V citovaném textu hned v nadpise je výzva: "Nebalzamujme jeho památku." Ovšem, balzám přispívá k tvorbě relikvie; je jedním z působivých předpokladů pro vnější ceremoniál. Jakmile se ale jedním dechem hned řekne, že Karol Wojtyla byl "svatý člověk", stěží se můžeme vyhnout přikomponování oné svatozáře, jaká doprovází nadpřirozenost a výjimečnou vyvolenost u Boha; tak to aspoň odkazuje i dnešku dávná křesťanská tradice. Nemá-li být ona "lidská tvář" zastiňována "svatozáří", má být tímto apelem zdůrazněno jen to, co tak nutkavě po léta předávala média do světa? Totiž jen ten odzbrojující úsměv římského pontifika, plný porozumění, ne-li naděje? Není už součástí oné lidskosti, že papež Jan Pavel II. v souladu se svou odpovědnou funkcí odmítal připouštět alternativní řešení některých závažných problémů, jež má nejen Římskokatolická církev, ale zčásti i samo lidstvo? Zatím se spíše dále zakonzervovává jako "jistý konzervatismus" to, že stále zůstávají ve Vatikánu odloženy stranou problémy s celibátem (od nedostatku kněžského dorostu po homosexuální aféry), s postavením ženy v církvi (možnost jejich kněžského ordinariátu), s ochranou před početím (ne-li před AIDS; tragicky především v Africe), s terapeutickým klonováním; nehledě na mnohem senzitivnější problémy kolem Apoštolského vyznání víry a jeho dogmat.

"Santo --- pronto!" Aneb: "Svatým --- rychle!" Kdo neviděl ono živelně dané zadání, rozvinuté na Svatopetrském náměstí jako nepřehlédnutelný transparent v davu přihlížejícím zádušnímu obřadu za zesnulého papeže? Je kult svatých bez předsudků vůči řádu tohoto světa? Vzpomeňme těch dávných časů, kdy mučedníci víry vydávali svá omračující svědectví o osobně pociťovaných jistotách o nebeském království! Kolik těch mučedníků zůstalo však bezejmenných. Kupodivu hodně dlouhá (a nepřetržitá) řada papežů z prvých staletí života křesťanstva si čestný titul světce vysloužila. Bylo jistě i kulturně-politicky významné, mohla-li Římskokatolická církev proklamovat jako světce panovníka nebo příslušníka panovnické rodiny. Takto, "apotheosou", tedy "zbožštěním" bývávali poctěni v dávných kulturách zakladatelé městských států nebo dynastií. Také císařům mohl Římský senát tuto poctu udělit. (Překvapuje, že výjimečně vzdělaná Anežka Přemyslovna se dočkala ověření své "svatosti" až koncem roku 1989.)

Co znamená kanonizace? Není to (podle T. Halíka) ani "řád za zásluhy", ani "zbožštění". Je to ale jenom víra, že došlo ke spasení takto na tomto světě oslaveného, a je to pouhý doklad veřejné úcty v církvi vůči světci? Netvořili vždycky světci myšlenou družinu přímluvců v nebesích, jakoby rozšiřujících k větší slávě nebeského trůnu kompars andělů? K čemu by jinak měly být prosebné modlitby ke svatým a světicím církve? Zdá se, že představy o "nebi" dnes už nemohou být tak bezprostřední, jakými --- přinejmenším v evroamerické civilizaci --- mohly ještě být před 2. světovou válkou. Jsou ovšem ty představy o "nebi" nadmíru materiálně názorné kupodivu třeba mezi muslimy. Nemáme se uchýlit s těmi "nebesy" do abstraktní a zatím neprůkazné superstrunné hypotézy? Nebo aspoň mimo náš stávající a rozpínající se prostoročas?

Jeden výrazný problém při té kanonizaci vzniká. Jde o průkaznost těch tzv. "zázraků". Samozřejmě že církevní komise zkoumají předpoklady k beatifikaci a k případné pozdější svatosti. "Zázrak" by měl být výjimečným; tím, že by se vymykal obvyklému "řádu věcí". Měl by prezentovat lidsky nevysvětlitelný vpád Nadpřirozena do našeho světa. Např. zázračná zjevení Panny Marie, jako k nim mělo dojít v Lurdech nebo ve Fátimě, mají za své svědky děti. S nimi se můžeme dostat pouze do sféry dětsky sice čisté, ale vznícené fantazie. Má-li být nějak navíc podepřena zázračnost onoho zjevení alespoň nepřímo, třeba zázračným účinkem vody, která prýští pod skalou v Lurdech, pak nejde o cíleně pro každého účinný prostředek léčby; takže nám pak chybí přijatelné kritérium k posouzení zcela mimořádných kvalit ("zázračnosti") takové vody.

Tomáš Halík druhou část svého článku nadepisuje obavou, že se vyrojí spousta "samozvaných 'advokátů ďáblových'". Proč asi tak soudí? Že nad některými rysy pontifikátu Jana Pavla II. "asi budou trvat rozpaky"? A že "lidé prahnou po skandálech"? Anebo dokonce, aby lidé "mohli na hříšnou církev svrhnout odpovědnost" za vlastní hříšnost?

Přiznejme si, že přinejmenším od Galilea silně vzrostla v civilizovaném lidstvu poněkud znejišťující představa, že člověk na této Zemi není středem --- tehdy ještě poměrně malého --- Vesmíru. Také geologický čas se začal postupně od počátku 19. století prodlužovat. Výzkumy Darwinovy z poloviny 19. století začaly přibližovat člověka vývojově řádu přírody, i když nejdříve bez přiměřených fosilních dokladů. Hubble koncem 20. let 20. století prokázal, že se náš Vesmír rozpíná; a že tudíž není "stabilně ohraničený". Následoval objev genetického kódu (roku 1953). Dnes se počítá s tím, že Homo sapiens je přírodní druh, mající své předky v živočišné říši. Sám fenomén života jako kdyby ztratil svůj možná původně mystický pel. Bůh jako transcendentní princip je vytlačován z tohoto materiálně vysvětlovaného světa.

Může být ošidným problémem, co to vlastně je ta "spiritualita", na niž se mnozí lidé mezi námi --- kéž by právem, anebo z vnitřní potřeby --- odvolávají. Tápavě se pokoušíme nejednou myslet a žít adekvátně s normami slušnosti a zodpovědnosti vůči bližním, ne-li přímo vůči životu a životnímu prostředí. Může nám přiměřeně pomoci ten novozákonní odkaz, jak jej během svého života tlumočil Jan Pavel II.? Tady je myslím ta zřejmě palčivá vícevrstevnatá otázka, kterou řešíme paradoxně také lhostejností vůči jejímu kladení a řešení. Stěží půjde teď o to, kolik možná prostořekých "advokátů ďáblových" se ještě vyrojí.