Potřebujeme inovace, ne dogmatismus

8. 1. 2012 / Boris Cvek

čas čtení 3 minuty

Dnes jsem si během Otázek V. Moravce poprvé pořádně uvědomil, jak rezignovaný a dogmatický je ministr financí Kalousek, který má být hlavní "štikou" strany s ambicí stát se hegemonem pravice. Kalouskovu veškerou duševní energii, zdá se, požírá myšlenka dodržení rozpočtových schodků, jaké si předsevzal, s konvergencí k rozpočtu vyrovnanému. Pak bychom podle jeho slov dokázali stabilizovat, nikoli však splatit, své dluhy. Ačkoli si také myslím, že doba půjčování státům pomalu končí, a to zejména proto, že i vyspělé státy půjčené peníze špatně prohospodaří a nedokážou dostatečně podnítit opravdový rozvoj společnosti svými investicemi, nemyslím, že soustředěnost na vyrovnanou bilanci rozpočtu je ta nejdůležitější věc. Spíše potřebujeme inovace a rozvoj, proměnu společnosti, dosud nemyslitelné technologie a inteligentní úspory. Skutečné inovace a nikoli jenom inovace verbální, kde "inovátorům" nakonec nejde o nic jiného než o jejich mzdy.

Přemýšlel jsem nad tím, jestli se nám nebo jiné evropské zemi nebo USA podaří vůbec někdy splatit své dluhy. Nebo je aspoň znatelně snižovat (nikoli pouze stabilizovat). Mohlo by se to stát za cenu drasticky snížených státních výdajů a zrušení současné demokratické společnosti, neboť dodržování základních právních a politických pravidel garantuje stát. Druhou možností je vyšší odvod z obrovských majetků superbohatých na splácení státního dluhu. Ale zřejmě i kdyby se jim vzaly všechny majetky, které mají (a to je zase drastické prolomení normálního právního systému), nestačilo by to. Navíc by to byl jenom přeliv peněz z jedněch soukromých rukou do jiných (věřitelů státu), které si je nezaslouží kvůli špatnému investování do někoho, kdo investice už dlouhodobě neumí řádně zhodnotit.

Představte si, že po drastických řezech do veřejných výdajů, utahování si opasků, zvyšování společenské nestability a omezování rozvoje ekonomiky i zdravých investic, což může trvat ve jménu bůžka fiskální stability třeba třicet či padesát let, někdo přijde na to, že se státními dluhy se jako už tolikrát v minulosti vlastně nedá dělat nic jiného, než je zrušit. Potom státy budou mít vyrovnané rozpočty velice snadno, protože jim už nikdo nebude půjčovat. A potom budou muset konečně začít přemýšlet nad opravdovými inovacemi a přestat platit jenom žvanění a Potěmkinovy vesnice, které nikam nevedou. Jenže to už možná nebude existovat demokracie, společenská soudržnost a dobrá vůle, vysoká úroveň vzdělanosti a svobodné výměny idejí, chuť myslet a uskutečňovat dříve nemyslitelné a nemožné.

Všem je jasné, že má-li tato planeta zůstat obyvatelnou, máme-li uživit sedm miliard lidí a dát jim nějaký základní životní standard, má-li nadále fungovat náš zdravotní a sociální systém, potřebujeme obrovské technologické změny i reformy našich společností. Ale jediné, na co myslíme -- a v tom opravdu není ministr Kalousek sám -- zde v EU i v USA, je to, jak zajistit splacení dluhů těm věřitelům, kteří investovali do současných západních států, které se přestaly vyvíjet a začaly pro svou lhostejnost a intelektuální otupělost být ekonomicky, ekologicky a vůbec civilizačně neudržitelné.

0
Vytisknout
15674

Diskuse

Obsah vydání | 10. 1. 2012