Dění v Srbsku je nepříjemné proto, že je až příliš evropské. Má všechny naše známé kulisy: veřejné zakázky, beton, evropské fráze, modernizaci, politickou loajalitu, státní média, unavené instituce, univerzity, které si ještě pamatují, že jejich úkolem není vyrábět poslušné absolventy pro režimní ekonomiku, a studenty, kteří se v jednom okamžiku stanou dospělejšími než celá vládní garnitura.
V listopadu 2024 se v Novém Sadu zřítil betonový přístřešek u železniční stanice. Zemřelo šestnáct lidí. Tato věta je sama o sobě dost strašná, ale v politickém životě zemí, kde se odpovědnost rozpouští rychleji než beton v korupční mlze, není tragédie nikdy pouze tragédií. Stává se rentgenem. Ukáže, co bylo uvnitř systému dávno nemocné. V srbském případě se zřícení nově renovované infrastruktury stalo symbolem něčeho širšího: podezření, že za modernizační fasádou, za slavnostními páskami, za řečí o rozvoji a státní síle stojí stará balkánsko-evropská směs klientelismu, arogance a pohrdání občanem. Výročí katastrofy přivedlo do Nového Sadu desetitisíce lidí a že protesty byly od počátku spojeny s požadavkem odpovědnosti za smrt šestnácti obětí.
Srbská prokuratura v září 2025 obžalovala třináct osob, včetně bývalého ministra výstavby, dopravy a infrastruktury Gorana Vesiće. Obžaloba se týkala mimo jiné uvedení budovy do provozu v době, kdy ještě probíhaly stavební práce a nebylo vydáno příslušné povolení, a také pochybení při údržbě, projektování a rekonstrukci nádražní budovy. To je samozřejmě důležité, ale nestačí to. V zemích, kde se občan naučil číst mezi řádky úředního jazyka, totiž právní procedura nemusí automaticky znamenat spravedlnost. Může být i jejím divadelním dvojníkem.
Srbské studentské protesty se z původního volání po odpovědnosti za Novi Sad rozrostly v širší občanské hnutí, které požaduje transparentnost, fungující instituce, právní stát a férové politické podmínky.
A pak přišla univerzita. V březnu 2026 vstoupila policie do prostor rektorátu Univerzity v Bělehradě. Následovaly střety studentů a protestujících s policií; policie tvrdila, že šlo o úkon v rámci vyšetřování smrti studentky, zatímco rektor Vladan Đokić mluvil o vstupu bez přesvědčivého právního vysvětlení a o zabavení počítačů. Evropská univerzitní asociace později vyjádřila hluboké znepokojení nad policejním zásahem z 31. března 2026 a jeho dopadem na univerzity v Srbsku.
Režim, který ztratí cit pro hranici mezi státem a vlastním aparátem, nakonec vždycky narazí na univerzitu. Univerzita je totiž pro autoritářskou mentalitu nesnesitelná instituce. Navenek vypadá neškodně: budovy, chodby, knihovny, semináře, lidé, kteří se hádají o poznámku pod čarou. Ale v jejím jádru je něco hluboce protirežimního: představa, že pravda se nemá určovat podle stranické užitečnosti, že argument je víc než pokyn shora, že mladý člověk má právo klást otázku i tehdy, když se to pánům v oblecích zdá nevhodné, nevlastenecké nebo financované cizinou. Tato poslední nálepka je samozřejmě povinná. Když už autoritář neumí odpovědět na otázku, kdo je odpovědný za mrtvé pod betonem, začne se ptát, kdo platí otázky.
Srbská diaspora v Praze se nyní připojuje ke globální vlně solidarity. Na 9. května 2026 svolává shromáždění na Malostranské náměstí v Praze, od 11:30 do 13:00, pod heslem „Dijaspora odlučuje – STUDENTI POBEĐUJU!" — tedy „Diaspora rozhoduje – Studenti vítězí!". Organizátoři upozorňují, že akce je symbolicky spojena se Dnem Evropy a Dnem vítězství nad fašismem a že podobná shromáždění se mají konat v mnoha městech po celém světě. Jejich cílem je vyjádřit solidaritu se studenty a občany v Srbsku, zvýšit mezinárodní povědomí a podpořit demokratickou účast diaspory.
Srbští studenti dnes neprosí Evropu o sentiment. Žádají, aby Evropa brala vážně vlastní slovník. To je pro Evropu vždycky nejhorší požadavek. Protože fráze o právním státu, akademické svobodě a demokracii se pronášejí snadno, dokud je nikdo nepřinese zpět jako účet k zaplacení. A právě to dnes studenti v Srbsku dělají. Přinášejí účet. Nejen Vučićovu režimu. Také EU.
Diskuse