy, není jím ani česká veřejnost. Iniciativy v tomto směru vycházejí nejen od 1990, ale už desítky let předtím přímo či nepřímo zvenčí, obvykle z mnichovského sídla landsmanšaftu.

Není to ani zdaleka pouze kampaň žurnalistická, pouhý mediální pokřik nad okamžitou senzací, který zítra opadne, pozítří se jen ohřeje a za týden už bude zcela zapomenut. Už její vytrvalost a vleklost, neúnavné opakování neustále týchž stokrát slyšených otřepaných frází, zřetelně naznačují, že máme co činit s kampaní, která byla dlouhodobě, doslova po desetiletí připravována a promýšlena, dlouhodobě byla připravována půda a také patřičné hlásné trouby. Nemějme iluzí, že v této kampani nehraje žádnou roli, komu český tisk patří. Je spolehlivě prokázáno, že pouze dva české deníky, levicové Právo (náklad 207 000)  a komunistické Haló noviny (náklad 35 000) patří českým vydavatelům, to je jen 13,77 % nákladu denního tisku, pouhá osmina! Všechen ostatní je v rukou cizího, v daleko převážné většině německého kapitálu.[5]    Majitel přece vůbec nemusí intervenovat přímo, stačí vybrat redaktory s "vhodnými"  názorovými orientacemi a preferencemi, ti pak sami určují redakční politiku listu a rozhodují, jaké informace a zejména komentáře otisknou a jaké texty nebo čtenářské ohlasy hodí do koše. Současná kampaň probíhá na nejrůznějších úrovních, také už byla v posledních dvanácti letech  několikrát stupňována. Nyní se blíží, zdá se, svému apogeu, ale zatím ho stále nedosáhla. Zcela nepochybně se máme nač těšit v nejbližších týdnech a měsících; ofenzíva vydírání se zvýší.

Odkud se vzal ten zcela nečekaný a neobvyklý zájem nikoliv o národní dějiny vůbec, ale jen o jednu jedinou událost, vlastně o skupinu několika dokumentů, která ovšem rozhodujícím způsobem ovlivnila dnešní demografickou tvářnost českého státu jako státu sice založeného nikoli na národních či etnických, ale na občanských základech, ale z národnostního hlediska přitom výjimečně jednolitého: 95% obyvatelstva jsou Češi, příslušníci národních menšin tvoří (s výjimkou jen kompaktně usedlé autochtonní menšiny polské) pouze poměrně malé komunity po několika desítkách tisíc osob, nadto roztroušené a rozptýlené. Nejpočetnější z menšin, menšina slovenská, má všechna zákonná menšinová práva, dostává se jí, stejně jako ostatním menšinám,  štědré podpory z veřejných prostředků pro její tisk a kulturní činnost, není však vlastně jako menšina (tj. jako cizí, cizorodý prvek) českou většinou vnímána a také se sama tak nevidí. Dnešní česká veřejnost přitom není rozhodně v žádném ohledu společností, která by byla nějak specificky zahleděna do svých národních či státních dějin. Můžeme snášet argumenty, zda je to dobře či nikoliv, ale je tomu tak.

Dnešní průměrný český občan se zajímá především o dnešek a zítřek, o své reálné šance zařídit sobě a své rodině přiměřené životní podmínky, o příští rodinnou dovolenou, rozhodně ho více vzruší vítězství či porážka českých hokejistů v nějakém mezinárodním klání, než nějaká "národní vítězství" nebo "národní prohry" v bližší nebo vzdálenější minulosti. A tady se přitom debatuje o událostech, které se udály před 55-65 lety, tedy v době, kterou převážná část dnes žijících občanů nezažila, i jejich rodiče a možná prarodiče byli tehdy sotva dětmi, zná cosi nejvýš ze školy z dějepisu, z četby, někdy snad z vyprávění starší generace. Už tato okolnost naznačuje, myslím, dost zřetelně, že nejde vůbec o diskusi, která by vyvěrala z vnitřní potřeby české společnosti, z problémů, nad nimiž se lidé sami zamýšlejí, z otázek, které si čeští občané sami kladou. Tato diskuse byla do české společnosti uměle vnesena zvenčí, přesněji řečeno tato diskuse jí byla masivním mediálním nátlakem prostě vnucena. Pojednává totiž vesměs o otázkách, které drtivá většina Čechů považuje za věci dávno, od dob svých otců či spíše dědů,  jednou provždy s konečnou platností vyřešené. Byla vnucena těmi, kdož nejsou ani po více než půlstoletém odstupu ani v nejmenším s to pohlédnout kriticky do vlastní minulosti, pokusit se nahlédnout, jak se chovali zejména v r. 1938 k demokratickému Československu a jak před ním dali tehdy více než 90% hlasů přednost hitlerovskému Německu. Zemi, kde sice ještě nebyly vyhlazovací koncentráky jako Osvětim, ale byly tam koncentrační tábory jako Dachau a Buchenwald, kde platily rasové protižidovské norimberské zákony, odkud lidé prchali po tisících, mj. do Československa. Těmi, kdož nejsou ani s to ani ochotni nahlédnout, že bezpodmínečná kapitulace po totální prohře v totální válce měla zcela přirozeně rovněž totální důsledky.

Navenek a v tomto stadiu, chtělo by se říci: v této předehře, jde o několik z celkem 143 dekretů prezidenta republiky, vydaných v r. 1945, prakticky tři či čtyři, které se týkají  československého státního občanství (bylo uznáno, že osoby, jež nabyly cizí, především německé, dílem i maďarské občanství akty okupantů, pozbyly tím trvale občanství československého), konfiskace majetku a zejména konfiskace a urychleného rozdělení zemědělské půdy Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů. Byla to opatření v podstatě denacifikační. Mluvím vědomě o předehře, ačkoliv z hlasů kampaně, kategoricky uplatňujících se zvláštní oblibou především dost mlhavé morální kategorie, by mohl povrchní čtenář soudit, že se jedná vskutku jen o jakousi údajnou potřebu českého zamyšlení, morálního vyrovnání se s drsnými stránkami historie, snad nejvýš o symbolickou nápravu kdysi snad způsobených individuálních škod a křivd. To je jen z průhledných taktických důvodů pomocí polopravd vyvolávaný povrchní dojem. O skutečných, velmi dalekosáhlých cílech se prozatím čtenářům českých novin či posluchačům televize nic neříká. Dokonce se jedná o cíle ještě  mnohem dalekosáhlejší, než je požadavek plné majetkové restituce (nebo plného odškodnění) odsunutých, ač to samo je už představa krajně fantastická. Jde totiž o demontáž (nebo přesněji řečeno: o rozbití a zničení) českého státu v jeho dnešní podobě, která je pevně zakotvena v české státní tradici a v české historické identitě. Na rozdíl od většiny ostatních evropských států byla totiž zeměpisná podoba českého státu po celých tisíc let psaných dějin mimořádně stabilní, je to dáno jeho většinou přirozenými přírodními hranicemi. Nikdy v historii se nedělil na řadu menších samostatných království či knížectví (jako třebas Španělsko, Francie, Itálie, Británie a zejména Německo), nikdy nebyl rozdělen mezi několik sousedů (jako třebas Polsko), i pod vládu habsburské dynastie se země Ćeské koruny dostaly jako celek, jejich hlavním městem byla vždy jen Praha.

Slova o demontáži či zničení dnešní (a tím i historické) podoby českého státu nejsou žádnou nadsázkou, potvrdil to ostatně sice nepřímo, ale velmi srozumitelně (alespoň pro ty, kdož jsou aspoň trochu informováni a pokusí se domyslit i to, co zůstalo přímo nevyřčeno) před několika dny v interviewu pro Lidové noviny Bernd Posselt, předseda Sudetoněmeckého krajanského sdružení (SKS), tedy jistě povolaný zdroj,  když prohlásil, že jeho životním cílem je stát se senátorem v Česku.[6]    Jak by se jím mohl stát, je-li občanem sousedního cizího státu? Něco takového je dosažitelné jenom naprosto zásadní změnou podoby a povahy dnešního českého státu. Snad B. Posselt nepředpokládá, že by mohl počítat s hlasy voličů české národnosti; ani trvale usídlených cizinců, kteří mohou v EU volit, není v ČR tolik. Celkový počet příslušníků německé národní menšiny v celé ČR (necelých 40 tisíc), neřku-li v jednom volebním obvodě, nestačí ani na zvolení jediného senátora. To není nedostatek demokracie, ani důkaz nějaké volební geometrie, ale normální důsledek velké rozptýlenosti a nízké početnosti občanů německé národnosti.

Změna podoby českého státu je také zřetelným obsahem dodnes platného hlavního programového dokumentu SKS, tzv. 20 bodů z r. 1961; ještě se k nim vrátíme. Jelikož však je těžko představitelné, že by dnešní čeští občané přes svůj nepříliš zjevný a živý zájem o historické problémy vůbec s takovým otevřeně vyřčeným cílem SKS vyslovili souhlas, není žádoucí skutečné cíle odhalovat ihned v celé šíři, ale postupovat po jednotlivých krocích, dílčích cílech, které lze jakž takž přijatelným způsobem maskovat a vydávat za cosi zcela nevinného a legitimního, dokonce snad žádoucího v zájmu celostátních českých vyšších, perspektivních a nadřazených cílů, mezi něž patří tak často s oblibou skloňovaný dobrý vztah k sousedům nebo aktuálně třebas  vstup do Evropské unie. Pan Posselt to ostatně poněkud neopatrně naznačil také ve svém vystoupení v ČT1, ač tam to asi postřehl jen velmi bedlivý a obeznalý posluchač. Řekl, že nejen jeho osobním cílem, ale cílem landsmanšaftu jako celku je "obnovit soužití", rozumí se česko-německé v českých zemích. Soužití je jev masový, nelze jím rozumět ani pouhé výlety či zájezdy, ani nostalgické přesídlení jednotlivců na penzi do rodného kraje. Ovšem staleté česko-německé soužití, jehož se sudetoněmecká propaganda tak ráda dovolává, nebylo přece přerušeno po 1945 odsunem, ale už na podzim 1938 německým záborem tzv. Sudet - a to se nestalo z české vůle, prahla po tom a horlivě se o to přičiňovala drtivá většina sudetských Němců. Češi nemají pražádnou chuť pokus o soužití, který skončil za takových okolností, znovu zkoušet.

Současně se připravuje půda také v dalších směrech. Proto je také už dávno, po léta, vedena široce založená a rozsáhlá kampaň, ne vždy tak nápadná a viditelná jako v těchto týdnech, orientovaná na demontáž české národní identity, na kompromitaci českých národních a státních tradic, jejich soustavné zesměšňování a obviňování ze všech myslitelných vad, zejména předmnichovské republiky, druhého odboje, ale i 28. října atd. To se děje v široké míře, soustavně a s nebývalou vehemencí. Nikoli seriózními historickými pracemi, tam tomu totiž objektivně brání povaha historických fakt, která lze "ohýbat" a "přizpůsobovat" momentální propagandistické potřebě jen ve velmi omezené míře. Děje se to převážně metodou žurnalistických a publicistických článků, kde netřeba nic dokazovat a prokazovat, zato jimi lze soustavně a dlouhodobě bombardovat vědomí české veřejnosti. Jde o to, nahlodat a narušit existující tradiční stereotypy české národní identity, soustavným opakováním sebeabsurdnějších výtek, "kritik", frází a schémat (podle známého principu propagandy, že stokrát opakovaná lež či polopravda bude nakonec veřejností, prakticky pouze jednostranně informovanou a zpracovávanou, akceptována jako pravdivý obraz minulosti) tyto stereotypy zpochybnit a na jejich místo dosadit stereotypy vesměs negativní, vštípit stereotyp provinění atd., odtud je už jen krůček k stereotypu lokajství.

Je naivní domnívat se, že současnou diskusi či polemiku vyvolal ten či onen výrok premiéra M. Zemana, ať o tom část tisku křičí sebevíc. To byla pouhá záminka, našla by se stejně lehce nebo by byla vyprovokována záminka jiná. Důvod je zcela zřejmý: čas kvapí. Tím časem rozumím termin vstupu Česka do EU. Už v r. 1998 poukázal kancléř Kohl činitelům SKS, nespokojeným s textem česko-německé deklarace z r. 1997, že rozhodující pro prosazení jejich dalekosáhlých záměrů a cílů je právě vstup ČR do EU, do něj musí vkládat své naděje (a tedy logicky, také napřít své úsilí), poněvadž po vstupu "ztratíme prostředek nátlaku".[7]    To bylo zcela zřetelně řečeno.

České země ovšem byly po většinu svých dějin domovem více národů, byť v nich vždy daleko převažovalo slovanské obyvatelstvo, z něhož nakonec vznikl novodobý český národ. Ale už od velké kolonizace v raném středověku se v českých zemích trvale usazovali českými panovníky a pak i světskými i církevními feudály zvaní kolonisté ze sousedních zemí, převážně mluvící německy. Kolonizace probíhala v několika vlnách až do konce 18. stol. Je však pozoruhodné, že od 19. století, tedy z doby, kdy máme už relativně přesná sčítání lidu s aspoň částečnými vypovídacími daty o národnosti, zůstával jak celkový poměr českého a německého obyvatelstva, tak jejich sídla vcelku velmi stabilní. Změny byly jen pozvolné a nepatrné. V českých zemích však od nejstarších dob žili také Židé, sice jako nejméně početná menšina, byť vlivem křesťanského, nábožensky motivovaného antijudaismu více či méně důsledně segregovaná od ostatního obyvatelstva. Tato menšina se však v průběhu 19.-20. stol. po zavedení plné občanské rovnoprávnosti (1861) stále více integrovala do české nebo německé společnosti a její židovství se stávalo věcí buď jen osobní náboženské orientace, nebo stejně individuální rodinné kulturní tradice. Dnes tato menšina prakticky existuje jen zbytkově. To je důsledek holokaustu, který ovšem nebyl ani co do záměru ani co do realizace dílem českým. Také další menšina, která po staletí žila v českých zemích, byť ze zejména sociálních důvodů vždy jen jako marginální složka společnosti, Romové, se rovněž stala za druhé světové války objektem holokaustu z rukou nacistického Německa; z původních "českých Cikánů" přežil jen nepatrný zbytek několika set osob. Před několika léty byl v rámci strategie nahlodávání a rozleptávání české identity dokonce podniknut pokus, romský holocaust připsat na vrub Čechům. Kampaň začal americký "badatel", nemající vůbec ani základní představu o poměrech u nás za okupace. V Letech u Písku, kde byl za okupace na příkaz nacistů zřízen romský sběrný tábor, hledal dokonce zbytky plynové komory a krematoria. Podkladem manipulace byla na pohled jednoduchá, ale zásadně scestná rovnice: protektorátní = český. To je ovšem omyl, ne-li přímo podvod, poněvadž protektorátní = okupační a okupantský, nařizovaný německými okupanty. Také v této kampani byly vytaženy nejtěžší kalibry, dokonce jsme se dověděli, že jde prý o "smysl českých dějin".[8]    Dnešní romská menšina v ČR je sekundárního původu, jsou to prakticky vesměs přistěhovalci resp. potomci přistěhovalců ze Slovenska z dob společného státu.

Pouze eliminaci tzv. "českých Němců", kteří se teprve ve 20. stol. a zejména v meziválečném období začali sami označovat jako "sudetští Němci", lze přičíst na český vrub. Došlo k tomu ve zcela konkrétní historické situaci a na podkladě zcela konkrétních a nemálo drastických historických zkušeností (nejen českých, ale řady evropských zemí) hlavně na základě serie zákonných opatření, dekretů prezidenta republiky, vesměs ratihabovaných, tj. dodatečně schválených československým parlamentem, takže mají povahu řádných zákonů, případně ústavních zákonů. Nelze v této souvislosti přehlédnout skutečnost, že tato eliminace se neudála formou genocidy, tj. masového vyhlazování, jako tomu bylo v případě Židů, židů i Romů, ale transferem, odsunem do sousední země, do země téhož jazyka a téže kultury, kde odsunutým žádná ztráta národní identity nehrozila. Patří ovšem už k charakteristickým, doslova kafkovsky iracionálním absurditám této debaty, byť to není iracionalita jediná, že zatímco židovský a romský holokaust zůstávají zcela bez povšimnutí, ačkoliv zkušenost právě zejména s židovským holokaustem byla také neoddělitelnou součástí české celonárodní okupační zkušenosti (v kampani už došlo ovšem dokonce až k tomu, že Češi byli v rakouském tisku obviněni z podílu na holokaustu, navíc ještě z účasti na vyhlazení Lidic[9]   : obávám se, že kampaň přechází  až do zcela nezvládnutelné obsese a fanatismu a stává se protičeskou štvanicí), že se odsun vůbec označuje jako genocida, ačkoliv mezinárodněprávně uznané definici genocidy[10]    vůbec neodpovídá. Právě tak se s nemalou oblibou používá pro odsun jako synonyma pojmu "etnická čistka", který se v žurnalistice v posledních letech ujal pro vyhlazování a vyhánění obyvatel jiné národnosti v řadě krvavých balkánských konfliktů v 90. letech. Důvod je zcela průhledný a účelový. Balkánské etnické čistky byly v nedávné minulosti po léta denně servírovány mezinárodní veřejnosti v televizních reportážích (ponechme stranou, nakolik se jednalo o vědomou či nevědomou manipulaci veřejným míněním), zatímco jak vypadal skutečně odsun, pamatuje dnes již jen velmi málo lidí nejstarší generace. Jde o postup, který se v podstatě nijak neliší od standardních postupů např. při reklamě jakéhokoliv výrobku v mediích. Tam je ovšem aspoň elementární věcnost (při veškeré nadsázce, která je reklamě vlastní) chráněna příslušnými zákazy nekalé soutěže a dokonce sankcemi, v případě českého státního zájmu (jenž vzhledem k národnostní homogenitě Česka je současně také zájmem nejen občanským, ale i národním) ani tato elementární ochrana před hlásáním tvrzení historicky a právně evidentně zcela falešných, neprokazatelných a neudržitelných (jako např. do omrzení opakované obviňování z aplikace principu kolektivní viny[11]   ) zajištěna není. Jen takto se může stát, že v pražském deníku vyjde článek s titulkem, výslovně odrazujícím od obhajoby "národních zájmů" jako čehosi údajně škodlivého.[12]   

Pro zpestření jeden docela konkrétní příklad, jak se v protičeské propagandě sudetoněmeckého původu používá triků a podvodů, které se pak namnoze nekriticky uplatňují jako "argumenty" i u nás. Není jediný, už před lety jsem na jiném místě uvedl dalších příkladů celou řadu.[13]    Nepátrám po nich soustavně, je spíše náhoda, když na ně připadnu, není jich však málo. Nikdy však na žádný z nich nepřipadl někdo z těch autorů, kteří své vědění horlivě čerpají právě ze zdrojů a literatury tohoto druhu a původu.

Koncem r. 2000 jsem otiskl v Národním osvobození polemický článek s brožurou sudetoněmeckých autorů Sudetští Němci - etnická čistka - vyhnání, která byla v českém překladu vydána v Opavě a štědře rozdávána ve školách ve Slezsku. [14]     O tom, jak se v této publikaci "vykládá" historie, svědčí snad nejlépe to, že v celém textu výkladu o sudetských Němcích v letech 1918-1945 se vůbec neobjeví jméno ani A. Hitlera, ani K. Henleina. Hezky "učesané" dějiny, že? V publikaci byly také "dokumentární fotografie." Jedna z nich, ukazující nádražní peron a otevřené uhelné vagony, plné stojících lidí, takřka výlučně mužů, upoutala moji pozornost: jako kluk jsem vyrostl na nádraží. Projevil jsem vážné pochyby, zda to skutečně může být foto odsunového vlaku na čs. území. Ovšem týž snímek byl už mnohokrát publikován jako údajný dokumentární záběr z odsunu. Tak byl několikrát ukazován i v ČT, figuruje i v sešitu "Deutsche und Tschechen" (vydání 1993), který byl od 1. vydání 1969 ve více než miliónu výtisků (!) zdarma rozesílán po středních školách v SRN jako doplňkový informační materiál. Důvodů k pochybnostem jsem měl několik. Bylo tam příliš mnoho mužů, ale ti byli za odsunu ještě většinou v zajetí. Byly to uhláky, odsun se prováděl vždy v krytých vagonech - v uhlácích jezdily v poslední válečné zimě jen transporty vězňů z koncentráků. A třetí důvod, nejdůležitější: na peroně byl výpravčí s "plácačkou", při zvětšení pod lupou měl zřetelně na hlavě čepici-brigadýrku s prohnutým dýnkem. Naši železničáři (stejně jako pošťáci) však nosili před válkou i krátce po válce nízké válcovité čepice na způsob francouzského képi. Brožura tvrdila výslovně, že chce Čechům poskytnout "návod k zamyšlení" - zamyslel jsem se tedy, zamysleli se i jiní kolegové.

Netrvalo dlouho a v tomtéž listě jsem našel nejen potvrzení svých pochyb, ale i rozluštění.[15]    Našlo se na obálce  štvavé neonacistické brožury, je tam jak "naše" foto, ukazuje se, že je to jen výřez, tak celý snímek, předloha ze železničního ředitelství v Hamburku. Záběr znázorňuje "vlak s utečenci" z r. 1946, směřující do Poruří. Hamburk byl tehdy v britském okupačním pásmu, tam nebyl z ČSR směrován ani jediný transport. Transporty od nás směřovaly jen do sovětského a amerického pásma. Prima "dokument" o odsunu z Československa, že ? Ne vždy se podaří klam usvědčit takto rychle; kdo je zvědav na další podobné manipulace, přečti si článek ve sborníku (viz pozn. 13).

Ještě jednu poznámku terminologickou. V mediální debatě se neustále mluví o "Benešových dekretech", což navozuje a utvrzuje dojem, že jakýsi Beneš byl výlučným strůjcem a autorem těchto dekretů. Patří ke standardním propagandistickým a také reklamním grifům, vymyslet pro složitější pojmy zjednodušená, snadno zapamatovatelná označení nebo slogany. Tak je tomu také v tomto případě. Prezident E. Beneš byl nepochybně vůdčí osobností československého druhého odboje, autorem, který formuloval (byť v součinnosti se spolupracovníky, v otázkách právních tu třeba uvést na prvém místě E. Táborského) jeho základní programové cíle: byly to především teze o legitimní kontinuitě druhého odboje s předmnichovskou republikou, teze o neprávnosti všech opatření, které nastaly po 29. září 1938, tj. po mnichovském diktátu velmocí, a program obnovy předmnichovské republiky. Patřil také mezi první, kdož uvažovali o schůdných a možných cestách řešení českého vztahu k sudetským Němcům. Je elementární neznalostí fakt nebo vědomým klamáním předstírat, jak se často děje, že od počátku usiloval o totální odsun. Dlouho zvažoval možnost skloubit částečný odsun s částečným odstoupením území. Teprve totální válka a následná totální porážka spolu s bezpodmínečnou kapitulací určily definitivní podobu řešení.[16]    Nicméně nebyl autorem dekretů, dekrety jak v době exilu, tak po osvobození vypracovávala vláda, tak jako každý jiný zákon je prezident jako hlava státu pouze podepisoval. Ovšem tak jako byl právě E. Beneš pro Čechy nejprve ztělesněným symbolem odboje a pak osvobození a obnovy republiky, stal se pro sudetské Němce na základě týchž psychologických postupů a generalizací symbolem a ztělesněním jejich porážky a nuceného odchodu z českých zemí, tedy osobou extrémně nenáviděnou. Dnes je to již skoro zapomenuto, ale v r. 1945 byl v živé paměti všech, Čechů i sudetských Němců, Hitlerův výrok v září 1938: Ich oder Herr Benesch! Vůdce, na něhož nadšeně vsadili svůj osud sudetští Němci, zničil Evropu i Německo a spáchal sebevraždu. Beneš byl mezi vítězi. Otto Habsburský nazval nedávno prezidenta Beneše "géniem zla"; měl by vědět, že habsburské úsudky věru nejsou pro českou veřejnost směrodatné. Žel, že sudetoněmecký obrat pro potřeby propagandy o "Benešových dekretech" přijala za svůj i většina českých novinářů, bohužel i naši ústavní činitelé. Jeden z českých (tedy přesněji řečeno: moravských) Němců, právník, politik a historik J.W. Brügel (narodil se v židovské rodině v Hustopečích), sociální demokrat, který i za války zůstal věren republice, napsal velmi obsáhlou a objektivní monografii o česko-německém poměru v období První republiky,[17]    v níž zúročil i své osobní politické zkušenosti. Zakončil ji větou, konstatující, že "hrobař sudetoněmectví se jmenuje Adolf Hitler". To byla ovšem věta sice drsně pravdivá, ale příliš nepohodlná a provokující, vyzývající k sebereflexi, neshodující se vůbec s oblíbenou legendou o kolektivně naprosto nevinných sudetských Němcích, kteří se stali jen bezmocnou obětí české msty. Příliš to evokovalo nezvratná historická fakta z r. 1938. Proto je nejen tato věta, ale celá Brügelova kniha sice samozřejmě akceptována a citována mezi základní literaturou tématu ve všech publikacích seriózní německé akademické historiografie (přirozeně také v dějepisectví českém a mezinárodním), je však neméně důsledně ignorována ve všech historických a historizujících publikacích, vycházejících z okruhu SKS. Tam se zato s oblibou cituje kniha někdejšího sudetoněmeckého sociálního demokrata W. Jaksche "Cesta Evropy do Postupimi",[18]    zcela nadbytečně vydaná nedávno dokonce v českém překladu.[19]    Není to práce historická, je to v podstatě nepříliš zdařilá amatérská montáž zejména z prací staršího  německého silně nacionalisticky zatíženého dějepisectví, v níž je právě E. Beneš soustavně líčen jako od svého mládí úhlavní nepřítel všeho německého, je doslova diabolizován jako intelektuální prapůvodce všeho, co postihlo sudetské Němce, tj. hlavně odsunu. To už psychologicky samozřejmě mnohem lépe vyhovovalo v prostředí odsunutých sudetských Němců, kteří se v drtivé většině od počátku v SRN prezentovali jako ukřivděná skupina. Jakschův recept oprošťoval od nutnosti kritické sebereflexe a současně umožňoval ukázat prstem na "viníka" mimo ně.

Podle tohoto receptu je tak E. Beneš prezentován také jistou částí českých publicistů naší veřejnosti už po léta. Ideové centrum této části publicistiky je soustředěno kolem časopisu Střední Evropa,[20]    který začal vycházet jako sborník v r. 1984 v disidentském samizdatu. Již v té době byly na jeho stránkách publikovány texty, dštící - při habsbursko-sudetoněmecké ideové orientaci a zdrojích, z nichž se napájel, to ovšem není udivující - žluč, nenávist a pomluvy všeho druhu, to vše v neuvěřitelně amatérské a primitivní podobě především proti Československé republice vůbec a jejím zakladatelům T.G. Masarykovi a E. Benešovi. V tomto prostředí je rozpad habsburské monarchie v r. 1918 katastrofou, vznik Československa pohromou a křivdou, atd. Získal jsem si tehdy soukromou cestou přístup k těmto sborníkům, napsal jsem i polemiku s jedním z textů. Redakce sborníku však kategoricky odmítla můj polemický text uveřejnit; uveřejnil jsem jej proto v levicově orientovaném samizdatovém sborníku Historické studie.[21]    Není tu místo na probírání podrobností; polemizoval jsem s překvapujícím překrucováním a neméně překvapující neznalostí základních faktů, resp. sklonem vůbec nepřihlížet ke skutečnostem "nepohodlným". Bylo to způsobeno zcela zřejmě přímo programovým čerpáním pouze z jednoho druhu německy publikovaných prací, tj. extrémně nacionalistického. Tento druh vypjaté jednostrannosti se však stal trvalou charakteristikou produkce tohoto okruhu, usilujícího o tzv. reinterpretaci českých dějin.[22]    Některé z těchto textů byly po listopadu vydány samostatně, typickým příkladem nejen orientace, ale i fanatismu dikce a ubohosti argumentace byla amatérská práce o údajném "českém bloudění".[23]    Název revue "Střední Evropa" byl patrně zvolen vzhledem k tehdejší značné popularitě značně naivních a papírem šustících představ z dob disentu o možnostech středoevropské spolupráce, jež se ovšem ve střetu s realitou rychle rozvály. Spíše by jí slušel název Mitteleuropa, ještě lépe však asi C. a k. habsburská střední Evropa. Je příznačné, že tato nevelká skupina, definující se programově jako ultrakonzervativní, .monarchistická, habsburkofilská a ultramontánně katolická, se prezentovala české historické veřejnosti rádoby vědeckou konferencí právě o E. Benešovi v Praze v září 1992 pod názvem "Politika dr. Edvarda Beneše a střední Evropa".[24]    Jako spolupořadatele si nezvolila žádný český nebo tehdy ještě československý historický ústav ať Akademie věd nebo kterékoli z univerzit, ani cechovní sdružení historiků Historický klub, ani volně zvolenou skupinu českých historiků, ale velmi charakteristicky právě Sudetoněmeckou akademii věd! Je příznačné pro specifické respektování názorové plurality, že můj stručný referát, ač byl na konferenci přednesen, nikdy otištěn nebyl. Chápu, byl by v takřka jednotném ladění celé akce působil příliš disharmonicky. Hned od prvního legálního č. 14 najdeme v této tiskovině výběr protičeských a protičeskoslovenských textů nejrůznější provenience, počínaje úvodem k jakési dokumentaci odsunu (přirozeně sudetoněmeckého původu) k ukázkám z práce F. Fejtö o konci habsburské monarchie, což je historicky zoufale chatrný pamflet. Když polská pařížská Kultura otiskla amatérsky čechožroutský článek, hbitě byl přeložen a otištěn.[25]    Česká historická obec kroužek kolem "Střední Evropy" nikdy nebrala a dodnes nebere příliš vážně na vědomí, především pro jeho očividný amatérismus a vyhraněnou politickou jednostrannost a úzkoprsost. Žádné seriózní vědecké výkony tato skupina nikdy nepředložila, stala se však vhodnou tribunou pro publikaci nejrůznějších textů sudetoněmeckých autorů z okruhu SKS a organizačním jádrem skupiny jim sekundujících publicistů českých.

Diskuse o těchto otázkách má však prehistorii, v širších kruzích málo známou. Ponechávám stranou diskuse mezi členy poúnorového exilu v padesátých letech, o těch se doma jen velmi málo vědělo, informační izolace byla dlouho velmi těsná. Ale problém se objevil dvakrát v domácím tisku v r. 1967 a 1968. O deset let později v pařížském československém exilovém časopise Svědectví, který vydával P. Tigrid, vyšel v r. 1977 článek "Tézy o vysídlení československých Nemcov", podepsaný zřejmým pseudonymem Danubius, autorem byl v Praze žijící slovenský historik J. Mlynárik. Nešlo o historickou studii, spíše o politický pamflet Místo historických argumentů uváděl úvahy a tvrzení vesměs moralizujícího rázu, také argumenty tzv. politické, ovšem zas viděné jen jakýmisi morálními brýlemi a provázené úvahami psychologizujícího rázu, jež jsou stejně neprokazatelné jako nevyvratitelné, poněvadž ryze subjektivní. Odsun je tu prezentován jednoznačně jako zločin. Článek vyvolal jak v řadách disentu, tak i v exilu doslova bouři, diskutovalo se jak na stránkách Svědectví, exilového Práva lidu i v domácích, hlavně na stroji rozepisovaných textech asi pět let. Není tu místo na podrobnosti, lze si vše snadno přečíst ve sborníku z r. 1990[26]   . Vyhranila se stanoviska a bez příliš velké nadsázky lze říci, že všechno podstatné, co čteme v tisku v debatě dnešní, bylo v jádru řečeno už tehdy.

Dlužno se zmínit ještě o jedné publikaci, ačkoliv se přímo nedotýká ani otázky odsunu, ani prezidentských dekretů, poněvadž její výklad je ukončen r. 1939, pokračování už zřejmě nebylo napsáno. Patří sem však zcela nepochybně práce, která sice vznikla také ještě dávno před listopadem, části rukopisu tehdy kolovaly, vyšla však knižně přirozeně až po listopadu. Mezi historiky se jí obvykle, podle pseudonymu autorské trojice (tvořil ji historik, právník a lékař-psycholog, konečnou podobu dal textu třetí z autorů; představme si, že by se historik pokusil napsat "nový výklad" psychologie!) říká "Podiven".[27]    . Vyšla v době, kdy hlad po dobré knize, která by pomohla např. středoškolským učitelům dějepisu orientovat se v řadě otázek nejnovějších dějin, byl vskutku palčivý. Podiven ovšem namísto toho předkládal pokus o drastickou generální revizi celkového pohledu na české dějiny od počátku 19. století do r. 1939. V jeho vidění to byl řetěz zásadních chyb, omylů a provinění, malosti české kultury, která se věnovala místo témat ušlechtile "všelidských" jen tématům přízemně "národním". Už zásadní chybou prý byla jazyková orientace raného českého národního hnutí (ač totožně byla orientována národní hnutí všech našich sousedů), měli jsme se prý orientovat na spekulativní a hybridní česko-německý zemský národ, historicky něco zcela nemožného. Čeští národní vůdci od Palackého a Havlíčka počínaje a  Masarykem a Benešem konče byli povýšenecky diskreditováni (nejednou pomocí účelových polopravd nebo se zamlčením podstatných skutečností). Obec historiků práci takřka bez výjimek kategoricvky odmítla, nejen pro množství faktografických chyb, ale právě pro naprostou nepodloženost oné tím kategoričtější, čím méně odůvodněné revize.[28]   

•••

Problém, o němž píšeme, je sice otázkou především historickou, ačkoliv pro současnou protičeskou kampaň je příznačné, že v ní z jisté strany skutečně historické argumenty přicházejí velmi zkrátka: prakticky se o nich mlčí, jsou totiž zásadně nepohodlné. Zcela nesporně také znamená politikum, a to politikum prvořadé důležitosti. V této roli se poprvé vynořil už záhy po listopadu, v době, kdy jsme všichni byli pozorností soustředěni na zcela jiné vnitropolitické i zahraničněpolitické otázky. Mám na mysli známou omluvu V. Havla ještě před zvolením prezidentem, opakovanou záhy po volbě, v trochu obměněné podobě při návštěvě prezidenta Weizsäckera v Praze v březnu 1991 právě ve dnech výročí tragických "březnových Id" z r. 1939. V. Havel výslovně prohlásil, že jsme povinni se za odsun sudetským Němcům omluvit. Pro charakteristiku odsunu použil dle našeho úzu nenormativního termínu "vyhnání" (což je termín používaný dodnes sudetoněmeckými autory a vůbec v Německu[29]    Později označil odsun za "bezpráví", "nemorální princip kolektivní viny". Pamětník později přiznal, že to vyvolalo "všeobecný šok: směs údivu, rozhořčení a strachu". Není známo a V. Havel nikdy neobjasnil, jak k těmto závěrům došel, zřejmě pod přímým vlivem "Téz" J. Mlynárika[30]    a pozdější diskuse v disentu. Podle tehdejší československé i současné české ústavy je prezident při výkonu své funkce neodpovědný, tomu třeba rozumět tak, že za jeho jednání odpovídá vláda. Není však známo, že by kdykoliv výroky podobného druhu, které z úst hlavy státu nemohou být nikdy považovány za nezávazný obrat ve společenské konverzaci, prezident s vládou projednal. Zcela nepochybně tím V. Havel vyjádřil svůj osobní názor, snad i názor úzkého kroužku svých spolupracovníků či poradců, zcela určitě se však zcela diametrálně rozcházel s míněním jak zdrcující většiny politiků a "politické veřejnosti", tak tehdejších československých a zejména českých občanů vůbec. Bylo to stanovisko stejně nepochopitelné (pro mne osobně nadto zcela neomluvitelné), stejně jako jeho rozhodnutí o cíli první návštěvy po volbě: místo cesty do Bratislavy jako druhého hlavního města federativního státu cesta právě do - Mnichova, s nímž jsou v české národní paměti spjaty vzpomínky nejhoršího rázu. Naše veřejnost byla šokována a jen díky zcela mimořádným okolnostem, zejména tehdy výjimečné osobní autoritě V. Havla, nedošlo už tehdy k vážnému vnitropolitickému otřesu a střetu. P. Pithart, který se s tehdejším stanoviskem V. Havla dodnes plně ztotožňuje[31]    (je dobře to mít na paměti), vzpomíná,[32]    jak obtížně za vedení Občanského fóra hledal slova v televizním vystoupení, aby především uklidnil znepokojenou českou veřejnost, ale nemusel přitom Havla zcela desavuovat. Prý ve vedení OF panovaly obavy, že Havlova "zbrklá" slova mohou dokonce zmařit jeho volbu!

V Mnichově, zejména v sudetoněmeckých kruzích, ale nejen tam, bylo Havlovo extrémně vstřícné gesto "omluvy za odsun" ovšem vnímáno zcela zřejmě jako projev slabosti[33]    a znamenalo nemalé povzbuzení nadějí na uspokojení vznášených nároků.[34]     Ruka symbolicky podaná ke smíru současně naivně jako velkoryse, nebyla uchopena, namísto toho se ihned ozvaly hlasy a komentáře, že pouhá omluva jakožto pouze morální gesto zdaleka nepostačuje, že po gestu musí následovat reálné činy. Tehdejší mluvčí SKS F. Neubauer na jarním sudetoněmeckém sjezdu přímo demonstrativně prohlásil: "Společně jsme byli vyhnáni, společně se vrátíme!" Česká politická reprezentace na to v podstatě nijak nereagovala. Reagovali však historikové, přes tři stovky se jich podepsalo pod prohlášení "Sudetští Němci a my. Stanovisko českých historiků", ač nebyla prováděna žádná podpisová kampaň.[35]    Jsou tu v jádře obsaženy všechny dodnes platné argumenty, proč byl odsun opatřením zcela nezbytným, ač neskrývá, že u mnoha svedených lidí vedl k osobním tragédiím. Který okamžik války však nevedl k tisícům lidských tragédií?

Na dosti dlouhou dobu zatlačil vnímání sudetoněmecké otázky aktuálně tehdy mnohem palčivější a také pro mnohé emocionálnější problém zachování společného československého státu. Ale i česko-slovenské stále rostoucí neporozumění se promítalo do různých aspektů vztahů s Německem; tehdy se jednalo o smlouvu mezi SRN a ČSFR. Živě si připomínám, jaké pobouření vyvolal otevřený dopis dvou předních slovenských politiků, J. Čarnogurského a F. Mikloška, protestující proti ustanovení smlouvy, jímž SRN uznávala právní kontinuitu Československa nepřetržitě od r. 1918 až do současnosti. Dopis se dovolával existence Slovenské republiky z let 1939-1945. Škoda, že J. Čarnogurský dostal svůj diplom doktora práv na pražské Karlově univerzitě, musel tedy dobře vědět, že válečný slovenský stát existoval pouze de facto, nikoliv de iure, podle práva. Také proti tomuto dopisu se ozvala v tisku řada historiků. Teprve o něco později, ale ještě v r. 1991, jsem se dověděl při odhalování obnoveného pomníku minnesängera Walthera von der Vogelweide v Duchcově, kde jsem pronesl jeden z projevů, ve společenském rozhovoru od tehdejšího pražského velvyslance SRN, že inspirátorem zmíněného otevřeného dopisu obou slovenských politiků byl bavorský politik CSU E. Stoiber.[36]   

Smlouva mezi ČSFR a SRN z r. 1992 nechávala tzv. nároky sudetských Němců zcela stranou. Neustále se však opakovaly z Mnichova vycházející požadavky a tlaky, aby čs. a pak česká vláda přímo jednala se SKS, ačkoliv pouhá veřejnoprávní korporace sotva může být partnerem vlády suverénního státu pro politická jednání. Teprve po letech, ve známém projevu v Karolinu v r. 1995, korigoval V. Havel svá dosavadní stanoviska podstatně tím, že poprvé připustil příčinnou souvislost mezi chováním německé menšiny v ČSR před válkou a poválečným odsunem. P. Pithart to v citovaném spisku označuje jako "reálně politický tah", jako přizpůsobení se převažujícímu názoru české veřejnosti. Ovšem "smiřovači za každou cenu" se nevzdali a zareagovali výzvou Smíření 95, opět nepříliš realisticky apelující, aby česká vláda jednala s reprezentací sudetoněmeckou. Opět Pithart však přiznává, že taková "reprezentace" na sudetoněmecké straně neexistuje, bylo by teprve nutno ji vytvořit; spolek s okrouhle 100 tisíci členy takovou reprezentací snad 3 milionů občanů SRN, kteří byli kdysi sudetskými Němci nebo se nimi cítí dnes, není.

Byly to opět především tlaky z Mnichova, jak od SKS, tak od bavorské vlády, které vedly k dlouhým a obtížným, v přísném utajení vedeným jednáním o česko-německé deklaraci z ledna 1997. V české veřejnosti nálada pro jakési další jednání rozhodně nebyla. Byla tedy chlácholena přísliby, že to bude konečně "tlustá čára" za minulostí, že vyřeší i ekonomické otázky, atd. Zcela zřetelně je deklarace dílem kompromisu. Je dokumentem jen politickým, nikoli právním, není smlouvou, není tedy ani "tečkou", ani "tlustou čárou" za minulostí. Co do vyváženosti deklarace vůči oběma stranám lze mít velmi vážné pochybnosti.[37]    Ihned po podpisu H. Kohl prohlásil, že ekonomické záležitosti zůstávají neřešeny; je v živé paměti, jaké rozčarování to vyvolalo. Podle zpráv obvykle dobře informovaných německých listů byla opět v důsledku tlaku z Mnichova v poslední chvíli z deklarace vyškrtnuta věta o podílu sudetských Němců na přípravě Mnichova. To není pouhá stylistická úprava, to je zásadně důležitý krok s dalekosáhlými důsledky, byť nikoli právními a nikoli okamžitými. Přiznání viny nacistického Německa na Mnichově a následujících událostech je jen potvrzením pouhého takřka axiomatu, okolnosti zcela obecně mezinárodně uznávané. Ovšem důvodem odsunu nebyla jen politika Berlína vůči Praze, za Hitlerovu politiku samu o sobě nemohou být sudetští Němci činěni odpovědnými. Jde o to, co bylo v deklaraci bohužel vypuštěno: fakt, že sudetští Němci zcela masově (90% hlasů je podpora vskutku masová), drtivou většinou tuto politiku nejen akceptovali, ale nadšeně vítali a podporovali. Po vyhlášení tzv. karlovarských požadavků v dubnu 1938, jež znamenaly zcela otevřeně program vybudování totalitně uspořádaného "sudetoněmeckého národního území", byly jejich hlasy pro Henleinovu SdP současně také jejich opcí proti demokratickému Československu a pro říši, pro stát brutální protidemokratické diktatury, koncentračních táborů, pálení knih na náměstích a protižidovských norimberských zákonů. Hitlerovým cílem nebylo vůbec sudetoněmecké sebeurčení, to bylo jen propagandistické mlžení, Hitlerovým cílem bylo zničení Československa jako nezbytný přípravný krok k agresívní válce vůbec. K tomu přistupuje ještě role sudetských Němců za okupace v protektorátu. Uznání této role sudetských Němců se ve vlastním zájmu SKS zásadně vyhýbá, naopak se namnoze snaží prezentovat sudetské Němce jako "Hitlerovy oběti". Neuznal ji ve svém vystoupení v ČT1 v pořadu Naostro 24.3.2002., ani ve vystoupení v tisku, také B. Posselt. Je proto rafinovaně klamavý palcový titulek v Lidových novinách: "Posselt se omluvil za nacismus"[38]   . K omluvě za nacismus vůbec byl totiž sotva legitimován, nereprezentuje přece celé Německo; věta, že se na zločinech nacismu podíleli "také sudetští Němci", není rovněž žádným objevem. Ale jak správně upozornil J. Kovařík, Posselt se ani slůvkem nezmínil právě o klíčovém faktu, totiž o podílu sudetských Němců na rozbití Československa.[39]    Nelze se tedy divit, že na české politiky neučinily většinou - právě v klíčových věcech - vyhýbavé věty B. Posselta žádný dojem. Sice mfDnes označila kupodivu jeho slova za "vstřícná", ale v témže čísle dokonce i K. Steigerwald vyslovil pochybnost, zda Posselt věří, že používání terminologie ve stylu "rasista Beneš" znamená cestu ke smíření.[40]   

Takové riziko, že tak početná menšina se znovu stane příslovečnou "pátou kolonou" v žoldu agresívní sousední velmoci, nebylo možno podstupovat podruhé - proto bylo nutno volit variantu odsunu. Tato role se v málo obměněné podobě opakovala v r. 1939 také v Polsku. Britští experti tuto variantu, nejen pro ČSR, ale i pro Polsko, navrhli už v r. 1940 jako jediné schůdné opatření v zájmu evropské bezpečnosti, aby nebylo možno znovu využít německých menšin v sousedních státech k přípravě agrese; zásadně toto řešení přijala britská vláda v létě 1942. Formálně to bylo antihitlerovskou koalicí akceptováno v Postupimi.

Mějme na paměti, že dnes je možno o celém problému hovořit a jednat třebas jako o víceméně akademické otázce. V době, kdy se vážily osudy německých menšin ve střední Evropě, si museli v mnoha zemích muži už podruhé v životě obléknout vojenský stejnokroj, aby se zbraní v ruce bránili svou zem proti německé agresi, pouhých 21 let poté, co skončila první světová válka, na jejímž vzniku mělo Německo podíl nemalý. V současné diskusi však zejména publicisté, všemožně nás nabádající k údajné vstřícnosti, která neznamená nic jiného než dobrovolnou kapitulaci, přiznání se k údajné české vině za "spáchání bezpráví", manipulují zásadně pouze se zcela abstraktními morálními principy a z pochopitelných důvodů přímo programově jakýkoliv historický kontext událostí a jejich příčinnou souvislost odmítají.

Hnacím motorem vznášení požadavků vůči České republice je samozřejmě SKS, landsmanšaft. V éře kancléře G. Schrödera se však netěší takové podpoře spolkové vlády, jak byl zvyklý za Kohlových dob. SRN se totiž zavázala v rámci sjednocování Německa ve smlouvě 4+2 a doprovodných smlouvách (ostatně nikoli poprvé), že nikdy nebude zpochybňovat žádná rozhodnutí a opatření vítězných spojenců, učiněná o Německu ať v politických, ať v hospodářských záležitostech. Polsko si tehdy prosadilo dílčí spoluúčast na jednáních 4+2 o sjednocení Německa; šlo mu především o bezpečnost hranice na Odře a Nise, jejíž uznání kancléř neustále odkládal, ač bylo neodvratné. Polsku se tento krok vyplatil. Navrhlo předtím dokonce Praze společnou akci, resp. požádalo o formální iniciativu návrhu účasti na rozhovorech 4+2 všech zemí Německem 1939/45 okupovaných. Ujistila přitom, že řada západoevropských zemí, spadajících do této kategorie, iniciativu podpoří. Za sjednocení co nejdříve byl H. Kohl tehdy hotov zaplatit takřka každou cenu. V Praze se tehdy o zahraniční politice rozhodovalo nikoli v Černínském paláci, ale na Hradě, ovšem v duchu naivních představ z dob disentu. Praha byť jen taktickou podporu Varšavě odepřela, asi v duchu utužování visegrádské spolupráce: prý bude pro československé zájmy výhodnější bilaterální jednání s Bonnem. Píše o tom ve vzpomínkách Černínský palác v roce nula J. Šedivý, tehdejší první Dienstbierův náměstek. Ověřil jsem si to i z jiných, neméně dobře informovaných pramenů polských. Vidíme dnes a dodnes, jakou příležitost jsme tehdy zahodili díky "snílkovského amatérismu na státní úrovni".[41]   .

Vzhledem k zmíněným mezinárodním závazkům SRN se už v r. 2001 začalo těžiště nátlakových akcí SKS přesouvat z Berlína do Vídně, poněvadž Rakousku, které bylo považováno za osvobozenou oběť nacistické agrese,  nebyly obdobné závazky a omezení uloženy. Pro tento přesun těžiště aktivit existovaly i další, strategii a cílům SKS nahrávající okolnosti. Součástí vládní koalice ve Vídni se stala Strana svobodných, programově silně xenofobní, její neformální šéf J. Haider má na svém kontě nejeden odpudivě nahnědlý výrok.

V Rakousku byla v r. 2001 po celé měsíce uměle vybičovávána fanaticky protičeská nálada, po dlouhou dobu pod zdánlivě legitimní ekologickou záminkou temelínské jaderné elektrárny. Řada rakouských politických osobností od lokální po celostátní úroveň si bohužel rychle navykla na takový modus operandi, při němž při okázalé hluchotě k českým odborným argumentům prostě bohorovně diktovala, co všechno musí pražská vláda s JET učinit. Praha projevila pozoruhodnou trpělivost a vstřícnost, sjednáním dohody v Melku se dokonce dobrovolně zavázala k dalším vstřícným krokům, zcela neobvykle širokému poskytování informací, atd. Bylo zřejmo, že bez až do té doby nijak neskrývané podpory veřejných činitelů nebude už mít protitemelínské bubnování a bouření s protektorským poručníkováním Čechům dlouhého trvání. Bylo třeba najít jiný buben, i když nikoli jinou, v mezinárodních vztazích obvyklou slušnější dikci. Nalezl se při návštěvě prezidenta V. Havla ve Vídni v září 2001. Rakouský prezident T. Klestil mluvil o "zločinu na 3 milionech lidí" (rozuměj: odsunu). Jeho český host nenalezl ani slovo, aby se ohradil alespoň proti výrazu "zločin", reagoval více než podivně. Připojil se vlastně k vyslechnutému tvrzení větou, že "u nás zdomácněl názor, že šlo o mstu, založenou na etnickém principu". Neznám žádné seriózní relevantní sociologické šetření z té doby, které by opravňovalo vyslovit takové mínění. Neznám ani žádný článek ústavy, ani žádný respektovaný úzus, který by opravňoval kohokoliv z ústavních činitelů, prezidenta nevyjímaje, formulovat veřejně tvrzení, jež jsou v příkrém rozporu nejen s obecně známými fakty, ale i se zájmy státu. Co je legitimním zájmem státu, určuje parlamentní většina a vláda, která tuto většinu reprezentuje, pouze v diktaturách nebo absolutních monarchiích to určuje jedinec. Věru jen velmi obtížně chápu, že se česká vláda od takového prohlášení veřejně nedistancovala. V této souvislosti je na místě podotknout, že podporou požadavků landsmanšaftu rakouská vláda flagrantně porušuje své dříve převzaté smluvní závazky (z r. 1965 a znovu 1974), že nebude zastupovat ani podporovat vůči nám "žádné závazky rakouských osob"[42]   . Je to snad jen cár papíru?

Takové stanovisko hlavy českého státu však srozumitelně naznačilo organizátorům protičeské kampaně, jež si záhy zasloužila označení štvanice, že si mohou chutě namočit pera do žluči a důkladně přitlačit. Pak bylo třeba jen vyčkat na vhodný okamžik, na mediálně šikovnou rozbušku. Našla se: český premiér Zeman naprosto ve shodě s historickými fakty označil sudetské Němce v r. 1938 za Hitlerovu pátou kolonu. Možná to bylo málo diplomatické, nepravdivé to nebylo určitě. Premiér tím ostře reagoval na vyhroceně provokativní návrh předsedy rakouského sudetoněmeckého sdružení, aby všechny obce v Česku, kde kdysi žili Němci, byly označeny dvojjazyčnými místními tabulkami. Němci tam přece už víc než půlstoletí nežijí. Analogicky bychom mohli chtít označovat všechny úřady dvojjazyčně, kdysi se v nich přece úřadovalo dokonce jen německy. Nebo radnice opatřovat latinskými tabulkami, městské knihy se kdysi také vedly latinsky. Není však bez zajímavosti, co troufalému požadavku předcházelo; toho si naše rozhorlená media vůbec nepovšimla. Rakouský Nejvyšší správní soud vyhověl stížnosti korutanských Slovinců (v Korutanech je šéfem zemské vlády J. Haider) a nařídil zcela v souladu s platným právem, že obce, kde je zákonných 20% Slovinců, musí být označeny tabulí s dvojjazyčným názvem obce. Jak si ulevit? Vylijme si vztek na Tschechei! Češi zatím v Bruselu úspěšně končí jednání o různých kapitolách připojení k EU, Kohlova rada a výstraha nebyly zapomenuty. Byl tudíž nejvyšší čas znovu roztočit kola protičeské kampaně na nejvyšší obrátky.

Jak charakterizovat celou česko-českou diskusi kolem různého druhu otázek, souvisejících tak či onak s poválečným odsunem, jež u nás od počátku r. 2002 probíhá? Mám desítky výstřižků z novin, hlavně deníků a týdeníků. Jít od jednoho textu k druhému je neproduktivní a čtenářsky spíše nudné; spousta věcí se neustále opakuje. Jako už léta, jsou v otázce postoje k stále stejným, zásadně nepřijatelným požadavkům landsmanšaftu stanoviska na české straně zřetelně vyhraněna. Vyhraněná je také argumentace obou stran, jak sebemrskačů, důtklivě vybízejících vyhovět vlastně všemu, co se z Mnichova požaduje, stejně jako protivníků, poukazujících nejen na nemožnost, ale i bezdůvodnost takové absolutizované jednostranné vstřícnosti. J. Patočka nedávno poznamenal, že "abstraktní antinacionalismus" B. Doležala a E. Mandlera objektivně znamená protičešství a jejich způsob psaní za "mezní případ protičeského šovinismu".[43]    Sebemrskači se zásadně vyhýbají byť jen sebevzdáleněji připustit masovou zkušeností českého národa a čs. státu podmíněné rozhodnutí o odsunu. Ani v jediném z těchto článků nelze nalézt byť stopu po pokusu důkazu, že drtivá většina se zachovala vůči ČSR loajálně, že se nevrhla s nadšením do náruče hitlerovského Německa. Netušila, že za necelý rok bude po jásotu a bude třeba rukovat na fronty po celé Evropě a dokonce i do severoafrické pouště.

Brzo na začátku česko-české diskuse napsal známý znalec problému V. Kural článek,[44]    v němž otázku z nadpisu svého článku zodpověděl jednoznačně kladně. Historikům jsou to věci známé, leckdo z čtenářů se však mnohé dověděl. Také o tom, jak se Henleinova strana naplno dala koncem r. 1937 do služeb Hitlera s cílem, který současný americký znalec sudetoněmecké problematiky prof. Smelser jasně charakterizoval slovy, že Henlein prostě "požádal Hitlera, aby anektoval celé území Čech, Moravy a Slezska". Henleinova politika pak dostala v červnu 1938 ve volbách podporu více než 90% hlasů odevzdaných v tzv. Sudetech - zbytek byly hlasy nepočetných německých antifašistů a tam žijících Čechů.

Mám-li být zcela upřímný, ze všeho, co bylo k této otázce v našem tisku napsáno, na mne právě trefností a přiléhavostí (chtělo by se říci, že vtipem, kdyby to nebyla věc vlastně tak smutná!) zapůsobil hlas, který přišel velice z dálky, z Londýna. Možná právě sledování debaty se zeměpisným odstupem přispělo k větší citlivosti na světla a stíny. B. Kuras tam navrhl, aby se vedle pojmu osvětimská lež zavedl analogický termín sudetská lež.[45]    Má pravdu především v jednom, že tyto lži mají společné, že dělají z obětí pachatele. Nelze sice doslova akceptovat všechny autorovy zejména právní dedukce, ale obávám se, že až příliš má pravdu, když poukazuje na dlouhodobý záběr protičeské štvanice, útočící soustavně na kdejakou stránku české národní a státní tradice a identity. Má nesporně také pravdu, že se štvanice na základě této sudetské lži v některých sousedních zemích začíná nápadně podobat Hitlerově a Goebbelsově protičeskoslovenské štvanici před Mnichovem. Kuras jako první  nadhodil ideu, vydat státním nákladem přehlednou informativní publikaci s ověřenými fakty a daty. Pokud se tím ministr Dostál inspiroval, nevím. Navrhl ale také podat žaloby na propagátory sudetské lži v českých mediích a donutit je tak, aby svá tvrzení buď prokázali nebo odvolali. Už slyším ten křik o ohrožení svobody slova. Navrhuje podat analogické žaloby na hlavní šiřitele této lži v Rakousku a Německu.

Za mimořádně důležitý příspěvek do česko-české diskuse, přesněji řečeno pro doslova základní informaci čtenářům, považuji připomínku těch dalších programových cílů,[46]    už dávno promyšlených a naplánovaných, které podle představ SKS mají přijít na řadu poté, co nějak podaří přimět nebo přinutit Čechy a českou politickou reprezentaci, aby uznali, že se odsunem a dalšími opatřeními na sudetských Němcích dopustili "bezpráví". "Zrušení dekretů" je sice zatím jediné, o čem se hovoří, ale ani zdaleka to není jediné, čeho se SKS domáhá. Ani slůvko se o tom také nelze dovědět od těch českých publicistů, kteří SKS horlivě reklamují. Připomeňme aspoň nejdůležitější: je to souhrn hlavních požadavků z dodnes platného programového dokumentu SKS ještě z r. 1961. Doba vzniku je v dokumentu výrazně citelná, skoro z každé věty čiší studenoválečnický slovník i představy. Pro sudetoněmeckou propagandu je příznačné, že se tu sice tvrdí, že české země patřily do r. 1806 do svazku svaté říše římské (což tehdy byla už po staletí zcela prázdná formální fikce, pro život lidí v českých zemích to nemělo pražádný vliv či význam), pak do 1866 do tzv. Německého spolku, než z něj Prusko Rakušany vyhnalo (což byla rovněž fikce naprosto bez vlivu na život), pak až do 1918 k Rakousku-Uhersku. Ani slůvkem není zmíněno, že po staletí existoval český stát, české království, země České koruny. Z let 1918-38 není ani slovem zmíněno, že Henleinova SdP se stala povolným a dokonce nadšeným nástrojem nacistického Německa, vyděračsky stupňovala požadavky vůči čs. vládě, když jí bylo vyhověno, kladla požadavky další a nakonec bezdůvodně přerušila jednání, až vyhrotila situaci k neřešitelnosti. Ale dost historie.

Jak se tu plánuje budoucnost? Podle tohoto programu prý budou vztahy mezi SRN a ČR normalizovány teprve tehdy, až bude "odčiněno vyhnání", tj. provedena totální majetková restituce, a až se uskuteční návrat sudetských Němců do jejich vlasti a tam budou moci realizovat své sebeurčení, to vše prý musí garantovat "společenství svobodných národů Evropy". Evropská integrace, tohle heslo se v Mnichově skloňovalo pilně už tehdy, prý vyřeší poměr mezi Čechy a sudetskými Němci. Jak? Předem se hlásá, že sudetské sebeurčení je zcela neslučitelné se zahrnutím do "centralistického českého národního státu". Tedy v nejlepším případě snad jakési bizarní "Česko-Německo" a ještě spíše rozhodnutí, včlenit onu "sudetoněmeckou otčinu" třebas do Bavorska. Oficiálním českým uznáním odsunu za bezpráví celý proces jednotlivých kroků demontáže českého státu jen má začít. Skončit má jeho úplným rozbitím. Československo bylo fakticky, nikoli de iure, zničeno agresí nacistického Německa, jíž sudetští Němci víc než aktivně přihrávali. Bylo obnoveno vítězstvím antihitlerovské koalice, na níž se podílel i československý druhý odboj. Leckterý pisálek, ale i seriózní novinář asi z neinformovanosti tvrdí, že vyhovět sudetským Němcům neznamená prý revidovat výsledky druhé světové války. Co na to odpoví ve světle těchto programových požadavků, z nichž ani za minulých 12 let nebylo nic odvoláno? Proč se o tom nikdy ani slůvkem nezmínili ti početní čeští publicisté, kteří nás přesvědčují, že naše morální integrita ono uznání prý nezbytně vyžaduje a že jen tak si vykoupíme dobré sousedské vztahy.[47]    Nevím, kdo z českých občanů stojí o dobré vztahy s kýmkoli za cenu sebezmrzačení a sebevraždy českého státu. Já nikoliv.

Debata se přirozeně točila kolem česko-sudetoněmeckých otázek. Když se však ke kampani vedené z Mnichova a Vídně opakovaně připojil také maďarský premiér V. Orbán (osa Mnichov/Berlín-Budapešť není novinkou, byla faktem už v r. 1938), nevěděla P. Šustrová nic lepšího, než prohlásit, že Orbán "má přes veškerou svou nediplomatičnost a populismus (...) bohužel pravdu".[48]    Žasnu, že se k tomu nepřipojil B. Doležal, který už léta nejen v našem, ale i zahraničním tisku horlivě hlásá československou a českou spoluvinu na trianonském míru, jenž stvrdil, že z velkých Uher se stalo malé Maďarsko. Orbánovo extempore mne tolik nepřekvapuje, velká část, možná většina Maďarů se dodnes nemůže smířit právě s faktem zániku velkého Uherska po první světové válce. Tu prohráli a předtím krutě potlačované nemaďarské národy měly už dost soužití, byť trvalo tisíc let. Aby znovuobnovilo své velkouherské sny, spojilo se Maďarsko ve druhé světové válce s Hitlerem a spolu s ním prohrálo. Je div, že muselo vrátit kořist, kterou z milosti nacistů nakrátko urvalo? Československý požadavek odsunu také Maďarů velmoci nepodpořily, prezidentské dekrety však postihly vedle sudetských Němců i Maďary. V české veřejnosti se o tom ví málo podrobností , hutnou a vyčerpávající informaci poskytl článek V. Průchy, našeho nejvýznamnějšího hospodářského historika.[49]    Z republiky byli ihned vypovězeni ti Maďaři, kteří byli na 1938 a 1939 okupované území dosazeni jako příslušníci okupačního aparátu. Kromě toho proběhla omezená výměna obyvatelstva, jihoslovenských Maďarů za Slováky žijící v Maďarsku. Už během padesátých let (počínaje od 1948) bylo postavení maďarské menšiny uspokojivě urovnáno, obdrželi zpět občanství, byly zrušeny i konfiskace pozemků. Kdyby se ukázalo, že nejde jen o extempore před volbami, ale kdyby pokračovalo po volbách, byl by to nepochybně definitivní konec visegrádské spolupráce. J. Rupnik, jehož jsme už dříve citovali, je tím vážně znepokojen. Poukazuje na The Washington Post, který napsal, že kdyby podobné výroky padly z Maďarska před jeho přijetím do NATO, bylo by ze seznamu kandidátů vyškrtnuto. Také Rupnik bez okolků poukazuje na to, že ušlechtilé fráze o lidských právech skrývají i restituční požadavky a že nejde v jádře o nic jiného, než o "požadavek revize právního řádu vzniklého z 2. světové války".[50]    Zatím za to nebyl českými hlásnými troubami sudetoněmeckého revanšismu ještě obviněn z čecháčkovství. V každém případě jeho článek stojí za bedlivé přečtení.

Jedním z nejzdařilejších příspěvků k této česko-české diskusi byl článek V. Bělohradského, [51]    v němž je mnohem více cenných a vyvážených postřehů, než tu mohu zmínit, natož reprodukovat. Poukazuje na archasické, kmenově-pokrevní, "soukmenovecké"  chápání společnosti a státu (ono "völkisch", o němž už byla řeč), naprosto neslučitelné s občanskou společností, na němž dodnes bazírují sudetští Němci i se svým údajným "právem na vlast" ve smyslu mystických "dědičných kmenových sídel", mnohé relikty lze dodnes najít v SRN (docela donedávna se tím řídil i zákon o státním občanství). Nepochybuje o konzervativní ose Mnichov-Vídeň-Budapešť, která zřetelně vynakládá úsilí na to, aby byly "převyprávěny" středoevropské dějiny od r. 1918. To už tu bylo; ve třicátých letech krajní pravice označovala versaillesko-trianonské uspořádání střední Evropy za kořen zla. Dnes se děje totéž s uspořádáním postupimským. Tenkrát i dnes bylo Československo/Česko terčem, do něhož se střílelo a střílí. Lze jen podepsat Bělohradského větu, že prezident Beneš je shodně touto osou "prohlašován za zločince právě proto, že byl partnerem Masaryka a Churchilla".

Zdá se mi, že z celé této česko-české diskuse si palmu prvenství co do neomalenosti publikovaného textu naprosto bezkonkurenčně odnese P. Placák (nedovedu si představit, jak by vůbec bylo možno ho ještě ve fanatické nenávistnosti přetrumfnout), který uveřejnil skoro celostránkový článek, v němž označil E. Beneše za válečného zločince, jenž odsunem spáchal genocidu a usoudil, že by měl být, kdyby žil, postaven stejně jako Miloševič před mezinárodní soud. [52]    O týden později vyšel tamtéž článek, jenž se od Placákových tvrzení výrazně distancoval.[53]    Redaktor P. Zídek poukázal na naprostou vadnost a neudržitelnost Placákova "dokazování", nemajícího pražádnou oporu v historických faktech; zcela právem je označil za demagogické. Přikývl bych i na jeho úvodní větu, že asi při četbě Placákova textu "mnozí čtenáři... nevěřili vlastním očím". Věru, i když už léta jsme v "Lidovkách" na leccos zvyklí. Ostatně kmenoví autoři tohoto listu, E. Mandler, B. Doležal, P. Šustrová atd. v množství článků netvrdí meritorně v podstatě přece nic jiného, než neomalený Placák, jen trochu kultivovanější formou. Přikývl bych i poslední Zídkově větě, že "Benešův program očištění od fašismu a nacismu je po téměř šedesáti letech ve střední Evropě stále ještě aktuální". Dodal bych jen to, že s příslušným koštětem by redaktor Zídek nemusel chodit až do Vídně. Nejsem s to pochopit pohnutky, které vedly redakci listu k tomu, aby krajně brutální a současně primitivně argumentující text takového rozsahu vůbec otiskla - povaha textu byla přece očividná i při jen letmém pročtení. Byl to snad zkušební balónek, co ještě česká veřejnost snese, nebo tak horoucí úsilí o absolutní pluralitu názorů, jindy ovšem zdaleka ne tak důsledně praktikovanou, že bylo uznáno, že i takový patologický,  profesionálně (historicky i novinářsky) hluboko pod jakoukoliv úrovní stojící blábol, má ve jménu svobody slova právo hned na celou stránku textu?

Nebyla to jediná sprostota, použitá v této štvanici. O palmu prvenství by s P. Placákem mohl směle úspěšně soutěžit M. Komárek, který neváhal napsat pamflet, snad ve stylu krajně nevkusného černého humoru, argumentující, že prezident Beneš byl "stupid a deprivát", dostal kdysi "francouzskou nemoc", trpěl vysokým stupněm demence a podobné rádobyvtipné diagnózy.[54]    V této podivné "humoresce" se Komárek odvolává nejen na mínění různých současných politiků, ale zřejmě smyšlených psychiatrů, ovšem také na údajné mínění známé osobnosti, prof. C. Höschla. Myslím, že to je drastické překračování mezí toho, co ještě lze nazvat literární licencí nebo humoristickou nadsázkou.

Na adresu autorů, kteří hájí legálnost a legitimitu odsunu atd. (což neznamená obhajobu přehmatů a násilností, k nimž došlo), bych uvedl jen jednu kritickou poznámku. Takřka vůbec se nepoukazuje na to, přičemž nejen v dobovém kontextu, ale i s historickou perspektivou už víc než půlstoletého odstupu je to, myslím, argument velmi pádný, na historickou ojedinělost a výjimečnost situace, na kterou lidé, společnost, státy ani lidstvo nebyli vůbec připraveni a neměli proto také pohotově příslušné legislativní nástroje, zákony. Střet s režimem nacistického Německa, jehož principem byl teror a masové vyhlazování, znamenal zcela ojedinělý otřes. Všechny dosud existující zákonné metody a prostředky se ukázaly jako naprosto nedostatečné. Teprve na základě této zkušenosti byl probojován pojem válečného zločinu, a to nejenom se zbraní v ruce, ale i tzv. od psacího stolu. Nově musel být definován zločin přípravy agresivní války, byť s cylindrem diplomata na hlavě. V masovém měřítku docházelo ke zločinům, které nepostihoval žádný paragraf trestního zákoníku. Ukázalo se naprosto nezbytné, sáhnout i na ve všech civilizovaných zemích striktně dodržovaný a dosud naprosto nedotknutelný princip zákazu retroaktivity. To byly vesměs vážné kroky a zásahy do dosavadních právních kánonů: přesto je všechny státxy antihitlerovské koalice akceptovaly. Tak mimořádně se celé dosavadní zkušenosti vymykající situace si vyžadovala zcela mimořádné prostředky k řešení. Také odsun a s ním související legislativní akty byly pouze vynuceny naprosto neočekávanou situací, která nebyla řešitelná předválečnými právními prostředky. Ostatně sebezarytější kritikové odsunu nikdy neukázali zcela konkrétně, jak jinak se měla situace řešit. Při veškeré tvrdosti byl odsun řešením nejen jediným schůdným, ale nakonec i humánním - i pro odsunuté. Jinou alternativou byla např. vleklá občanská válka mezi Čechy a Němci.

•••

Myslím, že vláda ČR nejen učinila rozumně, ale dokonce moudře, že na návrh ministra kultury Dostála rozhodla, vydat ve velkém nákladu (mluví se o 40 tisících) z pera historiků a právníků publikaci, nazvanou "Sudety - problém ještě dnes?", která by se měla dostat rychle např. do všech školních a obecních knihoven. Myslím si však, že by aspoň část nákladu knížky měla být ve volném prodeji, aby si ji mohl opatřit také pro svou osobní potřebu běžný občan a nemusel chodit jen do knihoven - kdo na to má čas, řekněte! Není až takovým překvapením, že na tuto byť pozdní iniciativu podrážděně zareagovali právě ti novináři, kteří usilovně hlásají údajnou českou vinu, nutnost jakéhosi "pokání" atd. Nevím, proč to má být záměr "pochybný"[55]   . Za jednoznačně nefér úder pod pás považuji, jestliže se toto rozhodnutí označuje dokonce demagogicky za snahu vyrobit nové biľakovsko-jakešovské "Poučení z krizového vývoje" nebo za " vládní výklad historie". Spíše je to projev nevole, že má být narušen fakticky existující skoromonopol na reklamu jinak špatně prodejného artiklu z Mnichova. Nemá snad vláda právo, vydat publikaci, která bude obsahovat dostatečně jasně a argumentovaně vyloženou českou interpretaci těchto otázek? Chcete-li, třebas i českou oficiální interpretaci stanoviska, vyjadřujícího a obhajujícího český státní zájem v této otázce? Ten neurčuje žádná redakce novin, ale poněvadž státní zájem je kategorie povýtce politická, určuje jej vláda a parlament. Bude to jen jistý jednorázový krok k vyrovnání obrovské nevyváženosti, kterou vytvářejí media. Je holým faktem, že občan, který čte třebas dva pražské deníky s největším nákladem, mfDnes a Lidové noviny, si nemůže takový zřetelný obraz udělat. Bohužel jej nemůže získat ani z veřejnoprávní televize, také tam jsou z důvodů mně zcela nepochopitelných dlouhodobě a soustavně jednoznačně preferováni donekonečna sebemrskačští a Čechy jednostranně obviňující komentátoři (viz nejnověji  třebas nedělní Katovnu 31.3.). Je sice pravdou, že právě v této věci lze díl viny přičíst i nevhodným výkladům některých učebnic, ale jak tomu odpomoci  (i kdybychom honem vydali učebnice nové) u těch, kteří už do školy nechodí? Myslím, že trochu uklouzl ve svém komentáři i J. Hanák.[56]     Nikdo od autorů té knížky neočekává, že její autoři náhle objeví něco nového. Za posledních 12 let už bylo v tom směru jak probádáno, tak napsáno hodně. To opravdu se dělo a vznikalo, jak Hanák chce, "svobodným bádáním historiků". Česká veřejnost však tyto výsledky nezná, myslím si, že má právo se s těmito výsledky v přehledné formě seznámit. Jen odborník-historik, nikoli běžný občan, přece bude chodit do knihoven a pátrat ve vědeckých časopisech a bibliografiích (ví-li vůbec, že něco takového existuje), co bylo o tom či onom v poslední době napsáno, aby si vůbec mohl nějaký obraz a úsudek o problému utvořit. J. Hanákovi jistě není tajno, že nakladatelé se dnes ptají především na to, jak se kniha bude prodávat, jak na ní vydělají, nikoli co nového nebo důležitého čtenáři řekne. Ono "písknutí vlády" je jen vítaný signál, že knížku nepochybně nutnou a potřebnou pro solidní orientaci české veřejnosti ve věci, která dnes "hýbe médii", nepíší do šuplíku, ale že ji také někdo urychleně vydá.

V těchto dnech také čteme, že rakouská ministyně zahraničí "radí k opatrnosti" s prosazováním restitucí či odškodnění (už jednou odškodněných, přitom to bylo odškodnění značně velkorysé) odsunutých; poukazujíc na to, že je to objektivně kontraproduktivní. Současně skládá naděje do toho, že "v Česku je na toto téma stále více liberálních komentářů".[57]    Kdo je tím míněn, dal zřetelně na srozuměnou prof. P. Lendvai, šéfredaktor seriózní vídeňské revue Europäische Rundschau a častý komentátor rakouské televize. Na diskusním večeru, uspořádaném v těchto dnech Rakouským kulturním institutem dal najevo, že  z českých publicistů zná jen jména p. Mandlera, Doležala atd. Ti jsou zcela zřejmě nadějí a pákou, na něž se spoléhá, že obrátí Čechy na jedině správnou a pravou sudetoněmeckou víru.

Jedna knížka samozřejmě neukončí diskusi o sudetoněmeckém problému, odsunu, česko-sudetoněmeckém soužití třebas v První republice atd. Dvanáct let práce česko-německé komise historiků (také je financována vládou, resp. MZV; kdo jiný by ji měl financovat, snad historikové sami ze svých platů?) nejen neukončilo česko-německé diskuse, ale rozšířilo významně jejich záběr do šíře i do hloubky a velmi platně k nim přispělo. Byť jen jednorázové vyvážení převažující informační jednosměrnosti většiny médií snad umožní, aby se náš občan v problému mohl opravdu orientovat, aby byl s to posoudit různé, lží i polopravd a pomluv plné texty v médiích nejen podle toho, jak obratně či vtipně jsou napsány, jak vytrvale a pilně opakují stále totéž, jací jsou to Češi zločinci, ale posoudit je především podle váhy argumentů, které uvádějí - ale také třebas těch, které zamlčují. Tím bude učiněno dost, v měřítku rozpočtu za koneckonců velmi skrovný peníz.

•••

Nejen z průběhu česko-české diskuse mezi únorem a dubnem 2002, jak jsme ji sledovali, ale i ze zkušenosti, nasbírané postupně za polistopadových dvanáct let, zřetelně vyplývá, oč tu běží. Nejstručněji řečeno, jde o to, aby česká veřejnost a její politická reprezentace učinily volky nevolky prý jen malé etické a humanitární gesto jako vstupenku do Evropy. Na soustavné dlouhodobé a v poslední době nervózně stupňované kampani se podílejí dva ústřední deníky s největšími náklady a bohužel dost početná skupina novinářů, jíž je k dispozici i veřejnoprávní televize. Česká veřejnost se pod záminkou zřeknutí se "vyčpělého nacionalismu" má totálně zříci české státní a národní tradice a v ní zakořeněné státní a národní identity. Namísto toho má převzít cele sudetoněmecké vidění a interpretaci dějin českých zemí[58]    jako údajně jedině "evropské", prý jedině přijatelné v EU a slučitelné se "západními standardy".

První soustředěný útok je veden proti "dekretům". Jednostranně se akcentuje jejich neslučitelnost s dnešními standardy lidských a menšinových práv. Takto po vypreparování z reálného historického kontextu lze odsoudit a znehodnotit kdeco z dějin. Zcela se ignoruje, že i dnešní evropské menšinové kodexy vycházejí ze samozřejmého předpokladu loajality menšiny vůči státu. Zcela se zamlčuje a ignoruje právě evropský bezpečnostní aspekt, který byl základem rozhodnutí o odsunu německých menšin vůbec, nejen z ČSR. Zcela nepřípustně se manipuluje s pojmem kolektivní viny. Zde se vědomě zaměňuje pojem právní, který zajisté je eticky vadný, s pojmem politickým. V politické, stejně jako v morální a etické rovině má kategorie kolektivní viny a odpovědnosti své nezastupitelné místo; zcela zřetelně to formuloval a zdůvodnil po válce (západo)německý filozof K. Jaspers. Průlom v otázce "dekretů" znamená . také logicky průlom restituční hranice ke dni 25.2.1948, což otevírá bránu dokořán realizaci dalších kroků, zejména onoho ani ne národně, ale doslova kmenově interpretovaného domnělého "práva na vlast". To není opravdu nic jiného, než velmi promyšlený a velkoryse založený, v plném slova smyslu dokonale orwellovský pokus podle okamžité potřeby přepisovat dějiny. Pokus jejich sice pluralitní obraz, respektující však stále věcnou a střízlivou interpretaci jejich skutečného průběhu, doslova znásilnit.

Je to současně také zřetelný pokus revidovat výsledky druhé světové války a důsledky porážky německého nacismu, zatím aspoň pokud se týká České republiky a Slovenské republiky. Neobstojí oblíbená námitka, že podoba mapy Evropy po vítězství v r. 1945 je už beztak překonána např. sjednocením Německa. Dva německé státy nebyly důsledkem bezpodmínečné kapitulace, území Německa bylo aspoň krátce spravováno třemi (pak čtyřmi) velmocemi antihitlerovské koalice jako celek. Rozdělení Německa ve dva státy bylo důsledkem teprve poválečného vývoje a vytvoření dvou bloků. Česko-slovenský rozvod a krvavý rozpad/rozbití Jugoslávie měly zcela odlišné kořeny i legitimity.

Diskuse v českých mediích od února do dubna 2002 ukázala, myslím, přesvědčivě na beznadějnost snah, opakováním a prodlužováním debaty dospšt ke kompromisnímu "celočeskému" řešení. Mnichovské SKS a jeho hlásné trouby v Praze se neustále domáhají přímého sudetoněmecko-českého dialogu. Přinášejí však do něj jen donekonečna omílané tytéž nářky, stížnosti a fantastické perspektivy, předpokládající českou kapitulaci na celé čáře. Hájím stanovisko opačné a protichůdné: s elementárními existenciálními sdtátními zájmy se nehandluje: buď se hájí nebo se zbaběle opouštějí. Docela dobře si dovedu představit, že na odsun a některé další historické otázky budeme mít v Praze prostě jiný převládající názor než někteří sousedé. V dějepisectví to není neobvyklé: na husitské či pobělohorské období bude mít katolík v mnohém diametrálně odlišné názory než evangelík, ač oba znají tytéž prameny a data.

Kapitulace a akceptace zcela protichůdné interpretace moderních českých dějin není zdaleka jen věcí zájmu úzkého okruhu historiků; týká se všech občanů. Má to další, velmi daleko sahající důsledky, počínaje zpochybněním legitimity vzniku Československa v r. 1918 jako údajné "chybné konstrukce" (Fehlkonstruktion), ne-li dokonce "potratu" (Fehlgeburt) a jeho státních hranic; někteří horlivci u nás obé soustavně zpochybňují už po léta. To lze "napravit" a "odčinit" jen přepsáním dějin nejen ideově, ale i ekonomicky, mocensky a státoprávně. Sekvence příslušných kroků jsou, jak víme, už promyšleny.

Tato pseudohistorická česko-česká diskuse je ve skutečnosti možná uzlovým politickým střetem o současnost a zejména perspektivu českého státu. V téže politické rovině je pak její téma (odsun a jeho souvislosti) problémem nikoli českým, ale problémem sudetoněmeckým. Jde jen o odvahu a vůli (důkazů a informací je víc než dost) podívat se bez bolestínství na skutečnou historickou a politickou roli drtivé většiny sudetských Němců v kritických letech. Je to také problém (sudeto)německo-německý, aby i celoněmecká média (včetně politiky) pochopila, že skutečné vypořádání se s německou hnědou minulostí, v čemž už bylo opravdu nejedno učiněno, nebude nikdy úplné, nezahrne-li také střízlivý pohled na sudetoněmeckou minulost bez legend a bez vypořádání s ní.

Vyšlo v časopise "Přísně tajné", 2002, č. 3, s. 11-50


Poznámky

[1] Cílem poznámkového aparátu není poukázat ani na veškerou literaturu tématu, která je dnes už velmi obsáhlá, ani uvést odkazy na všechny publicistické hlasy v našich mediích. Rešerše jsem uzavřel ke dni 6. 4. .2002, k pozdějším hlasům v tisku už nepřihlížím.

[2] Postřehy jsem napsal do Lidových novin, kde předtím vyšel referát zvláštního zpravodaje, podle nějž nešlo o nic jiného než sousedské setkání strejců a tetek. Redakce ovšem pronikavě seškrtala "choulostivou" argumentaci mého textu. - Lidové noviny, 11. 6. 1998.

[3] J. Dejmek - J. Kuklík - J. Němeček: Kauza: tzv. Benešovy dekrety. Historické kořeny a souvislosti. Praha. Historický ústav AV ČR 1999, 101 s. - Publikace je už dávno rozebrána.

[4] Národní osvobození č. 1, 2002.

[5] Podrobné údaje viz B. Čelovský: Konec českého tisku?  Šenov u Ostravy, Tilia 2001, s. 79. - Čelovského údaje jsem korigoval přepočtem s přihlédnutím k prodeji dalšího listu, který uvádí už jen v dodatkové poznámce. V práci autor uvádí přísné regule, které jinde v cizině (mj. konkrétní příklady z Kanady) dbají, aby se domácí tisk nedostal plně do rukou zahraničního kapitálu, aniž by byli ihned Kanaďané, ale i Francouzi a další hned obviňováni z xenofobie.

[6] Lidové noviny 25.3. 2002.

[7] Deutsch-Tschechische Nachrichten 1998, č. 1. - Potvrzuje to i velvyslanec při EU L. Sečka, viz Právo 27.3.2002.

[8] Podrobněji o tom v publikaci Historikové a kauza Lety. Praha, Historický ústav AV ČR 1999.

[9] Historici: Rakouský tisk o Lidicích lže. Lidové noviny 27.2.2002.

[10] Úmluva z 9.12.1948, vypracovaná na půdě OSN na základě zkušenosti právě s vyhlazovací politikou nacistického Německa  vymezuje genocidu jako mezinárodní zločin proti lidskosti, který se nepromlčuje, a to jako činy k likvidaci národní, etnické, jazykové aj. skupiny, způsobené usmrcením, způsobením těžkých duševních poruch, uvedení do životních podmínek majících vést k jejímu zničení, zamezením rození dětí takové skupiny, odnímáním dětí této skupině. O přesídlení není v textu úmluvy ani nejmenší zmínky.

[11] Příslušné prezidentské dekrety resp. zákony sice hovoří skutečně o "Němcích, Maďarech" (současně o zrádcích a kolaborantech Češích a Slovácích) atd., ale výslovně vyjímají ze sankcí ty Němce a Maďary, kteří aktivně prokázali věrnost republice. Tudíž s oblibou neustále opakované tvrzení, že prostým a pravdivým uvedením např. německé národnosti při sčítání lidu v r. 1930 se dotyčný občan údajně "sám odsoudil",  uvalil na sebe ztrátu občanství, konfiskaci majetku, atd., je prostě vědomá lež.

[12] K. Hvížďala: Národní zájmy nám spíše uškodí.  mfDnes 16.3. 2002. - Autor tu dává najevo, že krom několika nepochopených a nestrávených drobtů jiných informací jeho historická edukace skončila asi četbou Jiráskových Starých pověstí českých.

[13] Stručně viz J. Valenta: Einseitige Geschichtsdarstellung. J. Valenta über das Bildungsheft "Deutsche und Tschechen". Prager Zeitung 1995, č. 22, 1.6.; podrobněji týž: Německo/sudetoněmecko-české vztahy v literatuře posledních let. Sborník Češi a Němci - ztracené dějiny. Praha 1995, s. 93-113.

[14] J. Valenta: Nová propagandistická ofenzíva, aneb kam zmizel Hitler a Henlein? Národní osvobození č. 24, 23.11.2000 - Podrobnou polemiku s touto brožurou vydal nejnověji ve vědecko-populární podobě P. Macháček: Cesta Čechů a Němců ke dnešku.Praha 2002, 152 s.

[15] J. Drebota: Aby se lež stala pravdou... Národní osvobození č. 9, 26.4. 2001.

[16] Hutně a přehledně to vyložil široké veřejnosti historik K. Novotný: Beneš byl k odsunu Němců dlouho skeptický. Právo  6.4.2002.

[17] J.W. Brügel: Tschechen und Deutsche 1918-1938. München 1967.

[18] Wenzel Jaksch: Europas Weg nach Potsdam. Stuttgart 1958. - Kniha vyšla německy postupně v 6 vydáních. Jaksch se pokouší vykládat oněch sto let 1848-1945 dějin jak Německa, tak Rakouska (pak Rakouska-Uherska) brýlemi velkoněmecké ideologie. Jen částečnou omluvou autorského nezdaru je okolnost, že v době, kdy knihu psal, se ještě nemohl opřít o výsledky moderního poválečného německého dějepisectví.

[19] Wenzel Jaksch: Cesta Evropy do Postupimi. Praha 2000, přeložil M. Churaň. - Český překlad prezentuje jen druhou část knihy, období od r. 1918. - Kolem českého vydání se pak rozvinula na několik týdnů diskuse v Lidových novinách hlavně mezi J. Löwym, překladatelem knihy a historičkou E. Hahnovou. Skutečné jádro sporu mezi recenzentem německého vydání Brügelem (1958) a Jakschem nebylo v podstatě dotčeno, poněvadž nikdo z diskutujících neznal širší, nepublikovaný text Brügelovy recenze knihy. - Hodlám se k věci vrátit na jiném místě, dotyčný text jsem dostal od J.W. Brügela v r. 1967 k dispozici.

[20] Do listopadu 1989 vyšlo celkem 13 svazků. Od r. 1990 je vydáván počínaje č. 14 tiskem, nejprve za přispění nepříliš průhledného britského sponzora, nyní už řadu let vydávání sponzoruje Panevropská unie, což je spojitá nádoba s bavorskou CSU.

[21] Historické studie 12, sv. 25, červen 1989, s. 91-100, dostupněji přetisk: Poznámky k "Poznámkám", hlavně o Československu a Polsku. Slovanský přehled 77, 1991, č. 3, s.252-256.

[22] Podrobněji o tom viz J. Pánek: Současné reinterpretace českých dějin. In: Spory o dějiny. Sborník kritických textů III, Praha 2000, zvl. 15-23.

[23] K. Groulík: České bloudění dvacátým stoletím.České Budějovice 1993, 2.vyd.- Moji recenzi viz Český časopis historický (ČČH) 93, 1995, č. 1, s. 550-551. Původně publikováno pod pseudonymem "Andreas" v samizdatové "Střední Evropě".

[24] Referáty si lze přečíst v č. 27/1992 časopisu; vědeckou úroveň má jen referát A. Essena z Krakova.

[25] Střední Evropa 1992, č. 24, článek K. Karnkowského, byla otištěna i kratičká polemická odpověď J. Tomaszewského, rovněž převzatá z Kultury.

[26] Všechny texty jsou shrnuty v publikaci Češi, Němci, odsun. Praha, 1990.

[27] Podiven (M. Otáhal, P.Pithart, P. Příhoda): Češi v dějinách nové doby. Praha 1991.  

[28] Dobré shrnutí diskuse otiskl známý časopis Dějiny a současnost 1995, č. 3.

[29] Termínu "vyhnání", Vertreibung zásadně používá legislativa SRN pro všechny osoby německé národnosti, které měly před kapitulací Velkoněmecké říše bydliště mimo území Německa, mj. i pro např. Němce z Pobaltí, Bukoviny atd., kteří byli repatriováni do Německa už v době války (většinou v r. 1940) na podkladě příslušných německo-sovětských dohod. Ale dokonce také pro obyvatele Východního Pruska, kteří byli evakuováni do nitra říše v poslední válečné zimě 1944/45 ještě německými úřady nebo armádou atd., je to tedy pojem velmi pružný, ne-li přímo "gumový". Přitom je nepochybné, že např. právě tato repatriace zachránila pobaltské Němce před deportací sovětskou NKVD na Sibiř či do Střední Azie, což 1940-41 masově postihlo Litevce, Lotyše a Estonce.

[30] J. Mlynárik: Causa Danubius. Praha 2000 na více místech (např. s. 352) uvádí, že o problému odsunu s V. Havlem dost obsáhle hovořil.

[31] Neudržitelnost těmito kruhy používaných absolutních kritérií názorně ukazuje Pithartův text v knize citované v následující poznámce, kde čteme věty jako "Desatero buď platí nebo ne" (s. 33), na jiném místě ještě zdůrazněněji "Nezabiješ buď platí nebo ne!". To jsou krásné věty, ale opravdu neplatí absolutně, přitom to všichni odjakživa mají za legitimní: za války platí pro každého vojáka "Zabij co nejvíc /nepřátel/, abys nebyl /nebo než budeš/ zabit sám".

[32] P. Pithart -P. Příhoda: Čítanka odsunutých dějin. Praha b.r. (1998), s. 5.

[33] Stejně soudí známý francouzský politolog a dobrý znalec českých a středoevropských poměrů J. Rupnik: Jiná střední Evropa. Právo 21.3.2002.

[34] Srv. J. Dejmek: Československo, jeho sousedé a velmoci (1918-1992). Praha 2002, s. 85.

[35] V plném znění viz Zpravodaj Historického klubu 2, 1991, č. 2, zkrácené znění otisklo Svobodné slovo 26.6. 1991 a Lidové noviny o den později.

[36] Velvyslanec byl "Genscherův člověk" a usiloval o co nejmenší třecí plochy mezi tehdy ještě Bonnem a Prahou. Informoval jsem loajálně o politicky nesporně zajímavém obsahu rozhovoru tehdejší českou vládu, resp. její odbor pro "vnější vztahy", řízený sympatickou dámou. Nedávno jsem ve svém osobním archivu nalezl kopii. Patrně skončila v koši.

[37] Pro specificky právní otázky srv. V. Pavlíček: Právní úvahy nad česko-německou deklarací. Právo 27.12.1996; nejnověji týž: Dekrety a nové útoky na Českou republiku. Právo 12.3.2002.

[38] Lidové noviny, 25.3.2002.

[39] Právo, 26.3.2002.

[40] mfDnes, 26.3.2002

[41] V. Plesník: Evropa, Posselt - a oč tu vlastně běží? Právo 26.3.2002.

[42] I. Bartík: Zrušit dekrety? Nebetyčná drzost! Květy č. 9, 28.2.2002, zpracováno s použitím nepublikované práce J. Dejmka a J. Němečka; obšírně rovněž býv. mezinárodněprávní expert MZV J. Winkler: Rakousko nemá legitimitu žádat zrušení dekretů. Národní osvobození č. 5, 28.2.2002.

[43] J. Patočka: Národní zájem. Literární noviny č. 14, 1.4. 2002. - Nutno poznamenat, že i autor tohoto pozoruhodného článku má v závěru absurdní doporučení, aby Benešovy dekrety byly pro futuro zrušeny - pro budoucno už dávno přece použitelné nejsou!

[44] V. Kural: Byli sudetští Němci Hitlerovou pátou kolonou? Právo 5.2. 2002.

[45] B. Kuras: Sudetská lež a český pud sebezáchovy. Právo 27.3.2002.

[46] V. Houžvička: O čem pan Bernd Posselt z landsmanšaftu nemluvil. Právo 29.3.2002.

[47] Např. mj. P. Šustrová: Přiznat chybu není slabost. Lidové noviny 6.2.2002; E. Mandler: Co si počneme bez tlusté čáry? Tamtéž, 4.2.; K. Hvížďala: Co jim vadí na dekretech? Tamtéž, 23.2.; jen málo jinak klamavě V. Dobal: Co dnes s Benešovými dekrety? Tamtéž, 23.2.2002.

[48] P.Šustrová: Viktor Orbán má pravdu. Lidové noviny 26.2.2002.

[49] V. Průcha: Maďarsko, dvě světové války a hra s dekrety. Právo 25. 3. 2002.

[50] J. Rupnik: Jiná střední Evropa. Předvolební nacionalismus nebo návrat dějin? Právo 21.3. 2002, příloha Salon.

[51] V. Bělohradský: Evropské dědictví legračního státu. Právo 21.3.2002, příloha Salon.

[52] P. Placák: Edvard Beneš před mezinárodní tribunál?  Lidové noviny 1.2. 2002. - Pan Placák, absolvent historie, je velmi blízký okruhu Střední Evropy a zaměstnáním je šéfredaktorem časopisu pro studenty Babylon, který je bezplatně rozdáván na fakultách a v kolejích. Doporučuji nahlédnout v č. 7 z 25.3.2002 do literární přílohy, celostránkový článek "Znojemský minnesänger" tam reklamuje cosi, co má se slovesnou kulturou či literaturou společné asi jen to, že se neobejde beze slov, jinak je to nechutný blábol. - K Placákovu článku viz též J. Valenta: Benešovy dekrety - poslední příležitost k vydírání ČR. Národní osvobození č. 5, 28.2.2002. - Tentýž článek byl předtím otištěn 16.2. v moravském regionálním tisku koncernu Moravia-Press.

[53] P. Zídek: Čirá fabulace "historika" Petra Placáka. Lidové noviny 7.3.2002.

[54] M. Komárek: Dekrety neplatí, Beneš nebyl svéprávný. Magazín DNES č. 11, 2002, s. 4.

[55] P. Šustrová: Pochybný záměr vlády. Vládní výklad historie problém česko-německých vztahů nevyřeší.

[56] J. Hanák: Dekretální. Právo 6.4.2002.

[57] Právo 6.4. 2002; tamtéž J. Kovařík: Malá zpátečka.

[58] Velmi názortně viz J. Pánek: Národnostní a náboženské menšiny v tisíciletých dějinách českýách zemí. In: Historikové proti znásilňování dějin. Stnovisko Sdružení historiků ČR. Zpravodaj Historického klubu 12, 2001, č. 2, Praha 2002, s. 9-20, zvl. s. 17n., a tamtéž, s. 4n.

vyhledání tématu na stránkách Českého rozhlasu VYHLEDÁNÍ TÉMATU A DOKUMENTŮ NA STRÁNKÁCH ČRO

                 
Obsah vydání       19. 7. 2002
20. 7. 2002 Městská policie zasahovala na Šafránce proti squatterům Štěpán  Kotrba
19. 7. 2002 Jak bude vypadat analýza restitucí a rasismu za 100 let Ondřej  Hausenblas
19. 7. 2002 Slyšení v americkém Kongresu: "V ČR nevládne zákonnost" Olga  Jonášová
19. 7. 2002 "Bushova vláda prosazuje restituce v postkomunistických zemích energicky"
19. 7. 2002 Češi žijící v zahraničí neuspěli u mezinárodního soudu ve Štrasburku
19. 7. 2002 Hrůzné poměry v severokorejském gulagu
19. 7. 2002 Kwasniewski pomíjí problémy středovýchodní Evropy Martin D. Brown
18. 7. 2002 Blairová mě chce nechat vyhodit, stěžuje si šéfredaktor Daily Mirroru
19. 7. 2002 "Nestřílejte, jsou tu lidi!" - Prosím, jen ne xenofobii Jan  Čulík
19. 7. 2002 K funkčnosti služeb České pošty Daniela  Pilařová
18. 7. 2002 Monitor Jana Paula: Státní podnik Česká pošta se chová velmi privátně Jan  Paul
19. 7. 2002 Ako budu volit Romovia v parlamentnych volbach na Slovensku? Kristína  Magdolenová, Tomáš  Repčiak
18. 7. 2002 Koniec živnosti "plodenie detí"? Jan  Čulík, Lubomír  Sedláčik
15. 7. 2002 Benešovy dekrety: podivná diskuse Jaroslav  Valenta
18. 7. 2002 Nesehnutí: Není pravda, že ČR nevyváží zbraně do Sýrie
18. 7. 2002 Pomůže stát, když se v cizině stanete obětí přepadení? Radek  Mokrý
18. 7. 2002 Proč by děti měly mít právo na homosexuální rodiče
17. 7. 2002 USA chtějí využívat každého 24. občana jako dobrovolného informátora policie
19. 7. 2002 Za ty prachy to stálo - Koalice skončí Štěpán  Kotrba
17. 7. 2002 Demokratický požadavek...
14. 5. 2002 Britské listy hledají nové spolupracovníky
17. 6. 2002 Byl zprovozněn seznam článků podle autorů
9. 7. 2002 Vyhledávání v Britských listech
17. 7. 2002 Dočasná nefunkčnost galerií a staršího archívu

Evropská unie RSS 2.0      Historie >
15. 7. 2002 Benešovy dekrety: podivná diskuse Jaroslav  Valenta
11. 7. 2002 Edvard Beneš a jeho dekrety - (sudeto)německý problém Eva  Hahnová, Hans Henning Hahn
8. 7. 2002 CME chtěla nechat zkonfiskovat Kramářovu sbírku, pokud by byla vyvezena za hranice ČR   
18. 6. 2002 Splněný sen "mladého" Havla - konec NATO v Praze Miroslav  Polreich
13. 6. 2002 Onlinová diskuse BL s historiky ohledně Benešových dekretů   
11. 6. 2002 O vyrovnání s minulostí, pro změnu protektorátní: Rukojmí nelze vraždit Václav  Žák
5. 6. 2002 KNIHOVNA: Odmítám vinu Čechů vůči Němcům Pavel  Macháček
3. 6. 2002 "Samosegregáciu" tu robil naposledy Konrád Henlein Lubomír  Sedláčik
28. 5. 2002 Reklama není pro moralisty, ale pro spotřebitele Štěpán  Kotrba
21. 5. 2002 Nad českými novinami: Klaus, Marvanová, komunistický komentátor, vraždy a PR Jan  Čulík
14. 5. 2002 Historikové proti znásilňování dějin Jaroslav  Pánek, Jiří Pešek
13. 5. 2002 Národnostní a náboženské menšiny v tisíciletých dějinách českých zemí Jaroslav  Pánek
9. 5. 2002 Němci měli kolektivní odpovědnost za válečné zločiny Bořivoj  Čelovský

Odsun sudetských Němců a Benešovy dekrety RSS 2.0      Historie >
15. 7. 2002 Benešovy dekrety: podivná diskuse Jaroslav  Valenta
11. 7. 2002 Edvard Beneš a jeho dekrety - (sudeto)německý problém Eva  Hahnová, Hans Henning Hahn
21. 6. 2002 Karma a komunismus Michal  Rusek
13. 6. 2002 Onlinová diskuse BL s historiky ohledně Benešových dekretů   
11. 6. 2002 O vyrovnání s minulostí, pro změnu protektorátní: Rukojmí nelze vraždit Václav  Žák
6. 6. 2002 Předvolební pohled Petra Cibulky: Šibenice pro komunisty Štěpán  Kotrba
5. 6. 2002 KNIHOVNA: Odmítám vinu Čechů vůči Němcům Pavel  Macháček
3. 6. 2002 "Samosegregáciu" tu robil naposledy Konrád Henlein Lubomír  Sedláčik
21. 5. 2002 Nad českými novinami: Klaus, Marvanová, komunistický komentátor, vraždy a PR Jan  Čulík
14. 5. 2002 Historikové proti znásilňování dějin Jaroslav  Pánek, Jiří Pešek
13. 5. 2002 Národnostní a náboženské menšiny v tisíciletých dějinách českých zemí Jaroslav  Pánek
9. 5. 2002 Němci měli kolektivní odpovědnost za válečné zločiny Bořivoj  Čelovský
6. 5. 2002 Tabu: víte, že čteme v ČR německé noviny? Bořivoj  Čelovský

Volby 2002 RSS 2.0      Historie >
15. 7. 2002 Benešovy dekrety: podivná diskuse Jaroslav  Valenta
15. 7. 2002 ODA se prodává Kaslově seznamu Štěpán  Kotrba
15. 7. 2002 DOKUMENT: Analýza volebního nezdaru ODS podle pracovního týmu   
15. 7. 2002 DOKUMENT: Analýza neúspěchu ODS viděná očima V. Klause   
12. 7. 2002 Zaorálek napodruhé aneb výuka v 101hlasém řízení demokracie Štěpán  Kotrba
11. 7. 2002 (Ne)zapomeňme... Martin  Kunštek
11. 7. 2002 Doživotí dealerům drog - všech? Štěpán  Kotrba
4. 7. 2002 Patří majetek katolické církvi nebo katolická církev majetku? Martin  Martínek
28. 6. 2002 Klausův telefonát voličům lze z psychologického hlediska pochválit Daniela  Pilařová
28. 6. 2002 Pravice hledá stranu občanského typu Tomáš  Jarmara
28. 6. 2002 Zatčený aktivista: Nejste strana občanská ani demokratická! Otakar  van Gemund
27. 6. 2002 My generation Josef  Trnka
25. 6. 2002 Nedělní Sedmička - duet Klause s Grebeníčkem Petr  Jánský
24. 6. 2002 ČSSD: "Kompromis by měl odpovídat volebnímu výsledku," tvrdí Zdeněk Škromach Štěpán  Kotrba
21. 6. 2002 Karma a komunismus Michal  Rusek

Je český tisk ještě český? RSS 2.0      Historie >
15. 7. 2002 Benešovy dekrety: podivná diskuse Jaroslav  Valenta
8. 7. 2002 Zemřel Josef Hanzal, historik, kterému ležel na srdci osud českého tisku Jaroslava  Čajová
28. 6. 2002 Antimonopolní úřad se vyjadřuje ke skupování českého tisku   
21. 6. 2002 Mít tak jen české noviny Emil  Šíp
24. 5. 2002 Autocenzura Jaroslav  Formánek
17. 5. 2002 Břeclavsko: v českých rukou zůstal Moravský jih Daniela  Pilařová
16. 5. 2002 Kočka a myš: o českém tisku Jaroslav  Formánek
9. 5. 2002 Jak dopadly noviny Region ve zlínském kraji   
6. 5. 2002 Tabu: víte, že čteme v ČR německé noviny? Bořivoj  Čelovský
6. 5. 2002 Odmítáme pojem kolektivní viny, ale zahraniční vlastnictví českého tisku je vážný problém Jan  Čulík
6. 5. 2002 Vážení zaměstnanci a majitelé českých novin!   
6. 5. 2002 Pomozte nám zmapovat historii českého tisku od r. 1989 Daniela  Pilařová
30. 4. 2002 Přežijí alespoň některé poslední nezávislé regionální české listy? Daniela  Pilařová, Petr Klukan
29. 4. 2002 Konec českého tisku - v druhém vydání, tentokráte bez otazníku Jan  Čulík