Quo vadis, vysoké školství v Česku?

2. 5. 2012 / Petr Wagner

Mluví se o reformách, zákonech, školném, zápisném a spasiteli, kterému budeme říkat ministr.

V čem je problém? Vysoká škola, jak už název říká, by měla v sobě skrývat jistou exkluzivitu. Měla by poskytovat vzdělání těm nejnadanějším a nejschopnějším a být schopná schopnosti těchto lidí rozvíjet na samu hranici možností. K tomu je vysoké škole přidělen jako potvrzující glejt, že student skutečně toto absolvoval, a jakýsi monopolní institut udělení diplomu.

Vychovávat, obohacovat, vzdělávat ty nejschopnější vyžaduje ty nejlepší a nejschopnější učitele a také, aby na věc měli čas a peníze. U studentů, aby na to měli čas a volnou intelektuální kapacitu. Neměli by se zabývat otázkami, jak zaplatí školné/zápisné.

Jaká je realita? Masifikace vysokých škol vedla k situaci, že na nich studuje momentálně obrovské procento populace. Pokud se ročně narodí 80 000 dětí, vysoké školství zabere pět let a studuje cca 450 000 studentů, něco není dobře. Buď jsme národ géniů, nebo vysoké školství poskytuje vzdělání problematické kvality a hodnoty.

Vysoké školy mají příjem za studenta - hlavu. Čím více, tím lépe. A tak na Karlově universitě studuje více studentů než na Oxfordu a Cambridgi dohromady. Až na to, že ty dvě university jsou každý rok v první lize (deseti nejlepších universit). O té naší se to říct nedá.

Vysoké školy na sebe ve snaze získat více peněz stahují obory, které primárně patří na vyšší odborné školy nebo dokonce na střední školy - víc hlav, víc peněz. Výsledky této snahy ukazují bohužel nejenom různé testovací studie, ale i praxe. Kdysi jsme přinášeli světu intelektuální výdobytky, které dodnes mají zvuk; jaký významný patent, technologii jsme přinesli v posledních deseti letech?

I v oblasti vzdělávání na všech stupních naše vládní garnitura projevila enormní schopnost zlikvidovat to, co funguje, a nahrazovat to něčím, co prostě a jednoduše fungovat nemůže.

Vysoké školy by měly usilovat o svojí exkluzivitu podepřenou kvalitou vzdělání. Ne o učňovské obory, průmyslovky nebo převzetí agendy vyšších odborných škol.

Vláda by měla vysoké školy, alespoň veřejné, platit nezávisle na počtu studentů. A vysoké školy by měly usilovat o to vychovávat Heyrovské, Einsteny, Feynmany. Ne zdravotní sestry, laboranty, záchranáře nebo rehabilitační pracovníky!

Praktické vzdělávání patří jinam a pokud se na vysoké školy dostane, ti velmi nadaní se ke kvalitnímu vzdělání prostě nedostanou. Bez ohledu na to, jaké zápisné či školné zaplatí.

Můj táta říkal: Dělej jen to co nemůže dělat nikdo jiný, protože na to nemá schopnosti. To ostatní nech jiným. Kéž by to pochopil i nový ministr školství a naše university. Přijít o vzdělanostní špičku je příliš velká cena za to, že nějaký diplom bude mít každý!