Nahoře není dole a bohatí nejsou chudí, že ale někdy členové obou skupin žijí v jednom státě, kdo by toho nevěděl, pokud to náhodou není žurnalista a nejmenuje se Marc Pitzke. Tento novinář napsal ve Spiegel online pod titulem 'Hat irgendjemand Krise gesagt?' (Řekl někdo slovo krize?) o finanční situaci amerických bohatých, kteří si na Floridě kupují drahé domy. Že ale i na Floridě a nejen tam žijí lidé v domech, který jim nepatří, ačkoliv si oficiálně koupili, a že existují banky, které těm lidem půjčili peníze na koupi jejich domů, ačkoliv věděly, že půjčku nebudou schopni uhradit, o tom Pitzke ve svém textu nemluví. Nadpisem svého textu navozuje dokonce dojem, jako by problém chudších lidí ani krize finančního systému neexistovaly.

Ptáte se možná, proč o tom píšu tuto poznámku. Lidi, kteří nevědí, že některé mince mají dvě strany, a píšou jen o jedné, těch je přece na světě dost. Já si ale myslím, že Pitzkeho článek je v dnešním světě nějak příznačný. Nikdy se tak často nepohlíželo na bídu. I dnes je ještě hodně lidí, kteří žijí v bídě a doufají, že se z ní časem nějak dostanou, ačkoliv vědí, že je taková možnost pro většinu spodních společenských vrstev velmi nepravděpodobná.

A to platí zejména pro ty lidi, kteří patří k nějaké skupině, která je kvůli svému původu diskriminována. Vlastně je to přesně opačně: bohatí stále bohatnou, chudí pořád chudnou. A to ne jen v západním kapitalistickém světě. V Německu se k tomu říká, že se 'nůžky otevírají' a myslí se při tom, že je společnost vlastně něco jako tento nástroj, který se stále více rozevírá. Tady v Německu, kde politikové zastávají zásady sociálního tržního hospodářství, politikové aspoň předstírají, že chtějí proti této situaci něco dělat, mám ale dojem, že právě v USA k tomu nikdy nedojde a že tak část obyvatelstva vlastně nikdy neměla šanci opravdu zbohatnout, a když, tak je výjimečně jako jedinci. Velká část obyvatelstva USA žije s nadějí. Vím, že je to oblíbené klišé, ale protože naděje umírá poslední, a každý umývač talířů věří, že se z něho může stát milionář, chudí a diskriminovaní v té části světa se asi ve své většině nikdy nevzdají své naděje a neodhodlají se k zorganizovanání nějaké sociální revoluce anebo jen větších reforem severoamerického politického a hospodářského systému.

A Pitzke se jednou polovinou těch amerických nůžek nechal tak ovlivnit, že v titulku svého textu pomyslel jen na tu druhou. Jak jsem ale už naznačil, neděje se to jen jemu. Rozdíly mezi bohatými a chudými neexistují jen v Rusku, v Číně a v Indii a nejen tak je to problém, o němž se zatím neví, jak ho pokojnou cestou vyřešit. A jak víte, v Jižní Americe to zkoušejí někteří politikové právě úplně jinak, než jak si to tam představovala severoamerická vláda.

Ale co u nás, v Německu a v České republice, co se tam stane ohledně rozvírání těch nůžek? Alespoň v Německu je to tak, jak jsem to naznačil. Bohatí bohatnou a chudí mají aspoň relativně stále míň. Existuje snaha, aby to vyřešilo sociální zákonodárství, například i prostřednictvím finačního odměňování novorozeňat.

To všechno je hezké pro ty, kteří něco od státu dostanou, ale aby se sociální nejistota nezvětšovala a aby se zvětšila průchodnost mezi sociálními vrstvami, na to tu potřebujeme celodenní vyučování dětí, a to nejen z rodin přistěhovalců.

Pitzke by možná argumentoval, že máme v Německu přece hodně studentů na univerzitách a že se děti advokátů většinou zase stávají advokáty a děti lékařů lékaři, ale to nestačí.

Tak jako máme tady v Německu velký problém s integraci přistěhovalců, ačkoli naše republika vlastně není chudá, tak máme ve světě finanční krizi bankovního systému, ačkoliv někteří bohatí mají peněz dost.

A co si o tom myslíte vy? Jak je to s integrací různých sociálních a etnických skupin v ČR, jak vypadají ty nůžky, jaké jsou ty dvě strany téže mince životních podmínek ve vaší zemi?