Sport

28. 8. 2012 / František Řezáč

Vše je podřízeno zákonům růstu a obchodu, tedy i sportovní výkony. Profesionální sport existoval vždy, ale byl oddělen od amatérského přísnými pravidly, především olympijskými. Po vzniku tzv. socialistického tábora zemí pod vlivem SSSR a po jeho vystoupení z izolace po 2. světové válce se sport stal jedním z oborů tzv. mírového soutěžení mezi oběma společenskými systémy. Systémy kapitalismu a socialismu, ve skutečnosti kapitalismu státního (viz dnešní Čína). Čím méně úspěchů v hospodářství (Chruščov) tím více ve sportu. Tzv. státní amatéři (Emil Zátopek) začali na olympiádě i jinde porážet amatéry z kapitalistického Západu.

Před šedesáti lety jsme znali, ačkoliv jsme byli v informační izolaci, sportovní profesionály především v ledním hokeji, fotbale, boxu. Tehdejší předseda mezinárodního olympijského výboru Avery Brundage důrazně a opakovaně varoval před profesionalizací a komercializací olympijských sportů.

Jeho předpovědi o tom, co komercializace se sportem udělá, se vyplnily na sto procent. Možná, že někoho překvapí, že nejdéle odolávalo profesionalizaci odvětví, které je dnes pro sportovní byznys typické, totiž tenis.

Wimbledonský vítěz z roku 1968 Rod Laver se po přestupu k profesionálům musel vypořádat s kritikou a izolací do doby, než ho následovali všichni ostatní. Budiž dovoleno, na příkladu tenisu, upozornit, že podoba a styl hry se od amatérských dob, "zásluhou" profíků Nastaseho a McEnroe změnily od pestré a pohledné podívané v jednoduchou bouchanou sem a tam.

Amatérští gentlemani, jako byli Emerson, Fletcher, Hewitt a Stole při čtyřhře ve Wimbledonu uměli zatleskat soupeři při podařeném úderu. Nastase a McEnroe třískali infantilně raketou o zem a hádali se s rozhodčím. Tenisové publikum se časem přizpůsobilo a fandí dnes hlučně jako na fotbale nebo hokeji a musí být uklidňováno rozhodčím, aby mlčelo aspoň při hře...

Tolik mimochodem. Bouchaná se dnes hraje i ve volejbalu, házené. Ze sportu, původně pohybu pro potěšení, se stalo řemeslo a živnost. Nic proti tomu. Jen bychom měli žádat, aby nám ti řemeslníci při různých besedách a interview plačtivě nevykládali, kolik je to stojí sil, námahy a zranění. Věděli, do čeho jdou?

Každý může rozhodnout svobodně sám o sobě a tedy i o tom, bude-li sportovat pro radost nebo za peníze. Rozhodovat nemohou děti. Za ně, zatím, rozhodují rodiče. Jsou takoví, co umějí své děti ochránit před sítěmi "sportovních" šíbrů, kteří z nich, třeba už od čtyř let, vycvičí opičky pro příští "olympiádu". Ale jsou takoví, kteří své dítě obětují jako dobrou investici. Ona ta naše Andulka nebo ten náš Pepíček, až budou v tom Wimbledonu, vydělají i na to, na co jsme se my sami nezmohli.

Kdo chceš, rozuměj...