20. 1. 2003
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
20. 1. 2003

Co číst a k čemu to vést

Lubomír Machala,
Literární bludiště: Bilance polistopadové prózy.
Nakladatelství Brána/Knižní klub, 2001

Lubomír Machala, odborník na českou literaturu z olomoucké univerzity, se pokusil o to, co někteří považují za nemožné: odvážně vstoupil do chaotického prostoru české literatury, jak se rozvinul od pádu komunismu, a pokusil se svou knihou Literární bludiště poskytnout čtenáři základní orientaci o tom, co se v české literatuře za posledních deset dvanáct let děje. Je to čin skutečně průkopnický, neboť je opravdu sporné, zda vůbec je možno hodnotit a kategorizovat nejnovější literaturu (některé literární katedry na britských univerzitách jsou natolik extremní, že vůbec nevyučují literatuře, vzniklé za posledních padesát let; namítají, že dosud není dostatečný odstup, aby bylo možno novější literární díla kompetentně hodnotit. Ten přístup je ovšem poněkud přehnaně opatrný: analytik, který se zajímá o to, čím daná společnost žije v současnosti, nemůže dost dobře ignorovat její nejnovější kulturní projevy.)

Otázkou ovšem zůstává, jaký vůbec význam má nejnovější česká literatura pro život společnosti: od pádu komunismu ztratila literatura svou zástupnou, politickou funkci a není asi přehnané říci, že živoří marginalizovaně na pokraji společnosti. Vychází-li nový román v nákladu cca 400 výtisků, vliv na život společnosti bude mít asi dost malý. Odborníci na českou literaturu však poukazují na to, že malý zájem o literaturu může být i důsledkem toho, že kromě toho, že školy lidi dnes neumějí naučit, k čemu je literatura, lidé ani nevědí, co vlastně vychází, a nedovedou se v současné literární produkci orientovat. Z tohoto hlediska je Machalova příručka pro čtenáře velkou pomocí.

Autor svou knihu rozdělil do osmi kapitol; přibližně třetinu jeho knihy obsahují užitečné bibliografické informace.

Ztratilo slovo na váze?

Úvodem Machala shrnuje hlavní body debaty o literatuře, jak proběhla v prvních letech po pádu komunismu: došlo k sjednocení dosavadních tří proudů české literatury: oficiálně povolené literatury establishmentové, literatury samizdatové a knih vycházejících v exilových nakladatelstvích. Velké množství knih, vydaných po pádu cenzury v roce 1989, vedlo k zahlcení knižního trhu a paradoxně k tomu, že čtenáři ztratili o "zakázanou literaturu" zájem.

Machala v této souvislosti cituje známé bonmoty některých literárních pozorovatelů z počátku devadesátých let, výroky o tom, že v demokracii "slovo ztratilo na váze". (Jiří Kratochvil) Tyto bonmoty považuji na základě zkušenosti s více než šestiletým vydáváním Britských listů za poněkud nepřesvědčivé: vím, že v české společnosti slovo dosud neztratilo svou třaskavou sílu. O některých věcech se totiž prostě nemluví a vyjadřování určitých názorů se někdy v dosti konvenčně zaměřené společnosti dokonce znemožňuje. V této souvislosti se někdy jeví bědování spisovatelů, že jejich díla "nikdo nečte", trochu jako výmluva: možná, že leccos by lidé četli, "kdyby se to napsalo jinak". Zajímavě poukazuje Machala (str. 16) na to, jak rychle se ukázalo, že někdejší samizdatová a exilová literatura je osvobozené většinové společnosti v podstatě cizí a že se "masového čtenářského ohlasu" po pádu komunismu "dostává především knihám autorů z dřívějšího komunikačního okruhu, kteří se na psaní populární literatury zaměřovali už dříve. Rozšířila se až pamfletická kritika polistopadových poměrů, beletrizují se historické látky, ale největší přitažlivost má otevřeně erotická literatura (viz knihy Jana Pelce, Vladimíra Párala, Ivy Pekárkové či Barbary Nesvadbové).

Autenticitní literatura versus díla fantaskní

Už před Machalou konstatovali mnozí analytikové literatury, že byla devadesátá léta v České literatuře charakterizována především vznikem tzv. "autenticitní literatury", nejrůznějších deníků a memoárů. V opozici vůči autenticitní literatuře se pak vyskytla díla fantaskní, imaginativní, jejichž autoři byli také často označováni za postmodernisty (ať už to označení znamená cokoliv); jde především o díla Jana Křesadla, Jáchyma Topola, Alexandry Berkové, Michala Ajvaze, Daniely Hodrové a Jiřího Kratochvila.

Trochu mimo stojí populární knihy Michala Viewegha, jednoho z mála skutečně čtených autorů, jehož dílo vyvolávalo ostrou polemiku. Ať už však lze či nelze Vieweghovo psaní, které balancuje na hranici mezi kýčem a uměním, považovat za literaturu, Viewegh svým způsobem vytvořil celou novou literární školu, kterou Machala označuje za tzv. "palimpsestové psaní", tedy psaní a la určitý autor, za literární parodii: sem patří kromě Viewegha (Nápady laskavého čtenáře) i díla Jandourkova, Drašnarova, Vaňka-Úvalského a Urbanova.

Deníková a memoárová literatura

V druhé kapitole své knihy, věnované deníkové a memoárové literatuře, ohledává Machala nejprve kořeny tohoto druhu literatury u klasických děl z období dávno před rokem 1989 (Bedřich Fučík, Čtrnáctero zastavení, Jiří Kolář, Prométheova játra, Bohumil Hrabal, Svatby v domě, Vita nuova, Proluky, Jan Zábrana, Celý život, Ludvík Vaculík, Český snář, Josef Hiršal a Bohumila Grogerova, Let let, Václav Černý, Paměti.)

Móda "autenticitní", deníkové literatury byla tak velká, že se začátkem devadesátých let pokusily Literární noviny publikovat deníkový seriál, který ovšem kritik Michal Špirit odmítl jako chabý. (Machala polemizuje s apriorními odsudky, jako je Špiritův, pronášenými suverénně na základě subjektivních soudů. Sám se snaží přistupovat k literárním dílům, o nichž píše, s tolerancí, odstupem a objektivitou. Paradoxně, právě to vyvolalo o některých pražských literárních odborníků ostré odsudky, o tom níže.) V oddíle o autenticitní literatuře rozbírá Machala Hrabalovu tzv. "hovorovou žurnalistiku" (Listopadový uragán, Ponorné říčky, Růžový kavalír, Aurora na mělčině). Má pravdu, že literární debata o těchto Hrabalových pozdních textem z oboru "literární žurnalistiky" (jak to charakterizoval Milan Jankovič ve své knize o Hrabalovi) zůstávala většinou na povrchu a že by stálo zato se k těmto textům vrátit.

Osobně se mi zdá, že zůstal Hrabal i v této etapě své literární tvorby zajímavým a podnětným autorem. Hrabal byl vlastně jediným spisovatelem z plejády klasických "velkých es" ze sedmdesátých a osmdesátých let (Škvorecký, Hrabal, Kundera, Havel) jimž se podařilo vydat podnětné literární svědectví o vznikajícím období postkomunismu. Hrabal ve své "hovorové žurnalistice" podle mého názoru velmi podnětně navázal na základní charakteristický rys exilové literatury, kterou definuji jako literaturu, snažící se vyrovnat s rozšiřováním českého obzoru konfrontací s jinými kulturními a civilizačními prostředími.

Hrabal, zdá se mi, jako jeden z mála českých autorů pochopil, že rozšiřování malého českého obzoru směrem do světa -- anebo naopak jeho nerozšiřování a defenzivní hájení "toho, co máme doma" bude v nové době jedním z nejdůležitějších témat české společnosti. V Hrabalových Dopisech Dubence se silně projevuje toto téma "českého Honzy" konfrontovaného s "velkým světem" -- často formou sebeparodie. Je to důležité téma.

Mezi "autenticitní" literaturu zahrnuje Machala Vaculíkovy deníky z dětství a dospívání Milí spolužáci, Vaculíkovu knihu Jak se dělá chlapec, autorovu repliku na prózu jeho dočasné milenky Lenky Procházkové Smolná kniha, a dále i dopisy Vaculíkovy manželky Madly Jiřímu Kolářovi vydané pod názvem Drahý pane Kolář..., jimž se ovšem dostalo záporného kritického ohlasu v podstatě jako exhibicionismu bez valné literární ceny. Silně ovlivněn Vaculíkovým Českým snářem byl podle Machaly zjevně Martin Putna ve své "autenticitní" Knize Kraft, která "na půdorysu vývojového románu" líčí autorovu konverzi ke křesťanství a jeho další zážitky, podílející se na jeho zrání.

K autenticitní literatuře řadí Machala také populární biografie Vlastimila Brodského a Jiřího Sováka a konstatuje, že se v druhé polovině devadesátých let stává vydávání deníků a vzpomínek jevem téměř sociologickým, bez literárních ambicí, neboť deníky už vydává kdekdo, každý politik, sportovec, zpěvák či tělesný strážce...

K autenticitní literatuře s psychoterapeutickými cíli přiřazuje Machala Pestré vrstvy od emigrovavšího havíře Ivana Landsmanna, knihu, jíž se dostalo v roce 1999 velké pozornosti, a díla Nejsi a Nečas od Evy Kantůrkové, inspirované smrtí jejího manžela. Až provokativně otevřené jsou v této kategorii knihy Igora Chauna (Deník aneb Smrt režiséra) a Martina Fendrycha (Jako pták na drátě).

Proč škatulkovat: Existuje vůbec "postmodernismus"?

Třetí kapitolu své knihy začíná Machala teoretickou diskusí o kořenech a charakteristických rysech literární postmoderny. Poukazuje na to, že česká odborná veřejnost se studiu postmodernismu příliš nevěnuje a že "soustavnější tuzemskou reflexi postmodernismu do značné míry suplovaly texty slovenských literárních vědců, zejména Tibora Žilky". Po sečtělém úvodu pak uvažuje o tom, která díla českých spisovatelů by snad šlo do této literární škatulky zařadit.

Osobně považuji celou definici tzv. "postmoderní" literatury za značně nepřesvědčivou: teoretické definice jsou totiž natolik mlhavé, že mi připadá, že lze za "postmoderní dílo" označit v podstatě cokoliv. No a co z toho?

Podle Machaly postmoderní literatura destruuje ustálené modely, intenzivně pracuje s citáty, parodicky přehodnocuje původní texty, kritizuje racionalismus, ruší konvence a emancipuje vztah mezi spisovatelem a čtenářem. Postmoderní texty mají různohlasý charakter, pulsují mezi vážným a směšným, poukazují na rozpor mezi simulovaným a autentickým životem, poukazují na konflikt mezi institucionální mašinérií a individuálními zájmy, věnují se sexu a hedonismu a zajímají se o rituály.

Za díla, stojící u kořenů české literární postmoderny, označuje Machala "parodickou románovou grotesku" Vladimíra Párala Profesionální žena (1971) a historický román Vladimíra Neffa Královny nemají nohy (1973). K českému postmodernismu pak Machala přiřazuje tak různorodá díla jako např. Návraty a jiné ztráty a další texty od Sylvie Richterové, Kratochvilův Medvědí román, Medorek od Petra Placáka. Křesadlovy Mrchopěvce a experimentální románovou trilogii Daniely Hodrové.

Připadá mi, že jde o tak různorodá díla, že bych se je docela obával zařadit do jedné škatulky určitého literárního směru.

Při hodnocení díla Petra Koudelky (Peříčka, peříčka) se stal Lubomír Machala obětí (postmoderní?) mystifikace ostravského literárního vědce Martina Pilaře, který v jednom svém literárním článku cituje výroky (vymyšleného) "londýnského bohemisty M. Sawyera" (Sawyer=Pilař), který má -- stejně jako Pilař -- "manifestačně rezervovaný" postoj k fenoménu postmoderny. Asi bychom neměli zařazovat literární díla do škatulek, tvrdí Pilař prostřednictvím "M. Sawyera", "nejpodstatnější sdělení nám stále unikají. Třeba to, že Koudelkův román je dobrý".

Podrobněji pak Machala rozbírá v této kapitole další díla českých autorů, "ovlivněných postmodernismem", Michala Ajvaze (Tyrkysový orel) ("jeho dílo usiluje podvracet ... konvence spojené se slovesným uměním" -- ale nemá to dělat každá originální literatura?) , Petra Rákose (Korvína čili Kniha o Havranech) ("postmoderní bajka s románovými dispozicemi") a pak se mu do kategorie postmoderny vejde z české literatury opravdu hodně: Martin Komárek, Martin Nezval, Michal Viewegh, Jáchym Topol, Petr Ulrych...)

Martin Nezval "epicky kamufluje skutečné události" a spoléhá na "otevřenost erotických scén". Jeho nápaditost se však vyčerpává aluzivními názvy (Anna sekretářka, Obsluhoval jsem prezidentova poradce) Za postmoderní označuje Machala i Topolův rozsáhlý román Sestra i dílo Jana Křesadla, plné "pitvorností" všeho druhu, které je -- navzdory své sexuální explicitnosti a popisování nejrůznějších sexuálních deviací -- dílem v podstatě moralistickým.

Závěr kapitoly věnuje autor diskusi jediného novějšího Kunderova románu, který vyšel česky, totiž Nesmrtelnosti, a podrobněji se zabývá hlavním tématem tohoto Kunderova díla, totiž ničivostí "propagandistického manipulování", tzv. "imagologie", které šíří novináři a pracovníci reklamních agentur. Zde Machala znovu poukazuje na to, jak minimální bezvýznamnou roli má v současné době literatura, protože "raketový nástup imagologů" Kunderova Nesmrtelnost ve společnosti "vůbec nezbrzdila". To je sice možná pravda, ale Kunderova Nesmrtelnost nicméně zpřístupnila veřejnosti přesvědčivou protiargumentaci vůči praxi reklamních manipulátorů a neseriózních novinářů a to je cenné. I když, samozřejmě, Kunderovy texty nelze číst prvoplánově -- většina signálů, které vypravěč v Kunderových knihách vysílá směrem k čtenáři, je složitým způsobem podvracena. Obsahem Kunderova díla zdaleka není jen to, co nám vypravěč/spisovatel zdánlivě zcela jasně sděluje.

Ženská to má v Čechách těžké

Ve čtvrté kapitole je škatulkování snadné a do určité míry snad ospravedlnitelné: autor se tu zabývá literaturou, kterou píší ženy. Právem však v úvodu vyjadřuje určité pochybnosti, zda je vůbec oprávněné nějak oddělovat literární dílo od ostatních, nebo ho považovat za příznakové jen proto, že ho napsala žena. Za pomoci citátu z F.X. Šaldy ("Žena z počátku chtěla příliš ukázati, že se vyrovná muži a dovede totéž co muž: odtud ta literatura tendenční, moralizující, bojovná...") vyjadřuje Machala určitý odstup od "feministické" literatury, na níž mu vadí především její "ideologizace" (více k tomu v Britských listech i zde).

Na této kapitole je zejména pozoruhodné, jak silně se odlišuje hodnocení "feministek" v České republice od situace ve vnějším světě. Osoby, požadující rovnoprávné postavení žen, bývají, jak se zdá, stále považovány v českém prostředí víceméně za "extremisty". Ostrou polemiku vyvolala Pavla Jonssonová, která -- právem -- protestovala proti voajeristickým tendencím v Halasově poezii: "arbitři elegantiarum" české společnosti jako Ivan Klíma a další její argumentaci absolutně odmítli.

Za nejvýznamnější české autorky považuje Machala Alexandru Berkovou, Zuzanu Brabcovou a Danielu Hodrovou. Autor se zmiňuje i o radikálně feministické autorce Carole Biedermannové a jejím díle o "uzurpátorsky bezohledném mužském principu" Mstivá kantiléna anebo rigor mortis anebo feministický nářez, "muži jsou líná, stále plivající, svým vyměšováním a jeho produkty se pyšnící, arogantní, násilnická prasata"), kteroužto knihu označuje Machala za provokativní pamflet, jehož účelem je nabourat myšlenkové a jednací stereotypy; další knihy Carole Biedermannové na totéž téma označuje Machala prostřednictvím odkazů na literární kritiky za "neumětelské".

Eva Hauserová se dostala k feministickému psaní prostřednictví sci-fi a symbióza vědecké fantastiky a feminismu "zůstává jejím základním rysem". "Není ... sporu o tom, že feministická literatura je ze své podstaty tvorbou tendenční a cele se tedy vyznačuje výhodami i nedostatky angažovaného psaní," píše Machala. Je to skutečně pravda?

Potíž je, že co považujeme za ideologické, jistě nutně závisí na našem vidění světa. Čtenáři -- muži mohou považovat literární dílo, zabývající se problémy žen ve středoevropské společnosti, za čistě ideologické, ženy naopak většinovou "mužskou" literaturu, která tato témata pomíjí.

Základní feministickou výpovědí, "bytostně drásavou a sebeodhalující" je podle Machaly Temná láska od Alexandry Berkové. ("Co všechno jsou lidi ochotni snášet ochromeni strachem ze samoty," -- to je podle autora hlavní téma této knihy.) I v tomto díle však Machala objevuje určitou jednostrunnost. I poslední knihy Zuzany Brabcové (Rok Perel) a Ireny Douskové (Někdo s nožem) jsou inspirovány traumatizujícími zážitky, "nejednoduchým údělem ženy v současné společnosti".

Méně "intenzivní protimužská útočnost" se prý podle Machaly vyskytuje v dílech Terezy Boučkové (Indiánský běh) -- Boučková zde píše o traumatech dcery, vyrůstající v rodině, kterou opustil záletný otec -- disident Pavel Kohout, tematikou rozpadu rodiny se zabývá i autorka Irena Dousková.

Až na hranici lidové literatury stojí zřejmě knihy Haliny Pawlovské; nakladatelství Ivo Železného se vyloženě specializovalo na produkci sentimentální ženské četby, založené na několika základních, sterotypních charakteristických rysech, které nakladatelství Ivo Železný dokonce publikovalo. Populární románky s milostnou tematikou publikují také např. Radka Štefaňáková, Barbara Nesvadbová a Simona Monyová; ty dvě poslední bývají srovnávány s Michalem Vieweghem.

Jak se dnes čeští spisovatelé dívají do historie

V páté kapitole se věnuje Lubomír Machala prózám s historickou tematikou; jejich kořeny shledává až u Vladislava Vančury (Obrazy z dějin národa českého), Oldřicha Daňka, Vladimíra Koernera a zejména Jiřího Šotoly, který svými historickými díly Tovaryšstvo Ježíšovo a Kuře na rožni protestoval proti zotročující politice komunistického režimu normalizačních sedmdesátých let. Antiiluzivní historickou prózu psal i autor detektivek Václav Erben.

Po roce 1989 došlo k rozšíření okruhu historických témat, avšak kvalitativně začátkem devadesátých let vyniká podle Machaly apokalytpický román Smrt svatého Vojtěcha od Vladimíra Koernera, který mj. připomíná, že vznik českého státu je spojen s vyvražděním Slavníkovců a s bratrovraždou.

Jiným tématem, jeho kořeny najdeme už u Hrabala, jsou vztahy mezi Čechy a Němci, v dílech Václava Vokolka, (Pátým pádem, vzniklo v sedmdesátých letech, vyšlo až 1996), Michaela Konůpka či Zdeňka Šmída (Cejch¸1992), podle něhož "budoucnost patří míšencům mezi Čechy a Němci".

K významným rodinným kronikám či bilančním historickým dílům patří složitě strukturovaný a nikoliv dosud doceněný román Josefa Jedličky Krev není voda; rodové historie psali i Jan Vrak (Obyčejné věci, 1998, autor se zaměřuje na spjatost člověka a jeho osudů s krajem) a Jiří Drašnar (O revolucích, tajných společnostech a genetickém kódu, 1996).

Intimní sepětí s osudy předků nalezneme v Kursu potápění (1998) Jany Červenkové, historický román zaměřený antikomunisticky jsou Kočičí životy (1997) Edy Kriseové, podle autorky byl komunismus horší než nacismus.

Minulé rodinné příběhy obsahuje i poslední próza Daniely Hodrové Ztracené děti (1997), i tato kniha této autorky, stejně jako jiná její díla, je přesycena množstvím literárních a jiných odkazů a aluzí, motivů, které se navracejí a jsou rozvíjeny. Machala uvažuje nad tím, zda se autorčino ozvláštňování její prózy už nemění v manýru, možná, že "toho mystického oparu je už příliš", poznamenává.

Postmoderním způsobem zpracoval ve své tetralogii Ten, který bude (1999) tradiční historickou látku Vladimír Macura. V jeho pojetí "jde o pimprlové divadlo"; vše je poznamenáno ironií a sarkasmem a stává se to fraškou a groteskou. "Postmoderní hravostí" se projevuje i historický román Vladimíra Vokolka Cesta do pekel (1999).

Závěrem kapitoly přiřazuje Machala k dílům s historickou tematikou i literární mystifikaci Josefa Škvoreckého Nevysvětlitelný příběh anebo Vyprávění Questa Firma Sicula (1998), dílo, které je pro Škvoreckého "naprostým [tematickým] vybočením" z toho, co tento autor dosud psal: je to fingovaná sbírka dokumentů, které navozují závěr, že staří Římané téměř vynalezli parní stroj. Hlavními tématy této, podle mého názoru poněkud suché a nepříliš úspěšné Škvoreckého pozdní knihy, je mj. vztah umělce a vládnoucí moci a "lidská bezmoc proti manipulátorům se skutečností" -- jak známo, Zdena Salivarová, Škvoreckého manželka, byla nespravedlivě obviněna ze spolupráce z StB. Genezí iluzí se v ironickém díle Poslední tečka za Rukopisy (1998) zabývá Josef (Miloš) Urban.

Čtivost na úkor hloubky a kvality?

V kapitole, věnované populárnější literatuře, rozbírá Lubomír Machala zejména dílo hojně čteného a hojně kritizovaného Michala Viewegha, Zdeňka Zapletala a Petra Šabacha, "autora prodlužujícího v české literatuře produktivní tradici hospodského vyprávění". Populární literaturu se s náročněji koncipovanou tvorbou pokouší sjednotit Jan Jadourek, viz jeho román Škvár (1999), jindy píše Jandourek zcela obyčejnou, populární detektivku Mord (2000).

Jandourkem jako vzor uznávaný Josef Škvorecký publikoval v roce 1996 poněkud schematickou detektivku Dvě vraždy v mém dvojím životě, která je zároveň obranou jeho neprávem obviněné manželky, spisovatelky Zdeny Salivarové. Závěrem se autor zmiňuje o dvou v zahraničí populárních psavcích, v poslední době velmi stereotypně píšícímu Ivanu Klímovi a trochu nápaditějšímu, i když často bombastickému Pavlu Kohoutovi. Machala poznamenává, že zejména Klímovu tvorbu přijímají čeští kritikové v současnosti "vlažně" -- k tomu podotkněme, že podle toho, co jsem slyšel např. od tvůrců pravidelného literárního pořadu v rozhlase BBC, ani tam Klímův román Poslední stupeň důvěrnosti čtenáře zrovna neuchvátil (bylo mi řečeno, že je to román špatný).

"Zvláštnosti" v dnešní literární tvorbě?

Do předposlední kapitoly své studie "Ze zákoutí labyrintu" umisťuje Lubomír Machala jednak autory, zabývající se tématem smrti (čelným z nich je Arnošt Lustig, který se neustále navrací ke své zkušenosti z nacistického koncentračního tábora), nesmrtelnosti (Kundera, Kratochvil) a pak tématem cesty. Sem zařazuje např. knihy Lubomíra Martínka, Filipa Topola, Ivy Pekárkové, Petra Placáka, Vladimíra Párala a Jiřího Stránského.

K "silným, přesvědčivým příběhům" se navracejí ve svých dílech Roman Ráž, Věroslav Mertl, Marian Palla a někdejší "systematický rozbíječ příběhu" Jiří Kratochvil. K "plebejské" literatuře, "pohledům zdola" na společnost, řadí Machala především díla Vlastimila Třešňáka a Jana Pelce.

Výhledy do budoucna

Jaké má česká literatura možnosti a perspektivy? "Čím déle se zabývám literaturou, tím více se přikláním k názoru, že v umění (stejně jako v životě) už tady v podstatě všechno bylo," uvozuje Lubomír Machala svou závěrečnou kapitolu a dodává: "Jestliže se však všechno jen opakuje, pak to, co je vnímáno jako aktuální, může v sobě ukrývat nadčasovou platnost." Přesto se však Machala v této závěrečné kapitole zabývá těmi autory, kteří podle jeho názoru v sobě skrývají určitý příslib pro budoucnost. Zajímavé je pro Machalu z toho hlediska především dílo Jiřího Kratochvila, emigranta Jiřího Drašnara, jehož si autor cení především pro jeho (kunderovské?) varování před manipulativními tendencemi pánů současného světa. Obdobnou kunderovskou tematikou se zabývá i Petr Ulrych autor novely Srdce marnosti, 2000), koncipované jako "hold velkému vzoru", Milanu Kunderovi. Tématem manipulace s indiviuálním i společenským vědomím se zabývají i Bohuslav Vaněk-Úvalský, Martin Komárek a Jan Jandourek. Mezi další zajímavé "experimentátory" zařazuje Machala Jana Balabána, Jana Vraka, Václava Kahudu a Miloše Urbana.

Sociologicky pasivní? přístup k literatuře

Záměrně jsem vypracoval předchozí relativně podrobný přehled Machalovy knihy, aby bylo zjevné, že jeho Literární bludiště má překvapivě jasnou, přehlednou a předem promyšlenou strukturu. Machala se podle mého názoru dosti úspěšně zhostil úkolu uchopit chaotický proud "osvobozené" české literatury od roku 1989. Je dobře schopen se v tomto proudu orientovat a provést jím inteligentním způsobem i -- neznalého -- čtenáře.

Pro některé pražské literární kritiky a teoretiky se však stalo zásadní chybou, že se Machala rozhodl -- jak jasně konstatuje v úvodu ke svému analytickému dílu -- důsledně zachovávat od děl, o nichž v knize hovoří, odstup. Vědom si toho, že se zabývá nejnovější literaturou, jejíž hodnocení se může za pár let naprosto odlišovat od toho, co si o ní čtenář myslí dnes, přijal jako svůj prvotní úkol čtenáře o existenci těchto literárních děl informovat, nikoliv je hodnotit. Probíraná díla Machala ani nevychvaluje ani neodsuzuje. Jen občas se odhodlá nesměle podotknout, že ten či onen rys určitého literárního díla není možná úplně uspokojivý; často se po základní informaci o daném literárním díle uchyluje k téměř sociologickému přístupu: referuje o tom, co o daném dílu napsali současní čeští literární kritikové -- vidí to spíše jako sociální jev - než aby se sám uchyloval k razantním osobním soudům z literárních hledisek. Zaznamenává skoro všechny autory, kteří v současné době v ČR publikují literární díla, aniž by otevřeně hodnotil, který autor je "lepší" či "významnější" než jiný.

Machala většinu diskutovaných knih pouze popisuje, často z formálních i tematických hledisek. Zdá se, jako by si záměrně zakázal ptát se po účelu jednotlivých děl, na funkci toho či onoho literárního díla, co si předsevzalo a jak to splnilo. Chápu ale jeho postoj: autor má pocit, že by takové hodnocení bylo nutně dobově omezené, a tedy svazující.

Podobně jako před časem Antonín Měšťan, i Lubomír Machala prostě čtenáři předkládá přehled a popis toho, co dnes v literatuře je k dispozici. Jeho dílo je návodem k tomu, co bychom si měli sami přečíst a utvořit si sami vlastní úsudek. Autor se práva na radikální hodnocení zříká. Machala mapuje současnou literaturu především tematicky a stylisticky v první řadě jako sociální, nikoliv literární jev. Otázkou totiž je, zda něco jiného je při analýze nejnovější literatury vůbec možné.

Někteří pražští literární kritici Machalovu knihu pro její "neslanost/nemastnost" proto odmítli. Tak Jiří Holý napsal v Literárních novinách (č. 38/2002):

"...na šířce autorovy empirie, znalosti materiálu tím více vyniká nedostatek hodnotící hierarchie (podtrhl JČ). I když vezmeme v potaz, že to není právě snadné, neboť jde o živý proces, je právě zde viditelné úskalí Machalova přístupu. Promítá se to už do rozvrhu kapitol. Autor si látku nerozčleňuje soustavně chronologicky, generačně, žánrově, tematicky ani poetologicky. Každá z kapitol je založená na jiném principu a je odlišně strukturována."

Holý pak Machalovi vyčítá, že někteří autoři v jeho knížce vůbec nejsou zastoupeni (Emil Hakl, Vladimír Binar, Milena Jesenská, Libuše Moníková) -- jenže to vždycky najdeme někoho, kdo v nějaké knize "není" - a možná právem ho kritizuje za některé drobnější terminologické nepřesnosti. Uzavírá: "Machalova kniha zůstala na polovině cesty. Nabízí množství faktů, inspirativních postřehů, ale chybí jí promyšlená a soustavná reflexe."

Myslím ale, že musíme počkat.

                 
Obsah vydání       20. 1. 2003
20. 1. 2003 Třicet let bojů s Ladislavem Štollem
aneb Jak s tím můžete žít?
Martin  Štoll
20. 1. 2003 Co číst a k čemu to vést Jan  Čulík
20. 1. 2003 Observer: Je nutno zaútočit na Irák
20. 1. 2003 Irák: operace na zákaznickém principu František  Roček
20. 1. 2003 Přehlídka ročníkových prací atelieru Jiřího Beránka Jan  Paul
20. 1. 2003 Jsme národ Nováků Petr  Jánský
20. 1. 2003 Další runda v pátek Ivan  Korč
18. 1. 2003 Šokující zpráva OSN: Romové jsou zkouškou pro Evropu
19. 1. 2003 ČR a integrace menšin Martin  Ondreját
18. 1. 2003 Timeshift: Před padesáti lety to bylo v Británii jako dnes v Česku Jan  Čulík
20. 1. 2003 Rómovia ako na Sahare? Lubomír  Sedláčik
18. 1. 2003 Německý soud se snaží umlčet britský deník
18. 1. 2003 Národní knihovna má problém s chápáním svého poslání v digitální době Štěpán  Kotrba
19. 1. 2003 Předsedou US-DEU se stal místopředsedseda vlády Mareš Štěpán  Kotrba
19. 1. 2003 Škromach se necítí na vystřídání Špidly
18. 1. 2003 Miloš Zeman byl nominován do druhé prezidentské volby Štěpán  Kotrba
20. 1. 2003 TV media o víkendu: Klaus ve Šponě, Zeman ve zprávách Josef  Trnka
17. 1. 2003 Tři pohledy na jednu možnou válku - vyberte si Jan  Kasal, Jaroslav  Tvrdík, Václav  Frank
18. 1. 2003 Unie svobody na křižovatce Petr  Baubín
20. 1. 2003 Rozhovor s iniciátormi iniciatívy za vypísanie referenda o vstupe do NATO:
Nech rozhodnú občania
Marián  Repa, Radovan  Geist
19. 1. 2003 Kenneth M. Pollack: Hroziaca búrka: Dôvod na inváziu Iraku Brian  Urquhart
17. 1. 2003 Přihlásí se Česká republika po 35 letech opět k Brežněvově doktríně? Mojmír  Babáček
17. 1. 2003 O (ne)přiměřenosti obrany
17. 1. 2003 Protiválečné petice
19. 1. 2003 Telenovela na život a na smrť Michal  Polák
16. 1. 2003 Britské listy ve videokavárně v Příbrami v tištěné formě
5. 2. 2003 Pošta redakci
5. 1. 2003 Hospodaření OSBL za prosinec 2002 Jaroslav  Štemberk
18. 6. 2004 Inzerujte v Britských listech

Redakční výběr nejzajímavějších článků z poslední doby RSS 2.0      Historie >
20. 1. 2003 Pravicová zima a vidina jara pro stádo lumíků Theo  Formánek
20. 1. 2003 Nebozí utlačovaní běloši Radek  Mokrý
20. 1. 2003 Třicet let bojů s Ladislavem Štollem
aneb Jak s tím můžete žít?
Martin  Štoll
20. 1. 2003 Co číst a k čemu to vést Jan  Čulík
20. 1. 2003 Rozhovor s iniciátormi iniciatívy za vypísanie referenda o vstupe do NATO:
Nech rozhodnú občania
Radovan  Geist, Marián Repa
19. 1. 2003 Škromach se necítí na vystřídání Špidly   
18. 1. 2003 Miloš Zeman byl nominován do druhé prezidentské volby Štěpán  Kotrba
18. 1. 2003 Národní knihovna má problém s chápáním svého poslání v digitální době Štěpán  Kotrba
18. 1. 2003 Unie svobody na křižovatce Petr  Baubín
17. 1. 2003 ŠKOLSTVÍ: Nízké platy učitelů odnesou především žáci Radek  Sárközi
17. 1. 2003 O postoji židovského hnutí Netureikarta k sionismu   
17. 1. 2003 Darwinovec John Gray: člověk je předurčen ke zkáze   
16. 1. 2003 Jsou neokonzervativci vlastně trockisté?   
16. 1. 2003 Povolební otazníky Zdeněk  Jemelík

Česká literatura RSS 2.0      Historie >
20. 1. 2003 Co číst a k čemu to vést Jan  Čulík
20. 1. 2003 Třicet let bojů s Ladislavem Štollem
aneb Jak s tím můžete žít?
Martin  Štoll
13. 1. 2003 Česká literatura v postkomunismu Petr  Bílek
13. 1. 2003 Příjemnou a zajímavou sobotou v Londýně Jan  Čulík
7. 1. 2003 Nové myšlenky a směry při studiu české kultury, jazyka a literatury   
3. 1. 2003 Milan Kundera a jeho Nevědomost: Láska a odpor k vlastnímu hnízdu Jan  Čulík
18. 12. 2002 Česká poesie v předvánočním Stockholmu Jana  Witthed
12. 12. 2002 Totalita v nás: Multibestia triumphans et incorporata Jan  Čulík st.
6. 12. 2002 Levicové bědování - ale s novými informacemi a s noblesou Jan  Čulík
3. 12. 2002 O české exilové literatuře: Problém identity mezi domovem a cizinou Martin  Pilař
24. 11. 2002 Literatura, nebo povrchní politický pamflet? Jan  Čulík
30. 10. 2002 Historie Literárek: zápas o morálku, integritu a slušnost Jan  Čulík
25. 10. 2002 Byla éra stalinismu dobou "naivní bezstarostnosti"? Jan  Čulík
21. 10. 2002 I skladník ve šroubárně může si přečísti... Jakub  Žytek
21. 10. 2002 Kundera zkoumá exil a návrat