Logika ideologie "Třetího světa"

19. 10. 2026

Sleduji vzestup "Your Party" v Británii jako všichni ostatní. Sledovala jsem projevy Jeremyho Corbyna, Zarah Sultany a jejich druhů a pořád jsem si myslela, že se formuje něco hlubšího. Nemyslím si, že jde o koordinaci, ale o formu vzájemného opylování. Dochází k cirkulaci myšlenek, pohybu proudů přes Atlantik a západní levice je absorbuje paralelně, píše Zineb Riboua.

Hádala jsem se o to s přáteli. Někteří věří, že přeceňuji návrat ideologie třetího světa (thirdworldismu) a trvají na tom, že voliči se zajímají o materiální otázky jako mzdy, pracovní místa a bydlení. Nemýlí se. Materiální nejistota je skutečná, stává se politicky nebezpečnou, když nerovnost zůstává neřešena, a národ by se měl obávat, když jeho mladí nemohou pracovat, nemohou zakládat rodiny a nemohou plánovat svou budoucnost. Nicméně politická energie, která se nyní formuje, není čistě ekonomická. Spojuje skutečné společenské křivdy s ideologickým reflexem zakořeněným v postkoloniálních a antiimperiálních narativech.

To je důležité pro každého, kdo pracuje v oblasti zahraniční politiky. Masová hnutí často přetvářejí strategické prostředí dávno předtím, než si toho instituce všimnou. Veřejné nálady překračují hranice a příběhy se šíří rychleji, než úředníci dokážou reagovat. Zahraniční politika je nucena fungovat v nové kulturní atmosféře, která vychází ze společenského vnímání, nikoli z rozhodování elit.

Ortega y Gasset pomáhá objasnit, co se odehrává. Jeho vzpoura davů nebyla o třídním konfliktu, ale o psychologické orientaci, která usilovala o trvalý pocit historického poslání. Právě tato struktura pohání většinu populistických hnutí, ale ještě více současnou západní levici. Sociální demokraté mohou vládnout prostřednictvím ekonomické politiky, ale tento technokratický způsob nevytváří symbolickou energii potřebnou k udržení hnutí. Aktivistická levice proto usiluje o novou revoluční kauzu.

Proto byl okamžik po 7. říjnu tak významný. Protiizraelská mobilizace přinesla současné levici novou revoluci. Poskytuje přímočarý příběh a pocit účasti na globálním boji, což vrací bezprostřednost a jistotu, kterou popsal Ortega.

Na X jsem si dělala legraci, že CBS se snažila zorganizovat debatu mezi Benem Shapirem a Hasanem Pikerem o kapitalismu a Hasan údajně odmítl, pokud se téma nezmění na Izrael. Epizoda vypadá absurdně, ale pro mnoho aktivistů Izrael není samostatnou záležitostí. Stal se ústředním pohledem, skrze který jsou interpretovány ekonomické kritiky. Ve skutečnosti je to právě narativ par excellence, které ukotvuje jejich pohled na svět.

Logika třetího světa

Jak jsem již řekla, současná levice je pohlcena novou vlnou thirdworldismu, která považuje protiizraelskou politiku za základní osu morálního smyslu. Gaza se stala ústředním symbolem, protože spojuje všechna témata, která aktivistická levice potřebuje: oběť, koloniální nespravedlnost, rasovou hierarchii a globální odpor. Proto osobnosti jako Greta Thunberg bez váhání přešly z klimatické spravedlnosti ke Gaze. Klimatická politika nabízela naléhavost, ale ne revolučního protivníka. Gaza poskytuje obojí.

Návrat Jeremyho Corbyna prostřednictvím "Your Party" také činí tento posun nezaměnitelným. Zdá se, že je ospravedlněn, protože světonázor, který vždy zastupoval, se přesunul z okraje do emocionálního jádra západní levice.

Británie a Spojené státy, navzdory svým rozdílům, vykazují stejnou dynamiku. Obě kultury nesou ducha a impuls hranice, touhu po morálním smyslu a transformačním boji, a současný thirdworldismus tento impuls kanalizuje jinak tím, že nabízí globální narativ o utlačovateli a utlačovaném. Tradiční sociálnědemokratická politika, která závisí na institucionální práci a ekonomických programech, nemůže soupeřit s takovou morální bezprostředností. Místo toho povstává hnutí směřující ke vzdáleným konfliktům, které slibují symbolické vykoupení.

Ale nakonec ta transformace není v podstatě o Izraeli. Jde o identitu. Levice znovu buduje svůj pocit sebe sama kolem morální čistoty, což je velmi časté téma. Gaza se stává arénou, kde je tato identita uváděna a potvrzována. Třídní politika a politické závazky vyžadují kontinuitu a disciplínu, ale ztotožnění se s globálními oběťmi přináší okamžitý "význam" nebo "pocit historie".

V Evropě, kde se politická tradice liší od Spojených států a americká pravice stále nese svůj vlastní pocit historického poslání, je hlubší silou, která pohání levici, její trvalá potřeba kauzy, která slibuje transformaci. Už Marcuse viděl, že jakmile západní dělnická třída přestane být historickým hybatelem změny, revoluční představivost se přesune ke skupinám a bojům mimo Západ. Antikoloniální hnutí, studenti a rasové menšiny se stali novými nositeli světově historického významu. Tento trend pokračuje dodnes. Když se domácí politika zdá vyčerpaná, levice se dívá ven na boj, který může obnovit transcendenci.

Tento vzorec má hluboké historické kořeny. Osobnosti jako Ho Či Min, Messali Hadj a Nguyen An Ninh se radikalizovaly nikoli v Hanoji, Alžíru nebo Saigonu, ale v Paříži, kde vstoupily do revolučního prostředí. Francouzská komunistická strana a její organizace přetvořily globální osvobození v prodloužení evropských ideologických bojů, čímž proměnily antiimperialismus v reflexní plochu pro západní morální aspirace. Ale právě zde vidím významný a velký rozkol. Je jedna věc, když antikoloniální vůdci bojují za nezávislost ve svých vlastních historických podmínkách a zcela jiná je pro západní aktivisty přijímat tyto boje jako čočky, skrze které interpretují své vlastní společnosti. V prvním případě vzniká křivda z prožitých zkušeností a politické nutnosti. V tom druhém se stává způsobem, jak si Západ znovu představit zevnitř, využívat zahraniční konflikty k dodávce významu tam, kde domácí politické narativy vybledly.

Logika thirdworldismu je tedy vyjmout vnější boj z jeho vlastního prostředí a povýšit jej na ústřední zdroj politického smyslu. Vzdálené bojiště se stává metafyzickou scénou, kde je já očišťováno. To umožňuje západnímu aktivistovi zaujmout postoj spravedlivého svědka, přičemž zůstává odtržený od institucionálních, ekonomických a kulturních požadavků, které kotví politickou odpovědnost v jejich vlastním světě.

A právě proto se moji přátelé mýlí, když tvrdí, že skutečným motorem hnutí je nejistota, protože ekonomická úzkost může nastavit náladu a prostředí, ale nemůže vyvolat metafyzické hledání čistoty ani vysvětlit, proč vzdálené boje nyní nesou větší emocionální váhu.

Zdroj v angličtině: ZDE