Zkrátím to. Během několika minut byla moje krosna rozházená po celém frajplace na hranici dvou světů a službu konající důstojník právě vstoupil svou důstojnou nohou jako by náhodou na tubu se zubní pastou Colgate. Starostlivě se zeptal, jestli budu chtít tu škodu nahradit. Odpověděl jsem popravdě, že mám tuhle pastu Colgate z Moskvy z malé drogerie v hotelu National a že stála 40 kopjejek a že byla skoro prázdná a že jich mám doma ještě dost. To důstojného důstojníka rozpálilo do běla a rozkopal mi obsah krosny v tom krásném slunném nedělném odpoledni na plochu zhruba dvou arů... Když jsem přešel hranici, zašlo slunce a rozpadající se (tehdy bordelů i heren prosté) české pohraničí na mne dýchlo atmosférou Půlnočního království a to za Dolním Dvořištěm byla prostě Miroslavova země. Od té doby jsem se Dolnímu Dvořišti vyhýbal, jak jen to bylo možné, už kvůli tomu blbému černobílému pocitu, kterému jsem tenkrát podlehl a nemohl jsem se ho zbavit. Posledních několik let tudy jezdím pravidelně, vzpomínám a dívám se kolem sebe. Nejdříve zmizely dráty, pak i závory a země nikoho, odešli celníci, potom policisté a nakonec i „duty free“... Hranice ale zůstala a připomíná se mi stále úporněji. Jedním z klíčových rozdílů je chování lidí v silničním provozu.

Přiznám se, že se těším celou tu opravdu pozoruhodnou cestu po komunikaci evropského významu z Prahy, přes Tábor a České Budějovice, až opustím v Dolním Dvořišti Půlnoční království, kde dodržování jakéhokoliv dopravního předpisu je výrazem slabosti a je hodné opovržení, troubení a najíždění. Je krásné putovat autem zemí, kde se i ostatní lidé za volantem domnívají, že kolik se píše na dopravní značce, tolik by mělo být i na tachometru a že to je výraz vzájemného respektu a prostředek, jak se dostat z místa A do místa B co nejrychleji, v co největším počtu, bez zbytečného stresu a hlavně se zdravou kůží. Dopravní značky a předpisy vůbec tam lidé vnímají jako výraz nahromaděné zkušenosti těch, kteří tudy úspěšně projeli před nimi a nikoliv jako výraz zvůle nějakého byrokrata nebo politika. Značek je daleko, daleko méně než u nás a dopravní policie je na silnicích opravdu vidět. Čím exponovanější doba silničního provozu, tím je její přítomnost více znát. Nesnaží se někoho nachytat, ale je patrné, že jejich cílem je dopravní situaci svou autoritou pomoci vyřešit. Tím vůbec netvrdím, že rakouský policista neumí někoho buzerovat nebo šikanovat, ale činí tak jaksi nad rámec toho, že udržuje pořádek a chod dopravy.

Pamatuji si, jak příslušníci Veřejné bezpečnosti v bílých čepicích zvaní „hluchavky“na 150. km dálnice D1 odkrývali a zakrývali značky s omezenou rychlostí, zuřivě vybírali pokuty a štípali kupóny na nedalekém odstavném parkovišti. Klidně dali na úplně rovný naprosto bezpečný úsek dálnice padesátku a kdo nezpomalil, ten solil. Prostě tam jezdili vybírat peníze a buzerovat lidi. Musím pro objektivitu dodat, že ani demokratickou policii toto dobré rito neopustilo a trvalo dlouhá léta, než to podivné divadlo testování ochoty přizpůsobit se nesmyslné byrokratické zvůli pod hrozbou trestu skončilo.Vzpomněl jsem si na to nedávno, když jsem cestou na rakouské hranice narazil na hlavní silnici evropského významu z Českých Budějovic na Dolní Dvořiště značku, která omezovala rychlost na 10(slovy deset) km/h. Nevím, kdo z Vás umí jet desítkou, pokud si neštípne lístek v tramvaji nebo autobusu či trolejbusu příslušného čísla.Díval jsem se ostražitě kolem, odkud na mne vyskočí nějaký místní policajt, že jsem překročil rychlost o sto procent a zbaví mne doživotně majetku a lidských práv, ale neobjevil jsem ani policajta ani důvod, proč jet na mezinárodní silnici zčista jasna deset...

Kladu si otázku, proč jsme neustále vystavováni takovým naprosto evidentním nesmyslům, které jsou vydávány za správní akty a prsty a jiné údy spravedlnosti ?!? Proč jsme neustále utvrzováni v tom, že ti, kteří mají v rukách správu země, právo a spravedlnost, mají moc, která jim byla svěřena z naší vůle,se nás snaží nikoliv zastupovat a chránit, neřkuli nám pomáhat, ale že se nás snaží permanentně na něčem nebo u něčeho nachytat...?!? Bojím se, že je to podobné, jako s těmi vyhořelými pozemky v Itálii, Řecku a jinde ve Středomoří. Jde o to ukázat, že veřejná a především státní spravedlnost a jurisdikce je neschopná a neumí se postarat o své občany. Ukázat, že, obrazně řečeno, vyhořela a tudíž se může a musí privatizovat. Spravedlnost má být takto postupně a plíživě předána do soukromých rukou. Státní a veřejná správa vůbec se z ničehož nic ocitne rovněž v soukromých rukách. Příkladů kolem sebe máme víc než dost. Než se vrátím k dopravě a silničnímu provozu, připomenu jen, jak veřejná správa bez mandátu těch, kteří potřebují pít a zhusta se i mýt, předala kontrolu nad zásobováním vodou do rukou společností, které zavedly v mnohých zemích vodovodní kohoutky na mince a které byly vyhnány i ze svobodné, demokratické a bohaté, ale především slunné a poněkud suché Kalifornie. Stát a veřejná sféra vůbec nemá u nás zčista jasna na nic peníze a když je má, dělá těžko uvěřitelné chyby a kopance, které přímo směřují k nabídce předat celý ten veřejný šlendrián nějaké té ochotně se ve veřejném zájmu obětující se soukromé společnosti a hlavně neviditelné ruce trhu, o které je známo, že ji lze ucítit výhradně ve vlastní kapse.

V oblasti dopravy jsme dlouhodobě svědky předávat nejrůznější veřejné služby a odpovědnost kolem chodu dopravy do soukromých rukou. Nejde jen o mýto nebo o vážení kamionů. Jde především o měření rychlosti soukromými firmami a o systematické nahrazování státní jurisdikce kolem silničního provozu soukromými předpisy a normami, které jsou postaveny na ekonomických cílech a především zisku, zatímco veřejné předpisy by měly být postaveny na tvorbě a ochraně veřejných statků. A bezpečnost silničního provozu je nepochybně veřejným statkem. Kde to nejde přímo, tam se postupuje osvědčenou cestou předání jurisdikce na krajskou nebo obecní úroveň a posléze její vyšumění do ztracena nebo předání do soukromých rukou. Soukromá sféra vystupuje jako spasitel tam, kde veřejná sféra často úmyslně zkolabuje. Je úsměvné pozorovat, jak ti, kteří nejvíce přispěli ke kolapsu veřejných služeb, za krátkou dobu hrdě třímají v rukách prapor identické služby soukromé.

Obecní policie nesmí měřit rychlost. Po dlouhé době učinila Poslanecká sněmovna něco, čím připomněla, že v právním státě prostě není možné, aby Vás pod záminkou bezpečnosti čehokoliv a kohokoliv trestal kdokoliv, kdekoliv a kdykoliv. Na druhé straně je to poněkud nesystémový výkřik v sérii legislativních kroků, kterými se stát zbavoval na účet obcí a krajů odpovědnosti za kde co bez toho, aby jim k tomu vytvořil jakékoliv podmínky. Kdo si myslí, že jde o bezpečnost silničního provozu, ten se hluboce mýlí. Jde takřka výhradně o peníze. Všichni měří tam, kde je největší vývar a nikdy ne tam, kde jde skutečně o bezpečnost. Měří se tam, kde je největší pravděpodobnost překročení rychlosti a nikoliv tam, kde může jít o život. Přitom nikdo nikoho nestaví, nikdo nikoho nezpomaluje. Jde jen o to vybrat, nejlépe poštou, peníze a vydělat. Naprosto absurdně se někteří začínají zabývat otázkou, jak postupovat, když se začnou dodržovat povolené rychlosti, a vychází jim nejen umístění dalších omezení, která lze porušit, nejlépe celé série třicítek a hlavně jejich umístění na místech, kde se na ně nestačí zareagovat. V případě obecních a soukromých jurisdikcí je totiž dosažení cíle obecné bezpečnosti a plynulosti silničního provozu v přímém rozporu s jejich ekonomickými zájmy. Pak by bylo po kšeftu. Doporučuji si povšimnout, že veškeré nářky nad zákazem měřit rychlost pro obecní policie a pro soukromníky končí standardní tirádou nad promrhanými investicemi. Myslím, že některé obce by mohly po čase přijít s tím, že si lze u nich rychlý průjezd obcí předplatit nějakým paušálem nebo jinou formou placených výjimek. Nicméně, pravdou zůstává, že obce se brání jak umí a pokud nemají ani moc ani peníze, tak si pomáhají jak to jen jde. Nelze zapomenout, že v některých obcích je přechod z jedné strany silnice na druhou otázkou opravdového hrdinství.

Zbývá odpovědět na otázku, co přispěje nejvíce k tomu, abychom si na našich silnicích nepřipadali jako v džungli bez pravidel a nehledali jen možnosti, jak uniknout lovcům nebo jak jim to na druhé straně vrátit. První podmínkou je všeobecné přijetí bezpečnosti jako veřejného statku, který je nedělitelný a nevylučitelný. Bezpečnost je třeba zbavit nálepky nejsnadnější cesty k zisku prostřednictvím sekuritizace čehokoliv a balamucením lidí, že si ji mohou koupit. V případě bezpečnosti silničního provozu je tento veřejný zájem třeba jednoznačně promítnout do kvality silniční sítě a systému alternativních způsobů dopravy. Bezpečnost silničního provozu nemůže být politickou otázkou s podobnými tragickými dopady jako byl obchvat Plzně nebo jako je zpackaná výstavba D47, blokovaná dostavba D8, komedie na D11 před Hradcem Králové nebo výstavba vnějšího dálničního okruhu kolem Prahy. Je třeba obcím celé společnosti jednoznačně a veřejně pojmenovat ty politické síly a zájmové skupiny, které stojí za mrtvými a neuvěřitelným provozem v obcích, které už dávno měly a hlavně mohly mít svůj obchvat objezd a klid. Od určité úrovně průjezdu je totiž naprosto zbytečné omezovat rychlost, protože jde spíše o to, aby to jelo vůbec. Účast soukromého sektoru je třeba řešit nikoliv divokými nápady ad hoc, ale standardními metodami PPP, licencováním nebo koncesováním. Jde totiž právě o to, aby se veřejný a soukromý zájem měly možnost se potkat a vzájemně se podpořit a nikoliv se napadaly a potíraly. Nikdo nemůže popřít odvěkou tendenci k privatizaci zisku a nacionalizaci nákladů, ale výsledkem nemusí být nutně fraška jako na D47 završená dojemnou státní „zelenou“ péčí o medvědy za půl miliardy korun. Je patrno, že původní projekt PPP byl zavržen mimo jiné proto, že nebyl schopen generovat dostatek „mimobilančních“ prostředků. Je to zřejmý důkaz toho, že tímto způsobem si stát přímo říká o to, aby byl zbaven další odpovědnosti za veřejný zájem, kterým je bezpečnost a plynulost silniční dopravy. Pokud to někdo navrhne, tak bude mít ve výsledcích státu při stavbě dálnic dostatek argumentů pro tento jinak šílený nápad.

To podstatné ovšem bude třeba učinit v rámci utváření právního státu, který není ani tak závislý na kvalitě legislativy, jako na její legitimitě a přijetí občany. Jde o kvalitu právního vědomi. Půjde o to vrátit do společenského povědomí význam slova zkušenost. Ne vše, co je nové, je také automaticky dobré. Zkušenosti a z nich vyplývající normy chování by měly požívat přirozené úcty. Pokud budeme do společnosti systematicky vnášet automatický pocit převahy informovanosti nad znalostmi, znalosti nad moudrostí a moudrosti nad dovedností a dovednosti nad oddaností, pak se dočkáme při vymáhání jakéhokoliv přirozeného pravidla standardní námitky, že tohle se mě, nás, kohokoliv netýká, protože to nejsou moje, naše, jejich pravidla. Jediné,co platí, je prý zákon a rozhodnutí nezávislého soudu. Odvoláváme se na zákon zejména s nadějí, že je tak mizerný, že se nás nakonec nedotkne a také proto, že před soudem a Pánembohem je možné všechno, protože jediné,nač se lze občas spolehnout, je to, že soud určí, kdo měl lepšího advokáta... A pohříchu se moc nepleteme.

Můžeme měřit, pokutovat, monitorovat. Možná to skončí tak, že všichni dostaneme své kolečko k tachometru a měsíčně nám bude chodit seznam pokut. Možná budeme jezdit opatrněji,ale to podstatné, tedy úcta ke zkušenosti, tradicím a k pravidlům z nich vyplývajícím, bude stejně vniveč. Dnes není technický problém dát každému z nás při narození čip, který bude monitorovat dráhu a rychlost jeho pohybu. Není dokonce problém vypsat na takový systém tendr a opravdu na něm vydělat. Jde o to, že tohle řešení je skutečně ze všech to úplně nejhorší. Nemohu se ovšem ubránit dojmu, že za absencí jakéhokoliv rozumného pokusu vrátit do naší společnosti pocit bezpečí, plynoucí ze vzájemné důvěry, úcty a respektu napříč sociálními, věkovými a názorovými skupinami je pouhou přípravou na „Endlosung“ v podobě Velkého Bratra, zřejmě soukromníka...