V jednom městě

31. 8. 2026 / Jiří David

čas čtení 6 minut
V jednom městě, které působilo uspořádaně, ačkoli nikdo přesně nevěděl podle jakých pravidel, žil Malíř. Bydlel v podkroví, kam vedly příliš úzké schody – jako by tam bylo dovoleno vstupovat jen v určitém stavu pochybnosti.

Malíř maloval obrazy, které se nikomu nezodpovídaly. Když je dokončil, neodložil štětec, ale občas k nim připojil i vlastní text. Nebyl to však návod, doprovod ani vysvětlení, spíše pokračování, u něhož nikdy nebylo jisté, zda k obrazu patří, nebo zda jej zpětně nepřepisuje.

Lidé v domě i ve městě to považovali za nesprávné. Tvrdili, že tím oslabuje autonomii díla, že ho zbavuje jeho čisté přítomnosti. Dílo má mluvit samo. Kdo k němu přidává řeč, ubírá mu sílu. „Umění má mlčet,“ prohlásil jeden z Kritických duchů, který nikdy nevytvořil nic kromě mínění, ale o umění hovořil s velkou jistotou. Jiný poznamenal: „Proč kazíš svou vznešenost tím, že hovoříš sám k sobě? Krása má být tichá, aby zůstala celistvá.“ Další se přidal: „Ničíš čistotu svého díla. Obraz má být jako pták letící bez stínu slov. Jakmile k němu připojíš řeč, jeho krása se zmenšuje a jeho tajemství se rozplývá — nepotřebuje vysvětlení.“ Mnozí souhlasili: „Obraz má být jako měsíc na hladině jezera — tichý a úplný. Jakmile autor začne mluvit, kalí vlastní vodu, tajemství mizí a zůstává jen komentář.“ Ozval se i ten, který vždy opakoval názory silnějších, a horlivě přikyvoval: „Ano, přesně tak! Skutečný umělec se nevyjadřuje.“

Ve skutečnosti však nebránili obraz, ale spíše myšlenku, že by autor mohl být něčím jiným než jednotnou, průhlednou identitou. Proto se shodovali, že obraz má být sám o sobě, že má existovat bez dalšího hlasu, který by jej narušoval. Když však mluvili o „sám o sobě“, nikdy nebylo zcela jasné, co tím myslí — působilo to však uklidňujícím dojmem.

Malíř, jenž měl tu nešťastnou vlastnost přežít i nesouhlas, mlčel a jejich poznámky přijímal, aniž by na ně odpovídal. Byl si jejich výtek vědom, ale nepovažoval je za omyly jednotlivých úsudků. Spíše v nich rozpoznával únik — snahu vyhnout se pravdě, že vědomí nikdy není totožné samo se sebou. Nebylo tedy jisté, zda je odmítá, nebo zda je prostě nemůže zahrnout do jednoho rozhodnutí, protože každé rozhodnutí se mu zdálo předčasné.

To, co nazýval „já“, pro něj nebylo jednotné. Nebyl to subjekt, který by vlastnil své myšlení jako majetek. Spíše šlo o prostor, v němž se střetávaly různé způsoby bytí: ten, který tvoří, ten, který se dívá, a ten, který soudí. Každý z nich existoval plně, ale žádný nevyčerpal celek — ve vědomí, které se nikdy neuzavírá do identity, protože se neustále přesahuje a zároveň popírá.

Jedné noci, kdy dům působil ještě cizeji než obvykle, protože i známé věci přestaly být spolehlivé, vstoupila do ateliéru Lasice. Nebyla vedena ani estetikou, ani morálkou, nýbrž prostou zvědavostí — formou inteligence, kterou společnost obvykle trestá. Nepůsobila, že by tam patřila, a zároveň nebylo možné říci, že nepatří.

Zastavila se uprostřed místnosti a pozorovala.

Spatřila něco, u čeho nebylo jasné, zda se skutečně děje, nebo zda je to jen jiný způsob, jak se věci ukazují — a to ji znepokojilo. U malého stolku seděli dva muži, podobní si jako odraz v zrcadle, což činilo situaci ještě méně přehlednou.

Jeden maloval obraz s nadšením člověka, který neví, co činí. Pracoval prudce, téměř vášnivě, jako by bojoval s plátnem.

Druhý jej zpochybňoval, jako by měl podezření, že se první dopouští něčeho podezřele živého.

„Toto je obraz, vytvářím svět,“ řekl první.

„A já se ptám, zda ten svět obstojí,“ odpověděl druhý.

„Já tvořím.“

„Já ničím iluzi, že tvoříš.“

„Nádoba musí být pevná,“ řekl první.

„Ale co je pevnost bez prázdnoty?“ odpověděl druhý.

„Musí být krásná.“

„A co je krása, která nepochybuje sama o sobě?“

A tak pokračovali v rozhovoru, který měl všechny znaky logiky, a přesto žádný znak shody. Přeli se až do svítání. Co jeden vystavěl, druhý zpochybnil.

Lasice chtěla položit otázku, ale otázka se jí nezdála dost pevná, aby mohla být vyslovena, a tak druhý den vyhledala starou Sovu, pokládanou za nejmoudřejšího tvora v kraji.

„Který z těch dvou je skutečný Malíř?“ zeptala se.

„Je to jeden člověk?“

Sova ji vyslechla, aniž by bylo zřejmé, že naslouchá právě jí. Jako by spíše poslouchala něco, co už dlouho existuje a jen čeká na potvrzení.

Chvíli neodpovídala. A když odpověděla, nebylo jasné, zda jde o vysvětlení, nebo o další znepokojení.

„Ne,“ řekla. „Ale ani více.“

A pak dodala:

„Lidé si přejí, aby byl člověk jeden, protože to usnadňuje soud. Člověk si vytvořil iluzi jednoty, aby nemusel snášet hrůzu vlastního množství. Je-li však uvnitř více než jeden, soud se stává nemožným. Kdo naslouchá jen prvnímu, bývá hlučný. Kdo umlčí všechny ostatní, bývá prázdný.

Společnost vyžaduje jednotu. Potřebuje autora, který se shoduje sám se sebou, protože jen tak může být zařazen, pochopen a neutralizován. Rozštěpené vědomí je pro ni nesnesitelné, protože odhaluje, že žádná pevná esence autora neexistuje — jen neustálé stávání se.“

Odmlčela se a pak tiše dodala:

„Mnozí nechválí mlčení proto, že by bylo moudřejší než slova. Jen se bojí okamžiku, kdy člověk odhalí, kolik hlasů v sobě skutečně nosí. A to, co nazýváš rozporem, bývá často samotným pramenem díla.“

Lasice se vrátila, ale ateliér už nebyl stejný. Nebylo jisté, zda se změnil, nebo zda se změnil jen způsob, jakým jej lze vidět.

Malíř stále maloval a psal — jako by to nebyly dvě činnosti, ale jeden proces, který se nikdy nedokončuje, protože dokončení by vyžadovalo jistotu, kterou nelze získat.

A dům zůstal tichý, protože ticho je stav, v němž se nic nerozhodne.

 

0
Vytisknout
187

Diskuse

Obsah vydání | 31. 8. 2026