Rudá modlitba, která zabila levici

30. 10. 2026

Kostel na Rue Saint-Martin

Večer 1. října 1977 vstoupila skupina Íránců do gotického kostela Saint-Merri v Paříži, aby zahájila týdenní hladovku za spravedlnost, ukončení mučení a propuštění politických vězňů. Západní tisk, připravený vidět šáha jako padoucha, rychle zaujal stanovisko a informoval s pochopením.

Za akcí stál Muhammad Montazerí, mladý radikální duchovní a syn ajatolláha Husajna-Alího Montazerího, jednoho z nejbližších spojenců Chomejního. Muhammad strávil dva roky v šáhových věznicích a trénoval v táborech Fatahu v Libanonu. Po revoluci se stal jednou ze zakládajících osobností nechvalně proslulých Revolučních gard.

Zúčastněné studenty vedla skupina militantních duchovních kolem Montazerího, kteří přišli ze základen v Libanonu a Sýrii. Ironií je, že mnoho z těchto studentů bylo v Evropě na státních stipendiích. V 70. letech poslal šáhův stát desítky tisíc studentů do zahraničí a platil své vlastní radikalizované hrobníky. Islámská republika později vydala paměti militantních účastníků jako součást své hrdé revoluční historie, v nichž označuje Muhammada Montazerího za architekta stávky.

Stěny kostela byly zdobeny portréty častých hostů šáhových věznic, kde sdíleli cely s islámsko-marxistickými partyzány Lidových mudžáhidů. Mezi nimi byli Muhammadův otec, ajatolláh Montazerí, ajatolláh Taleghani a Hášími Rafsandžání. Organizátoři se později chlubili, jak dychtivě je západní novináři fotografovali.

Od červené barvy masek přes jazyk lidských práv, sit-in a kostel jako útočiště – téměř vše z tohoto červeného spektáklu bylo převzato odjinud, kromě vousatých mužů a jejich modlitby. Byla to antikoloniální slovní zásoba Fanona a Saida, Konfederace íránských studentů, maoistů a třetího světa, kteří zaplnili posluchárny v Paříži a Berlíně, nic z seminářů v Komu. Palestina, vzpomíná Monireh, byla v této církvi stejně přítomná jako Írán.

Když se muži s turbany klaněli Alláhovi a připravovali teokracii v katolickém kostele, nikdo se neptal, co se stane s křesťany, kteří se pokusí o totéž v mešitě kdekoli na Blízkém východě. Dnes jsou věznice jejich režimu plné křesťanských konvertitů. Jeho islámské fraškovité soudy posílají disidenty na šibenici na základě absurdního obvinění, jako je "zkaženost" nebo "vedení války proti Bohu".

Gad Saad nazývá reflex, který otevřel ty kostelní dveře, sebevražednou empatií. Jsem méně zdvořilá a říkám tomu obyčejná hloupost.

Jen o rok později, po vyhnání z Iráku, Chomejní přesunul svůj exil do Francie a vláda mu velkoryse dovolila usadit se v Neauphle-le-Château nedaleko Paříže. Michel Foucault dvakrát cestoval do Íránu a obdivně psal o politickém islámu, který obscénně nazýval "politickou spiritualitou". Západní kamery udělaly zbytek a proměnily nekultivovaného fanatika s turbanem pod jabloní v globální ikonu odporu.

Bratři mé matky

Dva mí strýcové šli na stejnou revoluci opačnými cestami. Jeden byl radikální maoista, který odjel do Číny, aby se naučil zacházet se zbraní a mohl svrhnout monarchii. Druhý odešel studovat do Paříže, kde se stal radikálním chomejnistou.

Z maoistických táborů se můj komunistický strýc v roce 1978 přestěhoval do Paříže, aby se připojil k bratrovi.

Jakmile duchovní uchvátili úplnou moc, postavili maoistického strýce a jeho druhy ke zdi bíle vydlážděné místnosti a popravili je. V následujících letech tisíce komunistů, kteří věřili, že využívají chomejnisty pro svou agendu, zjistily, jak byli naivní. Režim poslal mé rodině fotografie strýcova těla prošpikovaného kulkami. Rodina musela zaplatit takzvané bullet money, než jí bylo dovoleno ho pohřbít. Fotky jsem našla až o několik let později, když jsem se hrabala v maminčiných věcech.

Můj horlivý strýc šel do války, vedl jednu z jednotek, které režim poslal do minových polí Saddáma Husajna. Islámská republika poslala před sebe mladé chlapce jako lidské odminovače, s plastovými klíči od ráje visícími na krku. Strýc šlápl na minu a vrátil se domů v malé krabici.

Ze dvou bratrů, kteří bojovali za stejnou revoluci, byl jeden zastřelen jako její nepřítel a druhý zkonzumován jako mučedník.

Revoluce požírá své spojence

Komunistická strana Túdeh vyzvala Íránce, aby v březnovém referendu hlasovali "ano" a oslavovala "lidovou revoluci náboženského směru".

V roce 1983 se komunističtí vůdci strany Túdeh objevili ve státní televizi Islámské republiky, pozdravili "imáma Chomejního" a přiznali se ke zradě a špionáži. Režim toleroval Túdeh dlouho poté, co pronásledoval fedájíny, maoisty a mudžáhidy. Byli nuceni veřejně se zříci marxismu jako cizí ideologie a Túdeh byl zakázán.

V létě 1988 vyslal Chomejní do věznic komise, aby vězni vyslechli o jejich víře a o tom, zda se modlí. Během několika týdnů bylo tisíce vězňů oběšeno, mezi nimi i levicoví za odpadlictví, a jejich těla byla vhozena do hromadných hrobů. Zesnulý prezident Islámské republiky Ebrahím Rejsí byl jedním z členů teheránské komise a nesl přezdívku "Řezník z Teheránu" kvůli dohlížení na tisíce fraškovitých procesů, které trvaly v průměru deset minut.

Do roku 1988 byl Chomejního určeným nástupcem ajatolláh Montazerí, jehož portrét visel v Saint-Merri. Následnické řízení prohrál kvůli protestům proti masovým vraždám a strávil roky v domácím vězení. Jeho syn Muhammad Montazerí, organizátor hladovky, zemřel v červnu 1981, když bomba zničila sídlo Islámské republikánské strany v Teheránu. Útok byl přičítán MEK, islámsko-marxistickým skupinám Lidových mudžáhidů, kteří kdysi stáli po boku duchovních proti šáhovi a brzy měli bojovat na straně Saddáma Husajna.

Kousek po kousku se červeno-zelená koalice navzájem požírala, až zůstali jen zbožní muži se zbraněmi a kazatelnami.

Paříž, znovu

Od konce září žáci blokují školy a vyvolávají nepokoje po celé Francii. Zdánlivě se stížnosti týkají nedostatku učitelů a rozpadajících se školních budov. Ale je těžké přehlédnout, že zapálit vlastní školu je zvláštní způsob, jak požadovat lepší školu. Odbory, komunistické a trockistické skupiny a krajně levicové politické strany byly zapojeny od prvního dne. Ve Francii studenti pochodovali s transparentem, který prohlašoval policii za nepřítele lidu. V Německu ji krajní levice nazývá "kriminálním klanem". Německá krajně levicová strana Die Linke příznivcům na sociálních sítích sdělila, že se má od francouzských revolucionářů hodně co naučit. A na třetí výročí hrůzného masakru 7. října byly evropské metropole pokryty palestinskými vlajkami, mezi nimi, znovu a znovu, vlajka Islámské republiky.

Stejně jako v 70. letech v Íránu slouží Palestina jako univerzální adaptér, zástrčka, která pojme každou zásuvku, proměňuje třídní boj, školné, klima a údajný kolonialismus v jednu chiméru: příběh osvobození od Západu, Ameriky, Izraele, Židů.

Totéž se děje i za Atlantikem. Na sociálních sítích koloval krátký klip údajně ze socialistického setkání v roce 2021 ukazující mladého muže vypadajícího jako starosta New Yorku Zohran Mamdani, který má na tváři červený šátek v místnosti plné aktivistů a svým nezaměnitelným hlasem říká: "Přišli jsme sem, abychom přetvořili stát podle obrazu našeho lidu". Muži v Saint-Merri v červených maskách také mluvili, ve jménu "lidu".

V roce 1977 si všichni v tom kostele mysleli, že využívají ostatní. Marxisté považovali mulláhy za zaostalé muže, kteří se vrátí do svých mešit, jakmile šáh zmizí. Mulláhové viděli marxisty jako politické prostitutky. Všichni víme, jak příběh skončil.

Proč se nepoučíme

Monirehin příspěvek končí otázkou: proč se nemůžeme poučit z historie? Proč se musí každý národ naučit na svém těle to, co už vytrpěli ostatní?

Nemám odpověď.

Jen měsíc po revoluci Chomejní vyzval k povinnému zahalování. Více než sto tisíc íránských žen pochodovalo Teheránem na protest, jen aby bylo zrazeno levicí, která jim řekla, aby počkaly, protože před nimi jsou větší bitvy a jejich požadavky revoluci jen rozdělí. Zbytek zmizel v mučírnách a masových hrobech teokracie, kterou pomáhali instalovat.

Desítky let jsme my Íránci varovali před aliancí červeno-zelených, jen abychom byli označeni za pravicové, islamofobní, nebo aby nám připomínali, že Evropa není Írán.

Zdroj v angličtině: ZDE