Česká levice v křeči a nejasné poučení z německých voleb
27. 2. 2025 / Matěj Metelec
Česká levice se už dlouho zmítá v křečích, o nichž se lze přít, zda jsou předsmrtné nebo posmrtné. Optimista by mohl doufat, že se nakonec ukážou jako porodní bolesti něčeho nového, tato alternativa však bohužel zatím působí jako neodůvodněné zbožné přání.
Komunistická strana Čech a Moravy vyloučením nejhlasitějšího kritika jejího spojení s nacionalisty a dezinformátory ve formaci Stačilo!, Jiřího Dolejše, definitivně potvrdila svůj přesun na krajní pravici. Sociální demokracie, jejíž předsedkyně Jana Maláčová se nakonec rozhodla vyjednávání se Stačilo! ukončit, se sice uchránila osudu dělat slabšího partnera ve spolku, který mimo jiné deklaroval úmysl uspořádat referendum o vystoupení z Evropské unie, ale to neznamená, že by se její vyhlídky na volební úspěch zvětšily.
Vyjednáváním s Kateřinou Konečnou, u něhož bylo od počátku nejasné, zda může Socdem přinést něco lepšího, než individuální místa na kandidátkách Stačilo! (skutečná koalice by totiž znamenala zvýšení volebního prahu na 8 procent), ztratila strana několik měsíců, volby jsou za rohem a průzkumy jí zatím předpovídají další hořkou porážku. Údajné vyjednávání se Šlachtovou Přísahou byl možná jen pokusný balónek, těžko by s ní totiž sociální demokracie hledala programové průniky, a těžko říct, kde hledat další případné partnery k fúzi. Skok do náruče ANO, o němž se někdy spekuluje, by byl nejspíš definitivním koncem nejstarší české politické strany.
Zatím se tedy Jana Maláčová a její tým snaží prosadit sami, naposledy s heslem Bydlení je naše zbrojení. To působí dojmem, jako by vyšlo z trochu přetaženého brainstormingu v Lidovém domě. Je sice sympatické netvořit kampaň podle diktátu marketingových specialistů, jejichž vliv na politickou debatu v žádném případě nelze pokládat za zdravý (ve skutečnosti je to spíš naprosto toxický). Výsledek ale působí dojmem, jako by se Socdem pokoušela dělat kampaň v duchu odborníku na politický marketing, ale bez jejich schopností.
Podobné rozpaky vyvolává i snaha zviditelnit stranu kutilskou práci na sociálních médiích. Lubomír Zaorálek, který má za sebou nedávnou jednoznačnou porážku v evropských volbách, se snaží v krátkých videích patrně napodobit virální údernost Aleny Schillerové. Na rozdíl od ní mu ovšem trdlování v maskáčích a s červeným baretem na hlavě moc nesedí a namísto dojmu lidovosti a vtipné sebeparodie vyvolá spíš pocity trapnosti.
Víkendové německé volby navíc ukázaly, že levicová politika očesaná o emancipační rozměr není instantním řešením globální krize levice. Bündnis Sahra Wagenknecht (BSW), česky Spojenectví Sahry Wagenknecht, se nedostala přes pětiprocentní hranici nutnou pro vstup do parlamentu. Jistě, strana funguje krátce a je možné, že si do příštích voleb vybuduje silnější voličskou základnu, ambice Sahry Wagenknech v těch aktuálních volbách však byly přece jen někde jinde. Strana ani nijak výrazně nesnížila zisk AfD, ani neodsunula Die Linke, z níž se Wagenknecht odtrhla, na smetiště dějin. Naopak, Die Linke vstala z mrtvých a získala dvakrát tolik hlasů, než v roce 2021. Na relativním úspěchu Die Linke oproti BSW je dobře vidět, jak se mýlí ti, kteří spojují Die Linke s někdejší východoněmeckou SED. Současná německá Levice je sice skutečně postkomunistickou stranou, na rozdíl od české KSČM však prošla transformací (a několikerou změnou názvu), která výrazně změnila její profil.
Pokud nějaký proud usiluje o návrat k hodnotám pozdního socialismu (které jsou u nás spojeny s normalizací), pak je spíš než Die Linke tzv. konzervativní socialismus. Komunistické strany se během zmíněné éry staly konzervativními silami, nejen s ohledem na udržení vlastní moci, ale také v daleko širším smyslu. „Klid na práci“ a sociální jistoty se v té době propojovaly s nacionalismem, rodinnými hodnotami a opečováváním individuálních statků (aut, chat atp.), které by předchozí generace komunistických aktivistů bez váhání označily za maloburžoazní. (Odehrávalo se to ovšem v rámci relativně rovnostářské společnosti, v níž výsady nomenklatury, jakkoli byly dobově pobuřující, se z hlediska rozdílu v životním stylu nedají srovnávat s s odstupem mezi životy nejchudších a nejbohatších dnes.) Německé volby nepřinášejí levicové politice asi žádné jednoznačné poučení, které by se dalo replikovat na cestě k volebním úspěchům. Ostatně jejich nejzásadnější zpráva je očekávané posilování krajní pravice v Evropě. Minimálně však ukazují, že tzv. konzervativní socialismus nepředstavuje automaticky úspěšnější alternativu, než „tradiční“ radikálně levicová politika.
Diskuse