Proč se Češi svou podporou zločinům Izraele chovají jako šílenci? Je to ideologická tupost a slepota

12. 7. 2025

Giuseppe Picheca: Proč jsou tedy Češi tak zamilovaní do těch genocidních magnetů apartheidu z Izraele? Bohužel si tuto otázku musím klást velmi často už mnoho let, protože zde žiji už 8 let a několikrát jsem se zúčastnil demonstrací za práva Palestinců, které, jak si dokážete představit, byly vždy velmi malé. Protože teď jsou všichni velmi rozzlobení a do jisté míry oprávněně obviňují Hamás z jeho zločinů, ale zapomínají, že před několika lety se konal velký Pochod návratu, největší nenásilná akce odporu v Gaze, která trvala rok a půl a během níž lidé neustále demonstrovali a požadovali především své právo na návrat, a byli povražděni izraelskými odstřelovači.

Takže každé dva nebo tři roky je vždy důvod demonstrovat za práva Palestinců. A tak jsem to dělal v Praze a v minulosti se těchto demonstrací účastnilo nanejvýš 20–30 lidí. V městě s 1,5 miliony obyvatel v zemi s 10 miliony obyvatel byla pozornost věnovaná Palestině vždy strašně malá. V posledním roce a půl se demonstrace málokdy účastní více než 1000 lidí. Řekl bych, že jen dvakrát jsme se dostali na tisíc lidí a pak nás bylo vždycky méně.

A ano, tato země je nejproizraelštější zemí, kterou znám. Znám více Izraelců, kteří jsou kritičtí vůči Netanjahuovi, než Čechů. To jen pro představu, jak moc jsou zde lidé proizraelští, a je pravda, že pokaždé, když jdu zaplatit parkovné v pražské městské části, kde bydlím, musím projít pod izraelskou vlajkou, která tam visí od října, tedy už téměř dva roky. Ale nejde jen o to, že česká veřejnost je v této otázce velmi jednotná. Víte, když to porovnám s Německem, Německo a Česká republika se už mnoho měsíců snaží soutěžit o to, která země je nejvíce proizraelská, pokud jde o instituce. Pokud se podíváte na hlasování v Valném shromáždění OSN, na instituce, projevy, obě země se vždy snaží být co nejabsurdněji proizraelské. Ale v Německu jsou větší nepokoje mezi obyvatelstvem. Pokud jedete do Berlína, je tam silný kulturní boj. Také kvůli demografii místa. Berlín je počtem obyvatel třetím největším městem Palestiny. Takže alespoň existuje odpor obyvatelstva.

Ale tady máme jen hroznou vládu, divoká média a obyvatelstvo se zdá, že s tím souhlasí. Příkladem, který mi láme srdce, je Národní divadlo v Praze, kde byl rok a půl vyvěšen izraelský prapor. Byla tam ukrajinská a izraelská vlajka, což je pro mě opravdu kontroverzní věc, protože, jak víte, na začátku války jsem se jako mnoho jiných dobrovolníků snažil pomáhat ukrajinským uprchlíkům. A je jasné, kdo je v této válce agresorem. Ale zdá se, že oni jsou na jedné straně na straně agresora a na druhé straně na straně oběti.

Tomasz Oryński: Je to pro mě šokující, protože to, co Izrael dělá v Gaze a na Západním břehu, je přesně to, co by Rusko rádo udělalo Ukrajině. Kdyby jen mělo tolik moci a podpory mezinárodního společenství jako Izrael. Takže pro mě je to také naprosté šílenství. Ano, je to šílenství. A také tady v Polsku jsou extrémně pro Ukrajinu, což mě těší.

Giuseppe Picheca: Když se mě teď zeptáte, proč je Česká republika tak proizraelská, řeknu vám, že je mnoho důvodů, žádný z nich není dostačující, ale dohromady tvoří dokonalou bouři totálního následování démonické moci. Za prvé, je to reakce na komunismus, že? Protože být pro Palestinu bylo během socialistické éry politickým příkazem z Moskvy. A to do té míry, že v těch několika letech liberalizace v 60. letech byla proizraelská politika jen způsobem, jak se postavit proti tehdejšímu režimu v Československu. V roce 1967 vznikla velmi slavná reportáž slovenského novináře a spisovatele, kterého jsem jako spisovatele velmi obdivoval, jako novináře už méně. Jmenoval se Ladislav Mňačko a byl Slovák. Psal reportáž z Izraele během války v roce 1967 a ta reportáž byla extrémně proizraelská a být proizraelský bylo v té době pro československý lid otázkou osvobození, takže se stala extrémně slavnou jen proto, že byla antisovětská. Potom Mňačko napsal úžasnou, krásnou knihu s názvem Sedmá noc, kterou vždy doporučuji, protože je krásná. Je o bombardování v roce 1945, ale on měl také určitou roli v šíření sionistického narativu v Praze v roce 1968. Pražské jaro bylo pak potlačeno Sověty a tento proizraelský, sionistický sentiment zůstal mezi disidenty v 70. a 80. letech. A to natolik, že po roce 1989 Občanské fórum, Havel a celá skupina disidentů jako první věc udělali obrat o 180° ve své politice vůči Blízkému východu a stali se extrémně proizraelskými. Být proizraelský v 90. letech bylo stejné jako být proizraelský v polovině 80. let, tak to bylo. Byl to velký protest proti tomu, co mělo být v té době hegemonií vnucenou Moskvou. Bylo to, řekněme, obecné pocity. Praha má historický vztah k židovské kultuře. To víte. Stále máme, já bydlím v židovské budově, protože máme velmi silné historické dědictví židovské komunity v Praze. Od Golema po Kafku, cokoli. Máme tedy trochu historie, trochu tradice. Máme velmi silný pocit z 60. a 90. let, kdy jsme byli proti Sovětskému svazu a komunismu. Protože jsme proizraelští, máme obrovskou vášeň pro Američany a NATO, která je tak silná, že současným prezidentem země je bývalý generál NATO Petr Pavel, což je pro mě divné, že liberální přátelé volili bývalého vojáka, když víte, že v jakékoli jiné zemi na světě vládne armádě civilista. A ne člen armády jako základ demokracie, ale tady to nebylo považováno za problém. Takže naprostá důvěra v to, naprostá důvěra v historickou blízkost Američanů k Izraelcům. 

To vše jsou důležité  prvky, ale pro mě je nejdůležitější v Česku naprosté zničení chápání kultury jako sociální kritiky v zemi. Je to extrémně konformní, bigotní země, ne nábožensky bigotní, ale bigotní v přijímání současného světového řádu. Faktem je, že Česká republika je kapitalistickým klenotem, protože umění, mladí lidé, univerzity a veřejnost jsou extrémně zamilovaní do nového kapitalistického řádu a opravdu odmítají jakoukoli možnost kritizovat společnost jako takovou, hlavně proto, že v devadesátých letech země velmi rychle rostla a všichni zbohatli a všichni jsou tak nějak daleko od hladu nebo od skutečného boje o přežití. Tak na politické úrovni není žádná kritika. Porozumění kultuře a sociální kritika zde neexistují. Takže u lidí mé generace a lidí ve věku 40 let a mladších je velmi běžné, že nemluví o politice. Lidé prostě nemají zájem o běžné věci. Je to jedna ze  zemí, kde se nejvíc čte. Lidé chodí nejvíce do kina, do divadla, ale nepřemýšlejí o politickém angažmá. Politická angažovanost se   jeví jako problém. Takže si myslím, že když dáte dohromady všechny tyto prvky lidí a umělců, lidí, kteří se nezajímají o veřejné záležitosti, s tradiční láskou k Američanům a Izraelcům, je to  situace, ve které propaganda funguje tak účinně, a funguje. A funguje. Skutečnost, že Národní divadlo má vyvěšenou izraelskou vlajku, skutečnost, že většina lidí, které znám z filmu a divadla, se k tomu není schopna veřejně vyjádřit, je pro mě opravdu tragédií, lidskou tragédií, a opravdu mi připadá absurdní, opravdu absurdní, že se to děje a že je kolem nás všude tahle propaganda.