Spor má ale ještě jeden rozměr - ropu. Její dodávky do Běloruska nejsou zatíženy clem. Reexport ruské ropy na západ je pro Minsk nemalým zdrojem zisku - podle některých údajů tyto operace tvoří téměř deset procent běloruského HDP. Ruští dodavatelé již navrhují zvýšit letos cenu za tunu ropy na 405 dolarů oproti loňským 247 dolarům. Vicepremiér Semaško nazval tyto požadavky "druhým prvkem nátlaku". Uvažuje se o zavedení cla, což by ovšem znamenalo narušení celní unie Rusko-Bělorusko. V této situaci Minsk navrhuje rozdělení cla na polovinu, Moskva si zatím nárokuje 85 % cla.

Na první pohled je tím zlým ve hře opět Gazprom, který v honbě za mamutími zisky vydírá malý stát. Jisté je, že před dvěma týdny byla cena akcií převážně státního Gazpromu propočítána na 260,93 miliardy dolarů. To je částka, která činí z Gazpromu třetí nejdražší firmu na světě. Jeho čistý zisk v roce 2005 byl 11,2 miliardy dolarů, což představovalo meziroční nárůst o 49 %. Podle propočtů americké konzultační firmy DeGolyer & MacNaughton patřily před rokem Gazpromu zásoby 20,7 trilionu kubických metrů plynu, tedy 16 % světových zásob, a 299,5 milionu tun ropy. Z Gazpromu pochází čtvrtina daní v Rusku a sám vytváří 8 % ruského HDP. Jeho největší současné projekty - rozvoj štokmanovského naleziště na Sibiři, Modrý potok vedoucí přes Černé moře do Turecka, plynovod Nord Stream z Ruska do Německa i projekt Altaj, který má zajistit dodávky plynu do Číny a umožnit diverzifikaci vývozu - nejen přitahují peníze z celého světa, ale mění i geopolitickou mapu Eurasie.

Situace se zdála velmi napjatá. Ve skutečnosti byl ale manévrovací prostor Gazpromu i Minsku tak malý, že od počátku sporu byl kompromis téměř jistý. Především Rusko musí zvyšovat ceny plynu. Mimo jiné proto, že je zde tlak ze zahraničí. Organizace jako Evropská unie či WTO kritizují Moskvu za to, že nízkými cenami za ropu a plyn pro domácí spotřebitele vytváří pro vlastní ekonomiku dumpingové podmínky pro vývoz. Rusko v rámci jednání o vstupu do WTO rozhodlo o zdražení na domácím trhu k úrovni světových cen. Nadále by mu ale měla zůstat konkurenční výhoda, neboť do domácích cen nebude započítána cena tranzitu.

Politický rámec sporu dotváří i skutečnost, že se k nové etapě blíží více než dekádu trvající rozhovory Moskvy a Minsku o vytvoření společného státu. Pavel Borodin, státní tajemník chystané konfederace, naznačil, že letos "všechny otázky budou vyřešeny" - v březnu se očekává odsouhlasení projektu ústavy, následovat by mělo referendum a také zavedení ruského rublu v Bělorusku.

Také západní Evropa se stává méně zranitelnou prostřednictvím blokování tranzitu. A nejde jen o výstavbu plynovodu z Ruska do Německa přes Baltické moře. V západní Evropě se stavějí zásobníky pro ruský plyn, které jsou plněny přes léto, aby byly využity v zimě. Jedná se o částečné alternativy k rezervoárům, které se kdysi stavěly na hranicích Sovětského svazu a které dnes vlastní Ukrajina. Hotové zásobníky v Německu již byly zaplněny a žádná akutní krize v důsledku omezení dodávek nehrozila.

Zároveň nabídka Gazpromu nebyla zcela nezajímavá ani pro Bělorusko. Už oněch 105 dolarů za tisíc kubíků by mělo být rozděleno na 75 dolarů přímých plateb a zbývajících 30 dolarů by mělo být spláceno akciemi firmy Běltrangaz, což je státní monopol mající na starost tranzit plynu přes Bělorusko. Podle analýz Gazpromu by v této situaci měl být zisk Běloruska z dodávek 1,9 miliardy dolarů.

Dohoda Běloruska a Gazpromu, podepsaná dvě minuty před koncem minulého roku, zajišťuje Bělorusku nejnižší cenu ze všech postsovětských sousedů -- 100 dolarů za tisíc kubíků. Zároveň vytváří podmínky pro postupné zvyšování ceny dodávek do Běloruska na evropskou úroveň v souladu s růstem vnitroruských cen, tedy až do roku 2011.

Na celém sporu bylo od počátku nejzajímavější, jak k němu přistupovali západní politici a média. V případě přímých aktérů šlo o komerční spor doprovázený gesty politiků, kteří musejí před vlastními voliči ukázat snahu udržet nízké ceny. Nikdy to ale nebyl zásadní politický spor. Ovšem nejen mainstreamová média, ale i Evropská komise podlehla emocím a vydávala panická prohlášení bez věcné analýzy problému. Je sice jisté, že energetická bezpečnost zůstává pro letošní rok jedním z nejdůležitějších témat světové politiky, spor Běloruska a Gazpromu ji ale nikterak vážně neohrožoval.

Článek vyjde ve čtvrtek v týdeníku Ekonom