Německé volby odrážejí dramatický posun od poválečného politického uspořádání

27. 2. 2025

Taková paralýza by ještě více prohloubila pohrdání Trumpovy administrativy evropskými názory a evropskými zájmy. Výsledný pocit krize v Německu by mohl sjednotit strany za radikálními reformami, ale také by mohl dále prohloubit stále trpčí ideologické rozpory v Německu. 

„Vítězové“ těchto voleb, křesťanští demokraté (CDU/CSU) pod vedením Friedricha Merze, dosáhli s 28,6 % druhého nejhoršího výsledku ve své historii (nejhorší byl v posledních volbách v roce 2021). Ten byl alespoň lepší než jejich budoucí koaliční partneři sociální demokraté (SPD), kteří získali nejhorší výsledek od 80. let 19. století, a to pouze 16,4 procenta. I dohromady tak budou mít obě strany, které poválečnému Německu dominovaly, v parlamentu jen malou většinu. 

Ve Francii se Emmanuelu Macronovi v letech 2017 a 2022 podařilo porazit Marine Le Penovou z pravicové Národní fronty (nyní přejmenované na Národní sjednocení) jen díky tomu, že za sebou fakticky spojil všechny strany hlavního proudu. V loňských parlamentních volbách, se tato strategie zhroutila, když Národní sjednocení a koalice levicových stran mezi sebou snížily Macronovu parlamentní podporu na menšinu. 

Ačkoli prezidentské volby se mají konat až v roce 2027, Macron je chromou kachnou, která není schopna prosadit významné zákony v silně rozděleném parlamentu a stále více se omezuje na vládnutí pomocí dekretů. 

Chmurná prognóza pro příští německou koaliční vládu by mohla znít, že tato kachna je chromá ještě dříve, než se vylíhne z vajíčka. V klíčových otázkách migrace a ekonomické reformy jsou si obě strany na hony vzdáleny. Nový kancléř Friedrich Merz (jehož osobní hodnocení popularity je hluboko pod úrovní dokonce i jeho poraženého soupeře z SPD, odcházejícího kancléře Olafa Scholze) je bývalým manažerem společnosti BlackRock, jehož transatlantické radikální instinkty volného trhu se těší hluboké nedůvěře SPD.  

Sociální demokraté se také ostře stavěli proti Merzově snaze zablokovat vzestup populistické pravicové Alternative fuer Deutschland (AfD) tím, že zaujme mnohem tvrdší postoj k imigraci, která je podle průzkumů veřejného mínění hlavní obavou mnoha Němců a hlavním důvodem, proč AfD volí. Řada nedávných teroristických útoků ze strany muslimských žadatelů o azyl tyto obavy ještě zvýšila. 

AfD zdvojnásobila svůj počet hlasů na 20,8 %, což je však o něco méně, než doufala. V současné době takzvaná „protipožární zeď“ ostatních stran proti vytvoření koalice s AfD  nadále trvá - ale stejně jako v jiných evropských zemích se případné zhroucení této protipožární zdi a vstup populistické pravice do vlády nyní zdá být jen otázkou času. V několika spolkových zemích bývalého východního Německa, kde má AfD nejsilnější základnu podpory, je stále obtížnější sestavit většinovou vládu bez ní. 

Klíčovou otázkou pro AfD i německou politiku je, zda nebo jak brzy dokáže předsedkyně strany Alice Weidelová napodobit úspěšnou strategii své ideové spojenkyně Marine Le Penové a očistit svou stranu od jejích zběsilejších elementů. Některé z nich skutečně připomínají aspekty nacistů. To však lze jen stěží říci o samotné Weidelové, lesbě provdané za Srílančana, nebo o většině jejích dalších vedoucích kolegů. Stejně jako jinde, i v Německu dlouhá a polemická démonizace kritiků masové imigrace jako „nacistů“ a „rasistů“ tváří v tvář neustále rostoucímu zájmu veřejnosti o tuto problematiku, pokud vůbec k něčemu přispěla, pak jen k „normalizaci“ osobností, jako je Weigelová, v očích mnoha Němců.

Stále více německých analytiků proto začíná v soukromí předpovídat případnou koalici CDU a AfD. To by však vedlo k tomu, že by německá politická scéna byla rozdělena hlouběji než kdykoli od roku 1945. Největším překvapením těchto voleb byl silný výsledek radikální antiestablishmentové strany Levice (Die Linke) s 8,6 %. 

Levice hluboce ukrojila z podpory sociálních demokratů a Zelených (11,6 procenta), kteří jsou mladšími voliči stále více vnímáni jako další strana establishmentu, přičemž si svou extrémní bojovností vůči Rusku odcizili levicové elementy . Podpora Levice mezi voliči ve věku 18-25 let byla s 25 procenty téměř dvakrát vyšší než podpora CDU nebo SPD.

Levice také získala zpět hlasy od Aliance Sahry Wagenknechta (BSW), čímž ji vytlačila pod pětiprocentní hranici nutnou pro vstup do parlamentu. BSW je v podstatě frakcí Levice, která se se stranou rozešla kvůli vyznávání „woke“ ideologie a otevřené imigraci. Její porážka odstranila (přinejmenším pro toto volební období) stranu, která mohla v těchto otázkách překlenout propast mezi levicí a pravicí, čímž ještě více prohloubila ideologickou polarizaci německé politiky.

Pro Němce není vhodná doba, aby byli takto rozděleni. Ekonomika stagnuje, a zvýšená konkurence ze strany Číny a zvýšená cla ze strany Trumpovy administrativy situaci v příštích letech pravděpodobně ještě zhorší. Německé automobilky poprvé ve své historii propouštějí desítky tisíc zaměstnanců. Německé inovace se drasticky zmenšily a německá infrastruktura zoufale potřebuje obnovu, jejíž náklady se odhadují na 400 miliard eur.

Obnovení dovozu levného ruského plynu by hodně pomohlo, ale pokračující nepřátelství vůči Rusku je jednou z mála věcí, na kterých se CDU a SPD shodnou. Potřeba obrovských domácích investic naráží na sliby pokračovat v pomoci Ukrajině a na přísná omezení německého ústavního limitu na zadlužení, který by SPD ráda zmírnila, ale CDU slíbila, že ho nezmění.

Mezitím politika (či spíše prohlášení) Trumpovy administrativy vedla ke skutečnému soustředění na německé přezbrojení, přičemž dokonce i hluboce transatlantický Merz hovoří o potřebě evropské „nezávislosti“ na Americe. To je však přehnané. Nikdo z Trumpovy administrativy nemluví o vystoupení z NATO ani o tom, že by přestalo bránit své stávající hranice. Trumpova administrativa pouze stáhla „slib“ rozšířit NATO o Ukrajinu - o které Merz, Scholz a téměř všichni němečtí politici prohlásili, že Německo nebude za žádných okolností bojovat za její obranu.

Německá psychologická závislost na USA v oblasti bezpečnosti je však tak hluboká, že i rétorické ohrožení bezpečnosti vyvolává v německém bezpečnostním establishmentu téměř hysterii. Problém je v tom, že jakákoli seriózní společná evropská obrana vyžaduje hlubokou ekonomicko-vojenskou integraci a předání dalších národních pravomocí EU - což je něco, proti čemu se staví většina voličů CDU a všichni voliči AfD a Levice.

Zásadní německé dilema spočívá v tom, že Německo potřebuje radikální novou politiku od koalice stejných dvou stran, jejichž minulá politika přivedla zemi do této šlamastyky. Nejenže se CDU a SPD střídaly u moci posledních šest desetiletí, ale poslední kancléřka CDU Angela Merkelová třikrát vedla koalici s SPD, která nedokázala provést žádné závažné reformy.

 

Celý text v anglickém originále ZDE