Zbrojení je problém, nikoli řešení

27. 2. 2025 / Daniel Veselý

Ale i ti, kdo podporovali Bidenovu strategii neustálého vyzbrojování Ukrajiny bez jasné a konkrétní koncepce na ukončení bojů, si musí být vědomi faktu, že veškeré válečné konflikty končívají za diplomatickým stolem. I příměří uzavřené v Gaze mezi Hamásem a Benjaminem Netanjahuem - třebaže jej Izrael neustále porušuje - je samozřejmě nesouměřitelně lepší než každodenní vraždění civilistů a masivní destrukce. Totéž platí pro každý konflikt, včetně ukrajinského. Je přirozeně rozdíl mezi klidem zbraní a trvalým mírovým uspořádáním, nicméně posloupnost těchto kroků je logická. 

Kreml za tři roky válčení na Ukrajině dokázal zabrat pouze 20 procent ukrajinského území. Moskva je ochotna s Trumpovým Bílým domem jednat o ukončení ukrajinského konfliktu a rozdělit si válečnou kořist, což skutečně neodpovídá za vlasy přitaženým a nepodloženým úvahám o “hrozbě nového Hitlera”, i když zálusk na přírodní bohatství ruskou agresí zbídačené Ukrajiny vnímám jako mimořádně odporný ekonomický imperialismus. Koneckonců argumentační klam Reductio ad Hitlerum se stal oblíbeným nástrojem celé řady amerických administrativ bojujících proti stále novým a novým hitlerům - tu v Panamě, tu v Iráku nebo Srbsku. Zablokování diplomatických možností na řešení všemožných krizí vzýváním Mnichova a Chamberlaina je pak třeba chápat jako další cynický trik Bílého domu, a to už od dob korejské války.   

Stoupenci neustálého vyzbrojování Ukrajiny mi do dnešních dnů nepředložili věcné a konkrétní argumenty, jakým způsobem by válečné útrapy na Ukrajině ukončili. Samozřejmě, že i já bych si moc přál, aby Ukrajina nepřišla ani o píď svého území, nicméně neexistuje žádný reálný způsob, jak tohoto cíle dosáhnout. Problém není ani tak v nedostatku účinných zbraní a munice, jako v nedostatku vojáků, nemluvě o iminentním riziku jaderné konfrontace, před níž letos v lednu varovali výzkumníci z The Bulletin of the Atomic Scientists. 

USA a Rusko se nakonec dohodnou na příměří na Ukrajině, ať se nám to líbí, nebo nelíbí. Pokud Američané sníží svou vojenskou stopu v Evropě, evropské země budou muset volky nevolky koncipovat vlastní obrannou strategii. Avšak již nyní vynakládá Evropská unie zhruba dvakrát až třikrát více finančních prostředků na zbrojení než Ruská federace. Problém tedy nespočívá ve vynaložených financích, ale v jejich efektivním využití, čemuž podle mého soudu stojí v cestě závazky členských států EU naplňovat diktát Washingtonu v rámci NATO. A v čem vlastně spočívá ona ruská hrozba Evropě? Opravdu někdo soudný věří zkazkám o tom, že by Rusko napadlo nějakou evropskou zemi západně od Ukrajiny, když zjevně nemá ani kapacity na podmanění celé Ukrajiny? A kde jsou vlastně důkazy pro taková tvrzení? 

Nedivím se vůbec pravicovým papalášům v čele s premiérem Fialou a ministryní Černochovou, kteří neustále volají po zvýšení finančních prostředků na zbrojení - samozřejmě na úkor zdravotnictví, školství, sociální oblasti a  resilience a adaptace na klimatickou krizi. To vše v době, kdy se stále více Čechů ocitá v chudobě, a to i v důsledku války na Ukrajině. Horší je to s nominálně levicovými autory, kteří prakticky požadují totéž. Apolena Rychlíková ve svém aktuálním komentáři pro Český rozhlas Plus ostře kritizuje kampaň SOCDEM s názvem Bydlení je naše zbrojení, neboť dle jejího mínění “stavět kampaň tak, že to vypadá, že zbrojení je vedlejší, je nezodpovědné.” 

Je to věru paradox, když gangsteři prvního ranku Donald Trump a Vladimir Putin koketují s myšlenkou seškrtat výdaje na zbrojení o polovinu (ačkoli to zatím vypadá na další trumpovský fígl, kdy se finance z jednoho sektoru Pentagonu přesunou do druhého), zatímco “přední česká levicová novinářka” horuje za zbrojení. Nevšiml jsem si rovněž, že by nominálně levicová média jako Alarm nebo Deník Referendum plísnila vládu za vyhazování bůhvíkolik desítek miliard za předražené a poruchové stíhačky F 35 na úkor mnohem palčivějších problémů české společnosti. Neúměrné zisky zbrojařů jsou podle Alarmu a DR zřejmě zcela na místě. Zdá se, jako by kritika výdajů na zbrojení - či kupříkladu existence NATO a jeho úloha v rozpoutání ruské invaze na Ukrajinu - byla v české kotlině tabu i v levicových kruzích. 

Snižování výdajů na zbrojení musí být přirozeně reciproční a koncipováno globálně, nicméně jakákoli iniciativa vedená v tomto duchu by měla být vítaná, i když přichází z nečekaného směru. Samotné zbrojení je totiž zásadní problém, nikoli řešení.