Francesca Albanese: Ne, nenechám je vyvléknout se z toho, protože chápu, že je velký zájem jít dál. Myslím, že Palestinci jsou první, kdo chce jít dál. A já bych byla nejšťastnější, kdybych nemusela denně dokumentovat genocidu. Ale jde o to, že příměří není, pokud mi dovolíte, nejisté, ale neexistuje. Od dne, kdy bylo vyhlášeno příměří, bylo izraelskou armádou v Gaze zabito téměř 400 Palestinců. Izrael se dopustil více než 700, 700 porušení příměří. Zůstává ve více než 50 % pásma Gazy. Pokračuje v ničení domů, v drcení toho, co zbylo. A co je ještě sadističtější, zadržuje humanitární pomoc. Jen čtvrtina toho, co bylo dohodnuto jako součást příměří, takzvaného příměří, se dostala do pásma Gazy. A opravdu vybízím všechny, kteří nás poslouchají, aby si vygooglili jakékoli obrázky dnešní Gazy. Jsou tam téměř 2 miliony přeživších, přeživších genocidu, přeživších válku, jakkoli je chcete nazvat, kteří jsou doslova, doslova v bouři bez jakékoli ochrany. Nemají žádné přístřeší, jen zničené provizorní stany, a Gaza je zaplavena. Na Gazu dopadá bouře,  a tito lidé jsou ponecháni smrti, hladovějí a mrznou, pokud je nezabijí izraelské bomby. Kde je tedy příměří? Nevím.

Moderátor:  Myslím, že argumentem je, že už to není tak intenzivní jako dřív. Úroveň zabíjení není tak vysoká jako dřív, přichází více pomoci a dochází k určitému politickému pokroku. Souhlasíte alespoň s tím, že situace je lepší než na začátku října?

Francesca Albanese: No, kladete mi těžkou otázku, protože, víte, kdyby každý den zemřeli dva, čtyři Britové, bylo by to pro vás v pořádku místo sta? Pro mě to v pořádku není, protože proč tito lidé umírají? Proč jsou zabíjeni? Říkám vám to, protože se jedná o genocidu, která pokračuje jinými prostředky. Izrael nemá vůbec v úmyslu vzdát se kontroly nad pásmem Gazy. To, co bylo světu prodáno jako mírový plán, který není ničím jiným než 20bodovou myšlenkovou bublinou, jak jej definoval komisař Sidoti, je způsob, jak přimět mezinárodní společenství, aby mělo alibi, aby se dále nezabývalo Gazou. Izrael však chce pokračovat ve vyhnání Palestinců z této oblasti, protože je to poslední pokus, poslední šance, jak znovu získat kontrolu nad Gazou. A měli bychom také mluvit o tom, co se děje na Západě.

Moderátor: Co myslíte tím vyhnáním? Protože jste řekla, že Izrael pokračuje v etnických čistkách v Gaze. Co tím myslíte? Kdo je vyháněn? Kam jdou? Co jsou to etnické čistky? Kromě zabíjení. Připouštím, že dochází k zabíjení.

Francesca Albanese:  Ano, dochází. Dochází k zabíjení. Ale já jsem řekla, že v rámci snahy o etnické čistky toho, co zbylo z historické Palestiny, pásma Gazy, Západního břehu a východního Jeruzaléma, se Izrael dopustil genocidy a jako záminku použil mlhu války. A nyní hrozí, že příměří umožní Izraeli pokračovat v tom, co mu nejtvrdší tvář genocidy nedovolila, protože Palestinci nyní neodešli v důsledku bouří, studeného počasí, v důsledku toho, že jsou bez jídla, bez přístřeší. Izrael doufá, že hranice v Rafahu řeknou Palestincům, že mohou odejít, ale nemohou se vrátit. To je opět v souladu s trajektorií, která začala v 50. letech, kdy Izrael podporoval to, co dokonce i ministr Ben-Gvir nazývá dobrovolnou migrací. Není na tom nic dobrovolného. Je to opravdu jedna z nejkrutějších a mezinárodním společenstvím podporovaných forem zločinů, jaké jsem za svůj život viděla.

Francesca Albanese:  Nechci působit jako mrzout, který není nikdy s ničím spokojený, protože to tak není. Jsem jen někdo, kdo zná historii. Slyšela jsem tyto argumenty na konci první intifády, když mírový proces začal dohodami z Osla. Dohody z Osla byly všemi, včetně Palestinců, vítány jako krok nebo základ pro trvalý mír. Viděli jste někdy nějaký den míru pro Palestince? Ne, protože slovo mír bylo použito k odvedení pozornosti lidí od toho, co se dělo během okupace. A dovolte mi komentovat mírový plán, ke kterému jsem byla spolu s dalšími nezávislými odborníky a organizacemi pro lidská práva poměrně kritická. Pro mě je to velmi těžké, protože tento plán je nyní začleněn do rezoluce Rady bezpečnosti OSN. Je to pro mě opravdu dilema, protože rezoluce Rady bezpečnosti OSN je zákon, ale tento zákon porušuje základní principy mezinárodního práva, protože vy říkáte, ano, ale existuje vláda, existují přechodné síly. Ano, a podívejte se na ně. V podstatě rozhodovací pravomoc je v rukou Spojených států, které jsou nejvýznamnějším partnerem Izraele v genocidě, že Palestinci jsou přivedeni jako symbol, jako symbolický akt. Dochází k porušení rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora z července loňského roku, které nařizuje, a to je pro mě cestou k míru, nařizuje Izraeli stáhnout vojáky z okupovaného území, z celého okupovaného palestinského území, z Gazy, ze Západního břehu a z východního Jeruzaléma. Nezmiňuje se o tom, co se děje na Západním břehu. Prosím, pokusme se o tom mluvit později. Ale také o demontáži kolonií a zastavení využívání palestinských zdrojů. Kdyby to bylo zahrnuto do rezoluce Rady bezpečnosti OSN, byla bych...

Moderátor:  Ale izraelský ústup přijde, že ano? Pokud bude realizována druhá fáze, bude zde mezinárodní stabilizační síla, která také výrazně omezí schopnost Izraele pokračovat v úderech, jaké prováděl dosud.

Francesca Albanese: Ten mírový plán nevidím, protože se týká demilitarizace a deradikalizace pásma Gazy a Hamásu, ať už je to cokoli, ať už z toho zbývá cokoli, ale ne Izraele, který je státem, který zabil a zranil téměř 200 000 lidí a nechal napospas budoucí možné smrti téměř 2 miliony lidí.

Moderátor:  Co tím myslíte, že navrhujete demilitarizaci Izraele?

Francesca Albanese:  Jen kladu další otázku. Proč má být okupované palestinské území, které je nezákonně okupováno Izraelem, demilitarizováno, zatímco neexistuje, je to něco, co je vnuceno Palestincům, kteří jsou utlačovaným okupovaným lidem, ale neexistuje žádná podmínka uložená nezákonnému okupantovi, který spáchal zločin za zločinem. Izrael právě zabil, a to jsou ověřená čísla, 70 000 lidí. A až 150 000 lidí utrpělo zranění s trvalými následky, viděla jsem těla rozsekaná na kusy, Krishnane, a to se nedá napravit. Takže stát, který zničil pásmo Gazy, který den co den pokračuje v násilí proti Palestincům, včetně Západního břehu, kde Hamás není. Neexistuje žádná otázka ani podmínka ohledně omezení vojenské síly tohoto státu. Opět je to velmi nepřiměřené.

Moderátor: Je to zjevně nepřiměřený plán, protože nakonec zvítězila vojenská síla. A v reálném světě musíme přijmout to, co je, že?

Francesca Albanese: Krishnane. Došlo k genocidě. Jak cynické je popisovat... Ano, došlo k použití vojenské síly. Došlo k nezákonnému použití síly, které trvá už desítky let.

Moderátor: Není to situace, kdy přišel vnější svět a řekl: „Dobře, skončete to. My vyřešíme budoucnost.“ Jednalo se v podstatě o vojenské vítězství Izraele, kterému pomáhaly Spojené státy. A pak Spojené státy řekly: „Teď přestaňte a vstupte do politického procesu.“

Francesca Albanese:  Je to spíše vítězství beztrestnosti a bezpráví než vojenské vítězství. Na okupovaném palestinském území, tedy v okupované Gaze, došlo k obrovskému odporu, to je pravda. Otázka ale zní: Co mají Palestinci dělat? Mají Palestinci právo se chránit, bránit se? Ano, nebo ne?

Moderátor:  Podle toho, jak mezinárodní společenství...

Francesca Albanese:  No, ale podle mezinárodního práva, proto říkám, že je to úspěch bezpráví, ne vojenské síly. Je to uznání toho, že síla dává právo. Opakuji,  to není to, co mám na mysli, to není to, co by vedlo ke stabilnímu a trvalému míru. To povede k dalšímu násilí.

Moderátor:   Myslíte, že bychom se jako mezinárodní společenství měli zapojit do tohoto procesu? Nebo tvrdíte, že tento proces je zkorumpovaný?

Francesca Albanese:   Myslím si, že tento proces by měl být založen na dodržování mezinárodního práva.

Moderátor: Protože, víte, různé země se do něj zapojují. Arabský svět měl zjevně určitý úspěch při pokusech o formování toho, jaká bude Rada míru. Vypadá to, že Tony Blair nebude hrát vedoucí roli v Radě míru, alespoň prozatím. Takže znovu, pokud jde o pokusy, souhlasím s vámi, že je to hrozný mír. Ale pokud jde o pokusy o pokrok, jaké kroky by podle vás měly být nyní podniknuty?

Francesca Albanese: Nejsem optimistická, protože 191 členů mezinárodního společenství OSN se snaží, aby  nerozladili Spojené státy a Izrael. Je tedy velmi obtížné prosazovat mezinárodní právo, když jeden stát, Spojené státy, rozhoduje a nikdo proti tomu nereaguje.

Moderátor: Pokud je saúdský princ MBS členem Rady míru, co to znamená pro koncept mezinárodních lidských práv?

Francesca Albanese: Proč Palestinci nemohou vládnout sami sobě? Je pro nás tak cizí představa, že tito lidé mohou být v roce 2025 považováni za nezávislý národ, a ne za koloniální entitu? Tento plán znovu navrhuje anachronickou myšlenku, že Palestinci musí být někým řízeni.

Moderátor:  Takže nevěříte, že by tento plán někdy vedl k sebeurčení?

Francesca Albanese: Ne. Jsem si jistá, jsem si jistá, protože existuje, protože pokud by existoval zájem doprovázet Palestince při zajišťování jejich sebeurčení, a to je klíčové, proto na tom trvám. Došlo by k dodržování, k souladu s tím, co již rozhodl Mezinárodní soudní dvůr. Mezinárodní soudní dvůr, vzpomínáte si, omlouvám se,  dovolte mi otevřít závorku. Vzpomínáte si, že když jsem tu byla naposledy, diskutovali jsme o genocidě a vy jste namítal, že Mezinárodní soudní dvůr nedospěl k závěru, že se jedná o genocidu? A já jsem říkala, že ano, ale to nevadí, protože podle mezinárodního práva a Úmluvy o genocidě, pokud existuje riziko genocidy nebo podněcování k genocidě, což Mezinárodní soudní dvůr uznal v lednu 2024, pak nastává povinnost zabránit tomu. Nyní jsme ve fázi, kdy Mezinárodní soudní dvůr již prohlásil, že okupace je nezákonná a členské státy nesmějí těmto státům poskytovat ekonomickou, finanční, vojenskou, strategickou ani politickou pomoc. Vidíte tedy, že výchozím bodem by nemělo být to, co je politicky výhodné pro Spojené státy, ať už to arabské státy podporují, nebo ne. Na tom nezáleží. Na tom nezáleží. Důležité je realizovat právo palestinského lidu na sebeurčení.

Moderátor:  A když se na vás obrátí a řeknou: „No dobře, ale při posledních volbách hlasovali pro Hamás a podívejte, kam nás to dostalo“, jaká je odpověď?

Francesca Albanese:  Nemyslím si, že je to správné. Je to brutální zjednodušení věci, protože, a to neznamená, že bráním Hamás nebo kohokoli jiného, ale prostě, znovu, nechme Hamás stranou, protože v této části světa slovo Hamás vyvolává takovou emocionální hysterii, že neumožňuje pokrok v diskusi. Ale do roku 2005 se nekonaly žádné volby a tehdy izraelská okupace trvala již mnoho desetiletí, utlačovala a vládla Palestincům prostřednictvím vojenských pravidel, vládla Palestincům prostřednictvím vojenských pravidel. Proč tedy po volbách nebyl výsledek voleb akceptován? Nebylo by to poprvé, co mezinárodní společenství nesouhlasilo s volbami. Odpor ze strany západního světa a Izraele byl strategický, aby prolomil palestinskou sekulární politickou složku. Ve skutečnosti existují i izraelští komentátoři a bývalí premiéři, kteří tvrdí, že Hamás byl ve skutečnosti použit jako záminka k odvedení politické pozornosti, nebo spíše pozornosti, od mírového procesu k bezpečnostní reakci. Hamás byl tedy velmi vhodnou kartou, kterou Izrael vytáhl, aby si udržel moc.  Ale podívejte se také na to, koho Izraelci volili. Máte tam někoho, kdo má Ben-Gvira,  podívejte se na izraelskou společnost, která udržuje u moci lidi, kteří jsou hledáni Mezinárodním trestním soudem. To se  nazývá sebeurčení? Proč by tedy Palestinci neměli mít možnost sami rozhodovat a volit, koho chtějí?

Moderátor:   Ale pokud se pokusíte uspořádat volby letos, v příštím roce, neexistují žádné politické struktury, strany, volební kampaně ani filozofie, kolem kterých by se lidé mohli sjednotit. Neexistuje žádná politická kultura, kolem které byste mohli najednou říct: „Dobře, mějte demokracii.“

Francesca Albanese: Krishnane,  co vás to zajímá? Proč se najednou zajímáte o vnitřní sebeurčení Palestinců? Nemůžeme to prostě ignorovat?

Moderátor:    Říkáte, proč je nenecháme rozhodnout? Rozhodnout sami za sebe.

Francesca Albanese: Je to mezinárodní právo a že tomu tak je už přes 100 let.

Moderátor:     Ale pokud řeknete: „Dobře, pojďme to realizovat místo dlouhého přechodného mírového plánu, který je v současné době navrhován“, je to praktické?

Francesca Albanese:  Je to legální. Je to jediná legální cesta. 

Moderátor: Záleží na praktičnosti.

Francesca Albanese:   Praktičnost, to je, když jsou právní argumenty zkreslovány, aby vyhovovaly politickým zájmům. Nikdo se nestará o schopnosti Palestinců vládnout. Nikdo, protože nikdo se o Palestince ve skutečnosti nestará. Jinak bychom nenechali 2 miliony lidí v tak otřesných podmínkách, v jakých se dnes nacházejí.

Moderátor:  Ale chci říct, a to může znít velmi cynicky, ale neprokázaly poslední dva roky, že pro většinu světových vlád není mezinárodní právo nejvyšší? Není to pro ně nejdůležitější věc. Věří v reálnou politiku, v proveditelná řešení. A pokud to není v souladu s mezinárodním právem, no, proboha, tak co?

Francesca Albanese:  Do jisté míry s vámi souhlasím. Poslední dva roky dokázaly, že ne všechny vlády, protože, promiňte, existují vlády v globální většině, jinak známé jako globální jih, které odsoudily genocidu a začaly přerušovat vztahy s Izraelem, ekonomické, vojenské i politické. Takže ne, pojďme to přeformulovat. Poslední dva roky ukázaly, že většina,  jinak bychom neviděli státy jako Slovinsko a Španělsko. Většina západních vlád, především ta vaše a moje, nemá žádný problém s neustálým porušováním mezinárodního práva. A zároveň tyto dva roky prokázaly ještě něco jiného. Myslím, že 450 milionů Evropanů s tím má problém, a proto protestují. Protestují proti genocidě od univerzit až po... až po pracoviště, a protestují už přes rok. A reakcí takzvaných liberálních demokracií, podívejte se na tyto země, je kriminalizace novinářů, kriminalizace aktivistů, nebo v Německu každodenní bití demonstrantů, nebo ve Francii bránění konání akademických konferencí. 

Gaza a Palestina nás dnes postavily před zrcadlo a říkají nám, kým jsme jako jednotlivci, jako společnosti. A upřímně, podívejte se znovu, než začnete přemýšlet o tom, kdo by Palestincům měl vládnout, podívejte se na vlády, které máme, které po desetiletí učí a kážou mezinárodní právo a lidská práva po celém světě. Byly podrobeny zkoušce. Měli bychom se zbavit tohoto koloniálního postoje. 

A to je další věc. Poprvé, pokud je tu něco, co nás tato genocida přivedla k optimismu, je to probuzení. Poprvé dochází k globálnímu probuzení toho, co je genocida. To se nestalo při genocidě ve Rwandě. Nestalo se to při genocidě v bývalé Jugoslávii, ale tato genocida vyvolala globální pobouření. A nezáleží na tom, jak moc takzvané liberální vlády tlačí na své občany, aby poslouchali a odvraceli zrak, lidé se nepodvolí, protože vidí lidskost druhých, svou vlastní lidskost obětovanou v Gaze. 

A tak se možná věci změní i politicky pro nás. Chci žít v soudržném systému, kde je mezinárodní právo respektováno pro Izraelce, pro Palestince, pro mě a pro vás. Je to v roce 2025 tak moc, Krishnane?

Moderátor: No, myslím, že problém je v tom, že se pak dostanete do situace, kdy říkáte, že právo by mělo být nadřazené všemu, a nezáleží na tom, zda je to z praktického hlediska příliš obtížné realizovat, dostanete se do velmi puristické pozice, když ve skutečnosti existuje proces, do kterého se můžete zapojit a který můžete zkusit vylepšit. Víte, nehrozí vám, že uděláte  z dokonalosti nepřítele dobra?

Francesca Albanese:  To je tak děsivé. To je tak děsivé.

Moderátor:  No, myslím, že ano, možná je to děsivé, ale možná je to také realita, ve které se nacházíme.

Francesca Albanese:  A Krishnane, pokud by někdo vnikl do vašeho domu, zavolal byste policii a kdyby policie místo útočníka zatkla vás, nebyl byste zděšen a nevolal byste ostatní, aby reagovali, chránili vás a pomohli vám? To je situace Palestinců. To je situace Palestinců. A znovu, já nejsem, pro mě to není, nemám v tom žádný zájem, kromě toho, že jsem expertka na lidská práva, kteréou OSN požádala, aby se podívala na to, co se děje na okupovaném palestinském území v nejhorším možném okamžiku v historii palestinského lidu. A já jsem byla téměř , očitým svědkem genocidy, kterou jsem den za dnem dokumentovala. A tak ne, nemyslím si, že žádat o uplatnění základních pravidel mezinárodního práva je purismus. Ve skutečnosti je to docela základní věc pro zachování míru a stability.

Moderátor:  Ale mezinárodní právo je v Izraeli porušováno už 40 let.

Francesca Albanese:  A možná je to jeho konec. Ať je to jeho konec. Protože izraelská propaganda už nefunguje. Už nefunguje. Stále se používá.

Moderátor: Proč si myslíte, že je to jeho konec, vzhledem k tomu, kde jsme skončili?

Francesca Albanese:   Řekla jsem možná.

Moderátor: Podle vaší vlastní analýzy jsme skončili ve velmi proizraelském mírovém procesu.

Francesca Albanese: Ano, protože vlády jsou spoluviníky. Zdokumentovala jsem úroveň politické, vojenské, finanční, ekonomické, diplomatické a strategické podpory, kterou 62 států v různé míře poskytuje Izraeli, což je důvod, proč genocida pokračuje, a to navíc k tomu, že z ní profituje tolik podniků a subjektů, bank a penzijních fondů.

Moderátor: Myslíte si, že spoluvina, kterou jste analyzovala, bude někdy volána k zodpovědnosti? A pokud ano, jak?

Francesca Albanese:  Pokud by právníci zabývající se lidskými právy dělali svou práci, tak ano.

Moderátor: Uveďte mi příklad. Ve své zprávě uvádíte jako příklad Británii. Ano. Částečně kvůli letům vojenských letadel nad Gazou a informacím, které byly Izraeli  předávány. Jak si myslíte, že to, co popisujete jako spoluvinu, může být někdy stíháno?

Francesca Albanese: Prostřednictvím vnitrostátních soudů nebo mezinárodního soudu. Každý by měl respektovat zákon. A proto si myslím, že v ideálním světě budou vládní úředníci muset nést odpovědnost za to, co udělali při podpoře genocidy. Podívejte, dokázali byste si představit norimberský proces v roce 1935 nebo 1936? Pravděpodobně ne. A pak k němu došlo, a bylo to poprvé, co byli před soud postaveni například průmyslníci, lidé zapojení do dodávek nástrojů a chemikálií, které nacisté používali v plynových komorách. Dokázal byste si představit, že jednoho dne budou platit normy pro podniky, které zajistí, že budou dodržovat mezinárodní právo, zatímco starý argument zněl, že pouze státy mají povinnosti v oblasti lidských práv? Ne, každý, kdo má alespoň trochu moci, musí respektovat mezinárodní právo, včetně podniků a nadnárodních společností. Zejména dnes, kdy nadnárodní společnosti mají větší vliv a moc než suverénní státy.

Moderátor: A používáte Norimberk jako příklad toho, jak dlouho může trvat, než se dosáhne mezinárodní spravedlnosti? Nebo ho, jak by někteří lidé mohli předpokládat, používáte také k porovnání Izraele s nacistickým Německem?

Francesca Albanese: Ne, nesrovnávám Izrael s nacisty. Srovnávám to, co se stalo po nacistickém fašistickém holocaustu. 

Byly tu norimberské tribunály a pak byly tribunály v Tokiu. Ale dnes, co se týče toho, co se musí stát dnes, je realita jiná. Máme mezinárodní trestní soud, který by měl... Můžeme stíhat, který může stíhat, vyšetřovat a stíhat jednotlivce za válečné zločiny, zločiny proti lidskosti, genocidu a zločin agrese. 

Tento soud je v současné době oslabován a napadán, aby se bránilo spravedlnosti. Ale stále existují národní soudy. A v současné době není vše tak ponuré a, promiňte, není vše tak temné ve Velké Británii. V soudech došlo k některým pozitivním změnám. Nedávno byl osvobozen aktivista obviněný z terorismu. A proto říkám, že spravedlnost nakonec možná zaklepe na dveře těch, kteří ji zradili.

Moderátor: Říkáte, že Mezinárodní trestní soud je pod útokem, a to je pravda, protože klíčové osoby jsou sankcionovány Spojenými státy. Od našeho posledního rozhovoru jste také sankcionována. Jak to ovlivnilo váš život?

Francesca Albanese:  Zle. Upřímně řečeno, ovlivnilo to můj život, protože zatímco dělám to, co dělám jako expertka na lidská práva, která se opravdu věnuje a přináší obrovské oběti ve službách OSN, zároveň se mnou Spojené státy zacházejí jako s kriminálníkem. Byly na mě uvaleny sankce, což znamená, že jen za to, že dělám svou práci, což by bylo porušením Prvního dodatku, kdybych byla americkým občanem.

Moderátor: Jaký to má dopad?

Francesca Albanese: Má to dopad, nemůžu, mám zákaz cestování. Nemůžu cestovat do USA, ani když vykonávám svou funkci. Ve skutečnosti jsem poslední zprávy Valnému shromáždění musela předložit z Jižní Afriky, protože jsem nemohla cestovat do Spojených států. Ale také to ukládá sankce těm, kteří se mnou pracují. Každý, kdo je americkým občanem, tedy občanem, někdo, kdo pracuje v USA, má majetek v USA, je rezidentem USA a spolupracuje se mnou, může čelit až 20 letům vězení a pokutám až do výše 1 milionu dolarů. To je obrovské. A skutečnost, že to má náznaky... Můj bankovní účet. Žila jsem v USA. Porodila jsem v USA a plánovala jsem se do USA vrátit. Moje dcera je americká občanka. Vzdělání získala v USA. Chodí do americké školy. Její sen je za pár let odjet studovat do USA. Nemůže, protože v momentě, kdy vstoupí na území USA, pokud nebudou sankce zrušeny, riskuje trestný čin za to, že dala dárek své mamince. Věřili byste tomu? A dopady pocítím nejen já jako evropská občanka v Evropě, ale i někdo, kdo žije v Tunisku, protože si nemohu otevřít bankovní účet nikde. Protože když jde o bankovnictví, podléháme americkým zákonům, ať už jste kdekoli. Proč? Kvůli kódu SWIFT. V okamžiku, kdy provedu finanční transakci, která vyžaduje kód SWIFT, prakticky vše, co se děje na mezinárodní úrovni prostřednictvím mezinárodních okruhů, mi bude zakázáno. Je to červená vlajka. A tak sankce vůči mně představují riziko pro banky, které mi otevřou bankovní účet. Riziko, že budou vystaveny sekundárním sankcím. A proto musím cestovat s hotovostí. Ale je to velmi komplikované, protože nemůžu dostat zaplaceno.

Moderátor: Ptal jsem se, jak vám platí?

Francesca Albanese: Neplatí mi. Od srpna tohoto roku jsem nedostala žádnou platbu za práci, kterou vykonávám mimo funkci zvláštního zpravodaje. Protože to nejde.

Nemohu být placena. Kdo ty peníze dostane? Je to také velmi komplikované, protože díky zákonům proti praní špinavých peněz, Bůh jim žehnej, je nemožné převádět peníze. Byla mi nabídnuta možnost otevřít si bankovní účet na Kajmanských ostrovech. To nechci. Nechci se uchylovat k těmto pochybným prostředkům. Chci být chráněna jako Evropaka, která nespáchala žádný zločin.

Moderátor: A Organizace spojených národů vyzvala k zrušení sankcí.

Francesca Albanese: Rozhodně, rozhodně.

Moderátor:  Ale jak dlouho si myslíte, že můžete takhle dál žít?

Francesca Albanese:  Je to opět proto, že se jedná o významné porušení Charty OSN, privilegií a imunity Organizace spojených národů, které mě jako expertku OSN chrání. Tyto sankce musí být zrušeny. Očekávám tedy, že členské státy se vrátí k hlasování a postaví se proti  Spojeným státům. Přesvědčí je, aby sankce zrušily, také proto, že je to velmi nebezpečný precedens. Pomyslete na odstrašující účinek, který to má na kohokoli, kdo pracuje v této oblasti, a to nejen v OSN, ale i v této otázce.

Moderátor:  Mohu se vás zeptat, jaký vliv podle vás mělo vaše vystoupení na postavení zvláštních zpravodajů OSN? Vaši oponenti samozřejmě tvrdí, že jste zaujatá, že jste se přiklonila na jednu stranu, že nejste nestranná zpravodajka. V důsledku toho jste nyní sankcionována. Izrael vás zakázal, jste pro něj persona non grata. Myslíte si, že to mělo vliv na vaši pozici, který se týká i jiných lidí kromě vás?

Francesca Albanese:  Možná ano. Možná ano, protože opět... Je cítit odstrašující účinek. A jsou lidé, kteří jsou extrémně odvážní a vzdorovití a je jim to jedno. Říkají: „Nenechám se umlčet“, což je také můj postoj. Mohla jsem, víte, mohla jsem přijmout odstoupení z této dobrovolné pozice, myslím dobrovolné v tom smyslu, že není ani placená, a říct: „Podívejte, tím to končí. Zrušte sankce a já přestanu. Přestanu s tím, co dělám.“ Ale rozhodla jsem se to neudělat, protože by to bylo ještě urážlivější vůči tomu, za co se snažím bojovat, a povzbuzovat ostatní, aby dělali totéž. Nemůžeme být všichni umlčeni. Nemůžeme být všichni propuštěni. Nemůžeme být všichni sankcionováni. Proto je to výzva k akci na ochranu systému založeného na právním státě, který jsme vybudovali s tak velkými oběťmi. A jedna věc, kterou vám chci říct, je, že... Spojené státy mě sankcionovaly, protože mě nedokázaly umlčet. Nedokázaly umlčet pravdu. A o to jde. Myslím, že za tři roky moje zprávy přispěly a já jsem byla velmi aktivní. To by udělal každý, každý můj předchůdce, kdyby se ocitl tváří v tvář genocidě. Ale tato práce vedla k lepšímu pochopení systémových strukturálních problémů, které Izraelcům a Palestincům neumožňují žít společně nebo vedle sebe v míru.

Moderátor:   Navzdory vašemu tvrzení, že se budete držet zákona, že nebudete mlčet, že historieto dožene, v současné době jsme v situaci, kdy nejmocnější země světa, Spojené státy, podporuje Izrael v mírovém procesu, s nímž je Izrael relativně spokojen. Mám pocit, že v současné době neexistuje žádný proces odpovědnosti, pokud jde o Netanjahua. Co se svět skutečně naučil o tom, jak moc, síla a vojenská síla mohou přinést to, co chcete?

Francesca Albanese:   Krishnane, i když to může znít příliš optimisticky, řekla bych, že není samozřejmé, že tento brutální systém zvítězí. Podívejte se na zkušenosti Jižní Afriky, které jsou sice velmi odlišné, ale mají významné podobnosti. Myslím tím, že apartheidový režim v Jižní Africe přežil nejen díky násilí, které bílí Jihoafričané používali proti černým Jihoafričanům, ale také díky spoluvině mnoha západních vlád až do samého konce apartheidu. A když se zeptáte Jihoafričanů, řeknou vám, že poslední čtyři roky apartheidu byly nejtvrdší. Lidé si nedokázali ani představit den... den, kdy by apartheid neexistoval, tedy nebyl zakotven v zákoně, protože samozřejmě odstranění apartheidu a toho, co představoval po staletí, jako je rasová segregace, je to jeho poslední část, ale zrušení 350 let kolonialismu samozřejmě zabere čas, ale začalo to a lidé v Jižní Africe v posledních letech apartheidu si nedokázali představit, že by se to jednoho dne stalo. 

Nemyslím si, že můžeme předpovědět, jak to bude, na základě brutality dnešního systému, protože... Například západní vlády, které jsme zmínili, jednají tak tvrdě, a to i za cenu omezení základních svobod, které byly pilíři jejich demokracií, a to z důvodu strachu, protože cítí tlak svých vlastních voličů a politická situace se může změnit a lidé, kteří jsou nyní ve vládě, mohou prohrát a čelit spravedlnosti. 

Není to tedy jedno, ale zatím bych to nenazvala porážkou. A lidé, kteří se zasazují o lidská práva a spravedlnost, musí prostě vytrvat, musí dál věřit, že spravedlnost je něco, za co stojí za to bojovat, protože nakonec je to to, co jim umožní vyhnout se brutalitě, kterou dnes vidíme vůči Palestincům a dalším, kteří s nimi solidárně stojí.

Vytisknout