Přesto není pravděpodobně Hague nejbohatší osobou v Dolní sněmovně. Podle současných předpisů musejí poslanci deklarovat veškeré vlastnictví akcií, které mají větší hodnotu než jejich plat. Marion Roeová, konzervativní poslankyně za Broxbourne, vydala 18 takových deklarací, což znamená, že vlaství akcie v hodnotě alespoň 1 milionu liber. Totéž platí o mnoha dalších poslancích.

Avšak britský parlament, média ani veřejnost nejsou nijak znepokojeny, že by měly být vedlejší příjmy poslanců považovány za problém, i když je jich, jako v Haguově případě třeba 55. Podle nyní platných přísných předpisů by musel být poslanec opravdu hlupák, aby přijal úplatek za interpelaci v parlamentě.

V podstatě si všichni myslí, že konflikt mezi povinností poslanců zastupovat veřejnost a jejich zájmem zastupovat jejich ostatní zaměstnavatele byl vyřešen. Britští poslanci mají zakázáno vystupovat jako placení zastánci jakéhokoliv zájmu "při jakémkoliv jednání v parlamentě". Nesmějí jednat ani mluvit k žádné otázce, v níž se podnikatelsky angažují. Veškeré zdroje jejich příjmu jsou zveřejněny na internetu. Systém je průhledný a slušný.

Avšak, argumentuje Monbiot, mně se zdá, že parlament legitimizoval katastrofální střet zájmů. Jestliže totiž je dovoleno poslancům, aby si dělali melouchy, a jestliže dostávají parlamentní plat bez ohledu na to, zda pracují jako poslanci dobře nebo špatně, je to pro ně trvalou pobídkou strávit parlamentní prací minimum svého času a věnovat se vydělávání peněz jinde.

A čím více peněz poslanci vydělávají a čím více se vyskytují ve společnosti jiných ředitelů podniků a právníků a poradců, tím více ztrácejí styk s normálními občany, voliči. Součástí poslancovy práce přece musejí být dvě věci: musí zastupovat občany a musí být jako občani. Poslanecký plat nyní dosahuje 57 500 liber ročně, je to více než dvojnásobek britského průměrného platu, a tak se už většina poslanců dnes vůbec nepohybuje v takových ekonomických sférách, v nichž žije většina normálních lidí. Jejich parlamentní "melouchy" způsobují, že se poslanci stávají příslušníky nejbohatšího 1 procenta britské společnosti. Služebníci občanů mají možnost zaměstnávat občany jako své služebníky.

Poslanci hájí své melouchy argumentací, že tato práce jim poskytuje informace o vnějším světě, a že tedy vede k jejich kvalitnější parlamentní práci. Věřil bych tomu, píše autor, kdyby poslanci pracovali jako vrátní v nemocnici anebo v továrně na běžícím pásu. Avšak žádný poslanec nepřijme melouch, pokud to není prestižní či lukrativní zaměstnání. Poslanci nemají zkušenosti s tupou ubíjející prací.

Největším problémem poslaneckých melouchů není to, že by poslanci v parlamentě intervenovali ve prospěch svých podnikatelských zájmů, ale to, že jejich poslanecké zájmy často způsobují, že zůstávají v parlamentě v nečinnosti, kdy by měli jednat. 87 poslanců vydělává nejméně 5750 liber ročně tím, že pronajímají domy a byty. Proto je velmi nepravděpodobné, že by v parlamentě zasáhli proti jednomu z největších britských sociálních problémů - proti inflaci cen domů a bytů, kterou způsobují lidé, kteří si kupují domy a byty, aby je pronajímali. I kdyby poslanci začali proti tomuto zlořádu jednat, otevřeli by se obvinění z pokrytectví. Tak o tom mlčí a o věci se nemluví. Nikdo nemá povinnost deklarovat, jakým problémům se v parlamentě vyhýbá. Konflikt je vždycky vyřešen ve prospěch peněz.

Bylo by možno navrhnout, aby bylo poslancům zakázáno pracovat pro kohokoliv jiného než pro své voliče. Nebo by bylo možno navrhnout, že můžou dál dělat melouchy či vlastnit domy a byty k pronajímání, ale že zisky budou muset poplynout na dobročinné účely nebo státu. Problém je, že kapři si sami nevypustí rybník.

Vyplývá z toho, že transparentnost sama o sobě nestačí. Transparentní korupce je jistě lepší než utajovaná korupce, avšak vede to jen k tomu, že lidé pak proti korupci už nic nedělají.

Podrobnosti v angličtině ZDE