Ukázka z připravované knihy Daniela Veselého "Impérium deziluzí: studená válka pohledem obětí a katanů zahraniční politiky USA"

Plodná 60. léta v Bílém domě: Puče v Brazílii, Ekvádoru a Bolívii a americká intervence do Dominikánské republiky

11. 12. 2025 / Daniel Veselý

I když puč proti Goulartovi přímo podpořil prezident Lyndon Johnson, půdu pro státní převrat v Brazílii připravil už jeho předchůdce John F. Kennedy. Téměř dva roky před Goulartovým svržením zahájil prezident John F. Kennedy a jeho spolupracovníci debatu o odstranění Goulartovy vlády, jak víme z přepisů prezidentských záznamů zveřejněných Národním bezpečnostním archivem u příležitosti 50. výročí vojenského puče v Brazílii (187). „Jaké máme styky s armádou?“ zeptal se Kennedy svých nejbližších spolupracovníků v červenci 1962. Během schůzek v Bílém domě v červenci 1962 a v březnu 1963 tajný nahrávací systém v Oválně zaznamenal postoje a argumenty nejvyšších amerických činitelů k brazilské otázce. Ti přemýšleli nad strategií, jak donutit Goularta, aby buď odstranil levicové osobnosti ze své vlády a změnil svou nacionalistickou hospodářskou a zahraniční politiku, anebo aby po převratu podporovaném USA opustil prezidentské křeslo. Kennedyho Bílý dům obzvlášť rozhořčily nezávislé postoje prezidenta Goularta v zahraniční politice během kubánské krize. Třebaže byl Goulart nápomocen Washingtonu při úsilí zabránit jaderné apokalypse během karibské krize, když působil jako tajný prostředník mezi Kennedym a Castrem, Kennedyho kabinet shledal Goulartovu vládu nepříliš horlivou stoupenkyní americké iniciativy za vyloučení Kuby z Organizace amerických států (OAS). V průběhu další schůzky předních amerických činitelů v říjnu 1963 prezident Kennedy nahlas přemítal, za jaké situace by Washington mohl Goularta odstavil od moci: „Vidíte nějakou situaci, kdy by pro nás bylo žádoucí zasáhnout vojensky?“ Nahrávka schůzky obsahuje podrobnou diskusi o různých scénářích, v nichž by byl Goulart donucen rezignovat. Americký velvyslanec v Brazílii Lincon Gordon naléhal na prezidenta, aby připravil nouzové plány na dodávky munice nebo paliva pro proamerické frakce brazilské armády, pokud by došlo k bojům. Memorandum amerického velvyslanectví v Brazílii určené ministerstvu zahraničí datované z 22. listopadu 1963, v den, kdy prezident Kennedy podlehl atentátu, popisuje nový nouzový plán kladoucí „velký důraz na americkou intervenci“ do Brazílie, a to hned ve třech různých variantách (188).

V březnu 1964 několik dnů před Goulartovým svržením, kdy brazilská armáda finalizovala podrobnosti státního převratu, se sešli nejvyšší představitelé CIA, Národní bezpečnostní rady (NSC) a ministerstva zahraničí, aby projednali, jakým způsobem Washington pučisty podpoří. Posoudili návrh, který jim předchozího dne předal velvyslanec Gordon. Plán apeloval na posílání tajných zásilek zbraní a zásob benzínu do rukou pučistů, jakož i rozmístění námořní úderné jednotky u břehů Brazílie (Obdobně na podzim 2025 Trumpova druhá vláda rozmístila vojenskou a námořní síly v Karibiku, aby se zbavila nepohodlného a nepoddajného autoritářského lídra v Caracasu sedícího na ropném banku). V této chvíli si však američtí představitelé nebyli jisti, zda a kdy k převratu dojde, nicméně dali jasně najevo zájem na jeho úspěšném provedení, protože nechtěli sledovat, jak Brazílie upadá, „zatímco my jen stojíme a čekáme na volby“, což ukazují další materiály Národní bezpečnostního archivu (189). Národní bezpečnostní poradce působící ve vládách JFK i LBJ George Bundy 28. března 1964 poznamenal, že Spojené státy by se neměly obávat toho, že brazilská armáda zareaguje, ale spíše toho, že nezareaguje. Dne 29. března, dva dny před státním převratem, ambasador Gordon předal nejvyšším americkým představitelům zprávu, v niž zdůvodňoval své požadavky na předběžné rozmístění zbraní, které by mohly být použity „paramilitárními jednotkami“, a vyzýval k „nouzovému závazku provést otevřenou vojenskou intervenci“ v Brazílii. Gordon varoval, že pokud USA na situaci v Brazílii nezareagují vojensky, hrozí „reálné nebezpečí porážky demokratického odporu a komunizace Brazílie“ (190). Podmínky pro úspěšné provedení změny režimu v největší jihoamerické zemi ze strany regionálního hegemona s vůčihlednou pečlivostí připravovaly dvě po sobě jdoucí americké vlády. 

Když do Bílého domu po atentátu na prezidenta Kennedyho nastoupil dosavadní viceprezident Lyndon B. Johnson, prakticky zdědil strategii týmu JFK pro státní převrat v Brazílii, podobně jako Kennedyho kabinet zdědil agendu Eisenhoverovy administrativy na svržení Castrovy vlády na Kubě. Tato kontinuita v osnování a realizování zločinného vměšování se do záležitostí jiných zemí nebyla po sobě jdoucím americkým vládám - nehledě na stranickou afiliaci - vůbec cizí. „Myslím, že bychom měli podniknout všechny možné kroky a být připraveni udělat vše, co bude zapotřebí,“ instruoval prezident Johnson své poradce dávaje tak konzervativním brazilským pučistickým silám americkou zelenou pro převrat a podporu obecně, když 31. března 1964 brazilská pučistická armáda vytáhla proti Goulartovi (191). Spojené státy, které se vždy snažily disponovat proamerickou a protikomunistickou vládou v Brazílii, se spojily se svými dlouholetými spojenci v brazilské armádě. Souběžně se vzbouřeneckým úderem brazilských oficírů proti legitimní vládě v Brasílii Spojené státy spustily operaci s názvem Brother Sam, zjednodušeně plán spočívající v poskytnutí logistické podpory brazilské armádě v jejím úsilí převzít kontrolu nad legitimní vládou. Nakonec se však ukázalo, že ke konečné fázi při Goulartově svržení nebyla další americká materiální podpora potřebná (192). Operace Brother Sam stojící na kooperaci amerického námořnictva a letectva zahrnovala rozmístění americké letadlové lodi USS Forrestal poblíž brazilského pobřeží, letadlového křižníku s přistávací plochou pro helikoptéry, šesti torpédoborců a čtyř tankovacích plavidel. A do rukou pučistických důstojníků měl letecky putovat válečný materiál (193).

Ačkoli americké spolupachatelství s brazilskými pučistickými důstojníky v čele s generálem Humbertem Castelo Brancem na svržení řádného prezidenta suverénní země nebylo otevřené jako v případě amerického angažmá ve změně režimu v Íránu, Guatemale, v Chile a jinde, přízeň, jíž se ze strany Washingtonu těšily konzervativní církevní a armádní kruhy v Brazílii, jakož i strategické plány na odstavení Goularta od moci připravované a posléze realizované Kennedyho a Johnsonovou vládou, dozajista hrály neopomenutelnou úlohu při hladkém Goulartově svržení a nastolení vojenské junty v čele s generálem Castelem Brancem; junty, která v největším jihoamerickém státě vládla prostřednictvím represálií po dobu 21 let. Národní bezpečnostní archiv publikoval odtajněné audionahrávky zachycující hlas prezidenta Lyndona B. Johnsona, který byl na svém ranči v Texasu telefonicky informován o probíhajícím puči (194). Prezident Johnson je na audiopásce zachycen, jak instruuje náměstka ministra zahraničí George Balla, když mu sděluje: „Nasadil bych všechny, kdo mají nějakou představivost nebo vynalézavost… ředitele CIA Johna McConea, ministra obrany Roberta McNamaru, abychom se ujistili, že puč proběhne (...) Vzal bych to do svých rukou a tak nějak bych se o to zasadil,“ nechá se na audiopásce slyšet LBC. Goulartovo odstavení od moci dramaticky narušuje mýtus, podle nějž americké vlády podporují puče nebo přímo samy svrhávají pouze autoritářské a diktátorské tyranie, a nikoli demokraticky zvolené populární vlády. Naopak soustavné a metodické vydržování vojenských diktatur a represivních aparátů po celé západní hemisféře ze strany Washingtonu je dokladem toho, že opak je pravdou. Pro mnohé z nás je jistě nečekaným překvapením, že liberální Kennedyho a Johnsonův kabinet kul pikle na změnu režimu v Brazílii, kde se její demokraticky zvolený prezident nikterak zásadním způsobem nevymanil z proamerického kurzu, když chtěl mít dobré vztahy i se zeměmi východního bloku a nemínil se podílet na americké destabilizaci Kuby, což je trest vyžadující přestupek proti imperiálnímu bontonu. Tuto mnohovrstevnatou destabilizační agendu, jak už jsme uvedli, přejal za svou kabinet Donalda Trumpa proti Venezuele na podzim 2025, kdy se pokoušel svrhnout venezuelského prezidenta Nicoláse Madura, jehož prezidentský mandát byl sice více než méně sporný, nicméně demokratičnost či autoritářská podstata vládnoucího aparátu nehraje vůbec žádnou roli při legitimitě vojenského úderu proti suverénní zemi a členskému státu se zastoupení v Organizaci spojených národů.

Vojenský režim, který se prostřednictvím státního převratu podporovaného Bílým domem zmocnil vlády v Brazílii, zastrašoval a terorizoval podezřelé levicové militanty, na počátku 70. let používal sofistikovaný a propracovaný systém psycho-fyzického nátlaku, jak uvádí zpráva ministerstva zahraničí z dubna 1973 (195). Mučící techniky používané vyšetřovateli Brancovy vojenské diktatury jsou vylíčeny ve zprávě podrobně popisující existenci tajných místností v brazilských vojenských věznicích, ve kterých bachaři umisťovali podezřelé, kteří tam seděli na kovové podlaze, skrze kterou do jejich těla procházel elektrický proud. Někteří z podezřelých byli jednoduše „eliminováni“, nicméně režimní orgány posléze tisku sdělily, že dotyčné osoby zemřely při přestřelce či během pokusu o útěk z policejní vazby. Technika přestřelky se používá stále častěji, stojí psáno v telegramu zaslaném generálním konzulem USA v Riu de Janeiru, aby se vyřešily aspekty vztahů s veřejností při eliminaci podvratných živlů (196), tj., aby se o nich neinformovalo - pokud možno alespoň ne anglicky. Další zpráva zveřejněná v Národním bezpečnostním archivu Spojených států pojednává o široké škále otázek souvisejících s lidskými právy kvůli existenci tajných mučících center v Sao Paulu či provádění protipovstaleckých operací brazilskou armádou. Jiný vládní rukopis z jara 1973 publikovaný Národním bezpečnostním archivem líčí drastické výslechové metody brazilských drábů pracujících pro vojenskou juntu (197). Vyšetřování politických vězňů často doprovází mučení v podobě aplikace elektrických šoků či nucené hladovění a odpírání vody. Jeden zdroj citovaný v americkém vládním dokumentu, profesionální informátor a vyšetřovatel pracující pro vojenskou rozvědku, vyprávěl příběh z první ruky o usmrcení člověka podezřelého z činnosti v undergroundu; pokropili jej salvou kulek z automatické zbraně od hlavy až k patě. V průběhu posledního roku různí bezpečnostní úředníci potvrdili, že zabíjení lidí podezřelých z páchání teroristických aktivit je běžnou praxí. Čísla zohledňující represálie páchané brazilskou vojenskou juntou nejsou příliš přesná, protože diktatura tyto záležitosti zametla pod koberec. Nicméně odhady brazilského Národního programu pro lidská práva, autorizované vládou Dilmy Rousseffové, hovoří o 20 tisících případech mučení, jak se dočteme v anglickém vydání brazilského listu Folha De S.Paulo (198). Dozvídáme se, jak režim v roce 1971 uvěznil a mučil advokátku Ritu Sipahi. Vyšetřovatelé ženu svlékli donaha a zavedli jí elektrické šoky přímo do vagíny. Vyšetřovatelé chtěli, aby prozradila, kde se nacházejí členové levicových hnutí. Po několika dnech, kdy visela na tyči, prozradila adresu, kde tito lidé pobývali. I další vězni uváděli, že je bachaři věšeli na tyčích, vystavovali elektrickým šokům, škrcení, pokusům o utopení (prakticky waterboardingu, tolik osvědčenému během americké války proti teroru v 21. století), úderům tvrdými předměty, bití, kopancům a dalším fyzickým útokům. V některých případech mučení vedlo k smrti. Používání mučení a násilí představovalo jeden z pilířů režimu po roce 1968 - pokračuje brazilský list - kdy se Brancovo autoritářské vládnutí a jeho represálie proti levici přetavily v neskrývanou diktaturu jeho následovníků. Represe se stupňovaly, když vláda se znepokojením pozorovala, jak se po venkově a městech šíří guerillové povstání a záškodnická činnost radikálů. Folha De S.Paulo cituje zjištění brazilské Národní komise pro pravdu, podle níž bylo zdokumentováno 434 úmrtí a zmizení, ke kterým došlo v průběhu let 1964 až 1985. Ačkoli se brazilské vojenské vlády v průběhu 21 let nedopouštěly tolika poprav, usmrcení a zmizení nepohodlných osob jako jiné latinskoamerické diktátorské režimy (samozřejmě všemožně podporované Spojenými státy), například v Guatemale, Kolumbii, Argentině, Salvadoru - ale i v Pinochetově Chile -, vojenský režim navíc způsobil smrt nejméně osmi tisíc domorodých obyvatel, když ničil jejich habitat, věznil domorodce a využíval jejich pracovní sílu, jak připomínají autoři analýzy publikované Universidade do Estado do Rio Janeiro (199). Spousta brazilských důstojníků odešla do Panamy trénovat na nechvalně proslulý generátor latinskoamerických mučitelů a katanů School of Americas, koneckonců jako vojenští a policejní důstojníci z téměř všech států v západní hemisféře. Tito muži zde absolvovali kurzy, kde se učili technikám, jak postupovat při potlačování povstání, kde se naučili provádět velitelskou činnost, zpravodajské a kontrarozvědné aktivity, operace psychologické války (psy-ops) či policejně-vojenské operace a výslechové metody, jak v prosinci 2014 informoval deník Guardian (200). Američané společně s Brity cvičili brazilské vyšetřovatele v mučících technikách, a nesou tudíž svůj díl viny na tvrdé perzekuci desítek tisíc obětí. Jednou z obětí vojenského režimu se stala i bývalá brazilská prezidentka Dilma Rousseff, kterou věznitelé podrobili mučení a také ji trýznili elektrickými šoky. Washington v roce 1966 v Sao Paulu zřídil výcvikový program na boj s guerillovým hnutím, aby obohatil brazilskou armádu o cenné zkušenosti (201). Od té doby však měla intenzita vzájemné vojenské kooperace mezi brazilskými ozbrojenými silami a Pentagonem sestupnou tendenci. Navzdory neshodám v ekonomické oblasti se za úřadování prezidenta Richarda Nixona krátkodobé strategické sblížení mezi Brazílií a USA obnovilo. To se kupříkladu projevilo například v nákupu série stíhaček F-5 brazilským letectvem. Vzájemné vztahy mezi Washingtonem a Brasílii poznamenaly názorové rozpory a pokrytecká kritika lidskoprávní agendy ze strany paternalistického Carterova Bílého domu, aby rozpory i sváry mezi oběma státy trvaly od konce vlády vojenské diktatury v polovině 80. let a prakticky až do dnešní doby.

Bílý dům měl v první polovině 60. let na svém zadním dvorku napilno nejen kvůli kubánské vzpouře proti statu quo, příprav na změnu režimu v Brazílii, ale i v Ekvádoru, kde po vzácné éře stability 50. let začal Washingtonu na začátku 60. let dělat vrásky na čele prokubánský politický kurz ekvádorského prezidenta Jose Velasco Ibarry a jeho viceprezidenta Carlose Julio Arosemany. Tito čelní ekvádorští politikové prosazovali užší vztahy se zeměmi v sovětské sféře vlivu (202). CIA proto skrze americké odborové organizace rozdmýchávala šíření antikomunistických nálad v Ekvádoru. Koneckonců Ústřední zpravodajská služba ovládala téměř všechny významné osobnosti v Ekvádoru, jak později sdělil agent CIA analytikovi Rogeru Morrisovi v hodnocení operací a aktivit agentury v Latinské Americe. Historik William Blum ve své klasické publikaci o poválečných aktivitách CIA Killing Hope na rozdíl od Bílého domu popisuje Velascův vágně liberální populistický program slibující každému něco (203). Velasco, který se ujal úřadu v roce 1960, nepředstavoval žádného nového Fidela Castra, nebyl ani socialistou, nicméně si vysloužil hněv americké diplomacie a CIA svým neústupným odporem vůči dvěma deklarovaným prioritám americké politické agendy v Ekvádoru: přerušení vztahů s Kubou a tvrdému potlačování komunistických aktivistů a dalších ultralevicových živlů. Blum cituje známého operativce CIA Philipa Ageeho, který v tuto dobu působil jako důstojník agentury v Ekvádoru. CIA infiltrovala všechny důležité politické organizace, ať už (ultra)pravicové, nebo (ultra) levicové. CIA budovala odborové organizace  v Ekvádoru a – týmiž způsoby jako v dalších latinskoamerických zemích – zahlcovala tisk falešnými antikomunistickými zprávami, třeba i v podobě nepodepsaných editoriálů. CIA v Ekvádoru financovala konzervativní skupiny v kvazináboženské kampani proti ateistickému komunismu na Kubě, což svým dílem přispělo k podkopání moci prezidenta Velasca mezi chudými, především indiány, kteří v drtivé míře tvořili jeho elektorát. Blum dále pokračuje, jak agenti CIA bombardovali kostely nebo objekty patřící pravicovým organizacím, aby tento terorismus svedli na levicové aktivisty; operativci CIA se snažili rozbíjet levicové pochody a vyprovokovat armádu k urychlení převratu. Ozbrojené síly nakonec v listopadu 1961 přinutily Velasca k rezignaci. Svrženého prezidenta nahradil viceprezident Carlos Julio Arosemana. Jenže i nový ekvádorský prezident se brzy ukázal být pro Washington stejně nepřijatelnou volbou jako Velasco. USA i nadále na vládu v Quitu tlačily, aby Ekvádor přerušil vztahy s Kubou, což ale prezident Arosemana rezolutně odmítal. Napjatá situace vyvrcholila v červenci 1963, kdy 11. prezidentský palác v Quitu obklíčili vojáci s tanky. Arosemana byl svržen a do prezidentského paláce vstoupila vojenská junta, pokračuje Blum. Ta ihned zkraje postavila komunismus mimo zákon: údajní komunisté a další radikální levičáci se ocitli za mřížemi. Zatýkání se řídilo údaji uvedenými na seznamu CIA pro potírání subverzní činnosti. Junta zrušila občanské svobody a odvolala volby, jež se měly konat v roce 1964 - prostě klasický latinskoamerický příběh, jak suše konstatuje William Blum. Řád musel zůstat zachován.

USA v letech 1963 až 1964 tajně - převážně prostřednictvím Ústřední zpravodajské služby – ovlivňovaly chod bolivijské politiky, uvádí v seznamu mapujícího operace CIA v Latinské Americe katarská televizní stanice Al Džazíra (204). CIA finančně dotovala lídry přátelsky nakloněné Bílému domu a v listopadu 1964 podpořila vojenský převrat vedený generálem Renem Barrientosem Ortunem proti zvolenému prezidentovi Victorovi Pazovi Estenssorovi. Puč slavil úspěch a Paz Estenssoyo skončil v exilu. Nicméně Bílý dům se s tímto výsledkem nespokojil. Na počátku 70. let se Washington zaměřil na další změnu režimu v Bolívii. Tentokrát se stal terčem puče prezident Juan Jose Torres, který po svém volebním úspěchu spáchal velký hřích, když v Bolívii znárodnil několik amerických společností. Podle oficiální verze amerického ministerstva zahraničí americký velvyslanec v La Paz v červnu 1971 sdělil Washingtonu, že je záhodno finančně podpořit Torresovy politické oponenty. Washington si na převrat v Bolívii stranou „odložil“ více než 400 000 dolarů, a tak si koupil vliv nad těmito politickými a vojenskými lídry, kteří se stavěli proti Torresovi. O dva měsíce později provedl vysoce postavený důstojník Hugo Banzer proti Torresovi úspěšný státní převrat. Nixonova administrativa pokračovala ve financování Banzerovy vlády, jež se u moci držela až do roku 1978, jak uzavírá Al Džazíra.

Americké vměšování se do suverénních záležitostí Bolívie potvrzují odtajněné materiály americké vlády, přístupné všem zájemcům on-line (205). V srpnu 1963 autorizovala americká speciální skupina tajnou dotaci na pomoc proamericky orientovanému Národnímu revolučnímu hnutí (MNR) při kandidatuře na prezidentské volby naplánované na květen 1964. V březnu 1964 se speciální skupina dohodla na další finanční podpoře na konta představitelů MNR. Volby vyhrál Victor Paz. Ale už v listopadu téhož roku provedl nový viceprezident generál René Barrientos Ortuño v dresu MNR úspěšný vojenský převrat proti Pazovi. V únoru 1965 schválil speciální výbor finanční podporu pro MNR pod vedením pučistického lídra Barrientose. Výbor dále zvažoval, zda podpořit Barrientose jako nejlepšího kandidáta na bolivijského prezidenta. V létě 1965 a na jaře 1966 souhlasil s uvolněním dalších finančních prostředků na propagandu pro MNR a pořádání politických akcí na podporu vládnoucí junty při její pacifikační kampani a uspořádání voleb za účelem ustavení civilní ústavní vlády. Když se v červenci 1966 konečně konaly prezidentské volby, Barrientos bez potíží zvítězil a úředníci zapojení do tajné operace dospěli k závěru, že cíle programu – konec vojenské vlády a ustavení civilní ústavní vlády, jejíž „politika by byla slučitelná s politikou Spojených států“ – byly splněny, jak se dočteme v dokumentu označeném pouze 147. Editorial Note. Představme si na chvíli, jaké pohoršení, ba paniku by způsobilo případné financování Orbánovy a Ficové politické partaje Kremlem, jehož geopolitická machinace by zaručovala volební vítězství té správné strany a potvrdila by jeho vliv tamtéž? V 107. memorandu ze srpna 1971 vypracovaném zaměstnancem Národní bezpečnostní rady a určeném do rukou Henryho Kissingera stojí psáno, že „některé americké kroky mohou být v La Paz interpretovány jako americká podpora puč“ (206). Kissinger na první stranu memoranda odepsal: „Uvolněme se, uvidíme, co se stane.“ Americký prezident Richard Nixon během několika měsíců 1972 poskytl Banzerově juntě nejen ekonomickou pomoc za desítky milionů, ale ve hře byly i lukrativní vojenské zakázky, jak ukazují další memoranda odtajněná americkou vládou. A podpora Hugo Banzera ze strany Spojených států, a to před a po převratu v srpnu roku 1971, nebyla nikdy zpochybňována (207). Ostatně Banzer absolvoval výcvik na Škole Amerik v Panamě a rovněž v Texasu. Na konci 60. let působil jako vojenský atašé ve Washingtonu.

Jak už jsme si pověděli v první kapitole, Spojené státy okupovaly Dominikánskou republiku mezi lety 1916 až 1924. Washington v Santo Domingo vydržoval vražedného diktátora Rafaela Trujilla. USA na jaře roku 1965 provedly pozemní intervenci do Dominikánské republiky, aby zabránily svržení relativně benigního fašistického režimu Donalda Reida Cabrala ústavní vládou Juana Bosche (208). Bosch byl sám svržen už během vojenského puče v roce 1963, aniž by Spojené sáty jakkoli zasáhly, aby zachránily jeho krátký experiment s demokratickou vládou. Washington svou agresí do Dominikánské republiky obnovil kontrolu nad chodem tamních politických a ekonomických událostí. Americká invaze do Dominikánské republiky nebyla žádnou výjimkou, jelikož Spojené státy se vměšovaly do záležitostí této karibské země už od počátku 20. století. V roce 1965 se obyvatelé Dominikánské republiky snažili dosadit Juana Bosche zpět do prezidentského úřadu. O dva roky dříve v roce 1963 předseda Dominikánské revoluční strany Juan Bosch zvítězil v prvních svobodných prezidentských volbách za posledních 30 let, nicméně jeho procastrovský sentiment a neklid, který prezident Bosch vzbuzoval v mocných byznysových kruzích, později vedl k vojenskému puči a vládě vojenské junty (209). Administrativa Lyndona Johnsona vyslala na ostrov více než 22 tisíc amerických mariňáků, aby podpořili juntu a vrátili politickou moc zpět do rukou Joaquina Balaguera. A jak se ve skutečnosti projevoval Boschův „procastrovský sentiment“? Juan Bosch krátce po nástupu do prezidentského úřadu realizoval řadu liberálních reforem, třeba legalizoval Dominikánskou komunistickou stranu, zavedl pozemkové reformy a finanční dotace na doplácení nájemného pro méně majetné, což jej odcizilo jak konzervativní frakci dominikánské armády, tak i prominentní dominikánské oligarchii, jež se obávala, že Boschovy politické reformy povedou ke ztrátě její politické a ekonomické moci a bohatství (210). Juan Bosch si získal podporu chudých Dominikánců, avšak pouhých sedm měsíců po jeho nástupu do úřadu v září 1963 jej svrhla pravicová frakce dominikánské armády. Poté, co Bosch opustil prezidentský úřad a našel útočiště v Portoriku, předala armáda otěže vlády trojici vedené bohatým prodejcem automobilů Donaldem Reidem Cabralem, který absolvoval studia ve Spojených státech. Cabral však postrádal lidovou podporu. Dominikánské obyvatelstvo proti režimu vedlo protesty, jelikož se domnívalo, že nedávné Boschovo úsilí o demokratizaci země zůstalo trestuhodně oslyšeno. V zemi propukla občanská válka. Když hrozil pád vojenského triumvirátu, americká armáda, jejímž veřejně deklarovaným úkolem bylo ochránit americké občany nacházející se v té době v Dominikánské republice (211), se přirozeně obávala „komunistické hrozby“ v přetrvávající atmosféře strachu z další revoluční Kuby na západní hemisféře (212).

Více než měsíc trvající americká invaze si vyžádala životy více než 3000 Dominikánců, zatímco 41 amerických vojáků přišlo o život. Celkově USA vyslaly na Dominikánskou republiky 42 tisíc amerických vojáků. Ti se z ostrova úplně stáhli na přelomu května a června 1965. V post-invazním období se v Dominikánské republice, obdobně jako v Guatemale a Brazílii, třech klientských fašistických režimech, které vznikly s výslovným souhlasem USA, podivnou náhodou rychle objevily paramilitární smrtící komanda (213). Tyto smrtící čety se pustily do páchání násilností nejen proti politickým disidentům, a někdy i zcela proti zcela náhodným lidem. Amnesty International upozornila na četné politické vraždy spáchané dominikánskými eskadrami smrti, jmenovitě nechvalně proslulou La Banda, otevřeně tolerovanou a podporovanou národní policií. Teror odehrávající se v raných 70. letech v Dominikánské republice se podobal vlně tehdejších politických vražd páchaných v Guatemale, konkrétně v režii dominikánských bezpečnostních sil, což materiálně podporoval Bílý dům (214). V Národním bezpečnostním archivu se dočítáme, že prezident Lyndon Johnson začal litovat vyslání amerických mariňáků do Dominikánské republiky ani ne měsíc po zahájení americké pozemní intervence (215). LBJ o tři týdny později litoval životy padlých amerických vojáků a zároveň měl obavy o reputaci Spojených států. Přesto ale i nadále trval na tom, že by americkou armádu do Dominikánské republiky vyslal znovu, kdyby to bylo nutné. Národní bezpečnostní archiv dále uvádí, že prezident Lyndon Johnson své rozhodnutí vyslat intervenční síly do Dominikánské republiky založil převážně na posudcích Ústřední zpravodajské služby a dalších představitelů americké vlády, podle nichž za povstáním v této karibské zemi stál kubánský lídr Fidel Castro. Nicméně - jak se dále dozvídáme - tyto a další zpravodajské informace, jež prezident Johnson v té době obdržel, se ukázaly být mylné.

Washington, jmenovitě Kennedyho, Johnsonova a Nixonova vláda, měl v 60. letech na svém deklarovaném zadním dvorku věru napilno, když různými způsoby podporoval politiku změnu režimu v Brazílii, Ekvádoru a Bolívii, a roku 1965 přímo provedl ilegální vojenskou invazi do Dominikánské republiky, aby zde zmařil krátkou koketérii Santo Dominga s populární agendou demokraticky smýšlejícího prezidenta Juana Bosche a instaloval v Dominikánské republice vládu despoty Joaquína Balaguera zodpovědného za politické vraždy 3000 osob inklinujících ke středolevicovým myšlenkám (216), aniž by to narušilo přísun americké pomoci Balaguerově juntě. Jak je vidno, Spojené státy v průběhu 60. let minulého století zasahovaly do záležitostí států ve své bezprostřední sféře vlivu mnohem častěji a s katastrofálnějšími následky než Sovětský svaz ve svém hájemství, kde Kreml ve spolupráci s armádami Varšavského paktu v roce 1968 napadl a okupoval Československo, ovšem s daleko nižšími ztrátami na životech běžných občanů než namátkou během pozemní intervence USA do Dominikánské republiky o tři roky dříve. Johnsonova agrese si vyžádala dokonce více lidských životů než sovětské potlačení maďarského povstání v roce 1956, aniž bychom těmto tragickým událostem věnovali tutéž zaslouženou pozornost. Ale ani v 70. letech nájemníci v Oválné pracovně při systematickém potírání odporu a aberací na západní hemisféře nepolevili, když osazenstvo Bílého domu roku 1971 podpořilo další státní převrat v Bolívii a o dva roky později odměnilo opresivní pučistický režim v Uruguay finančními dotacemi z amerického ministerstva zahraničí a ministerstva obrany (217). Uruguayská diktatura podle svědectví bývalého uruguayského senátora Nelsona Ferreiry Aldunateho – který USA obvinil z podpory a vydržování uruguayského represivního aparátu, na jehož budování se lvím dílem podílely -, v průběhu prvních let svého trvání zatkla více než 50 tisíc lidí z politických důvodů, z nichž polovinu policie podrobila mučení. K zásadnímu střetu mezi regionálním hegemonem a sociálně-demokratickým programem však mělo téhož roku v září dojít k Chile.