Dvě tváře Netanjahuova rivala – Gadiho Eisenkota

29. 10. 2026

Očekávané je také pokračující zkreslování Eisenkotových vojenských zásluh. V mainstreamových médiích je Netanjahuův rival vykreslován jako centristický politik zaměřený na bezpečnost, který je zároveň umírněný. Jak CNN, tak TIME, které nyní přinášejí reportáže o Eisenkotovi, mají tendenci líčit jeho roli v Netanjahuově válečném kabinetu jako hlas rozumu. Skutečnost, že zůstal v kabinetu i během nejhoršího zničení Gazy, je však v podstatě opomíjena.

Ačkoli se Eisenkot narodil v Izraeli, jeho rodina pochází z Maroka. Po střední škole byl Eisenkot povolán do Izraelských obranných sil (IDF) a sloužil v legendární brigádě Golani. Jako náčelník generálního štábu připravoval Izrael na „věčné války“ formalizací doktríny „Kampaně mezi válkami“ (CBW): tajné operace zaměřené na oslabení nepřátel, snížení jejich schopností a odložení budoucích konfliktů mezi velkými střety.

Během Eisenkotova působení v brigádě docházelo k četným střetům s Palestinci. Zároveň významně přispěl ke strategické spolupráci mezi USA a Izraelem.

Eisenkot se proslavil jako izraelský generál, politik a předseda strany Jašar. V letech 2015 až 2019 působil jako náčelník generálního štábu IDF. Pět dní po 7. říjnu 2023 složil přísahu jako ministr bez portfeje poté, co se jeho strana po vypuknutí války v Gaze připojila k Netanjahuově vládě. 

Eisenkot opustil vládu v červnu 2024. Zatímco během prvních osmi měsíců genocidních zvěrstev v Gaze působil jako pozorovatel v izraelské válečné vládě, oficiální kroky Mezinárodního trestního soudu (ICC) se zpočátku zaměřovaly především na jiné vysoké představitele.

V červenci 2024 však aktivistická skupina s názvem Hnutí 30. března oficiálně podala komplexní stížnost k prokurátorovi ICC. V petici se požadovalo, aby soud vydal zatykače na bývalé členy válečné vlády, včetně Gadiho Eisenkota. Různé palestinské organizace na ochranu lidských práv rovněž zaslaly dopisy prokurátorovi ICC, v nichž naléhaly na stíhání všech osob s rozhodovací pravomocí ve válečné vládě. I jako ministr bez portfeje nese Eisenkot spoluvinu za válečné zločiny, které Netanjahu a jeho ministr obrany Gallant zahájili na podzim 2023.

Ve své nedávno vydané knize o genocidě v Gaze (a neochotě Západu jí zabránit) jsem dospěl k závěru, že izraelské vojenské akce stály na doktríně vyhlazení, kterou poprvé nastínil v roce 2005 právě Gadi Eisenkot.

Zajímavé je, že není žádným extremistou. Oficiálně podporoval dvoustátní řešení, což však během volební kampaně bagatelizoval. Eisenkot byl jmenován velitelem Severního velitelství po rezignaci generálmajora Udiho Adama, k níž došlo v důsledku kritiky jeho velení během libanonské války v roce 2006. V té době byli mnozí Izraelci frustrováni tím, že se armádě nepodařilo dosáhnout úplného vítězství nad Hizballáhem ani osvobodit dva vojáky, jejichž zajetí konflikt vyvolalo. Právě tato všeobecná frustrace připravila půdu pro „tvrdší opatření“.

Eisenkotova strategie vycházela z představy, že k vytvoření účinného odstrašujícího prostředku proti Hizballáhu bude muset IDF vážně poškodit Dahiju, hustě osídlené šíitské jižní předměstí Bejrútu, které sloužilo jako bašta Hizballáhu a bylo v roce 2006 Izraelem silně bombardováno.

Koneckonců, jeho předchůdce byl donucen odstoupit za to, že byl „příliš opatrný“. Odtud pramení Eisenkotova nová strategie nepřiměřenosti. Právě tato strategie vydláždila cestu k peklu v Gaze v roce 2023: V případě vypuknutí nepřátelských akcí s Hizballáhem bude muset IDF jednat rozhodně a se silou. Cílem takové reakce je způsobit nepříteli škody a uvalit na něj trest v takovém rozsahu, který si vyžádá nákladný proces obnovy. Izrael bude muset reagovat nepřiměřeně, aby dal jasně najevo, že nepřijme žádný pokus o narušení klidu, který v současné době panuje podél jeho hranic. Úřady OSN pro nouzovou pomoc označily izraelskou ofenzivu za „nepřiměřenou“. Poukázaly na „hrůzostrašné“ srovnání „obytného bloku za blokem“ v Bejrútu. Považovaly to za porušení mezinárodního humanitárního práva. Třetinu zabitých tvořily děti, zatímco 900 000 Libanonců bylo vysídleno.

Když izraelské obranné síly (IDF) přijaly rodící se „doktrínu zničení“, Úmluva o genocidě již byla součástí Římského statutu Mezinárodního trestního soudu (ICC). Byly zřízeny ad hoc tribunály a OSN dokonce měla svého zvláštního poradce s mandátem varovat před genocidou. Zdánlivě tedy existovaly podmínky pro řešení vojenské doktríny, která se výslovně zaměřovala na civilisty a civilní infrastrukturu. Když však Eisenkot veřejně prohlásil, že Izrael tuto vojenskou doktrínu v budoucnu přijme, nedošlo k žádnému významnému mezinárodnímu protestu, natož k zásahu.

Po libanonské válce v roce 2006 byla stejná doktrína nasazena ve válce v Gaze v letech 2008–2009. To, co se stalo v roce 2006 v bejrútské čtvrti Dahíja, se stane v každé vesnici, z níž bude ostřelován Izrael. Použijeme nepřiměřenou sílu a způsobíme obrovské škody a zkázu. Z našeho pohledu se jedná o vojenské základny. Doktrínu totální likvidace vypracovali izraelští vojenští velitelé v úzké spolupráci s vládou a politickými představiteli země. Zničení civilního obyvatelstva již nebylo nešťastnou vedlejší ztrátou, ale samotným jádrem nové vojenské doktríny.

„Při příštím střetu s Hizballáhem se nebudeme obtěžovat hledat desítky tisíc raketometů a nebudeme prolévat krev našich vojáků při pokusech o dobytí jeho opevněných pozic,“ varoval Eisenkot. „Místo toho zničíme Libanon a nenecháme se odradit světovými protesty.“ Nahraďte pojmy „Hizballáh“ slovem „Hamás“ a „Libanon“ slovem „Gaza“ a důsledky jsou nabíledni. Je velkou ironií, že Eisenkot je nyní vykreslován jako umírněná alternativa k Netanjahuovi a jako rozumný zastánce změn. Ač nepochází z krajně pravicového prostoru, jako vojenský vůdce zdokonalil doktrínu zničení.

 

Celý text v angličtině ZDE