Jeden den v životě chlapce, jemuž Izraelci vyvraždili rodiče
26. 10. 2024
čas čtení
7 minut
PROČ TOHLE NENÍ V ČESKÉ TELEVIZI?
Reportáž Yousefa Hammashe pro Channel 4 News (vysílala se v pátek 24.10. 2024) o jednom dni v životě dvanáctiletého chlapce, jemuž Izraelci vyvraždili rodiče: Takových dětí, jimž vyvraždili Izraelci rodiče, je v Gaze 20 000.
Úvod Channel 4 News: Záběry, které za uplynulý rok vidíme z Gazy, jsou šokující a násilné. Zničené domy, rozbitá těla a přeplněné nemocnice tváří v tvář izraelským útokům. Uprostřed chaosu a trosek však pokračuje pokřivená podoba každodenního života, v níž hledání jídla a vody zabere celý den a osiřelé děti se starají o své sourozence. Gazanský filmař Yousef Hammash dokumentuje příběh dvanáctiletého Yazana - jehož mladý život v Khan Younis se od začátku války zcela obrátil naruby. Zde je jeho speciální reportáž. Natočil ji Ebraheem Abu Eshiba, zprodukoval Thom Walker a sestřihal ji John Moratiel.
"V těchto dnech se chodíme koupat, abychom se ochladili. Před
válkou jsme se mohli koupat s rodinou. My jsme si to užívali, ale teď
plaveme jen proto, abychom se ochladili. Život ve stanu je velmi horký.
Je to doslova jako ve skleníku."
Yazan a jeho
mladší sestra Yasmin žijí ve stanu na jihu Gazy. Nemají rodiče, a tak se
Yazan o sestru stará. Je to jen jedna z mnoha nových povinností, které
nyní spočívají na jeho bedrech.
"Čí jsou to stany?"
"Jsou to vysídlenci jako my."
"Chudáci.
Utekli, aby přežili a zachránili životy svých dětí. Tito lidé byli
vyhnáni z Chán Júnisu a Rafáhu. Nemohli najít místo, kde by mohli
bydlet, a tak teď žijí na pláži. My bydlíme alespoň 100 metrů od moře. Ale oni žijí přímo na pláži."
"Měli jsme pohodlí, ale teď jsme roztroušeni všude možně a žijeme ve stanech. Život ve stanu se velmi liší od života, který jsme znali."
"Seděli jsme po večerní modlitbě. Se sestrou jsme si hrál na telefonu. Najednou zhasla světla. Cítil jsem, jak se dům zvedl a pak na nás zase spadl. Pak jsem vykřikl. Požádal jsem Yasmin, aby rozsvítila.
Ale nikdo mi neodpověděl. Vzal jsem telefon a rozsvítil. A střecha byla zřícená.
Byla centimetr nad mou hlavou. Pochopil jsem, že nás bombardovali. Prolezl jsem malým otvorem a vytáhl sestru ven. Začali jsme křičet: 'Volejte, jestli jste naživu.' Ale nikdo neodpovídal. Vyšel jsem ven a viděl, že se dům zřítil.
Poslední, koho vytáhli, byl můj otec, protože na něj spadla střecha a další trám."
Yazanův otec zemřel cestou do nemocnice.
"Vytáhli těla mé matky a mého bratra. Nezvládl jsem to. Začal jsem brečet a křičet. Nevěděl jsem, co se děje. V noci jsem si povídal sám se sebou a plakal. Mám pocit, že jsem pořád sám. Přál bych si mít matku a otce. Moc mi chybí."
V Gaze je více než 20 000 nových sirotků. Válka pronásledovala i Yazanovy rodiče a prarodiče. Generace za generací žily v jejím stínu, ale nikdy to nebylo takové jako toto.
"Je tu voda, kterou můžeme pít, ale tohle je jako mořská voda. Používáme ji na mytí a na všechno. Kromě vaření a pití."
"Ti jsou za mnou. Za mnou!
Tohle je můj kbelík. Dal jsem si ho sem, abych si udržel své místo. Přede mnou už naplnilo kbelíky 100 lidí. Ne, ne, šéfe. Ještě jsem se nedostal na řadu. Tyhle jsou moje. Dal jsem sem svůj kbelík, abych si zachránil místo."
V Gaze všichni žijí v režimu přežití. Když to přežijete, probudíte se a začnete znovu.
"Každý den je to stejné. Nic se nemění. Připadá vám to normální. Tato fronta obvykle trvá 1 až 1,5 hodiny."
Rok izraelského ničení zanechal Gazu v troskách, ale ve frontě roste frustrace z vládců Gazy.
"Zatracený Hamás!"
"Nesu to do pekárny. Abychom mohli jíst chleba, dokud je horký. Není tu elektřina. Když jsme byli ve městě Gaza, pekli jsme ho ve vlastní kuchyni. Teď je náš život jiný."
"Teď si dáme snídani."
Yazan a Yasmin žijí s tetou, z dědečkem a dvěma bratranci. Jeho dědeček má rakovinu v posledním stádiu. Yazan je tedy hlavou rodiny.
Nikdo v Gaze nechodí spát s plným žaludkem.
"Dostáváme zásoby z charity, jen abychom se najedli. Abychom ukojili svůj hlad."
"Jaké jídlo dostáváte?"
"To nevíme. Někdy dostáváme čočku, někdy rýži, někdy těstoviny."
Jídlo není nikdy snadné sehnat, ale ano, Yazan má vysoké nároky.
"Tohle vypadá dobře. Dříve vlastnili restauraci, takže to není jen jídlo z ulice."
"Tady je jídlo. Dnes je to čočka, ano."
Yazan nemá čas na školu, ale stará se, aby osmiletá Jasmína ještě chodila. Takže zatímco Yazan dál pracuje, Yasmine a její kamarádka se dostanou do třídy. Více než půl milionu dětí nemá v Gaze školu, kam by mohly chodit. Ale každé ráno na dvě hodiny tato provizorní třída připomíná Yasmin a jejím kamarádkám jejich starý život.
"Chci být zubařkou."
Když se blíží večer, Yazan si konečně na chvíli odpočine od svých povinností a najde si chvilku pro sebe.
"Cítím se jako hrdina. Cítím tu svobodu. Chci létat místo toho draka. Nikdo ho nemůže ovládat. Nikdo mu nemůže ublížit.
Padá drak. Padá, padá."
Večer Yazan vaří čaj, aby zahnal hlad své rodiny. Je to každodenní rituál. Problém je čím rozdělat oheň.
"Nemůžu najít víčko."
"Měli jsme plyn na vaření, ale už žádný nezbyl. Používáme igelitové sáčky, plastové lahve, dokonce i boty, abychom udrželi oheň. Vidíš, jak trpíme?!
Noční ticho mu připomíná, o co přišel.
Někdy, když se v něčem ztratím nebo si hraju. Vzpomenu si, kdo si se mnou hrál nebo mi pomáhal, a to opravdu bolí."
"Zestárl jsi v tomto světě?"
" Ano, až příliš."
"Co tím myslíš?"
"Teď, když můj otec zemřel, jsem teď hlavou rodiny já. Jsem nejstarší. Nesu zodpovědnost za svou sestru, tetu a bratrance. Musím se o všechny postarat."
"Čeho se bojíš nejvíc?"
Dobrou noc."
Moderátor: A tuto reportáž Yousefa Hammashe natočil Ebraheem Abu Eshiba, zprodukoval Thom Walker a sestřihal ji John Moratiel.
1881
Diskuse