V grandiózní tradici amerického úpadku, kde je každá instituce jen pěšákem na šachovnici plutokratů, příběh Washington Post září obzvláště křiklavě jako pomník kolektivní kapitulace. Kdysi maják statečnosti čtvrté moci, dnes jeho světlo slábnoucí pod taktovkou Jeffa Bezose - muže, jehož impérium stojí na skladištní dřině a raketových pošetilostech. Vylíčit tento pád znamená napsat epitaf žurnalistiky udušené pod tíhou „disrupce“ Silicon Valley a sovětského stylu podřízenosti, kterou dnes mylně nazýváme pokrokem.

Washington Post, založený roku 1877, dosáhl velikosti až za Katharine Grahamové - ženy s ocelovou vůlí a neohroženými zásadami. Pod jejím vedením se Post stal synonymem odvahy psát pravdu. To Grahamová schválila zveřejnění Pentagon Papers, ničivé kritiky americké imperiální pýchy, a čelila výhrůžkám Nixonovy administrativy. Šéfredaktor Ben Bradlee s reportéry Bobem Woodwardem a Carlem Bernsteinem proměnili „Deep Throata“ v domácké pojmenování a Nixona v karikaturu. To byla žurnalistika jako veřejná služba, jako šlechtictví.

Grahamová, zemřelá roku 2001, se nyní v rakvi obrací jako vítr ve větru, její životní dílo je hračkou muže, který s novinami zachází stejně lehkovážně, jako by si objednal toaletní kartáč na Amazonu. Bezos, světec konzumu a kapitalismu vševidoucích algoritmů, koupil Post za 250 milionů dolarů - částku, kterou by ztratil mezi polštáři své jachty. Jeho „vize“ prý měla žurnalistiku „předělat“ pro digitální věk. Překlad: kliky nad kontext, algoritmy nad odpovědností, předplatné prodávající paniku privilegovaným.

Bezos se svou lišáckou grimasou a robotickým smíchem se tváří jako benevolentní technokrat, zachránce „zdravého tisku pro demokracii“. Jak roztomilé! Jak naivní! Skoro bychom zapomněli, že jeho Amazon decimuje lokální média monopolizací reklamních příjmů, zatímco potlačuje odbory s důkladností pinkertonáckého biřice. Lichotivé články Postu o Amazonových „inovacích“ (čti: nízké mzdy a močení do lahví) jsou jen vsuvkou v tomto frašce.

Trump, mistr projekce, během prezidentství útočil na „fake news“, zatímco chrlil lži v stalinském měřítku. Jeho láska k Fox News - pravici vlastní Pravdě - odhalila křehkost pravdy ve světě, kde jsou fakta nahraditelná. Musk zase koupil Twitter (nyní „X“) pod záminkou „svobody slova“, aby pak cenzuroval kritiky, povýšil fašisty a proměnil platformu v hřiště pro kryptopodvodníky a nácky. Že se tito muži tváří jako lidoví hrdinové, zatímco drancují veřejný prostor, je vtip hodný Jonathana Swifta.

Bezos, vždy taktický, se jejich hrubým teatrálním kouskům vyhýbá. Jeho ovládnutí Postu je rafinovanější. Nemusíte řvát „fake news“, když můžete přímo formovat vyprávění. Pod jeho taktovkou Post horuje pro antitrustové zákony - kromě těch, které cílí na Amazon. Kritizuje nerovnost - ale mlčí o 2,9 bilionovém slonovi v místnosti (Bezosovo jmění). To není žurnalistika. To je korporátní divadlo.

To, co dnes vidíme, není jen korupce novin, ale normalizace poslušnosti. Post za Grahamové bojoval s mocnými. Post za Bezose jim slouží. 

Paralely se sovětským tiskem bijí do očí. V SSSR Pravda opakovala stranické teze s robotickou poslušností. Dnes naši mediální oligarchové vyžadují stejnou loajalitu - ne násilím, ale jemným nátlakem výplat a akcií. Nesouhlas je povolen, ale jen ten neškodný, dekorativní. Kritika Muskových kousků na Twitteru? Slabá výtka Trumpových pučistických fantazií? Prosím. Ale ptejte se na daňové úniky Amazonu? Na dotace pro SpaceX? Náhle se dveře zavírají.

Zapomínáme, že lidé jako Grahamová (se všemi chybami) viděli žurnalistiku jako posvátnou povinnost, ne zdroj zisku. Zapomínáme, že sláva Postu za Watergate vznikla z rizika, ne z algoritmů. 

Na konci je vtip na nás. Vyměnili jsme svobodný tisk za rychlé doručení zboží a teď se divíme, proč demokracie přichází pozdě, poškozená a bez možnosti reklamace.