Ti, kdo dopadli na kameny v mělčině, umírali okamžitě. Jiní, kteří skončili v hlubší vodě, se snažili plavat, ale po nich stříleli další z mostu. Na Mírovém náměstí se scény ještě více zhoršily. Němce zaháněli do požární nádrže a poté je drželi pod hladinou dlouhými bidly, dokud se nepřestali hýbat. Mezi 43 a 80 obětí – muži, ženy, starci – zemřelo během jedné kruté hodiny. Jejich jediným proviněním byla národnost a jazyk.

Ústecký masakr nebyl izolovaným výstřelkem. Byl krvavým vyvrcholením a symbolem širší vlny násilí a systematické perzekuce, která se přehnala Sudety v prvních měsících a letech po osvobození. Benešovy dekrety, vydané v roce 1945, sice poskytly právní rámec pro odsun, ale „divoký odsun“ začal dříve – spontánně a s brutální silou. V Postoloprtech, v bývalých vojenských kasárnách, bylo v červnu a červenci 1945 bez soudu postříleno nejméně 763 německých mužů. 

V Brně v červnu 1945 vyhnali ozbrojenci a revoluční gardy na 20 000 německých žen, dětí a starců na pochod směrem k rakouským hranicím. Tento „brněnský pochod smrti“ trval několik dní, s minimem jídla a vody; stovky, zejména starých lidí a dětí, zemřely vyčerpáním nebo na následky týrání. Internační tábory jako Hagibor, Malá pevnost Terezín nebo Nové Hodějovice se staly místy utrpení, kde Němci čekající na transport umírali na tyfus, úplavici a podvýživu. Děti v táborech dostávaly často jen polovinu minimální denní dávky kalorií. 

Masová konfiskace majetku, prováděná často s bezohlednou brutalitou „zlatokopy“ z vnitrozemí, doprovázela fyzické násilí. Docházelo i k systematickému sexuálnímu násilí; odhady mluví o tisících případů. Nevinné děti, jako osmiletá Elsa Weber z Chebu, která umrzla v otevřeném transportním vagóně zimou 1945/46, nebo těch 223 dětí, které zemřely na úplavici v provizorním táboře ve Fryštátě, se staly tichými oběťmi politiky kolektivní viny.

Roli státních struktur v tomto násilí nelze přehlédnout. Přestože KSČ později ráda hovořila o „spontánním hněvu lidu“, archivy otevřené po roce 1989 ukazují jiný obrázek. Rozkaz č. 20 ministra vnitra Václava Noska z 25. května 1945 nařizoval „nejpřísnější postup proti všem nepřátelským živlům“. Projev prezidenta Beneše v Brně 12. května 1945, kde prohlásil, že „musíme definitivně vyřídit německý problém... vyhladit je v českých zemích“, dal zelenou násilí, které vypuklo následujícího dne v podobě brněnského pochodu. Vyšetřování Ústeckého masakru, vedené generálem Svobodou a ministrem Noskem, bylo fraškou. Během několika hodin, bez důkazů, označili za viníky výbuchů neexistující „werwolfy“, čímž ospravedlnili davové násilí a posílili argument pro totální odsun. Komunistický režim po roce 1948 pak masakr systematicky vymazával z dějin nebo lživě opakoval verzi o německé sabotáži. Toto oficiální mlčení a překrucování trvalo desítky let a hluboce ovlivnilo české kolektivní vědomí.

Dnes, kdy se nad mostem Dr. Edvarda Beneše prohánějí jen větry a řeka Labe plyne dál, zůstává otázka: Jak žít s touto minulostí? Popírání, bagatelizace („oni to začali“) nebo útěk do pohodlného mýtu o výhradní oběti jsou cestami do slepé uličky. Nevedou k uzdravení, jen k chronickému zánětu historického svědomí. Uznání zločinů spáchaných Čechy na německých civilistech – v Ústí, v Postoloprtech, v Brně, v táborech – není zradou obětí nacismu. Je naopak naplněním odkazu těch, kdo bojovali za hodnoty lidskosti i v nejtemnějších časech. Je to potvrzení, že právo a spravedlnost nestojí na kolektivní vině, ale na důstojnosti jednotlivce. 

Vybudování důstojného památníku na místě masakru v Ústí, zaznamenávajícího jména všech známých obětí, by nebylo aktem sebemrskačství, ale aktem odvahy a zralosti. Stejně jako zařazení celé pravdy o divokých odsunech a poválečném násilí do školních osnov. Jen tak se stane „odsun“ skutečně minulostí – uzavřenou kapitolou, nikoli otevřenou ranou, která stále hnisá. 

Jen pravda, jak těžká a nepohodlná by někdy byla, může být skutečným základem smíření – a zárukou, že mosty budou v budoucnu sloužit k překlenutí propastí, ne k vržení nevinných do řeky zapomnění.