Poznámka k rozpadu Rakouska-Uherska
29. 10. 2026
čas čtení
4 minuty
Neřešitelným problémem bylo pro R-U spojenectví s Německem - a pokud se z něj nedokázalo vyvázat, jakékoli úvahy o jeho poválečném zachování jsou bezpředmětné.
Pokusy císaře Karla o vyvedení monarchie z války byly jistě dobře míněné, ale pravděpodobně nereálné, protože i kdyby se se odhodlal k nějakým opravdu rozhodným krokům v rozporu s německou politikou, pro německou armádu a diplomacii by nebylo nic obtížného zorganizovat v R-U nějaký státní převrat a dosadit na jeho místo nějakého loajálnějšího příslušníka habsburské dynastie, a navíc je třeba brát v úvahu nálady německého obyvatelstva monarchie, které by ve své většině takovou "zradu" na německém spojenci nepřijalo.
Rozpad Rakouska-Uherska byl dle mého názoru neoddělitelný od způsobu, jakým skončila 1. světová válka - aby mohlo být R-U zachováno (byť třeba v nějaké transformované podobě), musela by válka skončit jinak.
To jistě nebylo nic nemožného, a ještě na počátku r. 1918 vůbec nebylo jasné, jak válka nakonec dopadne.
Německý historik Golo Mann (syn spisovatele Thomase Manna) ve svých pamětech zmiňuje, že někteří prozíravější němečtí diplomaté na počátku roku 1918 navrhovali, aby Německo po porážce Ruska a brest-litevském míru zahájilo na západě diplomatickou (a nikoli vojenskou) ofenzivu: Německo by západním mocnostem nabídlo mír za podmínek status quo ante bellum (obnova stavu před vypuknutím války, nikdo o nic nepřijde, nikdo nic nezíská), tj. Německo by vyklidilo obsazená belgická a francouzská území, výměnou za to by dostalo zpět své obsazené kolonie v Africe (Namibii, Kamerun, Tanzanii), a pokud by pro Francii byla nepřekročitelnou podmínkou otázka Alsaska-Lotrinska, mohlo Německo navrhnout, ať se tedy na tomto území uskuteční plebiscit pod dohledem neutrálních států, který by zjistil vůli zdejšího obyvatelstva.
Kdyby Německo s takovými návrhy počátkem r. 1918 vystoupilo, je vysoce pravděpodobné, že by je západní mocnosti přijaly, přesnější řečeno, byly nuceny přijmout, pod tlakem vlastního, válkou vyčerpaného obyvatelstva.
Nic takového se samozřejmě nestalo, protože Německo bylo už od r. 1916 ovládáno militaristickou klikou pod vedením generálů Hindenburga a Luddendorffa, kteří vedli válku podle zásady "buď totální vítězství, nebo totální porážka, a nic mezi tím" (stejnou taktiku dovedl za druhé světové války ad absurdum Adolf Hitler), takže místo nějaké diplomatické iniciativy k ukončení války zahájilo Německo v březnu 1918 na západě poslední zoufalou ofenzivu (tzv. Kaiserschlacht), která přinesla na obou stranách další statisíce mrtvých, ale nakonec pouze německou armádu definitivně vyčerpala a vedla ke kolapsu na podzim 1918.
V hypotetickém případě alternativního vývoje, kdy by se v Německu na počátku r. 1918 prosadilo hledisko diplomatů a válka skončila nějakým kompromisním ujednáním, se pak se naskýtá otázka, co by bylo s Masarykem, Benešem a československými legionáři, bojujícími za stát, který by takto nevznikl.
Nemyslím si ale, že by je stihl horší osud, než "západní Poláky" generála W. Anderse po r. 1945. Možná by se takto vzniklá "císařská Evropa" příliš nelišila od současné Evropské unie (jen by se neřídila z Bruselu, ale z Berlína), a přitom by nedošlo ke kataklyzmatu druhé světové války. To jen několik mých, snad zajímavých úvah.
276
Diskuse