Od nástupu Abdala Fattáha Sísího k moci se tento kalkul stal ještě ostřejším: Hamás není jen nepřítelem Izraele, ale také pokrevním bratrem egyptského Muslimského bratrstva, které Sísí nemilosrdně potlačil. Plné otevření Rafáhu, umožnění Gaze svobodně dýchat, by znamenalo posílení ideologického nepřítele.

Ani ostatní arabské státy nejsou velkorysejší. Od Rijádu po Abú Dhabí se oficiální prohlášení solidarity jen zřídka proměňují v hmatatelné oběti. Přijímání uprchlíků je tabu. Humanitární koridory nechávají mezinárodním neziskovkám, které často žadoní u bohatých hlavních měst o finance, jež mnohem raději proudí do západních fotbalových klubů a luxusních megaprojektů než do obnovy Chán Júnisu či Rafáhu. Jordánsko, Libanon a dokonce i Sýrie – země s historickou palestinskou populací – zachází s Palestinci dlouhodobě jako s břemenem i jako s vyjednávacím žetonem. Občanství se jim odpírá, tábory jsou ponechány chátrat, a přesto se rétorika odporu recituje jako liturgie. V tomto divadle jsou Palestinci navždy vyhnanci v cizích scénářích legitimity a přežití.

Několikrát mi blízcí přátelé z různých částí arabského světa řekli, i když věděli, jak politicky nekorektní je to říkat nahlas, že arabský svět považuje Palestince za její nejnižší třídu. A vše, co z toho vyplývá. (Přitom jsou nesmírně vzdělaní, pozn. red.)

Egyptská politika je oděna do jazyka stability a bezpečnosti, ale nevyřčená pravda zní, že mnoho arabských režimů se obává palestinského osvobození téměř stejně jako Izrael. Svobodná, suverénní Gaza, spojená s populárními islamistickými hnutími nebo demokratickými povstáními, by narušila pečlivě řízené autokracie. Sen o panarabské solidaritě, který kdysi inspiroval Násira, se scvrkl do choreografie summitů, komuniké a inscenovaného rozhořčení.

Mezitím palestinská zkušenost se zradou není žádnou novinkou. V roce 1948 desítky tisíc lidí utekly do sousedních arabských států v očekávání azylu a návratu; místo toho našli jen izolaci. V roce 1970 nechal jordánský král Husajn zmasakrovat palestinské bojovníky během Černého září, aby zachoval svou monarchii. V libanonské občanské válce se milice podporované arabskými režimy obrátily proti palestinským táborům. Nejde o výjimky, ale o opakující se logiku regionální politiky: Palestinci nesmějí nikdy zcela zmizet, protože by ztratili užitečnost jako symbol odporu, ale nesmějí dostat ani důstojnost skutečné nezávislosti, protože by to rozvrátilo křehkou rovnováhu strachu a kontroly, kterou pečlivě udržují králové, generálové a prezidenti na doživotí.

Současné protesty před egyptskými ambasádami jsou pozoruhodné tím, že porušují tabu vyslovit tuto pravdu nahlas. V Londýně, Paříži, Washingtonu aktivisté drží plakáty, které nejen odsuzují Izrael, ale také ukazují na Káhiru jako na strážce hranic spolupachatele hladomoru. Připomínají, že i během příměří Egypt využíval svou hranici jako páku, získával ústupky od Hamásu a vyjednával s Washingtonem o pomoci a vojenské technice. Rafáh je méně humanitárním přechodem než geopolitickou mýtnicí.

Paradoxně je to ale právě Egypt, na který se mnoho Palestinců stále obrací s nadějí na záchranu. Geografie a historie to činí nevyhnutelným. Jen Káhira má schopnost otevřít jižní bránu Gazy dostatečně dokořán, aby odvrátila katastrofu. A tak se vztah zmítá mezi zoufalými prosbami a hořkými výčitkami – další kapitolou příběhu, v němž arabský svět nikdy zcela nepřijal Palestinu za svou. Arabský spisovatel Elias Choury kdysi poznamenal, že Palestinci jsou „sirotci dějin“ a nikde není tato sirotčí zkušenost cítit silněji než u rozpálených, prašných bran Rafáhu, kde se setkává hlad a realpolitik.

Nakonec se možná ukáže, že řešení tohoto konfliktu vyžaduje nejen donutit Izrael, aby se postavil své vlastní brutální kalkulaci, ale také přinutit arabské režimy, aby se postavily té své. Do té doby se bude přelud arabské jednoty dál třpytit na televizních obrazovkách, zatímco u hranice Gazy bude dítě čekat na chléb, jemuž politika nedovolí projít.