Rusko musí být zničeno

26. 2. 2024 / Ivan Větvička

 

Je něco takového vůbec možné? Dokáže se ruský mocenský aparát chovat jinak? Vždyť podstatou existence Ruska (svého času maskovaného pod hlavičkou Sovětského svazu) je územní expanze. I ve druhé světové válce, v níž se Sovětský svaz stavěl do role chrabré oběti, Rudá armáda nejprve zaútočila na Finsko a Polsko. Na sklonku války přišla anexe celého Pobaltí, rozsáhlých území ve Skandinávii, Polsku a Československu. Osvobození střední Evropy a podstatné části Balkánského poloostrova se změnilo v porobu, místy okořeněnou masakrem či okupací. Následovalo sovětské angažmá v Koreji, ve Vietnamu a okupace Afghánistánu. Ani rozpad Sovětského svazu nepřinesl opravdový mír. Oslabené Rusko alespoň „ožužlávalo“ území Moldávie a Gruzie, zatímco masakrovalo vlastní občany v Čečensku a dělalo pitomce ze svých partnerů v Organizaci pro spolupráci a bezpečnost v Evropě, kteří věřili, že je možné s Kremlem vést konstruktivní dialog.

Jakmile se ruské hospodářství na začátku nového tisíciletí poněkud zotavilo, ukously si kremelské elity větší sousto – nejprve si „ohřály dva prstíčky“ na Krymu, a potom se pokusily spolknout celou Ukrajinu, přestože to znamenalo ukončení oboustranně nesmírně výhodného energeticko-technologického partnerství s Německem, které mohlo přinést oběma zemím blahobyt.¹) Ruské vedení tak prokázalo, že dává přednost územní expanzi před hospodářským rozvojem.

Jenomže u Kyjeva se „všechno pokazilo“, Ukrajinci překvapili nejenom Putinovu armádu, ale také svět a možná i sami sebe a ruskému medvědovi vyprášili kožich. Ale nedokázali invazní armádu dorazit, chybělo jim k tomu především silnější letectvo. Západ kvůli obavám z eskalace konfliktu tuto příležitost promarnil a Ukrajincům nepomohl. Proto se Rusům podařilo udržet na pětině ukrajinského území. Nyní vidíme, že krvavým bojům jsme stejně nezabránili, pouze jsme přenechali iniciativu nepříteli.

Tak dlouho jsme brali ohled na to, aby si Putin mohl „zachovat tvář“, až jsme ztratili svoji vlastní. Fronta zabředla v zákopech a Západu dochází munice rychleji než Rusku peníze. To proto, že „mírotvůrci“ mezi námi nejenom, že sabotují efektivní vojenskou pomoc napadené Ukrajině, ale brání rozvoji zbrojního průmyslu v Evropě, jehož kapacity jsou nyní naprosto nedostatečné. Tento nezodpovědný přístup nevede k míru, ale hrozí rozlitím války z Ukrajiny na další části kontinentu.

Nestarejme se už o to, jak se Putin cítí. Nechtěli jsme ho dráždit, a ve skutečnosti jsme mu bláhově ustupovali. Je třeba radikálně přehodnotit náš přístup k válce s Ruskem. Vymeťme Putinův režim z Evropy. Začněme mohutně zbrojit, abychom dokázali zužitkovat svoji masivní hospodářskou převahu nejenom na mezinárodních trzích, ale i na frontě.

Dvě cesty k vítězství a jediná cesta k míru

Musíme přenést boj na ruské území, ochromit tamní zbrojní výrobu, přepravní kapacity a průmyslová odvětví, která ruskému státu zajišťují příjmy ze zahraničí.

Ukrajinci k těmto akcím musejí dostat naše svolení a dostatek potřebné moderní techniky.

Alternativou je vsadit na divokou, ale nejspíš méně krvavou kartu chaosu a zlikvidovat Putina. To odvrátí pozornost ruských elit od Ukrajiny k vnitřnímu zápasu o moc a okupační armáda se z napadené země stáhne blíže k Moskvě.

Toto jsou dvě cesty k vítězství v právě probíhající válce, ale nikoli k trvalému míru. K jeho dosažení je nezbytné změnit podstatu moci v Rusku, jehož elity dokáží řídit stát pouze ve dvou režimech – buď dobývají cizí území, nebo se na výboj připravují. Vlastní občany i obyvatele okupovaných států terorizují a okrádají, nebo přinejlepším ignorují jejich elementární potřeby.

Dokáže ruský stát změnit svoji agresivní DNA? Pokud nelze změnit mentalitu Kremlu, nezbyde, než ho odstřihnout od ovládaného území.

Rusko musí být zničeno. Nikoli ve smyslu genocidy, ale po administrativní stránce. Nejenom autonomním republikám, ale i jednotlivým regionům v srdci Ruska je třeba dopřát samostatnost. Lidé budou mile překvapeni, kolik peněz budou mít na místní rozvoj, pokud se zbaví pijavic z Moskvy. To jim dovolí konstruktivně rozvíjet své domovy a motivace k válčení kdesi za obzorem se vytratí. S nástupnickými postruskými státy by nemělo být obtížné udržovat korektní a nejspíše i přátelské vztahy. Současné churavějící impérium představuje pouze všeobecné ohrožení – pro nás i pro vlastní občany.

Poznámky

¹) Německo z Ruska za výhodných podmínek dováželo obrovská množství zemního plynu, což mu dovolilo odstavit jaderné reaktory a vyrábět elektrický proud levněji v paroplynových elektrárnách. Moskva tak získala spolehlivého obchodního partnera, jehož platby v tvrdé měně byly životodárnou infuzí pro chronicky nemocný státní rozpočet, ruské podniky navíc z Německa dovážely špičkové stroje, jimž ruské analogy nemohly konkurovat, což významně prospělo ruskému průmyslu. Partnerství bylo natolik výhodné pro obě strany, že německé špičky vážně neuvažovaly o tom, že by ho Kreml byl ochoten zničit ve jménu neoimperiálních ambicí, které mají potenciál ekonomiku spíše ničit než rozvíjet. Pokud by Rusko nenapadlo Ukrajinu, bylo by dnes silnější a bohatší.