Britské listy plně závisejí na finančních příspěvcích čtenářů. Prosíme, přispějte. ➥

Svoboda vzešlá z chaosu dějin

16. 11. 2023 / Boris Cvek

čas čtení 6 minut

Není to zvláštní, že komunistický režim padl téměř najednou během několika měsíců v celé východní Evropě? Kdo vlastně vedl takto koordinovaný, spektakulárně úspěšný boj za svobodu? Nikdo. Faktorem, který vedl k pádu komunistického impéria ve východní Evropě ve stejnou dobu, byla politika sovětského vůdce Michaila Gorbačova.

Gorbačov věřil, že pokud se mu podaří dostat Sovětský svaz na západní úroveň demokracie a blahobytu, východní Evropa od impéria neodpadne a naopak dojde k vytvoření společného evropského domu se západní Evropou, což povede (za mnoho let) také ke sjednocení Německa.

Od začátku Gorbačovových reforem prakticky všechno probíhalo jinak, než chtěl. Zpočátku sdílel Andropovovu myšlenku, že pokud se zavede větší pořádek a důslednost, lepší kádrová politika, Sovětský svaz ekonomicky dožene Západ a bude si moci dovolit dokonce svobodu slova. Na rozdíl od soudruhů v Číně nechtěl připustit kapitalismus, což – jak se ukázalo – byla osudová chyba. Koho by tehdy ale napadlo, jak neuvěřitelně dobře lze spojit kapitalismus s totalitním popřením svobody?

A Gorbačov navíc chtěl svobodu. Prosperita by mu nestačila. Obdivoval západní demokracii a způsob politického i kulturního života. Děsil se násilí (na rozdíl od Chruščova, který masakr v Maďarsku v roce 1956 považoval za svůj triumf). Kdyby vsadil na násilí a kapitalismus jako soudruzi v Číně, asi by impérium udržel a fungovalo by dodnes.

Místo toho vsadil na mobilizaci lidové podpory pro své reformy (čínský vůdce ho v důsledku toho považoval za idiota). Paradoxně – a v jeho životě je snad všechno zcela paradoxní – svou vůli nejlépe uplatňoval, dokud byl vůdcem strany a na lid se nemusel spoléhat. Ostatní členové vedení s ním sice často nesouhlasili, ale hlasovali tak, jak chtěl on. To je smysl hlasování v Rusku vlastně dodnes.

Naopak veřejnost postupně podléhala deziluzi a nacionalismu. Gorbačov snil o demokracii, ale dělat demokracii neuměl. Mnohem lépe to šlo populistickému Jelcinovi, který dlouho vypadal jako zoufalý, pohrdáníhodný chudák, aby se z něj nakonec stal lidový vůdce. Tu nejvyšší lidovou podporu měl Gorbačov v době, kdy vstoupil do čela strany a státu. Ten kontrast se starci Brežněvem, Antropovem a Černěnkem byl ohromující. Jenže už první krok, Andropovem inspirovaná kampaň namířená proti alkoholismu, skončil ekonomickou katastrofou a byl pochopitelně velmi nepopulární.

Gorbačov zpočátku hodně mluvil o nutnosti akcelerovat vývoj v Sovětském svazu. Byl to ale jen první příklad jeho dobromyslného, idealistického spoléhání se na sílu slov. Když tohle selhalo, dostal se do spirály skutků ze zoufalství, které vedly k důsledkům, které nečekal, a k nutnosti dalších a dalších improvizací, jež ho zaháněly do kouta.

O východní Evropu neměl čas ani síly pořádně se starat, i kdyby chtěl. Opíjel se proto opiem svého nevyčerpatelného optimismu: oni v Polsku, Československu, Maďarsku atd. pochopí a budou následovat, až se nám povede dosáhnout našich cílů doma. Místo toho musel čelit rozkladu samotného SSSR, což vedlo k puči a nástupu Jelcina, který SSSR se svými kolegy z Ukrajiny a Běloruska rozpustil. Jestli to, že Gorbačov nakonec Bushovi ustoupil v otázce sjednocení Německa – k šoku Bushe samotného –, bylo v SSSR vnímáno vedoucími komunisty jako zrada a katastrofa, rozpad SSSR byl něčím nesrovnatelně horším.

Chaotický, nikým nečekaný a nikým z rozhodujících politiků nechtěný pád Berlínské zdi 9. listopadu 1989 je dokonalým příkladem imploze celého režimu pod rukama Gorbačovovy perestrojky a glasnosti. Buďme za to rádi, nahodilý chaos dějin nám dopřál svobodu. Sám za sebe mohu říci, že pád komunistického režimu a nástup demokracie jsou rozhodující událostí mého života.

Jestli něco polistopadovému vývoji vyčítám, tak je to nikoli rozchod s minulostí, ale naopak nedostatečná integrace do západní Evropy, nacionalismus, kontinuita s normalizačním právním nihilismem. Pozoruhodné je, že stejně jako v roce 1989 se sovětský režim zhroutil napříč celou východní Evropou, dodnes je si celá tato východní Evropa až podezřele podobná. A v Maďarsku dokonce vidíme něco, co by nás v devadesátých letech ani nenapadlo a co se objevuje už i u nás a v Polsku, tedy přerod demokracie pod vedením bývalého prozápadního liberála v proruský, zkorumpovaný a demokracii pečlivě neutralizující režim.

Když jsem letos na jaře četl Taubmanův životopis Michaila Gorbačova, byl jsem fascinován tím, jak tak prozápadní, vzdělaná mysl mohla vzejít z jihoruského venkova a jak se tento člověk, který nacházel své nejhlubší touhy a náklonnosti v západním prostředí, mohl stát – zejména díky šéfovi KGB Andropovi, s nímž poslouchal na Kavkaze u ohně zakázané písně Vysockého – vůdcem Sovětského svazu. A jak byl odsouzen svou neschopností a vznešenou snivostí k totálnímu neúspěchu.

V osobě Gorbačova nebudeme daleko od pravdy, když prohlásíme, že sovětský blok byl zničen a rozvrácen svůdností a lákavostí západní bohaté, občanské, svobodné společnosti. Bohužel tato lákavost nebyla přístupná zdaleka pro všechny komunistické a postkomunistické politiky. Pro mnohé z nich dodnes – jako pro maďarského Orbána – je Západ něčím, z čeho se dá dobře týt, ale co se nesmí dopřát společnosti jako takové, jinak by vládnoucí věrchuška mohla přijít o postavení, peníze, ba skončit ve vězení. Brežněv by tomu dobře rozuměl.