Britské listy plně závisejí na finančních příspěvcích čtenářů. Prosíme, přispějte. ➥

Ještě pár poznámek k údajné veřejnoprávnosti v Čechách

7. 5. 2026 / Daniel Veselý

čas čtení 5 minut

Pan Golgo napsal naivní, byť hodnověrně znějící komentářový postřeh k nutnosti zachování českých veřejnoprávních médií, respektive jejich stávajícího modelu financování, který by nepodléhal kontrole Babišovy vlády. Je ušlechtilé bránit něco, pod čím si my sami představujeme veřejnoprávnost. Já ji však v České televizi ani v Českém rozhlase nespatřuji, a to dlouhodobě. Nejen z důvodů, o nichž už se nyní hojně diskutuje – zejména kvůli trestuhodnému pokrývání hororu v Gaze a obecně za dlouhodobé ilegální počínání USA a Izraele v západní Asii.

A nenechme se mýlit: i západní sdělovací prostředky, jako BBC, New York Times, Washington Post apod., čelí obvinění z nadržování Izraeli a tlumení legitimních palestinských postojů. A nejde pouze o otázku tohoto horkého tématu či snad nějakou politováníhodnou výjimku, ale o skutečnou strukturální bolest rovněž v dalších oblastech a sférách. Jenže české mediální klima je ještě o několik řádů horší, neboť třeba v New York Times sem tam a mezi řádky nabízejí solidní zpravodajství. Nikdy však na názorové straně.

Ony Golgovy naivní představy o fungování polistopadové České televize a Českého rozhlasu opomíjejí neexistenci reálné veřejnoprávnosti v tuzemském mediálním klimatu. A to nejen v mých očích, ale i v očích nezanedbatelné části Čechů, mnohdy frustrovaných, stigmatizovaných a atomizovaných neúspěchem devadesátkové transformace i toho, co následovalo. Proč by oni měli pozvednout prapor za (neo)liberální servisní třídu, která jim šla celou dobu po krku?

Veřejnoprávnost byla zaměněna za chvalozpěvy na nemilosrdný neoliberální kurz Klausovy kliky, která zde začala realizovat tou dobou ve Velké Británii zdiskreditovanou thatcherovskou agendu. Britská premiérka Margaret Thatcherová byla však v té době čím dál tím více vnímána jako “diktátorka odtržená od reality”, přičemž v dubnu 1990 se těšila pouhé dvacetiprocentní podpoře. Přesto se západní rasističtí politikové a přední neoliberální šturmíři, jako Winston Churchill, Ronald Reagan a Margaret Thatcherová, stali mytologickými figurami jak pro českou politickou sféru, tak pro ně pracující tuzemský stenografický aparát. Termíny jako “třída” nebo “vykořisťování” zmizely z politického, novinářského a akademického žargonu. Dokonce ani generál Pinochet nezůstal stranou polistopadové rehabilitace, a to i na stránkách tzv. prestižních listů. Washingtonský konsenzus se stal nezpochybnitelným pilířem více než tři dekády trvající neoliberální transformace České republiky. Děsivým výsledkem tohoto experimentu je absurdní oligarchizace a asymetrické rozložení majetku v České republice. A nejedná se pouze o jednoho oligarchu v popředí.

Český mediální střední proud, včetně České televize a Českého rozhlasu, rámoval cokoli nalevo od této extrémní formy kapitalismu jako levicovou odchylku, nezřídka i aberaci. Tím veřejnoprávníci znemožnili vznik plodné diskuse a a případné předložení životaschopných řešení mediálně prezentovaných kauz domácího, případně i světového významu. Naopak polistopadovou idylu rozčeřily maximálně tak kosmetické výtky a rady Václava Havla na adresu jinak skvěle promazaného stroje, nijak však nezpochybňující nastalý proatlantický kurz a slepý marš ke kontinentální bezpečnostní krizi. Ano, mluvím o našem vztahu k Rusku, který je i nadále olbřímím sudem s jaderným potenciálem.

České mainstreamové prostředky se staly nepřímými viníky podněcováním podpory pro všechny nelegální invaze a intervence v západní Asii, Africe, Palestině, Venezuele, proti Kubě nebo Íránu. Vzpomínám si, jak byly zesměšňovány a ostrakizovány hlasy doplňující kontext války v bývalé Jugoslávii v 90. letech a zpochybňující útok NATO v Srbsku v roce 1999. V jak přívětivých barvách tuzemská média vykreslovala bankéře, jak neškodně rautují na summitu MMF, zatímco demonstranty proti nerovnoměrné distribuci bohatství a trestání zemí globálního Jihu vyobrazily jako teroristy v “hoodies”? Jak slovutná veřejnoprávní scéna destilovala oprávněné protesty proti plánovanému umístění radarové stanice v Brdech coby součást americké protiraketové obrany v Evropě? Že by opět proti neexistující hrozbě z Íránu?

Mezitím ti, kdo se měli zpovídat veřejnoprávnímu kodexu, horovali za iráckou agresi, provedené intervence NATO v Afghánistánu a Libyi, proxy vměšování do války v Sýrii; brojili za bombardování Jemenu, Somálska či Pákistánu. A dodnes se tito novinářští veršotepci v mediálních kuloárech těší vážnosti. Výčet systematických přešlapů a kiksů je přitom ohromující.

Obávám se, že návrat ČT a ČRo do předchozího limbu nepomůže. Pokud tzv. veřejnoprávníci nezačnou s očistou v první řadě sebe – dokud budou přetrvávat jakékoliv ostudně proizraelské tendence v obou médiích, nestojí za to se jimi vůbec zabývat. Jenže, jak už jsem psal v předchozím článku na toto téma, přední manažeři a tváře České televize a Českého rozhlasu neprojevili nikdy vůli k sebereflexi a sebezpytu své činnosti. Zůstávám proto i nadále skeptický.

Sdělovací prostředky